8. září 1944 zahájila Rudá armáda karpatsko-dukelskou operaci. Původně plánovaná rychlá operace na pomoc Slovenskému národnímu povstání zpomalila po prvních útocích. Špatně připravená akce v nepřehledném terénu se pak protáhla na mnoho týdnů, v nichž padly desítky tisíc vojáků. Operace se mimo jiné zúčastnil i 1. československý armádní sbor, jehož pět a půl tisíce vojáků na Dukle padlo nebo bylo zraněno. Po druhé světové válce byla Dukla paradoxně uznávána jako velká strategická bitva a důkaz dokonalosti sovětského velení. Dukla je pojem, který má starší generace spojený s monstrózními oslavami a mladší generace o něm asi nic neví. Na bojišti expozice lešanského muzea přivítal 1. října v pořadu Historie.cs Vladimír Kučera historiky Jaroslava Hrbka (JH), Stanislava Mičeva (SM) a Jana Rataje (JR), historika a politologa.
Dukla v krvi utopená
Co pro vás znamená Dukla?
JH: Z vojenského pohledu je Dukla jednou z velkých útočných operací na našem území, ve které se Rudá armáda pokusila přechodem přes východní Karpaty přispěchat na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Tato operace se stala symbolem vojenského neúspěchu, protože jejích cílů se nepodařilo dosáhnout. Přestože vojska Rudé armády a československé jednotky nakonec Karpaty překročila, původního cíle operace dosaženo nebylo.
Jak to vnímalo Slovenské národní povstání, jehož se původní cíl týkal?
SM: Podle původního plánu Slovenského národního povstání měly průsmyky otevřít dvě východoslovenské divize, ale nacistické jednotky dobře věděly, co jim hrozí, a dvě velmi dobře vyzbrojené divize slovenské armády odzbrojily. Bylo to trošku zaviněno i selháním velitelského sboru těchto divizí, členové své divize opustili, takže tyto jednotky nebyly připraveny na otevření průsmyků, tudíž se Sověti dostali do situace, že museli prorážet velmi tvrdou německou obranu.
Ale z hlediska Slovenského národního povstání byla tato operace velmi důležitá hlavně z emocionálního hlediska pro povstalce a obyvatele povstaleckého území. Posilovala totiž bojového ducha armády i partyzánů, tedy civilního obyvatelstva, které doufalo, že už brzy přijde osvobození z východu.
JR: Dukelská operace byla jedním z nejtvrdších a nekrvavějších bojových vystoupení našich vojáků od legionářských počátků. Je však třeba ji vnímat i z hlediska politického zákulisí. Z tohoto hlediska dukelská operace byla operací sovětskou, o kterou československá vláda nežádala a na kterou nemělo české ani slovenské vedení žádný vliv, včetně nasazení 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu.
O jejím provedení v Moskvě nerozhodly strategické, ale spíše politické zájmy. Především to byla snaha Sovětského svazu posílit ve Slovenském národním povstání prosovětský proud proti vojenské akci československé vlády, a tím upevnit sovětský mocenský vliv na osvobozeném území.
To je ideologické využití, ale proč vlastně Dukla začala?
JH: Pokud šlo o střední Evropu, sovětští velitelé se domnívali, že na Slovensko proniknou od jihu, tedy z Maďarska, a že pokud budou překračovat Karpaty, tak pouze jako dílčí operace v okamžiku, kdy nepřátelská vojska již budou z tohoto prostoru ustupovat. Tak tomu bylo až do léta roku 1944, a to bez ohledu na to, že sovětské velení vědělo, že se na Slovensku připravuje povstání. Sovětská generalita byla však přesvědčena, že vojenské důvody pro překročení Karpat neexistují a že je budou překračovat pouze tehdy, jestliže k tomu bude politická nutnost.
Přepis úryvku z dokumentu Dukla – krev a mýtus z roku 1999:
Na konci léta 1944 Rudá armáda na východní frontě zatlačila německá vojska na území Polska a přiblížila se k východním hranicím bývalého Československa, které kopírovaly severní okraj karpatského horského masivu. Ten zde tvoří přirozenou bariéru mezi rozsáhlými ukrajinskými rovinami a střední Evropou.
Podle plánu sovětského velení měla Rudá armáda obejít Karpaty ze severu a zaútočit ve směru na Krakov. Na jihu pak projít do podunajských nížin. Hornaté části Slovenska se měla fronta vyhnout, protože rozvíjení bojových operací v tomto terénu je nesmírně obtížné. Sověti navíc používali taktiku drtivých tankových úderů, která je samozřejmě použitelná jen na rovině.
Řekl jste, že to byla neúspěšná operace. Celý svůj život jsem ale slyšel o Dukle jenom krásná slova a chválu?
JR: Tato operace především až po únoru 1948 zdůvodňovala naši odvozenost a závislost existence československé státnosti na Sovětském svazu. Je zajímavé, že ve své době byla hodnocena jak na naší, tak na sovětské straně jako operace velmi neúspěšná. Československá strana byla dokonce obviněna z toho, že zavinila neúspěch na Dukle. To pak bylo využito i ke kádrovým změnám na ministerstvu národní obrany a v našich nejvyšších vojenských kruzích v roce 1945.
V období lidové demokracie let 1945 až 1948 byl vrchním velitelem naší armády ještě Edvard Beneš, podle něj byly krvavé ztráty na Dukle zbytečné, a také to ostře vytkl Ludvíku Svobodovi. V té době byla Dukla spíše chápána z hlediska tehdy obnovovaného slovanství jako doklad toho, že svoboda přišla ze slovanského východu.
Jinak se ale v armádě neprosadila, protože prezident Beneš neprosazoval preference jedné jednotky z období druhé světové války, ale jednotu západních i východních jednotek, kterou měla tmelit prvorepubliková legionářská tradice - zborovská tradice.
Komunisté se samozřejmě snažili o sovětizaci armády a měli určitý vliv ve vojenské radě, při předsednictvu vlády, při osvětové výchově v armádě a okolo ministra národní obranyLudvíka Svobody. Tento vliv ale prosadili až po únoru 1948. Víceméně s tím, jak byly zavedeny sovětské vojenské řády roku 1950, tak i 6. říjen byl prohlášen Dnem Československé armády. Toho dne totiž československé jednotky překročily v dukelské operaci u Vyšného Komárniku naše území.
Poprvé byla tato tradice konstituována otevřením dukelského památníku v říjnu roku 1949 na Slovensku. Tam hovořil Ludvík Svoboda a řekl, že dukelská tradice není jenom tradicí vojenské družby zpečetěné krví sovětských a československých vojáků, ale je to státní tradice našich věčných a pevných vazeb se Sovětským svazem.
Na dukelském bojišti byl také vyzdvižen dnešní neznámý vojín, který byl slavnostně převezen do Prahy (jedná se o kosti bojovníka z Dukly, součásti jeho oděvu a pět nábojů do samopalu). Byl slavnostně vystaven v Národním muzeu, a poté uložen v sarkofágu do Národního památníku na Vítkově. Tam Klement Gottwald „zabetonoval“ dukelskou tradici, která je spojena se známým heslem, které tam zaznělo poprvé: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.“
Mluvil jste o morální podpoře Slovenskému národnímu povstání. Muselo to být pro povstalce velice krásné, když vnímali a vlastně i slyšeli, že se k nim blíží fronta. Ale nejednou se to pořád zdržovalo. Mělo to potom nějaký vliv i na bojovníky ve Slovenském národním povstání?
SM: Sověti měli eminentní zájem na tom, aby byli dominantní silou ve Slovenském národním povstání, a i proto připravili neúspěšnou operaci jezdecké divize plukovníka Baranova. Tato divize se měla probít rychlým pochodem na povstalecké území, kde se měl Baranov stát velitelem povstání. Operace se nepodařila, skončila velmi neúspěšně. A i v historiografii se o ní málo hovoří, neboť to byla velmi krvavá operace.
Tyto jednotky se dokonce dostaly do obklíčení, ale na povstaleckém území to vyvolalo euforii, protože povstalecké noviny přinášely každý den zprávy o postupu těchto jednotek. Už po třech, čtyřech dnech informovaly, že jsou v Prešově. Umíte si představit, co to dělalo s lidmi, kteří byli v německém obklíčení a doufali, že už každou chvíli se sovětské jednotky probijí na povstalecké území.
Je třeba vzít v úvahu další fakt, že Slovensko v té době bylo ve válečném stavu se Sovětským svazem, což bylo velmi důležité i z politického hlediska. Slovenská národní rada se proto snažila - odnesla plány povstání na sovětskou stranu, rovněž už v průběhu povstání vyslala delegaci do Londýna, aby se jednalo s Benešovou vládou. A samozřejmě jak Sověti, tak československá vláda v Londýně se snažili o politické ovládnutí povstání, protože to bylo pro obě strany velmi důležité.
Také vláda v Londýně poslala na povstalecké území politiky a vojáky, kteří měli převzít politickou i vojenskou odpovědnost za povstání. Politici však nebyli připuštěni k tomu, aby se výrazněji politicky na území Slovenska etablovali, protože zde nejvýznamnější úlohu sehrávala Slovenská národní rada. Ta však měla též dvě části - občanský odboj a komunistický odboj, které představovaly v podstatě celý československý poválečný odboj. Boj tak neprobíhal jenom na frontách, ale také přímo na povstaleckém území.
Sovětští maršálové nebyli nijak veselí z příkazu provést tuto operaci. Nemohli se Stalinovi postavit?
JH: Postavit se Stalinovi bylo nemyslitelné pro jakéhokoli sovětského maršála. Následoval by krátký proces končící kulkou v týlu. To, že nebyli nadšeni, neznamenalo, že takovou operaci neprovedou, jestliže k tomu od Stalina dostanou jasný politický příkaz.
Tento příkaz přišel v okamžiku, kdy Stalin zjistil, že na Slovensku vypuklo povstání. Rozhodl se využít ho pro své politické cíle. Dotázal se původně maršála Koněva, co může udělat na pomoc povstání. Koněv pochopil a okamžitě poslal obratem ruky do Moskvy první náčrt operace, která se později vžila pod názvem východokarpatská a její slovenská část jako karpatsko-dukelská.
Poslal tedy plán operace, ale sám příliš nevěřil v její úspěch. Nakonec existuje svědectví československého důstojníka, pozdějšího generála, který byl přítomen operační poradě v Koněvově štábu a vypraví o tom, jak maršál Koněv naznačil operační úkoly jednotlivých jednotek, pak položil tužku na mapu a prohlásil: „Bude to velký bordel.“
To museli mít českoslovenští vojáci, když toto slyšeli od velitele operace, asi malé dušičky, když si představili, co se děje?
JH: Vojáci měli jiné starosti, protože původně měli být nasazeni na jiném úseku fronty. Do dukelské operace tak vstupovali po náročném stopadesátikilometrovém přesunu - usilovnými pochody a po nedostatečném odpočinku od Krosna směrem k Dukle dorazili v předvečer útoku teprve do zápolí. V první den operace se pak přesunovali k frontě.
Jejich pocity však byly smíšené. Byli přesvědčeni, že operace bude úspěšná, a oni vstoupí konečně na půdu Československa - konečně se po nejrůznějších, často velmi strastiplných cestách vrátí na půdu vlasti. Obecně se domnívám, že naši vojáci přijali nasazení do operace, alespoň v první fázi, s velkou radostí a s velkým nadšením.
Hovoří účastník bitvy na Dukle generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dostal jsem se na velitelství brigády, které bylo tenkrát několik kilometrů za Przemyslí, a tam jsem se ohlásil. Brigáda byla nasazena jako pěší a současně byla na pochodu k frontě dlouhé asi 90 km. Kluci byli nějak rozděleni k jednotkám a velitel transportu štábní kapitán Štěrba a já jako velitel dělostřelectva jsme byli jmenováni do nové funkce. Štěrba byl jmenován velitelem dělostřelectva 2. paradesantní brigády a já byl jmenován náčelníkem štábu 2. paradesantní brigády. Tak jsme měli takovéhle sáhodlouhé funkce, ale neměli jsme žádnou možnost - neměli jsme ani spojení, ani dopravu, nic.
Brigáda se přesunovala pěším pochodem, což byl problém, měla pár džípů a pracně se někde sehnala nějaká auta. Pěší jednotky se postupně přesunovaly, až se dostaly na frontu, kde vystřídaly sovětskou divizi. Bez jakéhokoli oddechu se okamžitě začalo útočit.
Útočit takhle v chodu bylo možné, ale průšvih byl v tom, že veškeré týlové zabezpečení - brigádní obvaziště a týl, bylo v tramtárii. Také dělostřelectvo se posunovalo postupně, protože nemělo dopravní prostředky.
Dva pěší prapory začaly útočit. Šlo to dobře, dostaly se k Němcům do zákopů, ale došlo střelivo. To byl průšvih, protože co potom, když vojáci nemají střelivo. Měli nějaké kudly, a to bylo všechno, tak se tam mohli mlátit pažbami.
Pak byl vydán rozkaz, aby se stáhli, což je v takovémhle bojovém nasazení vždycky průšvih, takže se to trošičku zvrhlo. Místo toho, aby se zastavili na výchozím postavení, pokračovali trošku dál.
Co bylo potom?
JH: Potom se stalo to, co se dalo očekávat vzhledem k poměru sil, rychlosti, s níž byla operace naplánována, nedostatečnému průzkumu a vzhledem k tomu, že nebyla zajištěna dostatečná letecká podpora - zejména kvůli počasí, které se v průběhu září 1944 v této oblasti stále zhoršovalo.
Sovětská vojska nedokázala včas podle plánů zničit německé jednotky v taktické hloubce obrany (v prvních pěti, deseti kilometrech), nedokázala včas nasadit rychlé svazky do vzniklého průlomu, aby postupovaly urychleně kupředu směrem na Dukelský průsmyk. Takže nedokázala využít momentu překvapení.
Po dvou dnech operace, kdy se ukázalo, že stanovené tempo postupu bylo pouhou chimérou, bylo zcela jasné, že operace spěje do vleklých bojů. V těchto bojích budou sovětská a československá vojska nucena překonávat německou obranu vybudovanou do hloubky ve velice výhodném terénu karpatského předhůří a pak na samotných hřebenech Karpat. To byl terén, který znemožňoval masové nasazení tanků a který velice ztěžoval i nasazení dělostřelectva, protože jeho přesunování do předních pozic a zejména zásobování municí bylo stále složitější.
Také původně velice špatně sjízdné silnice řídké silniční sítě v karpatském předhůří se měnily v lesní cesty a nakonec v horské stezky. Na tomto prostoru pak Rudá armáda nedokázala dodržovat tempa útoku, která jí stanovil plán.
Přepis úryvku z dokumentu Dukla – krev a mýtus z roku 1999:
Nastal nepopsatelný zmatek. Krajinou se valily desítky tisíc vojáků, jednotky se navzájem míchaly, pěší pochodové proudy si křížily cestu s kolonami aut a vojenskými technikami taženými koňmi. Neexistovala koordinace postupu. Spojení jednotek s velením bylo přerušeno. Oproti plánu došlo ke značnému zdržení přesunu.
JH: Ve vleklých bojích se pokračovalo z důvodů politických i vojenských. Vojenských proto, aby německé jednotky, které byly staženy z jiných částí fronty, zůstaly nasazeny v tomto prostoru. A politických proto, aby se nadále vytvářelo zdání, že Sovětský svaz dělá vše, aby pomohl Slovenskému národnímu povstání. Samozřejmě taková operace pak stála nesmírné oběti.
Hovoří účastník bitvy na Dukle generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Například byla potíž s rádiovým spojením, nebo se spojením vůbec. Bylo rádiové spojení velitelství brigády s prapory a oddíly, ale jinak bylo vše založeno na telefonním spojení. Zajistit telefonní spojení na úseku 15 km byl velký problém, protože na to brigáda neměla materiál, vybavení.
Druhý problém byl se zdravotním zabezpečením. Brigáda se přesunovala a brigádní obvaziště bylo někde na cestě. Mezitím se už útočilo, byly ztráty, utrhané nohy z minových polí a takové věci. U praporů bylo jen praporní obvaziště s minimální výbavou a nějací zdravotníci, kteří byli příslušníky praporu. Ale v našem transportu byli také asi čtyři mladí podporučíci, kteří v Anglii na Oxfordu dostudovali medicínu, a teď se ocitli v této situaci. Každý měl velkou brašnu s první pomocí a v prvních momentech, než se rozvinulo brigádní obvaziště, to bylo jediné zdravotní zabezpečení praporů.
Je to úctyhodný výkon, který tam za takto špatných podmínek a za špatného velení lidé předváděli.
JH: Týl byl vždycky slabinou Rudé armády, která dávala přednost nasazení co nejvíce lidí a prostředků do bojových jednotek a týlovému zajištění nevěnovala takovou pozornost. To se negativně odrazilo právě při této operaci, která byla náročná na logistické zajištění.
Navíc vojáci Rudé armády byli zvyklí být opakovaně nasazováni do operací, které nedosáhly počátečního, původního úspěchu. Zvyká se na to těžko, ale pakliže máte za zády jednotky NKVD, které zabrání jakýmkoli pokusům o zběhnutí a trestají nemilosrdně každé zaváhání vojáků, kteří by se jen v panice pokusili o pár kilometrů vzdálit z bojiště, potom vám nic jiného nezbývá.
Přepis úryvku z dokumentu Dukla – krev a mýtus z roku 1999:
Hovoří účastník bitvy na Dukle Oldřich Kvapil: Jednotka zahájila palbu, jak jsem nařídil. Řval jsem na vojáky, a ti dva utíkali, zahodili zbraně, zahodili tlumoky a nepříčetně řvali: „Panika!“
Hovoří účastník bitvy na Dukle generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bohužel celý náš sbor, vlastně od Sokolova až na Moravu, byl nucen válčit stylem, kterým válčili Rusové - bez ohledu na ztráty se pořád útočilo a útočilo. Náš sbor měl tu smůlu, že narozdíl od Rudé armády, která když byly její divize decimované, tak je prostě stáhla a dala tam něco nového, tuhle možnost neměl.
JH: Naši byli zprvu vedeni nadšením, ale později nevydrželo ani to. Došlo k situacím, kdy hrozilo zhroucení některých československých jednotek (jmenovitě 1. brigády), kdy museli důstojníci s pistolí v ruce zadržovat naše vojáky. Podle vzpomínek některých pamětníků došlo dokonce k několika případům, kdy museli někoho zastřelit, aby zvládli začínající paniku a přinutili své vojáky, aby znovu šli do útoku.
V pozdějším průběhu bitvy převládl u československé jednotky určitý fatalismus, kdy vojáci odcházeli do boje s tím, že se již nevrátí. Často říkali těm, kteří zůstávali v týlu, případně ženám, které byly v naší jednotce a do první linie většinou nasazeny nebyly, pozdravujte u nás doma, protože z tohoto boje se již nevrátíme.
Ztráty byly samozřejmě obrovské. Padlo nebo bylo raněno 5 500 československých vojáků. To byl obrovský počet, pakliže si uvědomíme, že československý sbor měl pouze 16 000 mužů, a z toho byly ještě tři tisíce odeslány k 2. paradesantní brigádě na Slovensko.
SM: Přestože karpatsko-dukelská operace byla neúspěšná, vázala poměrně značné německé síly (18 divizí), které by jinak byly nasazeny proti povstání, to je potřeba si uvědomit. Je to pomoc, která není přímá, ale nepřímým způsobem takto karpatsko-dukelská operace pomohla, aby se povstání po určitou dobu udrželo.
Přesun materiálu a lidské síly byl skutečně komplikován špatným počasím, kdy se mnohá letadla musela vrátit s materiálem nebo vojáky paradesantní brigády. Některá havarovala v Tatrách.
I přesun nejelitnější jednotky - paradesantní brigády, výrazně posílil povstaleckou armádu. Tam, kde byla paradesantní brigáda nasazena, měli Němci značné problémy. Je třeba říct, že když psali deníky z fronty, tak když se bojovalo proti paradesantní brigádě, velmi ocenili, jak vedla taktický boj i jakým způsobem její vojáci odolávali německému útoku.
A ještě zde byl 1. československý stíhací letecký pluk, který výrazně pomohl na některých úsecích fronty, i když neměl dostatek strojů k tomu, aby se mohl efektivněji zapojit do bojů.
Jak vznikla 2. paradesantní brigáda?
SM: Jejím velitelem byl plukovník Přikryl. Vznikla z jednotek, které byly ve Velké Británii, takže šlo o jednotky velmi kvalitní. Postupně nabrali i naše vojáky, kteří byli v zajateckých táborech v Sovětském svazu v táborech NKVD.
Přepis úryvku z dokumentu Dukla – krev a mýtus z roku 1999:
Hovoří účastník bitvy na Dukle Josef Krčmář: Ke sboru na východní frontě jsem se dostal transportem z Anglie. Bylo nás přes sto důstojníků, kteří jsme přijeli do Baku. Z Baku jsme pokračovali letecky do Černovic, a odtud auty okamžitě na frontu, kam jsme se ke svým jednotkám dostali prakticky už za bojové situace. Přijeli jsme tam v polobotkách a v uniformě s brigadýrkou. Teprve tam jsme se polně vystrojovali.
Hovoří účastník bitvy na Dukle generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vytáhli nás od Angličanů do transportu, ale malér byl v tom, že se připravovala invaze, a byl zákaz jakéhokoli výjezdu z Anglie, dokud se invaze neprovede. Čili jsme tam tvrdli a čekali na invazi. Teprve po invazi se dal transport do pohybu.
Dostali jsme se přes Středozemní moře, přes Egypt a tehdejší Palestinu do Sýrie, pak do Bagdádu, Basry, Teheránu, až k jednotkám v Černovicích, kde nás rozdělili do brigád.
Protože jsem měl paravýcvik, tak jsem byl ještě asi s dvanácti dalšími zařazen ke 2. paradesantní brigádě. K jednotkám jsme se dostali právě v době, kdy začínala dukelská operace. Čili jak jsme vylezli z transportu, ještě jsme neznali nic - neznali jsme lidi, neznali jsme materiál, nevěděli jsme, jak to tam vůbec vypadá a už jsme se dostali přímo na frontu. A taky někteří, co se dostali k 1. nebo ke 3. brigádě, v prvních dnech hned padli.
JR: Československý plán na osvobození vlastními silami za pomoci Spojenců počítal s tím, že Slovenskému národnímu povstání přinejmenším materiálně pomohou i Spojené státy a Velká Británie. Británii samozřejmě několikrát avizoval se žádostí o pomoc, ovšem právě pro postoj Sovětského svazu, který toto zásadně odmítl, byla tato pomoc znemožněna. Británie totiž považovala Slovensko za operační prostor sovětské armády.
Chtěl bych říci, jak celá záležitost bojů na Dukle byla mytizována v tradici, kdy politická mytizace Dukly dospěla vědomě k falešnému vojenskému hodnocení celé operace. Třeba Ludvík Svoboda počátkem 50. let prohlásil, že to je jedna z nejúspěšnějších bitev, kterou kdy československá vojska svedla. Čili úplný paradox.
Dukelská operace byla naší vojenskou propagandou hodnocena, cituji: „ Jako příklad úspěšné a skvělé aplikace sovětského vojenského umění opírající se o marxisticko-leninské učení a jako příklad vysoké bojeschopnosti, kázně a morálních kvalit vojáků, bojové družby, vzorné součinnosti v boji mezi československými a sovětskými jednotkami.“
Když přišel reformní proces roku 1968, který měl zlidšťující, existenciální pohled na mnohé mytizované události, tak zpočátku k posunu v Dukle nedošlo, protože prezidentem se stal Ludvík Svoboda, který měl autoritu, popularitu a nebyl tehdy nijak kritizován.
Ovšem v roce 1969 a 1970 vychází knihy generála Viléma Sachra - Pod rozstříleným praporem, Na počátku stála smrt a nakonec Krvavé Velikonoce, ta už ovšem vyšla v Torontu.
Právě on otevřel odpatetizovaný pohled na dukelskou tematiku a obnažil slabá místa legendy. Avšak setkal se s obrovskou oficiální kritikou, kdy byl nařčen, cituji: „…z poplatnosti, pravicové oportunistické hysterie let šedesátých, antisovětismu, nedůvěře k tradicím československého lidu…“ Samozřejmě to pro něj mělo i existenční důsledky a postihy.
Legenda byla pak normalizací dál využívána k posílení výchovy v duchu socialistického internacionalismu a hlavně k tomu, aby obraz sovětského osvoboditele překryl realitu sovětské okupace. Takže společně prolitá krev nás zavazuje být vzorným socialistickým internacionalistou, spojencem a vzdát se jakýchkoli svébytných experimentů.
Přepis úryvku z dokumentu Ludvík Svoboda vzpomíná z roku 1985:
Za pět dnů byla tato operace připravena v prostoru Krosna, kam jsme se urychleně přesunuli. Této skupině bylo nařízeno, aby se probila přes Karpaty. Osmého jsme zahájili útok a bylo nařízeno být 14. září v Prešově. Čili za šest dnů. A my jsme se do Prešova dostali ne za šest, ale za osmdesát dnů.
To samo o sobě je důkazem, že jsme měli těžké boje, těžké operace, protože Němci velmi brzy postřehli, že jsme v tomto prostoru a v tomto směru zahájili operace, a proto tam soustředili své veliké síly.
Generál Svoboda se stal vlastně až na Dukle naším hlavním velitelem. Předtím to byl generál Kratochvíl?
JH: Postava generála, předtím plukovníka Svobody a jeho působení u československé jednotky je samozřejmě složitou otázkou, protože již při formování 1. československé brigády v Sovětském svazu londýnská vláda prosazovala do funkce velitele plukovníka Kratochvíla. Sovětská strana se ovšem postavila proti a prosadila do funkce plukovníka Svobodu, o kterém si byla jista, že se po jeho dlouhodobé internaci a nátlaku, který na něj vyvíjeli, nikdy nepostaví proti sovětským zájmům. Nutno říci, že Ludvík Svoboda, se tomu nezpronevěřil do konce svého života a vždy udělal to, o čem si myslel, že je v zájmu Sovětského svazu.
Totéž nastalo při jmenování velitele 1. československého sboru, když se brigáda rozšířila. Tam se již podařilo londýnské vládě prosadit brigádního generála Kratochvíla jako velitele tohoto sboru. Ovšem už druhý den po nasazení na frontě v dukelské operaci ho maršál Koněv na místě zbavil funkce.
Hovoří účastník bitvy na Dukle generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kratochvíl byl legionář, měl válečné zkušenosti z Ruska a pokud vím, byl ve Francii, když tam byl nasazen do jízdní pěchoty, kde byl velitelem pluku. Jistě nějaké zkušenosti měl, ale dostal se do situace, která nezávisela na jeho rozhodování. Byl odkázán na zprávy, na průzkumy Rudé armády, takže pod jeho velením vlezla jeho brigáda do pasti u Machůvky. A to mu prostě hodili všechno na krk. Druhý důvod byl, že tam přišel z Londýna.
JH: Jmenování všech velitelů v československé armádě bylo výlučně záležitostí československých vojenských orgánů. To znamená hlavního velitele československého vojska v Sovětském svazu, kterým byl v té době brigádní generál Heliodor Píka, potažmo londýnského ministerstva národní obrany, případně prezidenta Beneše jako nejvyššího velitele. Sovětská strana se sama zavázala podpisem smlouvy k tomu, že do toho nebude zasahovat. Přesto se maršál Koněv cítil oprávněn k tomu, aby „v žáru bitvy“ vyměnil jednoho velitele za druhého.
Nešlo ani tak o schopnosti generála Kratochvíla, případně generála Svobody. Sám velitel 38. armády, v jejímž rámci 1. československý sbor na Dukle útočil, generál Moskalenko prohlásil, že Svoboda se neosvědčil ani jako velitel brigády a že tedy je s podivem, že se stává velitelem sboru.
Volba však byla logická pro Sověty ze dvou důvodů. Za prvé, jiný generál u sboru nebyl a za druhé, u Svobody si byli jisti, že vždy půjde s nimi za všech okolností a za každou cenu.
Otázkou ovšem je, co mohl dělat Kratochvíl a co Svoboda jako velitel sboru v operaci, kterou československé vojenské orgány nenaplánovaly a na jejímž řízení měly minimální vliv.
Osobně se domnívám, že po neúspěchu prvních dvou útoků, kdy se je nepodařilo dostatečně rozvinout, neexistoval prakticky velitel, který by dokázal jako velitel sboru proniknout na Duklu. A neexistoval patrně ani vojevůdce, který by na místě Koněva či Moskalenka dokázal po prvních dvou neúspěšných dnech ještě zvrátit operaci tak, aby alespoň částečně dosáhla původních cílů - pronikla v dohledné době na Slovensko a účinně pomohla Slovenskému národnímu povstání.
Všechny další akce už potom byly víceméně pokračováním podle sovětského vzoru, kdy se v operaci pokračuje za každou cenu, i když je zřejmé, že svých cílů nedosáhne. Velitelé to dělali proto, že bez rozkazu z Moskvy nemohli přestat, protože rozhodnout, že operace bude zastavena, musel Stalin, a to se v tomto případě nestalo.
V jakém stavu bylo Slovensko ve chvíli, kdy se konečně našim a sovětským vojskům podařilo přejít hranici?
SM: To je v zásadě přelom září a října, kdy se dost zúžilo povstalecké území a začala se připravovat obrana v taktickém trojúhelníku: Zvolen, Banská Bystrica a Brezno. Němcům se však hlavně na maďarském území trochu uvolnily ruce, takže mohli připravit generální útok. Šlo hlavně o jednotky divize Horst Wessel, která byla velmi významná při potlačení povstání.
Povstalci sice měli početní převahu, ale materiálně-technické vybavení značně zaostávalo za německými jednotkami, především se to týkalo těžké techniky. Takže příprava generálního útoku v druhé polovině října a karpatsko-dukelská operace už v tak velké míře nehrála v povstání takovou úlohu, ale stále vázala německé jednotky na východě od povstaleckého území.
Jaký byl tedy výsledek? Mluvili jsme o tom, jak byla Dukla propagandisticky použita, ale první dny po Dukle se přece nemohlo v armádě říkat, že to byla úspěšná akce?
JR: V armádě byla od počátku akce chápána jako velice neúspěšná a Sovětským svazem byla využita v konfliktu o ovládnutí československého armádního sboru. Naše ministerstvo národní obrany a vláda tam posílaly důstojníky typu generála Kratochvíla, kteří byli věrni ministerstvu a měli hájit jeho politiku. Sovětská strana se ale snažila, aby 1. československý armádní sbor byl základem nové sovětizované armády.
Naše koncepce toho povstání počítala s tím, že až armádní sbor přejde na území Slovenska, kde bude ustanovena 1. československá armáda, zařadí se do ní a bude podřízen londýnskému vedení. To znamená, že by tam byla opět naše svrchovanost, a to sovětská strana nemohla dopustit, takže veškeré neúspěchy našeho sboru zejména v první etapě, když jí velel generál Kratochvíl, byly prohlášeny za vinu československé strany.
Potom dochází ještě po stažení vojsk za Ondavu (po ukončení karpatsko-dukelské operace) k operaci na Podkarpatské Rusi, kde se československá vláda opět snaží vybudovat 1. československou armádu pod svou svrchovaností. Do ní chce znovu zařadit československou jednotku na východní frontě a podřídit si ji.
Nakonec po známém konfliktu na Podkarpatské Rusi, kdy jsou naše jednotky sovětskou stranou téměř internovány, jsme diplomaticky nuceni přislíbit, že se Podkarpatské Rusi vzdáme. Naši vojáci jsou pak na Podkarpatské Rusi zařazeni rozkazem sovětského generála Petrova do 1. československého armádního sboru. Tím je jakákoli svébytnost našeho armádního vystoupení v povstání sovětskou stranou eliminována. Sovětská strana tak tady v podstatě působí jako vítěz, a to je také politický důsledek Dukly.
Na začátku jsem se vás ptal, co to vlastně Dukla byla. Na konci bych se vás chtěl zeptat, jak bychom se o ní měli učit, protože zapomenout na ni by bylo nespravedlivé už vůči mrtvým i vůči historické zkušenosti z hlediska politického i vojenského. Co bychom si měli o Dukle říkat?
JH: Měli bychom si o ní říkat, že to byla operace, o níž se dá říci slovy jednoho novozélandského generála, že se v ní řada věcí dělat neměla, ale udělána byla a množství věcí, které se udělat mělo, uděláno nebylo a v níž nebylo nic v pořádku kromě odvahy.
SM: Neúspěšných operací bylo v druhé světové válce mnoho jak na východě, tak na západě, ale lidé, kteří na Dukle bojovali, si určitě zaslouží úctu, protože vyvinuli mnohdy maximální úsilí, hlavně československé jednotky, které se dostaly na území vlasti. Takže pieta, úcta je zde jednoznačně namístě.
JR: Také bych vystoupil proti jakýmkoli pokusům vyškrtnutí dukelské tradice z našich dějin už proto, že Češi, Rusové a Slováci, kteří tam bojovali, neměli ani zdání o politickém zákulisí a zcela upřímně z hlediska své vojenské cti bojovali za osvobození své vlasti. Z toho hlediska si zasluhují naši úctu.
Kromě toho celá operace byla objektivně součástí demokratického procesu boje proti nacismu, takže v tomto smyslu má místo v našich dějinách.
Velice mi však vadí, že se neučí o plánu československé vlády na osvobození vlastními silami za pomoci Spojenců. To je zásadní chyba, protože to přispívá k modernímu povědomí sebe sama - nebýt jen osvobozován, ale ukázat, že jsme tady měli vlastní linii, kterou jsme se snažili realizovat, byť jsme v ní třeba podlehli.
(redakčně kráceno)