Hostem Jakuba Železného v pořadu Interview ČT24 z 23. července byla plavkyně Yvetta Hlaváčová. Ta je v současnosti držitelkou světového rekordu za přeplavání kanálu La Manche v nejrychlejším ženském čase a nejdelších nohou na světě. Nedávno se objevila v povědomí díky svému proplavání Vltavy, kdy za sedm dní urazila úsek 138 kilometrů dlouhý. V otevřeném rozhovoru, který byl první z týdenní série rozhovorů s úspěšnými českými sportovci, hovořila mimo jiné o nezbytnosti sponzorů a zkušenostech s nimi, kanálu La Manche a přeplavání Vltavy.
„Bez sponzorů bych určitě neplavala,“ říká Yvetta Hlaváčová
Patříte mezi sportovce, kteří jsou známí nejen svými sportovními výkony. Nevadí vám to trošku?
Není důvod, aby mi to vadilo. Prostě to k sportu patří.
Není to i trochu záměr?
Určitě ne. Bohužel málo lidí si uvědomuje, že jsem amatérská sportovkyně – mě nikdo neplatí ani nedotuje, takže musím propagovat svoje sponzory, kteří mi umožňují závodit. Pokud bych se držela zpátky a nesnažila se být vidět, tak o mě sponzoři ztratí zájem a Česká republika ztratí plavkyni. Nemohla bych si totiž dovolit závodit a platit vysoké náklady za nájem bazénů, trenéry, soustředění apod.
Řadě lidí je to úplně jasné, řada vám však může vytýkat třeba i vaše sebevědomé vystupování. Setkáváte se závistí, třeba i u kolegů plavců?
Osobně to moc nevnímám, protože s nimi nepřicházím moc do kontaktu. Spíše si to ventilují sami mezi sebou. Protože se pohybuji mezi inteligentními lidmi, tak to takto necítím.
Neříká vám někdo z kolegů sportovců, že lidé znají spíše délku vašich nohou než vaše sportovní výkony?
To určitě ne. Jsem světová rekordmanka, a to není nic jednoduchého. Kolik plavců u nás mělo světové rekordy? Byla jsem to pouze já a Sláveček Svozil. Jestli si někdo myslí, že to bylo snadné, tak mne může napodobit. Navíc si nemyslím, že vystupuji sebevědomě, ale upřímně.
Světový rekord v překonání kanálu La Manche, dvojnásobná medailistka z evropského šampionátu, finalistka mistrovství světa, pětinásobná mistryně Jižní Ameriky, 82 titulů mistryně republiky v bazénovém a 20 v dálkovém plavání. To jsou mimořádné výkony. Nejste přesto známější jako držitelka světového rekordu v délce nohou?
To nemohu posoudit. To byste měl posoudit spíše vy. Nevnímám to tak. Jedno s druhým se doplňuje: kdybych nebyla světová rekordmanka, tak by se nikdo nezajímal o moje nohy a obráceně. Možná jsem právě zajímavá v tom, že jsem schopná nabídnout všechno. To je to nejtěžší, protože ve chvíli, kdy je o vás zájem, musíte jezdit na focení, rozhovory – to už zasahuje do tréninkového plánu. To taky není jednoduché a málokdo si to uvědomuje a málokdo je ochoten to podstoupit. Každý máme volbu, každý jsme si vybrali svoji cestu. Já jsem si vybrala cestu, jakou momentálně vidíte - mně to vyhovuje, jsem spokojená. Ale hlavně mám radost, že mne plavání baví a že mám možnost dál se v plavání rozvíjet, protože mne to dokáže živit. To by nebylo možné, kdybych se snažila jen o bazénové úspěchy apod.
Je o vás zájem, oslovují vás sponzoři, firmy. Kde je hranice, kterou nejste ochotna překročit?
Snažím se soustředit na kvalitu, a ne na kvantitu. Raději budu mít méně peněz, ale budu vědět, že jsem sponzorům schopná nabídnout všechno tak, aby byli spokojeni. V tuto chvíli jsou to hlavně zahraniční sponzoři a pár výjimečných domácích. Samozřejmě se to liší podle toho, jestli podepíšeme smlouvu na rok, na dva nebo jen na konkrétní akci. U konkrétní akce je ta částka ve statisících, kdežto u několikaleté spolupráce je to už v milionech.
Co byste nebyla ochotna udělat? Jaká situace byla pro vás nepříjemná, kdy jste musela něco odmítat, byť by vám bylo příjemné vydělat si tu částku?
To není tak jednoznačné. Dejme tomu, že ta částka nebyla odpovídající, abych mohla udělat, co po mně chtěli. Už jsem se také dostala do situace, kdy sponzorů bylo hodně, ale částka byla malá. Jednou jsem dostala nabídku, kde bylo ve smlouvě zahrnuto, že bych se musela zúčastnit několikrát do roka nějakých projektů, což jsem věděla, že nejsem kvůli tréninku schopna splnit. Nic tak výjimečného, ale stalo se to a už si dávám pro příště pozor.
