Je jen málo politiků, kteří se jedním gestem tak výrazně zapíší do dějin, jako to učinil spolkový kancléř Willy Brandt. V prosinci 1970 byl šéf tehdejší západoněmecké vlády na návštěvě ve Varšavě, aby uzavřel první poválečnou smlouvu svého státu s Polskem. Před památníkem varšavského ghetta, které po povstání židovských obyvatel srovnali nacisté v roce 1943 se zemí, padl zástupce nového Německa na kolena. Byl to spontánní, symbolický akt pokání za zločiny, za něž Brandt sám nenesl nejmenší odpovědnost. V Polsku i jinde ve světě bylo Brandtovo pokleknutí přijato s velkými sympatiemi. V jeho vlasti však posílilo výhrady jeho protivníků vůči politice, jejíž bylo součástí. Politice otevírání se vůči zemím sovětského bloku. S touto Ostpolitik, která se dotkla i Československa, zůstává jméno prvního sociálnědemokratického kancléře spolkové republiky spjato i nyní, patnáct let po jeho úmrtí. Historický magazín ze 7. října byl věnován jedné z nejvýznamnějších postav světové politiky druhé poloviny 20. století. Jako přední činitel západoněmecké sociální demokracie, vládnoucí starosta západního Berlína, spolkový ministr zahraničí a nakonec architekt sociálně-liberální koalice a předseda jejího kabinetu stál Brandt v centru mnoha událostí druhé fáze studené války a také druhé etapy pokusů o její ukončení. Byl to on, kdo musel jako nejvyšší činitel západního Berlína čelit dvěma mezinárodním krizím související se zvláštním postavením německé metropole v poválečné Evropě. Dožil se však také toho, že Berlín i Německo byly opět sjednoceny. Zemřel dva roky po této události, 8. října 1992. Do jaké míry Brandtova politika přispěla k zániku Německé demokratické republiky, sjednocení Německa a krachu sovětského impéria ve východní Evropě? To byla jedna z otázek moderátora Petra Broda na nakladatele a poradce několika německých a českých premiérů Tomáše Kostu (TK) a historika Radka Soběharta (RS) z Vysoké školy ekonomické v Praze.
15 let od úmrtí Willyho Brandta
Willy Brandt se narodil v Lübecku jako Herman Frahm. Jak to bylo s jeho jménem? Z jakého prostředí vůbec pocházel?
RS: Jeho původní jméno Herman Frahm zdědil po své matce, poněvadž byl nemanželským dítětem a za celý svůj život svého biologického otce nepoznal. Lübeck bylo typické proletářské město předválečného Německa. Willy Brandt tak velmi úzce a osobně poznal těžký život dělnické třídy.
Pro tehdejší společnost nebyla svobodná matka s dítětem typická. Problémy, které s tím souvisely, nebyly jen v ekonomické oblasti, ale šlo také o problémy sociálního statutu. Jeho matka však měla velké nadání a prostor otce vyplnil jeho děda.
Jak se orientoval Willy Brandt politicky?
RS: Willy Brandt se angažoval jako velice mladý, už v sedmnácti letech vstoupil do SPD, ale jen na krátkou dobu. Vstoupil tam v roce 1929, ale už dva roky poté z ní vystoupil, neboť ostře nesouhlasil s toleranční politikou SPD vůči prezidiálnímu kabinetu, který už neměl demokratickou podporu. Politika SPD se mu totiž zdála málo radikální. Po vystoupení z SPD se přiklonil k radikální frakci SAP (Socialistické dělnické straně), která se krátce před tím vytvořila.
Dva roky na to se dostávají k moci fašisté vedeni Adolfem Hitlerem. Jak na to Willy Brandt reagoval?
TK: Brandt velice brzo emigroval, protože fašisté by ho bývali zavřeli. V emigraci zůstal až do konce války. Celý život se pak potýkal s tím, že mu Němci vytýkali, že se vrátil jako důstojník norské armády, kde působil jako zpravodaj. Tento stín – nemanželské dítě, norská armáda, pak dával jeho protivníkům argumenty, které byly často pod pás.
Co se stalo, když i Norsko bylo okupováno nacisty?
RS: Krátce na to emigruje do Švédska, ale krátce působil ve Španělsku během španělské občanské války, což bylo dalším důvodem jeho kritiky. Jeho odpůrci ho totiž obviňovali z blízké spolupráce s KGB nebo Sovětským svazem.
Po roce 1940, kdy emigruje do Švédska, stále zůstává na pozicích Sociálně dělnické strany, ale začíná navazovat opětovný vztah s SPD, neboť komunistická strana pro něho nikdy nebyla alternativou. Odmítal silnou vazbu na Moskvu, silnou personifikaci až mystifikaci Stalina jako hlavní osobnosti komunistického hnutí. A pod vlivem Mnichovské dohody a zejména paktu Ribbentrop – Molotov se rozchází definitivně s komunistickou ideologií a přiklání se k sociální demokracii.
