V pondělí 2. července 1917 došlo v rámci ruské Kerenského ofenzivy u haličského městečka Zborov k bitvě, která měla pro další osudy našeho národa a jeho moderní státnosti zásadní význam. Příslušníci československé střelecké brigády bojující na straně Rusů proti rakousko-uherským jednotkám zde dosáhli výjimečného vítězství. Přesto tento úspěch v průběhu uplynulých let upadl do zapomnění. A přitom šlo o bitvu, o které T. G. Masaryk v březnu 1922 napsal: "Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou naší samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom samostatnosti sotva byli dosáhli. V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli a nesměli jsme se omezit na reklamace a deklarace. Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím."Tématem Historického magazínu z 30. června byla bitva u Zborova, která před 90 lety výrazně ovlivnila jak osudy našich zahraničních jednotek, tak i budoucnost našeho státu jako celku. Eduard Stehlík si k tématu pozval do studia historiky z Vojenského historického ústavu Tomáše Jakla (TJ) a Zdeňka Polčáka (ZP), kteří jsou autory výstavy Zborov, jež byla tento týden zahájena v Armádním muzeu na Žižkově.
90 let od bitvy u Zborova
Kde se československá brigáda u Zborova vzala a co měla za sebou?
TJ: První vojenské jednotky československého odboje vznikaly prakticky už po zahájení první světové války v roce 1914. Jde o známou rotu Nazdar ve francouzské armádě a o Českou družinu v armádě ruské. Česká družina vznikla z českých a slovenských usedlíků v Rusku, kteří tam pracovali většinou jako inženýři, obchodníci, učitelé. Česká družina byla rozptýlená – jednotlivé čety a roty byly nasazeny jako průzkumné jednotky ruských divizí. Úspěchy, kterých tyto rozvědné jednotky dosáhly, přiměly ruskou armádu k rozšiřování České družiny nejprve na střelecký pluk, poté na střeleckou brigádu se dvěma, později se třemi střeleckými pluky. Tato brigáda byla stále rozptýlena po jednotlivých rotách a četách. U Zborova došlo k jejímu prvnímu soustředění, k jejímu prvnímu nasazení jednotky jako celku.
Jak byla brigáda u Zborova organizovaná? Jaké tam měli sousedy – jak vypadal obranný úsek?
ZP: Československá střelecká brigáda byla součástí 49. armádního sboru, kterému velel generál Salivačev a který patřil do 11. ruské armády. Brigádě velel plukovník Trojanov, měla tři pluky: prvnímu velel kapitán Ivšín, druhému plukovník Zembalevski a třetímu plukovník Mamontov, který se po bitvě u Zborova stal velitelem brigády. Rozdělení na zborovské frontě bylo takovéto: na severní úseku velel plukovník Mamontov, na jižním plukovník Zembalevski. Severní úsek byl rozdělen na jižní úsek, který byl pod velením podporučíka Husáka, a na severní, kterému velel poručík Čeček. Jížní úsek byl podobně rozdělen na tři části: první velel kapitán Djakonov, druhé štábní kapitán Gajda a třetí poručík Daňský. Záloze velel podporučík Vobrátílek, který se těsně před bitvou přesunul do první linie a zúčastnil se bitvy. Na severu od československé brigády stála 4. finská divize a na jižní hranici stála 6. švédská divize.
Kdo byl na druhé straně? Říká se, že Češi bojovali proti Čechům. Je to pravda?
TJ: Na úseku fronty, který ležel proti československé střelecké brigádě, byl rozložen 9. sbor rakousko-uherské armády, konkrétně 19. a 32. divize. V 19. divizi byl 35. a 75. pěší pluk. 35. pluk byl plzeňský a 75. pluk byl jindřichohradecký.
Ovlivnila skutečnost, že rakouské pozice bránili Češi, výsledek bitvy?
