12. března 1999 se v americkém městě Independence stala Česká republika společně s Polskem a Maďarskem členem Severoatlantické aliance. Šlo jednoznačně o zásadní krok a posun ve směřování naší republiky, bez kterého by nejspíše další integrace mezi západní demokratické země nebyla možná či velmi nesnadná. Zatímco dnes podporují členství v Alianci téměř tři čtvrtiny národa, v době vstupu to byla pro velkou část veřejnosti i politiků těžko stravitelná představa. Ozývala se rezidua komunistické minulosti a propaganda bývalého člena Varšavské smlouvy. Nejen o tom hovořil v exkluzivním rozhovoru pro Českou televizi bývalý prezident ČR Václav Havel. Ptal se Jakub Železný.
„Byla to silná káva,“ říká o vstupu do NATO Václav Havel
Pane prezidente, je tomu deset let, co Česká republika vstoupila do NATO. Tehdy jste byl jejím prezidentem. Jaká je vaše první reflexe, vzpomínka? Co si vybavíte, když se řekne vstup do NATO?
Vybavím si, že to vůbec nebylo jednoduché. Aliance byla trochu v rozpacích, zda může všechna svá tajemství a válečné plány najednou vydat lidem, kteří vládli v donedávna nepřátelských zemích. Najednou je měli přijímat, když ani nebyli s těmi politiky pořádně skamaráděni. Nevěděli, co je to za lidi, co od těchto zemí mohou čekat, protože tam byl donedávna jednomyslně podporován komunistický režim.
A nejen to. I pro domácí veřejnost to bylo po desetiletích propagandy, že je NATO organizace amerických imperialistů apod., docela silné sousto. Kdyby tehdy bývalo referendum, neprošlo by to.
Pamatuji si celou tu prehistorii, protože jsem byl u toho. Ještě v 80. letech se dokonce přemýšlelo o tom, jestli by se (kdyby se změnily poměry) mělo NATO zrušit jako Varšavská smlouva a založit nějaká nová celoevropská obranná struktura. Neuvažovali tak jen disidenti na Východě, ale i pravicoví politologové na Západě. Záhy jsme ovšem pochopili, že nemá smysl stavět něco nového na zelené louce, když je tady fungující struktura.
Myšlenka zrušení obou vojenských organizací tady rezonovala ještě na počátku 90. let. Považoval jste ji už tehdy za neuskutečnitelnou?
O této myšlence jsme věděli a uvažovali o ní jako o alternativě ještě před pádem železné opony v 80. letech. Koncem roku 1989 a počátkem roku 1990 už ale bylo jasné (a mluvil jsem v tomto smyslu hned v únoru 1990 s prezidentem Bushem a v Kongresu), že budovat něco nového je příliš nákladné. Bylo lepší využít stávající organizaci a transformovat ji. Dát ji jiný smysl a jiné poslání.
To, že do Severoatlantické aliance přistupují bývalí nepřátelé, mohlo u někoho na Západě budit rozpaky. Jak moc důležité bylo, že jsme měli významného přímluvce, tedy Madeleine Albrightovou, tehdejší ministryni zahraničních věcí USA?
Americká administrativa jak za prezidenta Bushe seniora, tak především za prezidenta Clintona byla motorem rozšiřování. Američané si tuto myšlenku osvojili a v rámci Aliance prosadili. To pro evropské země NATO to bylo těžší sousto. Bylo kolem toho mnoho rozmanitých jednání a večeří apod. Madeleine v tom skutečně hrála dost důležitou roli.
Jsem přesvědčen, že kdybychom nebyli přijati do NATO, nejsme v Evropské unii. Unie sama příliš bezpečnostní garance nedává a samozřejmě by byla více rozpačitá, než byla teď, kdyby neexistovalo bezpečnostní krytí v podobě rozšířené Aliance.
Mluvil jste o tom, že kdyby se tenkrát rozhodovalo v referendu, občané by se možná vyslovili jinak než pro vstup do NATO. Když jsme vstupovali do Aliance, vládla tady ČSSD pod vedením Miloše Zemana. Jak vzpomínáte na názory právě sociální demokracie? Ne všichni z ČSSD byli naším vstupem nadšeni.
Určitá zdrženlivost a nechuť byla u více politiků, nejen u sociálních demokratů, i když u nich to asi bylo nejsilnější. Mělo to ten samý důvod, proč byla zdrženlivá i veřejnost – byla to silná káva. Zdálo se jim to podivné, protože byli rovněž ovlivněni předchozím vývojem.
Vzpomínám si na typicky zemanovsky veselý výrok, když říkal, že k tomu dává souhlas jen z gentlemanství kvůli mně. Nebyla k tomu velká chuť v politických stranách.