Byl Brandt hned po válce odhodlán vrátit se do Německa a stát se profesionálním politikem?
RS: Vůbec ne. V roce 1945 čeká, jak se situace v Německu vyvine. Vlastně až na žádost norské vlády, aby byl zpravodajem v Norimberském procesu s válečnými zločinci, se dostává do Německa. Tam působí jako novinář a snaží se před světovou veřejností ukázat, že ne všichni Němci byli nacisté.
Proč se jeho vstup do vysoké politiky odehrával v Berlíně?
RS: Částečně náhodou, poněvadž stále nevěděl, jak to s jeho návratem do Německa bude, navíc ani nebyl německým občanem. Nacisté jej občanství zbavili, a získává ho až na konci čtyřicátých let. Náhoda byla v tom, že z norské strany přišla nabídka, aby pracoval v tiskovém oddělení při vojenské misi v Berlíně. Právě zde se angažuje v berlínském hnutí a dostává nabídku od někdejšího starosty Berlína Ernsta Reutra.
Jaký typ politika byl Willy Brandt? Byl to spíš intelektuál, který se zatoulal do politiky, nebo byl také tribun lidu?
TK: Byl to intelektuál, který šel do politiky, a byl to bohem nadaný řečník, který uměl strhnout masy.
Willy Brandt byl před padesáti lety poprvé zvolen vládnoucím starostou západního Berlína. O rok později se už podruhé po druhé světové válce pokusil Sovětský svaz změnit status města Berlína ve svůj prospěch (2. berlínská krize). Když se mu to nepodařilo, dovolil svému východoněmeckému vazalovi, Waltru Ulbrichtovi o tři roky později, roku 1961, obklopit západní Berlín zdí a oddělit ho tak fyzicky od okolního světa. To už byla 3. berlínská krize. Jak se v těchto krizích Brandt zachoval? Jakou si v souvislosti s tím vybudoval pověst?
RS: Willy Brandt v těchto krizích obstál. Navíc se díky nim stal světoznámým politikem. Získal respekt na Západě a svým způsobem i na Východě. První krize v roce 1958, která souvisela s Chruščovovým ultimátem, dala poprvé příležitost ukázat zahraničně-politické aspekty Brandtovy pozdější Ostpolitik. Ukázal totiž, že Ostpolitik vždy bude souviset se silnou Evropou. Od počátku se přimlouvá za evropskou integraci a stává se jedním z hlavních mluvčí svobodné západní Evropy.
Berlínská krize mu také ukazuje nutnost napojení na Spojené státy, což se pak projevuje v osobních sympatiích a úzkém vztahu s J. F. Kennedym.
V neposlední řadě se mu podařilo Berlín zviditelnit, a Berlín se tak stává symbolem svobody. Ne náhodu je pak heslem Brandtovy politiky, že Berlín musí zůstat svobodný.
I přes svoji popularitu Brandt ztratil své první dva pokusy stát se spolkovým kancléřem. Ve volbách v roce 1961 podlehl Konradu Adenauerovi, o čtyři roky později Ludwigu Erhardovi. Co ho v roce 1969 vyneslo na kancléřské křeslo?
TK: Politicky i lidsky dozrál a změnila se doba. Začalo období šedesátých let, kdy došlo ke změně konzervativní politiky. Mladí lidé se začali ptát svých dědů a otců, co vlastně dělali v nacistickém Německu. Tato vlna protestu mu pak umožnila i díky jeho šarmu, zázemí a podle toho, jak se choval jako starosta Berlína, vyhrát volby.
První volby vyhrál jen relativně - mohl vytvořit koalici se svobodnými demokraty. Jak bylo jeho pětileté působení v kancléřské funkci významné z dlouhodobé perspektivy?
RS: Z dnešního pohledu dominovala jasně zahraničně-politická oblast. Nepodceňoval bych ani vnitropolitický aspekt, protože spolupráce s liberály umožnila rozsáhlé reformy v sociální i finanční oblasti – proběhlo zlepšení sociální sítě. Brandtova vláda se také ostře vymezila proti radikální levici, která ohrožovala německou demokracii. Navíc musela čelit takzvanému ropnému šoku (náhlé zvýšení cen ropy v roce 1973). Brandt svojí racionální ekonomickou politikou zabránil opakování politiky velké hospodářské krize z počátku 30. let.
TK: Úplně s tím nesouhlasím, poněvadž jsem tam žil. Pro Německo byly z dlouhodobého hlediska vnitřní záležitosti důležitější než zahraniční politika, protože Německo bylo okupovanou zemí a teprve se ukázalo. Též došlo ke generační změně, v tom vidím Brandtovo velké poslání.
