Široká spolupráce napříč kontinenty, co největší svoboda vzájemného obchodu, expanze na nově se rozvíjející trhy v Latinské Americe v Turecku či severní Africe, ale také posílení solidarity uvnitř Evropské unie a zásadní reforma společné měny. To jsou základní léky na vyléčení soudobé krize podle bývalého britského premiéra Gordona Browna, hosta mezinárodní konference Dny USA a Evropské unie. V exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi s Gordonem Borwnem hovořil Martin Řezníček.
„Euro je jako svěrací kazajka,“ říká Gordon Brown
Je to už víc než dva roky, co jste opustil úřad v Downing Street. Jak jste se cítil, když jste usínal v Downing Street, ráno jste probudil a už jste nebyl premiér?
Mám velice malé děti, šest a osm let, a byla to pro mě skvělá příležitost být více s nimi, mít na ně víc času, než když jsem byl premiér nebo ministr financí. Pro mě a mou rodinu to bylo dobré. Smutné na tom bylo, že stále zbývalo udělat hodně věcí.
Je mi velice líto, že svět nespolupracuje na řešení hospodářských problémů. Máme problém s finanční nestabilitou, růstem, bankami nezaměstnaností – v Evropě nemá práci 20 milionů lidí. Spolupráce mezi Evropou, Amerikou a Asií by mohla přispět k řešení situace, ale od prvního kroku k řešení krize se lidé bohužel uchýlili do svých národních bašt a nikam to nevede.
Jak jste řekl, spolupráce mezi Evropou, USA, Čínou není v nejlepším stavu, ale ani Evropská unie nehovoří jedním jazykem. Co s tím?
Čína by měla více spotřebovávat a nakupovat export z Evropy, USA. Také Indie musí otevřít svá odbytiště – je to více než miliarda lidí, kteří mohou nakupovat produkty a služby z Evropy i Ameriky. A my se musíme snažit stimulovat růst, abychom se dostali z pasti nezaměstnanosti. Když se každý světadíl shodne na přijetí nových opatření, povede to k růstu ekonomiky, podaří se nám snižovat nezaměstnanost a s tím přijde i návrat prosperity. Nicméně bez této spolupráce se růst v Evropě zablokuje na deset let.
Myslíte si, že to bude ztracená dekáda, jako tomu bylo v případě Japonska?
Myslím si, že ano. Evropa vypadá podobně jako Japonsko po první krizi v roce 1988. Máme velkou míru zadlužení a nedaří se nám to snižovat, protože nevybíráme dost daní a musíme vyplácet dávky v nezaměstnanosti. Musí se nastartovat bankovní sektor, aby půjčoval peníze. Dostáváme se tak do cyklu nízkého růstu a podobně tomu bylo i v Japonsku.
Máme za sebou už čtyři roky recese a mohlo by to narůst až na deset let. Abychom se dostali z tohoto začarovaného kruhu, musí Amerika, Asie i Evropa spolupracovat. To je jeden ze způsobů, jak se z tohoto úpadku vymanit.
Evropa ještě není ve stavu, v jakém je Řecko, nejde o totální kolaps, ale je to zablokované. To, co navrhujete, se dá proto těžko prosadit?
V roce 2009 byly alokovány miliardy dolarů na řešení dané situace, v roce 2012 by se státy G20 měly shodnout na tom, jak nastartovat růst. Není to problém inflace. Na světě je přebytek peněz, které čekají na investice. Potřebujeme nové kanály finančních toků, kontinenty by se měly shodnout na definování růstové strategie pro Evropu, Ameriku, Asii, která také začíná poměrně dramaticky zpomalovat.
Před dvanácti lety jste navštívil Prahu a hovořil jste o úspěších britské ekonomiky, o vysokém růstu, nízké nezaměstnanosti. Dnes jsme v naprosto jiné situaci. Kdy se Západ opět vzchopí?
Svět se mění a musíme být na ty změny lépe vybaveni. Musíme být schopni prodávat do Latinské Ameriky, do Asie, musíme být produktivnější a více konkurenceschopní. A nejde jen o mzdové náklady. Musíme být inovativní, vzdělávat pracovníky pro budoucnost, přijmout kroky k budování nové ekonomiky. Nemůžeme soutěžit na bázi nízkých platů, ale vysoké kvalifikace. Musíme mít vysoce inovativní a vzdělanou pracovní sílu. To je podmínka úspěchu do budoucnosti.