Jaký máte vnitřní vztah k firmám, které vás platí za reklamu? Musí to být firma, se kterou se vnitřně identifikujete, anebo stačí, že je slušná a nabídne dost peněz?
Partnery jsem si vždycky vybírala. První jednání bylo pro mne vždy hrozně důležité. Musela jsem vědět, že je to seriózní firma. Důležitý je pro mne také produkt, protože bych neuměla propagovat, co mně nevyhovuje, ale hlavně bych to asi ani nepoužívala, tudíž by to bylo spíše kontraproduktivní. Vždy mně záleželo na tom, co je to za produkty. Například v případě jedné firmy s oblečením jsem se snažila zainteresovat do navrhování z pohledu plavce.
Nelitujete toho, že jste nafotila sérii odvážných snímků?
Nemyslím si, že je to něco odvážného. Na žádné fotce jsem neodhalila kousek těla, který by jinak nikdo neviděl, co se týče opalovaček nebo plavek. Je jedno, jestli tam má člověk ruce nebo plavky. Naopak odvážnější snímky by se daly nafotit na bazénu, protože plavky nejsou úplně neprůhledné a plavkyně možná ztrácejí přirozený instinkt, jestli je to odvážné nebo ne. Spousta vynikajících osobností vystupovala ve filmu nebo na fotografiích úplně nahých, což můj případ nebyl. Takže mne to v žádném případě nemrzí.
Nejrychlejším mužem, který kdy překonal kanál La Manche, je Němec Christof Wandratsch, jehož čas z roku 2005 je 7 hodin 4 minuty. Nejrychlejší ženou jste vy s časem 7 hodin 25 minut. Pro nás laiky je ten rozdíl docela malý, je to tak?
Je to opravdu minimální rozdíl. Málokdo ví, že ještě hodinu před doplaváním do Francie to vypadalo, že čas bude 6 hodin a 45 minut. Těch dvacet minut navíc bylo otázkou proudu, do kterého jsem se dostala.
Je to pro vás další výzva? Sama říkáte, že dvacet minut je na kanále La Manche minimum. Chápu to tak, že je to lehce překonatelné?
Lehce? Co to znamená? Jeden veliký zázrak je, když se dostanete pod osm hodin. Bývá to tam v takových dvacetiminutových rozdílech, jestli se dostanete do proudů. Nezáleží to však jen na vás. Musíte mít úžasnou fyzickou kondici, musí být výborné počasí, váš tým musí být sladěný a v ten den se nesmí stát nic, co by vás ve sportu rozhodilo. To je hrozně ošemetné a může to být cokoliv – sebemenší bolest, nevolnost, špatná strava, špatné pití nebo to, že se špatně vyspíte. Je tam celá řada aspektů, které se špatně dávají dohromady jako celek. Podle mě je to malý zázrak.
Je pro vás rekord Christofa Wandratsche překonatelný?
Pro mne ano, protože mne to láká, obzvlášť když vím, jak málo mi chybělo minulý rok tento rekord překonat. Spousta diváků si bude myslet, že je to odvážné gesto, ale to mě právě bude motivovat. Už pro mne není atraktivní pouze tam dorazit a snažit se přeplavat kanál La Manche – potřebuji mířit hodně vysoko.
Nesmazávají se tímto vaším výkonem rozdíly mezi muži a ženami?
Žena je žena a muž je muž. Muži mají jednoznačnou výhodu v tom, že mají větší sílu. O tom není pochyb. Na kanálu La Manche však velkou roli hraje psychika – zachovat chladnou hlavu, a to ženy dokáží lépe.
Jak to vlastně vypadá, když plavete v chladných vodách mezi Británií a Francií? Co je tam pro vás nejtěžší?
Jako celek to není vůbec jednoduché. Když bych hodnotila pouze jednu cestu, tak se dá říci, že jde jen o fyzickou zátěž. Tam mi toho moc nevadí, když opominu, že by tam bylo něco nepředvídatelného (bouřka atd.), jinak jsem zvyklá na všechno. U dvou cest jde hlavně o chlad a tmu. Celkově je pocit mnohem intenzivnější, protože je to náročnější.
Jak jsou pro vás důležité informace od doprovodného týmu? Jak to probíhá?
Informace jsou velice důležité, protože potřebuji každých patnáct minut informaci o frekvenci záběru, abych nesnižovala tempo. To se stává velice lehce - tím, že nemáte soupeře, máte tendenci zpomalovat. Další velice důležitá informace se týká proudů. Ta přijde tak třikrát, kdy dostanu pokyn, abych do toho dala všechno, protože přichází nejsilnější proud. Musím se snažit ho přeplavat co nejrychleji, protože bych ho nemusela zvládnout tak, jak bychom potřebovali, a další proud už by mne mohl házet zase nazpátek. Takže komunikace je pro mne nezbytná. Dá se říci, že každých pět minut dostávám nějaký vzkaz, takže je to náročné pro mě i pro posádku.
Když jste nedávno v rozhovoru pro MF Dnes uvedla, že proplavání Vltavou bylo náročnější než přeplavání kanálu La Manche, tak jste to myslela vážně?
Řekla jsem, že každé má svoje. La Manche byl jednodušší v tom, že jsem se musela vyhecovat jednou. U Vltavy to bylo sedmkrát. Přeci jen udržet se sedm dní ve špičkové formě při takovéto zátěži a nemít zdravotní problémy není jednoduché a může to posoudit jen ten, kdo to zvládne. La Manche není těžké přeplavat, ale je těžké zdolat nějaký z rekordů.
Letos jste proplavala Vltavu. Vyskytly se i kritické názory: „Dvacet kilometrů za den je běžnou tréninkovou dávkou dálkového plavce.“ To je názor, který vás trochu naštval?
Nenaštval mne, jen jsem ho hodnotila. Trenér řekl jednoznačně, že člověk, který to napsal, by zaplaval kanál La Manche o deset hodin pomaleji než já, takže jak to může soudit. On si neuvědomil, že je rozdíl mezi tím, když 138 kilometrů dlouhý úsek zaplavu za 60 hodin nebo za třicet. Já jsem ho zvládla za třicet hodin, a to se jen tak někomu nepovede. Navíc zapomíná, že jsem žena. Kvalitní plavec by toto říci nikdy nemohl, protože ví, že to tak není.
Jak obtížné bylo proplavání Vltavy?
Byly tam krizové partie, kdy se teplota vody pohybovala mezi 8 a 10 stupni. Přestože jsem plavala v neoprénu, tak větší část úseku jsem byla bez rukavic, bot a ochranné kukly, takže jsem chlad intenzivně cítila. To bylo obzvláště nepříjemné, protože tím riskuji svoje zdraví. Navíc neoprén nemám ráda, protože mi zatěžuje ramena. Především to pro mne byl trénink před kanálem La Manche a prověrka mých fyzický sil. To bylo prvotní, proč jsem to dělala.
Mluvila jste o chladné vodě. Jak jste vnímala to, že Vltava není všude tak čistá, jak by bylo příjemné?
To je zajímavý postřeh. Byly tam dvě etapy, které nebyly zrovna ideální – voda byla trochu znečištěná. Málokdo však ví, že dálkový plavec musí občas skousnout daleko horší podmínky. Vzhledem k tomu, že mám za sebou přes sto maratónů, tak můžu říct, že jsem plavala i v horších vodách. A to také patří k výkonu.
Nejste jako žena v znečištěné vodě náchylná ke gynekologickým problémům?
Nejsem, protože vím, jak to řešit. I imunita je zvyklá, protože plavu dvacet šest let z toho posledních patnáct na otevřené vodě. Reaguji jinak než běžný člověk, který by asi nebyl úplně v pořádku.
Kanál La Manche je pro vás další výzvou?
Zanedlouho se chystám na kanál La Manche, ale podrobnosti řeknu až na tiskové konferenci.
Před časem jste mluvila o Olympiádě v Pekingu. V posledních měsících o ni mluvíte poněkud s despektem, že o ní tedy nepřemýšlíte. Je to pro vás definitivně uzavřená kapitola?
Nikdy neříkej nikdy. Víceméně tam nemám žádnou motivaci, protože mne svaz ani žádný plavecký klub neživí a pro mne je to velice nákladná záležitost, kterou nejsem sama schopna utáhnout tak, aby se mi to vrátilo. Sponzoři o to zájem nemají, protože nemůžete propagovat vlastní sponzory. Navíc nemám žádné zázemí a tým, trénuji se sama, nemám žádné sparingpartnery. Nejsem schopna se sama natrénovat pro bazénové plavní, abych mohla konkurovat nejlepším.
Neříkejte, že by pro nějakého sponzora nebylo zajímavé, když by ve svých materiálech uváděl, že sponzoroval olympijský úspěch Yvetty Hlaváčové?
Také jsem si to myslela, ale více slyší na kanál La Manche – je to pro ně prestižnější. Olympijských vítězů máte hrozně moc, kdežto rekordman na kanálu je jen jeden. A je to nejstarší plavecká disciplína, která vznikla mnohem dříve než olympijské hry.
Musím se sponzorům podřídit, protože jsem na nich závislá, díky nim mohu plavat a plavání se věnovat. Bez nich by bylo úplně nemožné pokračovat při tak vysokých nákladech.
(redakčně kráceno)