Dnes už si to všichni dávno osvojili. Dokonce když byly debaty o radaru, tak říkali, že kdyby to bylo alianční, neváhají… Trošku zapomínají, že hned na začátku Severoatlantické smlouvy se píše, že bezpečnost především buduje každý sám za sebe v různých bilaterálních a trilaterálních jednáních. Až posléze může Aliance vystoupit jako celek. Takže bilaterální bezpečnostní spolupráce vůbec není v rozporu s tou alianční.
Záhy po našem vstupu do NATO proběhlo známé alianční bombardování cílů v tehdejší Jugoslávii. Je na to řada výkladů. Některé tvrdí, a jsou to samozřejmě spekulace, že Severoatlantická aliance načasovala bombardování právě do okamžiku rozšíření, aby si trochu otestovala Čechy, Maďary i Poláky, jestli jsou dostatečně loajální. Jak se díváte na tento výklad?
Mně se nezdá moc pravděpodobný. Dobře si pamatuji washingtonský summit, kde jsme byli poprvé jakožto členové Severoatlantické aliance. Vedli jsme tam velmi důvěrné jednání, kde byly pouze hlavy států nebo delegací a nikdo jiný, ani překladatelé. Prezident Clinton měl velmi obsáhlý výklad o tom, že je třeba už nějak prolomit lhostejnost, zasáhnout v Jugoslávii a zachránit tak tisíce lidí.
Tehdy jsem se trošku divil, byl to nezvyk, že přede mnou a kolegou Kwaśniewským takto otevřeně mluví, protože zatím to bylo pouze důvěrné. Vůbec jsem z toho neměl pocit, že by to bylo záměrně časováno, aby si nás vyzkoušeli. Spíš bych řekl, že by docela uvítali, kdybychom tam ještě nebyli, protože se báli našich rozpaků.
V každém případě to především byla, jak to v historii bývá, náhoda, která se s odstupem let může jevit jako výsledek nějakých neznámých dohovorů, sil, zámyslů. Ve skutečnosti se to pouze časově setkalo.
V této souvislosti je vám připisován tolik diskutovaný výrok „humanitární bombardování“. Jak to tehdy bylo?
Takovou pitomost bych samozřejmě nikdy neřekl. Ale všichni lidé, kteří mě potřebovali lehce kopnout do kotníků, mi tento výrok vytrvale připisovali. Prý to vzniklo tak (tehdy jsme to prošetřovali), že v nějakém italském interview zdeformovali něco, co jsem říkal. To pak přeložili do francouzštiny, potom do angličtiny, až to někdo přeložil do češtiny. Bylo to pak jak v tiché poště – vznikl z toho nesmysl. Nedalo se to vyvrátit. Média to přijala. Politici si to rádi osvojili a dodnes to říkají.
Zmínil jste radar. Jak jako člověk zkušený v mezinárodní politice čtete, co se kolem radaru děje? Někteří odpůrci umístění radaru na našem území tvrdí, že současná administrativa prezidenta Obamy chce z tohoto projektu vycouvat. Vidíte to také tak?
Nevím. Možná se dozvíme víc, až přijede prezident Obama do Evropy, má být i tady v Praze. Zatím se mi to jeví tak, že tato vláda vlastně jen jiným způsobem říká to, co říkaly předchozí administrativy. Byly do toho investovány už desítky miliard, takže nemohou jen tak říct, že se jim to nelíbí nebo že to nefunguje. Ovšem než do toho dají další desítky miliard, potřebují si zároveň vyzkoušet, že to opravdu funguje a že to má skutečně smysl. Proto rozpaky a mírné váhání.
Někdo to žene kupředu energičtěji a neváhá. Někdo se naopak ptá, má-li to smysl. Jde ovšem hlavně o peníze. A zvláště v době krize je to obrovská investice. Uvidíme, zda nějaký radar bude nebo nebude. V každém případě toto je skutečný test naší loajality ke spojencům.
Na druhou stranu není současná česká vláda v tomto testu loajality trochu osamocená. Je velmi loajální a velmi horuje za radar i navzdory velké části veřejného mínění. Neocitla by se ale naše vláda v případě, že by americká administrativa projekt stáhla, v pozici jakéhosi hyperloajálního sboru?
Na tom nic trapného není. Jde o to všechno správně podat a vysvětlit médiím: Američané se nás zeptali, zda bychom byli ochotni umístit zde tento radar. My jsme řekli ano. Zda ho umístí nebo neumístí, musí rozhodnout oni, když to platí. My bychom byli rádi, kdyby to tu umístili, protože by to bylo posílení naší obrany.
Děkuji, že jste si našel čas na povídání o našem bytí v Severoatlantické alianci. Je to také první velký rozhovor po vaší nedávné hospitalizaci, proto bych se vás rád zeptal, jak se vám daří po zdravotní stránce?
Děkuji. Teď je to celkem dobré, ale musím být opatrný.
(redakčně kráceno)