V Evropě existuje technologický génius. Stejně jako v Americe se zde odehrávají důležité objevy v IT, farmakologii, nanotechnologii, genetice, leteckém průmyslu. V těchto odvětvích máme vedoucí úlohu, a to může nastartovat prosperitu.
Petr Nečas na konferenci naznačil, že řešení by mohlo být v zóně volného obchodu mezi Evropskou unií a USA. Myslíte si, že to je dobrá odpověď?
Je to důležitá myšlenka, o které jsem hovořil již před několika lety. Existují bariéry, například se těžko obchoduje ve finančních službách kvůli velkým regulačním překážkám a byrokracii. Ale není to jediná odpověď. Jako spotřebitelské ekonomiky musíme mít výrobce i v Asii, a proto potřebujeme celosvětovou obchodní dohodu mezi USA, Evropou i Asií. Nikdo totiž nepochybuje o tom, že problém světové ekonomiky je, že čínští občané neutrácejí dost, takže do těch dohod musíme integrovat i je.
Vypadá to, že USA se daří víc než Evropě. Proč? Je tam rozdíl v bankovním systému?
Zčásti je to tím, že jsme v Evropě nevyřešili bankovní problém. Ale Evropa má také velký problém s eurem. Máme zde peněžní unii, ale když se věci nedaří, kdo je věřitelem poslední instance? Kdo za to zaplatí? To se prostě při vzniku eura nevyřešilo, a proto je v Evropě nedostatek důvěry.
Nepochybuji, že se tyto problémy dají vyřešit. Nepochybuji, že se Evropa může dostat do lepší situace. Nicméně součástí problému je, že euro je taková svěrací kazajka a za jediný způsob, jak to vyřešit, se považují úspory. Jenže to znamená, že lidé neutrácejí, je zde nezaměstnanost a dochází k výpadkům inkasa daní. Takže úspora není řešení, to nefunguje. Musíme mít vyváženou analýzu toho, co se nepovedlo, včetně bankovnictví, konkurenceschopnosti a výkonu nebo výkonnosti eura. Jednorozměrná analýza spočívající v úsporách to prostě nevyřeší.
23 minut
Interview ČT24
Vsadil byste si na budoucnost eura? Myslíte si, že přežije?
Evropa bude představovat menší část světové ekonomiky, zatímco Turecko, Jižní Amerika, Mexiko, Brazílie se v ní stanou velkými hráči. To ale neznamená, že se nám nebude dařit. Klíčem k úspěchu je být napřed v inovaci, mít dobré společnosti. Protože máme kvalifikovanou pracovní sílu, nemůžeme soutěžit v platech, jenže k tomu musíte mít měnu, která vás nebude svazovat, když se dostanete do problémů. A tak tomu bohužel nyní je.
Je to konec Evropy, jak ji známe? Chystáte se publikovat knihu, která zobrazuje svět v roce 2025. Jak bude vypadat Evropská unie a jednotná měna v roce 2025?
Evropa bude stále zásadním hráčem světového hospodářství. Chtěl bych vidět lepší vztahy mezi Evropou a zeměmi, jako je Turecko, středomořským regionem, severní Afrikou, protože tam je silný růstový potenciál. Důležité jsou také vztahy s východem Evropy a s Ruskem.
Musíme se dívat vpřed a vně, ne pouze dovnitř. Když budeme zahleděni do sebe, řešení nenalezneme. Musíme obchodovat s částmi světa, které se chtějí zlepšit, tím dosáhneme velkého růstu, protože obchod se přetaví v pracovní místa a v prosperitu.
Dovedete si během svého života představit Velkou Británii jako součást jednotné měny?
Ne, jednotné měny asi ne. Euro se musí dramaticky zreformovat. Musíme počkat, až k tomu dojde a jak k tomu dojde.
Evropa má velké rozdíly v příjmech. Nejbohatší země jsou o hodně bohatší a chudé země o mnoho chudší než průměr. Například v USA rozdíly mezi těmito dvěma extrémy tak zásadní nejsou. Je třeba nastartovat růst, zaměstnanost, a to pro všechny, včetně zemí, které skutečně vložily svou budoucnost do rukou eura.
Znamená to, že hovoříte o více unifikované Evropě, o rozdílném způsobu spolupráce nebo naopak volnější spolupráci?
V USA máte nezaměstnanost ve státě Massachusetts, ale ostatní státy tomu státu pomohou, protože tam existuje velký dvacetiprocentní celonárodní rozpočet, který zabraňuje šíření recese z jedné části USA do zbytku zemí. Ve Velké Británii je to něco podobného. Máme Skotsko, Severní Irsko, Wales a samozřejmě Anglii a my si prostě navzájem pomáháme.
Evropa toto musí nalézt také, protože rozpočet na sociální pomoc je poměrně omezený. Například západní Německo bylo připraveno pomáhat Německu východnímu, ale to v dnešní Evropě neplatí. Máme zde skutečně zadlužené země a je třeba najít způsob, aby se životní standard skutečně narovnal. Je třeba zreformovat ekonomiku a průmysl tak, aby se dalo vyvážet do zbytku Evropy a světa. V Unii musí být každý člen připraven pomáhat ostatním v potížích, proto lidé vůbec do Unie vstoupili. Ještě jsme ale nenašli ten správný mechanismus.
Je tu ještě další téma, Sýrie. Dělá mezinárodní společenství dost, aby přesvědčilo strany v Sýrii, aby se zklidnily a složily zbraně?
Otázka zní: jestliže selže diplomacie, je zde nějaké další řešení? Kofi Annan se snažil používat diplomacii skutečně extenzivně, velice jeho práci respektuji, ale neuspěl. A potom je otázka, zda může být vojenský zásah opodstatněný. Je tu Katar, který navrhuje zásah silou. Jiné návrhy směřují k tomu, že by měl být vytvořen určitý bezpečný přístav, aby zabrala diplomacie.
A myslíte si, že se diplomatické řešení povede?
Nemyslím, že by diplomatické řešení směřovalo k tomu, aby přežil stávající režim. Je otázka času, jak ke změně dojde, zda se můžeme vyhnout pokračování občanské války v Sýrii. Jsou to velice delikátní záležitosti.
Když se podíváte na Blízký východ, jedna z věcí, která mě překvapuje, je velká nespokojenost mezi mladými lidmi. Máme stále problémy v Tunisku, v Egyptě i jinde, kde došlo k revolucím. Revoluce přitom vedli lidé, kteří nebyli protiameričtí a kteří se nesnažili prosadit extrémní náboženské pozice. Chtěli vlády, které jim poskytnou určité možnosti. Ale k tomu nedošlo. Tento úkol se musí dokončit. Měla by být zřízena nějaká rozvojová agentura, která se pokusí zajistit práci pro miliony mladých lidí, protože jeden z důvodů pro dlouholetou nespokojenost leží právě zde.
Stal jste se velvyslancem OSN pro vzdělávání, to by mohlo pomoci. Vaším cílem je zajistit základní vzdělávání pro miliony dětí, což není nic jednoduchého. Jak se s tím pokusíte vypořádat?
61 milionů dětí nemá školní docházku, nemá kam docházet a prostě pracují. Deset milionů dívek se v devíti desíti letech musí vdávat, a pokračuje s v tom i v zemích, kde už to není legální. Jsou zde děti v konfliktních zónách, jako je Jižní Súdán nebo Barma, kde není poskytováno vzdělání na dostatečné úrovni.
Měli bychom vzbudit svědomí světa. Nemůžeme říct, že právo na vzdělání není základním právem dítěte. Nemůžete říct, že je morální utrácet tak málo na vzdělání dětí v Africe, a zároveň říkat, že každé dítě má právo na naplnění svého potenciálu. Nesmí zde existovat dětské nevěsty. Musí existovat určitá věková hranice, pod kterou nemůžete nutit holčičku, aby byla za někoho provdána, nemůžete nutit děti pracovat. Když je dítě analfabet, problém se pouze přenáší dál.
Gordon Brown (*1951, Glasgow)
Politik. Po předčasném dokončení střední školy nastoupil v šestnácti letech na Edinburghskou univerzitu jako nejmladší nováček od roku 1945. Po úspěšném absolutoriu nejprve působil jako lektor pro sdružení Workers Educational Association, jež se věnuje vzdělávání pracujících. V roce 1983 byl ve věku 32 let zvolen poslancem Dolní sněmovny za Labour Party. V roce 1992 se stal stínovým kancléřem, kdy spolupracoval s celou řadou předních představitelů opozice. K jeho nejvýznačnějším a nejtrvalejším politickým svazkům však patří jeho aliance s Tony Blairem. Společně se pustili do modernizace strany, která se v roce 1997 (po 18 letech v opozici) stala vítězem voleb a Brown byl jmenován do funkce ministra financí. O deset let později, 27. června 2007, se stal britským premiérem. Ve funkci premiéra i předsedy Labour Party pak skončil v květnu 2010. V současné době působí na Newyorské univerzitě a je rovněž poradcem Světového ekonomického fóra.
(redakčně kráceno)