ZP: Nějakým způsobem to ovlivnila, ale ne zásadně. Rakouská armáda byla na svých pozicích mnohem déle než armáda ruská. Vojáci, kteří stáli na těchto pozicích rok i déle, neustále přicházeli do styku s okolním mírovým smýšlením. Takže na ně působila určitá mírová agitace. V okamžiku bitevní vřavy, kdy se na ně řítí davy vojáků nepřítele, vybuchují granáty, umírají kamarádi, je emoční stránka toho, když na vás někdo vykřikne: „Vzdej se, stůj!“ mnohem silnější, než kdyby to samé udělal ruský voják ve své řeči. To znamená, že se s lehčím srdcem vzdávali Čechům než komukoli jinému. O tom, že zajetí pro ně bylo ulehčení, svědčí, že odcházeli ze zajatých zákopů sami bez doprovodu.
Naše brigáda byla poprvé soustředěna jako vyšší jednotka až u Zborova. Vojáci nebyli cvičeni v rámci součinnosti vyšší jednotky – znali boj v rámci čety, roty, poloroty. Čím byl dosažen ten úspěch?
TJ: Ruské velení se obávalo toho, že brigáda, která byla velmi slabě vyzbrojena – neměla dělostřelectvo, měla jen malý počet kulometů, nebude s to dosáhnout úkolů, které na ni byly kladeny. Proto byla nasazena na pomocném směru útoku 49. sboru. Nicméně několikaletá praktická zkušenost v boji oněch malých skupin se ukázala jako největší přednost brigády. Tento způsob útoku zcela překvapil a paralyzoval rakouské obránce, protože čekali nějakou lidskou vlnu, a ne malé skupinky vojáků, které se vynořují, kde je potřeba, a likvidují jeden odpor za druhým. Jeden z rakouských důstojníků se nechal slyšet, že ti červenobílí pronikali jako kočky. Brigáda tak dosáhla úspěchu sama, protože ruské divize při útoku selhaly.
Jak vypadalo rakouské postavení? Šlo o zákopy, nebo to bylo skutečně kvalitní opevnění?
ZP: Bylo to velice kvalitní opevnění. Vyvíjelo se z německých zkušeností na západní frontě, takže bylo velice důkladně provedené - měli na to více než rok. Zákopy byly jištěny, opleteny proutím, měly betonové pevnůstky a betonová kulometná hnízda.
Jak to vypadalo na ruské straně? Co obsazovala brigáda před útokem?
ZP: To je velice zajímavý kontrast. Československá brigáda se dostala do zákopů, které často hrozily zhroucením, byly mělké, nebyly v nich vybudovány kryty (jakési jámy, do kterých se jednotky schovávaly před dělostřeleckými útoky) – to se samozřejmě odrazilo ve ztrátách. Během týdne si museli tyto zákopy upravit tak, aby v nich mohli přežít.
Byli ostřelováni rakouským dělostřelectvem, došlo ke ztrátám, padl jeden z velitelů rot Igor Jelínek. Jak na to vojáci reagovali, jaká byla morálka?
ZP: Morálka byla výjimečná - na tom se shodují všechny prameny, které máme – nejenom tím, že vojáci dokázali v bitvě u Zborova vyskočit ze dna zákopů a v kulometné palbě běžet dopředu. To je jedna strana morálky a odhodlání. To, co není tak viditelné, je to, co se odehrálo během toho týdne, kdy za dělostřelecké palby stavěli zákopy. Když byl klid, tak kolem nich chodili ruští vojáci, kteří byli demoralizovaní mírovou agitací jak komunistických špiček tak bolševiků. Takže se museli bránit tomuto podvědomému našuškávání, aby opustili válečné pozice a šli vstříc míru.
Vyskytl se v době boje či jeho příprav případ dezerce?
