„Everest mi dal zabrat,“ říká horolezkyně Klára Poláčková

Hostem Františka Lutonského v rubrice Dobrého rána Profil byla 6. června horolezkyně Klára Poláčková. Je první Češkou, která zdolala nevyšší horu světa, Mount Everest. Je to už její druhá osmitisícovka, na svém kontě má také Čo Oju.

Před čtrnácti dny jste jako první Češka zdolala Mount Everest. Zdolala jste ho symbolicky s vnukem slavného šerpy, který se podíval na nejvyšší vrchol světa s Edmundem Hillarym. Byli jste tam sami?
To by bylo krásné, kdybychom byli na vrcholu a nikde nikdo, ale takto to dnes už nefunguje. Takže v ten vrcholový den bylo nahoře řádově kolem třiceti lidí.

Říkala jste vrcholový den. To se přesně určí den, kdy se vrchol zdolá?
My jsme asi posledních pět, šest dnů v předsunutém základním táboře čekali na poslední impuls, kdy přijde správná zpráva, že je to dobré – počasí se umoudřilo, pak jsme měli šanci lézt nahoru. Expedic, které čekaly na správný okamžik tam bylo několik, takže proto nás tam bylo ve vrcholový den tolik.

Co to znamená, že se umoudří počasí? Je tam mnoho stupňů pod nulou, ani nevím kolik…
Hodně brzo ráno, ještě než začalo probleskovat sluníčko, bylo na vrcholu kolem třiceti stupňů pod nulou, takže žádná velká pohoda.

Horolezci zdolávají Mount Everest v časných ranních hodinách. Má to nějaké důvody?
Je to z bezpečnostních důvodů. Jde o to, aby se člověk, který jde nahoru, stihl včas vrátit co nejníže - pokud možno pod hranici osmi tisíc metrů. Počasí se totiž kolem poledne začíná měnit. Odpoledne přicházejí větry a počasí se výrazně kazí – je poměrně nestabilní, takže je dobré nahoře nebýt.

Říkala jste si během výstupu, že toho necháte a pojedete domů?
Takovéto krizičky se vždycky objeví. Noc je dlouhá, hlavně ta naše noc byla „zpříjemněná“ tím, že nám poměrně výrazně sněžilo, takže když jsme si prošlapávali cestu nahoru, tak byly momenty, kdy jsem si říkala, že tohle už teda ne. Ale jde to překousnout a říci si, že jdeme dál.

Mount Everest nebyla vaše první osmitisícovka. Zdolala jste ještě Čo Oju. Dá se to srovnat?
Určitě ano. Čo Oja byla v zásadě jednodušší v tom, že byla o nějakých šest set metrů nižší, což bylo hodně znát. Mám takový pocit, že Čo Oju jsem si malinko víc užila, protože to bylo více pohodovější. Everest mi dal zabrat.

Nedostaví se po zdolání Mount Everestu deziluze? Přeci jen jste tam krátkou chvíli – nacvakáte pár fotek a rychle dolů.
Zdolání vrcholu bylo úžasné, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že už nemusím udělat jediný krok výš. Člověk si oddechne a maže dolů. Pocit toho příjemného, že má něco za sebou a že něco dokázal, přijde až když jste dole.

Co bylo při výstupu nejtěžší?
Nejtěžší je přežít celý jeden a půl měsíce expedice, kdy se hlídáte. Probíhá aklimatizace a jakákoli malá věc, která vás může rozhodit, může způsobit, že člověk vyleze, nebo nevyleze. Takže je to soubor drobností, které musíte ohlídat, aby se to ve finále povedlo.

Je horší cesta nahoru, nebo dolů?
Je to tak nastejno. Nahoru toho není moc vidět a člověk si prožije první část příběhu. Při cestě zpátky naopak vidí úžasné výhledy. Ale vidí také úžasné hloubky, kam se dá zahučet, kdyby se něco nepovedlo. Takže cesta dolů je úplně stejně těžká, ne-li těžší než se vydrápat nahoru.

Není to tak, že byste přišla o část pozornosti tím, že při návratu už myslíte na sprchu, dobré jídlo, oslavu?
To tam nefungovalo. Při sestupu musí panovat stoprocentní soustředěnost. My jsme se na to připravovali už, když jsme šli nahoru, protože devadesát procent nehod se stává právě při sestupu. Takže jsem to měla na paměti.

Mount Everest jste zdolala s kyslíkem. Má to nějaký podstatný důvod?
Poměrně zásadní. Když jsme začínali, tak nebylo definitivně rozhodnuté, jak to bude probíhat. Toto rozhodnutí přišlo až v průběhu expedice, kdy jsme konzultovali, jak výstupy probíhaly u jiných lidí, i s jinými expedicemi. Z bezpečnostních důvodů u nás definitivně zvítězilo lezení s kyslíkem.

Jaká je role šerpy při výstupu? Je to jenom nosič a průvodce…
Ve finále je to i parťák. My jsme byli hodně malý tým. Jenom já a Tashi a k sobě jsme měli každý jednoho šerpu. Ve čtyřech jsou pak ty role hodně vyvážené. Není to tak, jak to bylo dřív, kdy se se šerpou pořádně nemluvilo, nesměl na vrchol a podobně. Dnes jsou si tam lidé hodně rovnocenní.

Stoupala jste na vrchol v době, kdy tam stoupal i pražský primátor Pavel Bém. Potkali jste se?
Bylo to těsně. I když přes satelitní telefon probleskovaly zprávy, že to bude časově podobné. Nakonec jsme se minuli o dva dny.

Jestli se nemýlím, tak jste lezla ze severní strany. Je v tom podstatný rozdíl? Neplánujete, že byste si to zopakovala z jižní?
Nikdy neříkej nikdy. Momentálně to neplánuji. Ten vrchol už mám za sebou a čekají mě další.

Jak dlouho se taková výprava připravuje?
Intenzivně půl roku před odjezdem. Těchto šest měsíců dá hodně zabrat jak organizačně, tak fyzicky, aby se člověk dal dohromady, aby to potom mohl udýchat a odšlapat.

Je možné připravit se na všechno, co čeká na vrcholu? Jste schopná nasimulovat podmínky, které tam budou – zima, řídkost vzduchu?
Ono by to určitě šlo, ale z časových důvodů to moc schůdné nebylo. Jako většina smrtelníků pracuji, takže jsem skloubila pracovní život s tréninkem a přípravou. Takže toto bohužel nebylo možné.

Co vás čeká teď? Mount Everest zdolán..…
Léto a příjemná dovolená. Doma jsem slíbila, že zůstanu chvilku při zemi, tak nemohu vykřikovat, že zase někam zmizím, to by neměli radost.

Dnes vás čeká rozhovor s prezidentem Václavem Klausem, který si vás pozval. Víte, co bude jeho obsahem? Nesete mu nějaký dárek?
Vy máte ale přesné informace. Nevím, netuším. Myslím, že to bude neformální setkání. Mám pro něj připravenou malou pozornost, ale to je překvapení.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod