Česká republika - Přelom října a listopadu je ve znamení Halloweenu a dušiček. Halloween nemá v Česku takovou tradici jako v anglicky mluvících zemích, daleko hlubší význam má Památka zesnulých, lidově dušičky. Právě v této době vzpomínáme na ty, kteří s námi již nejsou, s kterými jsme prožili část života a měli jsme je rádi. Památku zesnulých oznamuje i zvýšený ruch na hřbitovech, kam lidé chodí zapalovat svíčky k hrobům svých blízkých a vzpomínají na ně. Na hřbitovech se tak zastaví i ti, kteří mají k Bohu daleko.
Halloween má kořeny v prastaré tradici Keltů, kteří se takto loučili s létem. Podle legendy lidé v dávných dobách věřili, že v noci z 31. října na 1. listopad se domů vracejí duše zemřelých a vyhledávají pomoc příbuzných, aby jim pomohli překročit onu hranici do země mrtvých, kde vládl bůh Anwinn. Aby duchové viděli na cestu, lidé jim svítili svítilnami z vydlabaných řep. Převlékali se do starých hadrů a malovali si obličeje, aby byli ochráněni před zlými duchy. Dnes se místo řepy používají dýně, protože jich roste víc.
Svátek se líbí hlavně dětem, které se vydávají v maskách a v převlecích strašidel a duchů po domech příbuzných a známých, kde získávají sladkosti a ovoce. Pokud nedostanou, co chtějí, mohou vyvést v domě nějakou lotrovinu. V této magické noci se vyřezávají z tykve lucerny, které se dávají do oken nebo před vchod, aby chránily domácnost před zlomyslnostmi duchů.
Období dušiček je příležitost k tomu, aby se lidé zastavili a zamysleli se nad vším, co souvisí se smrtí. Tomáš Halík dodává, že dušičky by neměly být jen o povinnosti dojít na hřbitov, rozsvítit svíčku a ozdobit hrob. „Měli bychom se zastavit a přemýšlet, v rodinách mluvit o posledních věcech. Nejenom, kde má člověk uloženou závěť a vkladní knížky, ale také o tom, jak by si člověk přál, aby se s ním lidé rozloučili, kde a jak by chtěl být pohřben. Také by to měl být večer, kdy lidé hovoří o svých předcích, rodinných tradicích,“ vysvětlil Halík svůj pohled na smysl dušiček.
Tomáš Halík: „Zavzpomínání na ty, kteří nás předešli. Uvědomění si, že nás každého může smrt zastihnout kdykoliv a jak jsme na ni připraveni, jak duchovně, tak prakticky.“
Kult zemřelých hrál odjakživa v lidském společenství významnou roli, nejen obřad pohřbu, ale i místo uložení. Zakořeněná víra, že duše nezaniká zároveň s tělem a za určitých okolností se může navracet, se odrazila v nejrůznějších obřadech k uctění ducha zemřelých. Pohanské národy konaly zádušní slavnosti, zvykem bylo obětovat na hrobech pokrmy a nápoje k usmíření zemřelých a temných čarovných sil. Také zapalování ohňů sloužilo v neposlední řadě k odehnání nečistých sil. Bylo tomu tak u Keltů a podobně i u Slovanů.
Prapůvod dušiček odkazuje zvlášť na keltskou tradici. Keltský svátek Samhain oslavoval konec léta a počátek nového roku, kterým byl 1. listopad. V ten den se podle víry Keltů prolínal svět živých se záhrobím a živí pomáhali duším zemřelých světlem a ohněm lépe přečkat fázi očišťování. Tradice Samhainu se dodnes odráží nejvíc v podobě známého Halloweenu, jehož název je odvozen od „All Hallow Even“, tedy „předvečer Všech svatých“.
Dušičky jsou spjaté se svátkem Všech svatých. Na 2. listopad, den po svátku Všech svatých, jej v roce 998 ustanovil clunyjský opat Odilo, který nařídil slavit Památku všech věrných zemřelých (tzv. dušičky), latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum. Zvyklost, nejprve dodržovaná v klášteřích s cluniackou řeholí, se rychle uchytila ve Francii, Anglii a Německu a postupně se ve 13. století rozšířila po celé církvi. Památka dušiček je těsně spjatá se svátkem Všech svatých (1. listopadu). Ten se oficiálně slaví od roku 835 a připomíná všechny světce, na něž se v církevním kalendáři nedostalo. Oba svátky připomínají dokončení božského díla – vzkříšení. Liturgie dne dušiček obsahuje spíše velikonoční naději na vzkříšení, poněkud se tím liší od smutečního charakteru, jak dušičky obecně pojímá veřejnost.