V roce 1972 dosáhla sociální demokracie poprvé výrazného volebního vítězství na spolkové úrovni. O dva roky později však následuje Brandtův pád. Co za tím vězelo?
TK: Byly za tím dvě věci. Brandt byl už unavený a v jeho životě nebylo jediným cílem dělat německého kancléře. Položily ho také intriky, které se kolem něj děly, Guillaumem konče, což byl na něho nasazený agent NDR. Pro Brandta to bylo nesmírné lidské zklamání, protože nevěřil, že půjdou tak daleko.
Brandtovi nepomohly ani jeho rozpory s Wehnerem, číslo dvě v SPD, bývalým komunistou a členem politbyra předválečné komunistické strany, a Schmidtem. Tento trojúhelník navenek vypadal pohromadě, ale v zásadě neměl společné základny.
RS: Svým způsobem si za to Brandt mohl sám, protože na něm byla velmi viditelná nechuť řešit každodenní politiku, vnitrostátní problémy, problémy ve straně. Byl spíše vizionářem, který sděloval velké myšlenky.
Ústředním prvkem Brandtovy činnosti v úřadě spolkového kancléře byla Ostpolitik – politika vůči východu. Primární roli v ní hrál poměr k Sovětskému vztahu a Polsku, ale týkala se i Československa, s nímž spolková republika do začátku 70. let neměla normální diplomatické vztahy. K jejich navázání došlo až v souvislosti s Brandtovou první návštěvou v Praze v roce 1973 (přepis dobové televizní reportáže).
11. prosince krátce po patnácté hodině přicestoval do Prahy zvláštním letadlem spolkový kancléř Willy Brandt s vicekancléřem a ministrem zahraničí Waltrem Scheelem a doprovodem. Po pozdravu s členy pražského diplomatického sboru a proslovech Lubomíra Štrougala a Willyho Brandta odjeli hosté z letiště na Pražský hrad, aby vykonali zdvořilostní návštěvu u generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, prezidenta Československé socialistické republiky armádního generála Ludvíka Svobody a předsedy vlády Lubomíra Štrougala.
V Černínském paláci 11. prosince v sedmnáct hodin třicet minut podepsali předseda federální vlády Lubomír Štrougal a spolkový kancléř Willy Brandt a ministři zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek a Walter Scheel smlouvu o vzájemných vztazích Československé socialistické republiky a Německé spolkové republiky. Podepsáním dokumentu navázaly obě vlády diplomatické styky na úrovni velvyslanců.
Takzvaná Mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla smlouvou prohlášena za nulitní. Dokument také zavazuje obě sousední země řešit všechny své problémy výlučně mírovými prostředky a potvrzuje neporušitelnost společných hranic.
Jaké byly motivy a cíle Ostpolitik?
RS: Mezi hlavními motivy bylo udržení stability a míru v Evropě a zejména v Německu. Brandt byl totiž vylekán Chruščovovým jednáním během berlínské krize, a tak se snažil udělat vše proto, aby se to neopakovalo. Proto hledá možnosti, jak se vyvarovat nečekaným událostem, které by se Německu mohly stát.
Souvisí to i s tím, že Brandt si uvědomil, že Spojené státy už tolik nelpí na Německu a že jejich zájem se obrací do Vietnamu, kde krátce na to vypukl válečný konflikt.
Když Ostpolitik začínala, Brandtovi protivníci mu vytýkali, že příliš ustupuje požadavkům komunistického bloku. Součástí jeho politiky bylo uznání poválečných realit jako dvou německých států nebo západní hranice Polska na Odře a Nise. To bylo pro Brandtovi politické oponenty nepřijatelné. Všeobecně se mu předhazovalo, že příliš ustupuje komunistickým režimům a že by se s nimi nemělo jednat, ale spíše je izolovat. To souviselo i se sovětskou invazí do Československa v roce 1968. Jak se dnes jeví tyto debaty?
TK: Setkal jsem se s ním před všemi jeho návštěvami v Praze i jinde a vždy chtěl o tom informace. Jemu bylo jasné, co to je komunistická vláda. Dnes se přiznám, že jsem byl skeptický, jestli to nejde až příliš daleko. Jednou jsme o tom spolu mluvili, dnes mu musím dát zapravdu. Řekl mi: „Podívej se to, co si nemůžeme v Evropě dovolit, je válka. To bychom byli všichni pryč. Z mé životní zkušenosti vím, že režimy se mohou změnit jen tehdy, pokud budeme podporovat opozici a ostatní. A tak to chci dělat.“ Tehdy mi to nebylo úplně jasné, ale světový vývoj ukázal, že jeho teze byla správná.
RS: Ostpolitik neměla znamenat legitimizaci komunistického systému. Byl to jen počátek nových vztahů mezi Západem a Východem. Sám Brandt říkal, že je to teprve první krok k překonání železné opony, která dělí Evropu.
Měla Ostpolitik také hospodářské aspekty?
RS: Měla, i když v Brandtově vizi nehrály tak velkou roli. V 70. letech byly hospodářské vztahy mezi Německem a Sovětským vztahem velmi klíčové zejména po ropném šoku, kdy se Sovětský svaz stal jedním z dominantních států, které dodávají ropu západní Evropě, která je na ní závislá.
V druhém pohledu je to určitě hospodářský vztah mezi východním a západním Německem, poněvadž v průběhu 70. a 80. let se východní Německo stává závislé na dodávkách peněz a surovin ze západního Německa.
Jakou roli mohlo v Ostpolitik hrát Československo, obsazené od roku 1968 sovětskou armádou? Byl Husákův režim pouze jakýmsi pěšákem na evropské části sovětské šachovnice, nebo mohl sledovat také vlastní zájmy?
TK: Sice jsem tu nežil, ale viděl bych to tak, že neměli nic než vlastní zájmy. Brandt to dotáhl tak daleko, že Československo bylo nejvěrnějším spojencem a vedle NDR nejkonzervativnějším členem tohoto bloku.
RS: Z pohledu západního Německa nebylo Československo hlavní zemí východního bloku. Mnohem přednější byly vztahy se Sovětským vztahem, východním Německem a Polskem až pak s Československem. Z opačného pohledu byla československá zahraniční politika vůči demokratickému Německu velmi ostražitá. Na Willyho Brandta se dívali velmi opatrně zejména pod vlivem zpráv z východního Německa – nevěděli, s čím přijde. I jednání pak nebyla tak intenzivní jako v případě východního Německa. Kamenem úrazu byla Mnichovská smlouva. To však byla spíše otázka právní a nikterak závažná pro mezistátní vztahy.
Přispěla Ostpolitik nějak k rozvolnění vazeb v předpolí Sovětského svazu, a tím v důsledku i k pádu sovětského impéria?
RS: Ostpolitik zintenzivnila vztahy mezi západní Evropou a jednotlivými satelity východního bloku. Předjímání, do jaké míry zapříčinila pád celého východního bloku, je trochu předčasné, protože pád Willyho Brandta to předchází o patnáct let.
Mnohem důležitější je působení Willyho Brandta v čele Socialistické internacionály, kde se snaží zapojit socialistický blok do celosvětového dění a ukázat na problémy komunistického bloku jako celku.
TK: Myslím, že přispěla. Neexistuje ovšem absolutní pravda. Bylo to spojení Ostpolitik s ekonomickou a hospodářskou převahou Spojených států až k tomu, kdy Regan říkal Gorbačovovi: „Pane prezidente, zbourejte tuto zeď.“
Co z duchovního odkazu Willyho Brandta dnes ještě působí v německé politice?
RS: Všichni následující kancléři nebo vrcholní představitelé SPD se k hlásili hlavně k Brandtově mediální politice, práci s médii, davy a k ovlivňování a utváření veřejné politiky vůbec. Další aspekt je důraz na diskuzi, na hledání komunikace a kompromisu mezi jednotlivými stranami.
Brandtův nástupce Hlemut Schmidt řekl, že se Brandt někdy propadal až do několikadenních depresí a že to pro jeho spolupracovníky byl vážný problém. Jak jste ho zažil vy jako člověka v soukromí?
TK: Jako veselého o sobě přemýšlejícího člověka. Někdy pochybujícího, kdy se stáhnul sám do sebe, ale hlavně jako člověka s velkým šarmem.
RS: Willy Brandt měl vždy problémy se zdravím. Nadměrně kouřil, požíval občas větší množství alkoholu, takže jej lékaři varovali před velkým pracovním napětím. Už v šedesátých letech několikrát čelil zdravotnímu kolapsu a dokonce se hovoří o tom, že jedenkrát uvažoval o sebevraždě.
Willy Brandt po odchodu z bonnské vlády ještě dlouho ovlivňoval západoněmeckou a mezinárodní politiku. Až do roku 1987 stál v čele sociální demokracie a až do své smrti v roce 1992 předsedal Socialistické internacionále. Koncem roku 1990 zahájil v Říšském sněmu v Berlíně zasedání prvního Spolkového sněmu vzešlého s celoněmeckých svobodných voleb.
Za svoji Ostpolitik obdržel už v roce 1971 Nobelovu cenu míru. Pro svět i stále větší počet svých krajanů je Brandt symbolem „jiného“ Německa, které nikdy nepodlehlo nacistickému moru. Jeho osobní integrita a politická činnost významně pomohly tomu, že Německo dnes není automaticky spojováno se svou válečnou minulostí a že je, například, spojencem a přítelem Česka.
(redakčně kráceno)