Vyskytl. Byl to případ, který se stal před nástupem do zákopů, kdy 2. prapor 2. střeleckého pluku odmítl jít do zákopů. K tomu je potřeba poznamenat, že československá obec v Rusku dosáhla v roce 1915 toho, že ruské velení povolilo verbování vojáků ruské armády, kteří byli původně Češi – šlo většinou o volyňské Čechy, do České družiny. Tito asimilovaní ruští Čechové byli mnohem náchylnější k demoralizaci, která provázela život ruské armády. To se právě projevilo před Zborovem, kdy celý 2. prapor pod velením poručíka Pilaře nenastoupil do zákopů. Plukovník Trojanov mu pak určil činnost v zápolí.
Ne všichni Češi narození v Rusku se zachovali podobným způsobem, dokládají to dochované dokumenty i svědectví pamětníků. Jedním z nich je pan Alexandr Muratov, jehož předek, praporčík Václav Kašpar u Zborova padl ( přepis doplňující reportáže).
Hovří Alexandr Muratov: Václav Kašpar byl bratrancem mojí matky, která byla o šest let mladší než on. Od ní jsem se ještě před začátkem druhé světové války dozvěděl, že v naší rodině byl legionář, který padl v bitvě u Zborova. Byl praporčíkem a posmrtně se stal podporučíkem 7. roty 1. střeleckého pluku československé střelecké brigády. Narodil se v Kyjevě na Ukrajině v roce 1894. Jeho rodiče i prarodiče přijeli v devadesátých letech devatenáctého století z Čech do Kyjeva za prací ve strojírenské továrně. Otec i Václavův děda byli původně slévači v Plzni. Před první světovou válkou studoval v Kyjevě na reálném učilišti. A protože studoval velice dobře, začal studovat kyjevskou vysokou školu obchodní.
Když vypukla válka, rozhodl se hned školu opustit a nastoupil do armády bojující za svobodu Československa. Přihlásil se u českého komitétu, který slídil v Kyjevě v hotelu Praha patřícímu Václavu Vondrákovi, a tam byl přijat do České družiny. Na frontě bojoval od listopadu 1914 jako průzkumník v jednotce Jana Syrového. Postupně se stal desátníkem, četařem a nakonec praporčíkem, byl vyznamenán za statečnost křížem svatého Jiří III. i IV. stupně.
Několik hodin před bitvou byli zraněni jak velitel praporu tak velitel roty Jan Syrový, místo něj se stal velitelem roty Václav Kašpar. Samotný boj vedl nejprve úspěšně, ale během druhé hodiny bitvy padl. Pohřeb měl 4. července, druhý den po boji. Byl pohřben do hromadného hrobu s více něž sto dvaceti vojáky u vesnice Kalinivka.
O Václavu Kašparovi se píše v několika vzpomínkových knihách o Zborovu a také se objevil v povídkách pro mládež Františka Langra. Legionář Lavička, který popsal historii jejich roty, uvádí, že Václav Kašpar velel svým vojákům česky i rusky. Také uvedl, že se od vojáků odlišoval tím, že měl velkou fyzickou sílu. V jejich rotě byli tři siláci – legionář Ota, který také padl, druhým byl Jan Syrový a třetím Václav Kašpar, který dokázal člověka posadit na židli a nést ho v natažených rukách několik kroků.
Čím byl úspěch u Zborova tak mimořádný? Využila ho nějakým způsobem ruská armáda?
TJ: Úspěch byl mimořádný proto, že sousední divize selhaly a jejich postup byl umožněn až postupem československé střelecké brigády. Bohužel postup Kerenského ofenzivy selhal – elán sovětské armádě nevydržel, naopak byl následován protiútokem vojsk centrálních mocností, který vedl k tomu neslavně proslulému tarnopolskému ústupu.
Byly v té době na východní frontě podobně úspěšné akce, nebo to byla výjimka?
ZP: Výjimka to nebyla. První, o něco méně úspěšnější akce byla už prvního července. Mnohem úspěšnější byl nástup 8. ruské armády, které velel generál Kornilov, který zaujímal pozice zcela na jihu. Tato operace měla největší úspěch – vyvrcholila dobytím města Kaluš. Pro nás je zajímavější to, že v rámci Kornilovovy armády působila úderná rota československých vojáků, kteří byli původně zajatci, ale kvůli liknavému postupu ruských úředníků, kteří je směrovali do československé brigády, nestihli přechod do bitvy u Zborova. Oni na Kerenského výzvu, aby se zúčastnili útoku, vystoupili a zúčastnili se bojů v Kornilovově armádě.
Jaké byly ztráty na jedné i druhé válčící straně?
TJ: Na straně centrálních mocností byly ztráty velké. Rakousko-uherský 9. armádní sbor, který byl v úseku, na který útočil ruský 49. armádní sbor, byl prakticky celý rozbit. Ať už ztráty byly na padlých nebo na nezvěstných – zajatých.
ZB: U brigády bylo asi 180 mrtvých. V samotné bitvě padlo 167 lidí, dalších asi 17 lidí zemřelo na zranění a asi 11 bylo nezvěstných. Mnohem větší plus pro brigádu byly získané zbraně a munice.
Zmínili jsme tarnopolský ústup. O co se jednalo?
TJ: Potom, co Kerenského ofenziva ztratila dech, se projevily následky pacifistické agitace a ruská armáda se prakticky rozpadla – začala prchat, vojáci ve velkém zmatku opouštěli své pozice. Jednou z mála bojeschopných jednotek, které si zachovaly svoji integritu, byla právě československá střelecká brigáda, která tvořila zadní voj ústupu. V tomto voji ztratila 320 mužů, což je více než u Zborova. Tarnopolský ústup se nezměnil v úplnou katastrofu, protože centrální mocnosti nechtěly nějakým prudkým náporem do ruského vnitrozemí vyburcovat vlasteneckou touhu bránit vlast. Takže víceméně zvolna postoupily na starou rakousko-uherskou - ruskou hranici, kde setrvaly až do roku 1918, kdy prakticky bez boje obsadily Ukrajinu, pobaltské státy a Bělorusko.
U Zborova bojovala celá řada výjimečných osobností, které později zastávaly vynikající místa v armádě i politice. Můžete nějaké zmínit?
TJ: Zmíněný pozdější generál Syrový. Pozdější plukovník Švec, který proslul v bojích v době ruské občanské války. Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident. Budoucí ministerský předseda Zdeněk Fierlinger. Budoucí generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání. A mnozí další. Album zborovských bojovníků je de facto albem československé generality.
Už v letech první světové války bylo zborovské vítězství propagačně využito ve prospěch československé věci. Jak se vyvíjela zborovská tradice v letech následujících?
TJ: Informace o zborovské bitvě byla velkou vzpruhou i pro legionáře například v Itálii, kteří do té doby vlastně netušili, že existuje československá brigáda. Klíčový význam zborovské bitvy byl promítnut i do výběru Zborova jako místa, odkud pocházejí ostatky neznámého vojína, které byly umístěny v kapli Staroměstské radnice.
Jak to vypadalo za první republiky?
ZP: Zborovská tradice se měla stát programem Československé armády, takže všechno směřovalo k tomu, že se den zborovské bitvy stane velkým svátkem nejen Československé armády, ale československého národa vůbec. Obrovské slavnosti v letech 1922, 27 a 37 to jen dokazují. Dokonce v roce 1928 byl 2. červenec výnosem ministra národní obrany Františka Udržala uznán jako svátek Československé armády. V roce 1937 už to byla manifestace proti ohrožení, které začalo obklopovat československý stát.
Za doby okupace byly oslavy zborovského vítězství pochopitelně zakázány. Totéž následovalo po krátkém přerušení po roce 1948. Slaví vůbec v současnosti Armáda České republiky nějakým způsobem vítězství u Zborova?
TJ: Pokud vím, tak ne. Den Armády České republiky je stanoven na 30. června, což je výročí vyhlášení francouzských závazků. Zlí jazykové tvrdí, že Zborov byl zamítnut proto, že tehdejší zaměstnanci Ministerstva obrany nechtěli jezdit na oslavy na Ukrajinu, ale do Francie.
(redakčně kráceno)