Bylo – nebylo

Pohádkové příběhy, styl jejich vyprávění, jejich obsah, ale i „cílová skupina“ se v průběhu doby proměňovaly. Zatímco na začátku stály mýty a potřeba rituálního setkávání dospělých, na konci je veselá „povídačka“ o Hloupém Honzovi. Z hlediska národní historie pak nejrůznější krajové báchorky pomáhaly v 19. století díky sběratelům znovu budovat českou identitu.

O pohádkách spolu v pořadu Historie.cs z 27. prosince diskutovali literární historička Hana Šmahelová z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, pedagog Katedry výchovné dramatiky Jaroslav Provazník z DAMU a literární historik Martin Reissner z Moravského zemského muzea Brno. Moderoval novinář a publicista Vladimír Kučera.

Jsou pohádky tak staré, že se dá říct „bylo – nebylo“? Jak stará je vlastně pohádka?
Šmahelová: Záleží na tom, co si pod pohádkou představujeme. Představujete-li si pohádku Boženy Němcové, tak ta je stará 150 let. Budete-li ji však vnímat jako potřebu poslouchat příběh, který dobře dopadne, kde se plní nesplnitelná přání, kde vám pomáhají nadpřirozené bytosti, tak musíme sestoupit hluboko do minulosti, patrně až k mýtům.

Provazník: Věřím, že člověk má přirozenou potřebu bavit se příběhy, které se nikdy nemohou stát. A tu naplňuje právě pohádka. Ono už to zmíněné "bylo – nebylo“ je nádherný signál, že to, co se bude vyprávět, se nikdy nestalo a stát ani nemůže.

Reissner: Hledat kořeny pohádky v českém prostředí je velmi komplikované. Už proto, že těch literárních podkladů, když sestupujeme někam k 10. až 12. století, je relativně málo a mnohé nejsou vůbec psány předchůdkyní moderní češtiny. Navíc jsou tam cézury. Třeba husitská doba pohádce jako takové nepřála (termín „pohádka“ tehdy ani neexistoval). Kořeny tak můžeme hledat u různých exempel, knih, podkladů pro kázání. Druhá vrstva je pak v předávané ústní tradici. To vše se složitě kontaminovalo, propojovalo, až vzniklo něco, co dnes považujeme za velmi ustálený tvar. Jenže tak to nebylo – pohádka, tak jak ji známe, je relativně mladá záležitost.

Šmahelová: Kdybych se tady odvolala na ruského folkloristu J. V. Proppa a potom další mladší badatele, například Meletinského, tak ti odvozují pohádky od mýtů. Ono to dává smysl. Ale jenom u jednoho typu pohádky. To jsou pohádky tzv. kouzelné. Tam, kde se vypráví o tom, jak se Honza naučil latinsky, nebo o nějakých tricích kocoura v botách, tak to jsou záležitosti novelistické. A mnohem mladší. Toto všechno, ixc ty historické kořeny pohádky, které jsou zakotveny v mýtu, mýtu, který se profanoval. Mýtus tady vůbec nebyl jako vyprávění, které provázelo obřady a rituály, to nebylo pro legraci nebo pro zábavu, to mělo funkci rituální. Když se to profanovalo potom, odpadly ty rituály a zbylo tady to zajímavé vyprávění, tak z tohoto potom vzniká pohádka. Protože tady pořád v mýtech byla kostra příběhu, to, že se někomu stane nějaký malér, královskou dceru unese drak, jest zapotřebí povolat hrdinu. Teď začíná ta cesta.

Provazník: I když já se tedy přiznám, že jsem trošku zdrženlivý u tohoto odvozování pohádky od mýtu. Já vím, že je spousta lidí, kteří to takhle staví. Ale myslím si, že je to jedna z teorií. Já si opravdu myslím, že mýtus měl zcela jasnou funkci. Byl vysvětlováním něčeho. V jakém světě žijeme, proč jsme takoví, jací jsme, co jak vzniklo, atd. Ale pohádka pro mě osobně je opravdu vyprávěním založeným na hře, protože tam pouštíme na cestu nějakého hrdinu, přesně tak, jak to řekla Hana Šmahelová, kterému se stalo něco, nějaký problém na začátku, který je potřeba řešit. Hrdina překonává překážky, je to vlastně dobrodružná cesta. Myslím si, že bavení se tím, jakého hrdinu pustit na tu cestu, jaké překážky překonává, koho zachrání nebo co získá, to si myslím, že je něco, co nejenom děti, ale i dospělé hrozně baví a uspokojuje jejich potřebu bavit se příběhem.

Teď jste mě trošku překvapili, protože já jsem sdílel to, co řekl o pohádce Karel Čapek, který říká: Pohádka totiž není původně literatura, pohádka je povídání. Pravá lidová pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž tím, že ji babička povídá dětem. Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci, je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a z rozkoše naslouchat. Já jsem si představoval, že už Havranpírko seděl a prabába mu vyprávěla pohádku. A pak byl Havranpírko dědeček a ten vyprávěl pohádku dalším, a tak to došlo až z toho místa ke mně?
Reissner: To tak určitě nebylo. Pohádka byla velmi dlouhou dobu seriózní záležitost a určená byla více dospělým než dětem.
Druhá důležitá rovina je zapomenutá historie teorie pohádky a boje o pohádku, což má i v našem kulturním prostředí dlouhé dějiny, více než 100leté. Dnešní rodiče netuší vůbec nic o velkých přích a bojích teoretiků na přelomu 19. a 20. století při hledání kořenů českého pohádkového korpusu. Jde o záležitosti spojené třeba s Václavem Tillem nebo později s jeho žákem Karlem Dvořákem.

Provazník: Na začátku 20. století se někteří, zvlášť pedagogové, začali rozčilovat, co to je za nesmysl vyprávět dětem příběhy o bytostech nebo věcech, které neexistují, a že tím vlastně dětem matou hlavy. Kolikrát to byly komické argumenty.

Říkali jste, že pohádka byla původně hlavně pro dospělé. Co jim měla sdělovat?Reissner: Přirozeností každé society je nalézat východiska, která pomáhají žít. To byla bezpochyby jedna z podstatných kvalit pohádky - vyprávění o tom, že se děje něco ne příliš dobrého, ale to dobré nakonec zvítězí. To je univerzální poselství, které prostupuje celým evropským kulturním kontextem.
Další věc je, že dnes asi neumíme docenit kvalitu setkávání se a orálního předávání, vyprávěcích sešlostí. Mnohdy se přitom vyprávělo jenom kvůli udržování určitých sociálních vazeb, ale také aby se zpřítomňovaly (znovu otvíraly) příběhy, které jinak stejně všichni znali. Mělo to vlastně ritualizační charakter. Primárně je to samozřejmě spojeno s venkovem.
Od okamžiku, kdy do toho vstupuje autor v moderním slova smyslu, spisovatel, který pohádku buď transponuje, nebo zaznamenává, dostává se to do zcela jiné dimenze. Dnes pohádku primárně vnímáme jako tento typ literárního dědictví. A „tragédie“ z našeho pohledu tkví trochu v tom, že podoba dnešní pohádky je obecně relativně degenerovaná. Je tam velké množství textových materií, které mají substandardní kvalitu, a kvalitních pohádkových textů v této etapě příliš mnoho není.

Šmahelová: Každý příběh, román, povídka, je výpověď o světě. Vždycky je tam nějaká představa o tom, jak jednat, jak dojít ke štěstí, jak se něčemu vyhnout. Jsou tam základní životní situace.
Myslím si, že to jeden z důvodů, proč na sebe to vyprávění nabaluje různé národní kulisy, ale příběh zůstává de facto pořád stejný. Folklorní narace (folklorní kultura vůbec) má zvláštní pravidla poetiky, kdy velikou roli hraje to, co přijme kolektivní cenzura. Když se to lidem líbí, dál a dál se to opakuje, zpívá atd.

Provazník: Je úžasné, že když se pohádka vypráví naživo, vypravěč ji jednak variuje, jednak reaguje na posluchače. To k té opravdu folklorní pohádce patří.
A proč se tím bavili dospělí? Stačí si vzít do ruky Romské pohádky od Hübschmannové, relativně čerstvé záznamy z 50. - 60. let, dost blízké autentickému vyprávění. To jsou jasně příběhy pro pobavení dospělích. Málem kolem toho vznikl skandál, když nějaký ministr školství v domnění, že je to knížka pro děti, rozhodl, že tyto pohádky povinně odeberou všechny školy. Jenže to opravdu není knížka pro děti, jsou to pohádkové příběhy pro dospělé, takže se učitelé začali bouřit, že to je samá krutost, že tam teče krev, že se tam smilní a kdesi cosi.

Pohádky se přece vyprávěly indiánským dětem, čínským dětem, respektive těm dospělým…
Šmahelová: Folklorní prostředí nebylo izolované od písemné kultury, zvláště s vynálezem knihtisku (už v 16. století u nás byla velká produkce knížek lidového čtení) Ta vysoká, exkluzivní literatura (hagiografie nebo rytířské romány a podobně) jakoby poklesává (upravuje se to, adaptuje se to), aby to četl i prostý čtenář. Pohádkové motivy se tak kříží s literárními, takže když na konci 19. století vyrazili sběratelé do terénu sbírat pohádky, nesetkávali se s lidovou pohádkou, ale s různými kontaminovanými látkami, které se vyprávěly po hospodách. Někdy to byly neskutečné propletence, nesouvislé, přetržené děje beze smyslu. Folklorista Václav Tille, žák Jiřího Polívky a Gebauera, popisuje, jak vyrazil na Valašsko, sedl si tam do hospody a platil místnímu žebrákovi a ten mu vyprávěl. Jenže Tille se chytal za hlavu, protože v tom slyšel renesanční facetie, úryvky rytířských románů nebo nějaké fantazie z francouzských pohádek. Z toho nakoec usoudil, že žádná folklorně čistá pohádka (její ideální obraz) vlastně neexistuje.

Reissner: Tady je zajímavé sledovat, že se vedle sběratelů velmi brzo objevili autoři, kteří měli ambici pohádku upravovat, takzvaní adaptátoři. A tento proces adaptace pak končí právě autorskou a moderní pohádkou. To znamená, na jedné straně snaha o autentický sběr toho, co existuje v lidové vrstvě. A na druhé straně inspirování se tím lidovým. Už v 19. století najdeme řadu vynikajících autorů, kteří tímto způsobem postupovali. Začněme u Boženy Němcové. To jsou texty, které čas jednoznačně prověřil a díky kterým pohádky existují dodnes v čtenářské recepci. Ať se to týká chodských textů, nebo slovenských pohádek.

Nebyl problém s pohádkami v tom, že by někdo protestoval proti jejich brutalitě, kdy třeba chudákovi vlkovi rozkuchají břicho. A to nemluvím o Erbenovi, který mne jako dítě neuvěřitelným způsobem děsil. Hnáty křivé, pod plachetkou osoba…, dětská hlava bez tělíčka, tělíčko bez hlavy. To je přece jenom… To nikomu tehdy nevadilo?
Provazník: Je tam poznamenáno, že to není pohádka. Když se ale vrátím k těm krutostem, všimněte si, že když se vypráví pohádka, tak zpravidla nejde do realistických detailů. Krásně to lze pozorovat na úpravách pro divadlo. Tam se neřeší, jestli chroustaly kosti, jestli stříkala krev, prostě se konstatuje: Vlk sežral Karkulku. Hotovo!
Švankmajer třeba natočil Otesánka. Samotný Otesánek je zábavná, úžasná pohádka, v podstatě kumulativní hra s tím, co všechno Otesánek spolknul. Jenže Švankmajer posunul žánr, dostali jsme se do hororu a mizí podstata té pohádky.

A podstata pohádky je co?
Reissner: To je ta jistá nadsázka, zobecnění. Základní model klasické pohádky pak je, že je problém, který je dobře vyřešen. Je tedy kauza, která je často řešena a vyřešena modelovým způsobem. To je jedna z největších kvalit a atraktivit pohádky jako takové. To, že je exemplem a návodným příkladem. Ukazuje, že to může dobře skončit. Tuto kvalitu bych nepodceňoval, i když samozřejmě existuje tisíce příkladů, které jdou proti tomu.

výtvarnice a spisovatelka Lucie Lomová:
Dnes máme televize plné potoků krve a jsme najednou jakoby strašně opatrní na to, aby v pohádkách nebylo něco nevhodného. Mně to připadá úplně absurdní. V té době, stejně jako v tisíciletích předtím, všichni věděli, že život je krutý a že nemá moc cenu to před dětmi filtrovat. Děti zažívaly permanentně, že jim umírali sourozenci nebo že jim umírali tatínkové ve válkách. Krutost tak asi posuzovaly trošku jinak než my dnes.
Na Erbenovi jsem si uvědomila, že skutečně existují témata, která běží napříč stoletími. Kdybych chtěla třeba Otesánka vztahovat k dnešku, lze říci, že je to téma umělého oplodnění nebo umělých bytostí, kdy si nemusíme být vědomi z toho vyplývajících rizik. Humornější je to u pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Tito tovaryši jsou normální superhrdinové, jako Spiderman nebo Batman. Každý z nich má nějakou nadpřirozenou schopnost, kterou dává do služby princi, který chce získat princeznu. A to bývá vždy považováno za pozitivní věc.

Šmahelová: Ne snad každý, ale některé národy mají svoje postavy, Enšpýgla, Palečka apod. To je stále stejný typ pohádky. A pak je tady ta takzvaná „kouzelná pohádka“. To je ten základní žánr, pohádka v užším slova smyslu, která má v sobě nejvíc symbolického potenciálu. Nevím, jestli by se dnešním dětem líbilo povídání Jak se Honza naučil latinsky nebo něco takového. Myslím, že dnešní děti už mají jiné hrdiny. Hrdiny své doby.

Ale Harry Potter je kouzelnické fantasy…
Šmahelová: Já ale nevím, jestli je to pohádka, není pohádka…

Provazník: Jak který díl, popravdě řečeno. První díl kombinuje prvky pohádky a fantasy. Pak se to ale dost proměňuje. Mimochodem fantasy má pohádkám blízko.

Historie.cs - Bylo – nebylo (zdroj: ČT24)

Hrály naše národní pohádky opravdu takovou roli při národním obrozování a při národní emancipaci?
Šmahelová: Až mnohem později. Priorita patřila lidové písni. Na tu se navěsila ta ideologie, že v lidové písni je duše národa. Pohádky šly jako prozaický žánr až v druhém sledu. Zajímalo je to, protože všechno, co souviselo s prostým lidem, tedy s národem, bylo hodno pozoru, a pokud možno i napodobování a tak dále. Ale na vrcholu byla lidová píseň. Prozaické žánry totiž v tom klasicistním žánrovém systému ještě nefigurovaly, nebyly ceněny. To přišlo až s rozvojem anglického románu (Bratři Grimmové, 1812, první díl Kinder- und Hausmärchen.) U nás to začalo až v 40. letech. Karel Jaromír Erben nejdřív sbíral lidové písně, zvyky, přísloví a takové věci. Božena Němcová sebrala něco z Chodska. A jak zmíněný Václav Tille dokázal, 80 procent nebyly autentické národní pohádky, ty „čisté výplody lidu“. Byly to kontaminace s německými romantickými povídkami.

Provazník: Erben vlastně vytvořil umělé příběhy, kdy dával dohromady motivy z různých okruhů slovanských pohádek a vytvářel příběh v té, jak byl přesvědčen, nejčistší podobě.

Šmahelová: Erben tomu říkal „optimální varianta“.

výtvarnice a spisovatelka Lucie Lomová:
Překvapilo mne, že asi nejslavnější pohádka, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, vznikla zvláštním způsobem. Erben měl kamaráda, který učil v Praze na biskupském gymnáziu. A ten septimány požádal, aby za domácí úkol sepsali pohádky. Nevím, jestli zadání bylo, aby si pohádky vymysleli nebo aby vyprávěli nějaké, které sami znají z dětství. A nějaký student tam napsal práci, která se Erbenovi hodila právě jako zdroj k základu této pohádky.

Reissner: Důležitý je tam také princip slovanství, které bylo v té době velmi silné. Existovaly nejrůznější výbory nejrůznějších autorů, kteří zkoumali lidovou slovesnost, jihoslovanskou a naši.

Ohlasy písní ruských…
Reissner: Kupříkladu. Bylo to zcela přirozené. Ve snaze identifikovat se v Evropě se nově konstituovaný český kulturní prostor potřeboval o něco opřít. A opíral se o různá východiska, Rukopisy, slovanskou vzájemnost, inspirování se slovanským světem. Bezpochyby to nebyla jednoduchá situace. A fakt, že se ten projekt novodobé české kultury zdařil, je takřka historický zázrak. Východiska pro to byla velmi komplikovaná.
Zájem o lidovost a kupříkladu lidovou píseň velmi úzce souvisí s tím, že autentická městská česká kultura příliš neexistovala. A oni hledali kořeny. Podobně to dělaly mnohé národy, o několik desetiletí později to úplně stejně dělali Slováci. Souvisí to také s tím politicko-sociální módem – s hledáním autentického vyjádření toho kterého národa. To už je sice mimo literární kontext, ale velmi se ho to dotýká a často ho to velmi deformovalo.

Provazník: Osobně si myslím, že máme obrovské štěstí, že ve 40. až 50. letech 19. století se pohádkám začali věnovat právě Erben a Němcová. Oni totiž nasadili laťku vysoké kvality. To nelze najít všude. Angličané s tím začali později, až koncem 19. století. U nás to myslím vytvořilo jakýsi základ dobré tradice. A Erben, to jsou skutečně majstrštyky, což se prověří vždy, když to čtete nahlas. Tam nelze vynechat jediná spojka. To se ovšem nedá říct u Němcové, ta se klidně rozběhne k nějakému popisu a najednou zjistíte, že tomu děti nerozumí.

Reissner: Tady musím Němcovou bránit. V čase se kvalita jejích textů dramaticky zvyšovala. Je velký rozdíl mezi sběry chodskými a Slovenskem.

Provazník: Souvisí to spíše s tím, že Němcová usilovala o trošku něco jiného. U ní je vždy dost tenká hranice mezi povídkou a pohádkou. Její povídky v sobě mají jasně zřetelnou pohádkovou strukturu - všechno tam dopadne dobře.

výtvarnice a spisovatelka Lucie Lomová:
Mám Boženu Němcovou jako autorku moc ráda. Jenže je hodně osobní, což samo o sobě není nic záporného, ale pro mé účely se to nehodilo. Ona si vybírá takové pohádky, které nějak svým tématem rezonují, což je úplně v pořádku. Erben ovšem píše z pozice vědce a sebe tam vůbec nedává, stojí mimo. Možná proto jsou ty pohádky tak nadčasové.

Provazník: Obvykle se tvrdí, že v pohádce vítězí dobro nad zlem. Jenomže je to tak, že vítězí hlavní hrdina. Jestli na to jde morálně čistě, nebo ne, už se v pohádce neřeší. Jsou pohádky, kde vyhraje ten, kdo nejlépe lže, nebo ten, kdo udělá největší podfuk. Například pohádka o švecovi, který se vsadí s čertem o to, kdo rozdrtí kámen. Švec si vezme syreček a rozmačká ho, takže vlastně podvede čerta, ale vyhraje. To je podstatné. V 19. století se pohádky začaly pomalu proměňovat vzhledem k dětem – z hlavních hrdinů se začali stávat hrdinové kladní a z protihráčů „zlouni“.

Šmahelová: V momentě, kdy se pohádka nevypráví u ohniště nebo při draní peří, ale chopí se jí autor, se pohádka literarizuje a s látkou a s motivy se zachází podle stávajícího dobového literárního úzu.

Když se začaly pohádky takto transformovat, začalo se v národním obrození objevovat to, že by se zápornými postavami stávali Němci? Trautenberk a moderní debaty o moderních pohádkách…
Reissner: Ne, to v pohádce takto vůbec nikdy nefungovalo. To, co se v pohádce objevuje ve 2. polovině 19. století, je (u umělé pohádky velmi výrazná) didaktická tendence – snaha o to děti skrze pohádku vychovávat. Mnohdy to nebyla úplně šťastná cesta a většina případů je dnes pro nás těžko akceptovatelných. Je to taková velmi archaizovaná dikce. Dnes je do velké míry zapomínána, ale svého času tomuto tendování podléhala celá řada autorů. Nebylo to ani spojené s českým jazykovým prostředím. Byla to dobová vlna, jako byly dobové úzy. Módní vzdělávací tendence se zkrátka projevovaly i v pohádce.

Šmahelová: Pohádka v sobě má potenciál didaktiky, protože ty situace jsou symbolické: dej babičce svačinu a ona ti pomůže, až bude zle, pomoz zvířátkům atd.
První sbírka českých pohádek Lidové pohádky z Čech vyšla německy v roce 1818, napsal ji český Němec Wolfgang Gerle. Ty se potom zase trošku přepisovaly. Pak se ty látky objevují u Mikšíčka a tak. Němcová má své zásadní místo díky tomu, že to literárně podala nejkultivovanějším, nejhezčím způsobem. Stále přitom platí, že do toho pletla třeba Teakovy romantické příběhy nebo francouzské pohádky, které se sem dostávaly přes „lidové tisky“, módní německé časopisy. Němcová to četla a používala to, takže kontaminace dobovou literaturou je tam silná. Třeba Jak Jaromír ke štěstí přišel je původní německá romantická, umělá, látka.

Nemůžeme tedy říct, že by pohádky, které se nám vyprávěly, byly skutečně autentické a táhnou se tady po staletí?
Šmahelová: Ne, nic takového neexistuje. Jediný doklad o tom přinesl Josef Štefan Kubín, když jako folklorista vydal ve 20. letech 20. století sbírku Lidové povídky z Podkrkonoší (potom ještě z Kladska). Tam si to nechal vyprávět a zapisoval to, i v tom nářečí. Jsou to strašně tlusté knihy, kde píše, odkud to je, kde to slyšel, v jaké vesnici. To je folkloristický materiál.

Dnes vznikají zejména filmové a televizní pohádky. Má to návaznost na tradici?
Provazník: Záleží, kdo se toho chopí. Faktem ale je, že při zpracovávání kouzelné pohádky se vždy narazí na problémy. U kouzelné pohádky totiž stačí říct, čaroděj v železném zámku, a člověku začne pracovat fantazie a železný zámek si vytvoří ve své hlavě. Teď si představte, že někdo v televizním studiu vymyslí, že železný zámek udělá z papundeklu, o který začnou herci klopýtat. Celé pohádkové kouzlo je pryč. A i když v tomto mají filmaři asi výhodu, občas se nechávají zbytečně unést, začnou kouzlit a válcovat příběh. A pohádka je především ten napínavý příběh. Jestliže se začne ztrácet pod spoustou ornamentů, rozplyne se to.

výtvarnice a spisovatelka Lucie Lomová:
Původní pohádky jsou mnohokrát o hodně úspěšnější díky tomu, že je dnes máme trend odstraňovat z pohádek zlo. Například příšerné pohádky Zdeňka Trošky, kde je čert jako vrchol zlé bytosti neškodný hloupý trouba. To má tradici už v Drdovi, i u Lady, kdy jde o jakési rebelství 20. století proti tradici. Ukazuje se však, že když v pohádkách nemáte pořádné zlo, můžete všelijak šaškovat nebo takzvaně dělat humor, ale pohádce vezmete sílu, na které je založená. Když se nebojuje proti zlu, co tam vlastně všichni dělají?

Reissner: Na druhou stranu třeba přenos pohádek do zvukových stop, Audiopohádky, je obrovský fenomén. Tam jsou bezpochyby vysoce kvalitní výstupy. A na obranu televizních a filmových pohádek je třeba říci, že to je přirozené tendování, které doplňuje základní proud, a to pohádka jako literární typ. Tto je pak nějaký způsob adaptace a převodu pohádky. Možná bychom si přáli, aby těch šťastných převodů bylo více, ale to si přejí vždycky všichni.

Provazník: Velmi mne rozčiluje, že v regálech knihkupectví nacházím knížky (výrazným signálem jsou kýčovité ilustrace), které se chlubí tím, že to jsou nejkrásnější pohádky Boženy Němcové, Erbena, Andersena atd., a když je otevřete, zjistíte, že to s těmi autory nemá vůbec nic společného. Dost často to bývají anonymní úpravy nebo překlady z dvacáté ruky. To, co se s texty těch pohádek děje, je skutečně zločin. Se jmény autorů se přitom zachází jako se značkami spotřebního zboží. Když se na první stránku napíše, že to jsou nejkrásnější pohádky Boženy Němcové, babička s dědečkem nebo rodiče jdou a koupí to. Vůbec neví, že kupují naprosto zdevalvovaný, dehonestovaný text. Buď je to totálně prokrácené, že z toho všechno podstatné a zajímavé zmizí. Nebo je to naopak převyprávěné tak necitlivě, že to s Němcovou nemá vůbec nic společného.

Jan Skácel kdysi napsal: „Pohádka je, co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jako motouzek a zbytek pout, jež lze a nelze rozetnout. A třeba i čas jinak káže. Ten, kdo je moudrý, nerozváže provázek, jenž nás s dětstvím spíná, a stará pouta neroztíná.“
Myslíte si, že je rozetneme? Myslíte si, že pohádka nezahyne?
Šmahelová: To je hezká tečka. Možná by se dalo doplnit, že pohádkovost má každý v sobě, ale jenom skutečný básník ji v nás, coby posluchačích nebo divácích, dokáže otevřít a umožní vstoupit do toho prostoru.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod