Všichni známe pojem Bílá hora a dokážeme si vybavit obléhání Brna Švédy za třicetileté války, ale pak v naší mysli ihned následují Napoleonské války se Slavkovem. Komu z nás ale říká něco bitva u Štěrbohol nebo u Kolína, k níž došlo před 250 lety? O co v ní šlo? Odvrátila s definitivní platností situaci, jež znamenala pro celistvost Českých zemí větší hrozbu než Mnichov 1938? O tom diskutoval moderátor František Novotný v Historickém magazínu z 9. června s hosty: historikem Pavlem Bělinou (PB) a inženýrem Josefem Fučíkem (JF), který se zabývá rakousko-uherskou armádou.
250. výročí bitvy u Kolína
Prakticky ihned po nástupu na trůn musela Marie Terezie čelit pruskému vpádu do Slezska, ale také dalšímu nebezpečí. Co se vlastně stalo na tajném jednání mezi Bavorskem, Saskem a Pruskem v září 1741 ve Frankfurtu nad Mohanem?
PB: Postavení států, které jste vyjmenoval, v rámci Svaté říše římské od vestfálského mírového kongresu v polovině 17. století postupně výrazně sílilo. Naopak poklesl vliv císařských panovníků, kterými byli od konce 15. století rakouští Habsburkové. Zmíněné státy se sto let po vestfálském kongresu rozhodly vytvořit novou mocenskou konstelaci ve střední Evropě v rámci Svaté říše římské. Prusko si nárokovalo anexi Slezska, Bavorsko Čech a Sasko by se „spokojilo“ s Moravou. Toto násilné oddělení všech tří zemí Koruny české a jejich začlenění do tří zcela rozdílných politických celků, by mělo fatální vliv na formování novodobého českého národa.
Výsledkem této první války s Pruskem byla jednak ztráta Slezska a roční okupace Prahy, kde se téměř dvě třetiny české šlechty a vysoký klér přidal na pruskou nebo bavorskou stranu. Přesto se Marii Terezii povedlo v roce 1742 něco, čemu se říká rakouský zázrak. Napřed Rakušané dobyli Mnichov, a pak Karel Lotrinský vyhnal Bavory z Prahy. Jak na tom byla technicky rakouská armáda ve srovnání se svými protivníky?
JF: Byla na tom rozhodně lépe, než když ji Marie Terezie po svém nástupu na trůn v roce 1740 zdědila. Před tím byla krajně vyčerpána a opotřebena válkami s Turky, zastavením osmanské invaze a povstáními v Uhrách. Marie Terezie přijala řadu opatření, k čemuž jí prospěla významná podpora ministra Bedřicha Viléma Haugwitze, který plédoval pro silnou armádu čítající na sto deset tisíc mužů. Pomohl jí též kníže Lichenstein, který převážně na vlastní náklady modernizoval především dělostřelectvo, které tak v té době dosáhlo špičkové evropské úrovně. Dokonale se rovněž restituovalo výkonné bitevní jezdectvo, na němž byl vidět určitý moderní prvek – odklon od těžkého jezdectva k lehkému, schopnému příslušně manévrovat. Modernizovány byly také technické jednotky – minéři, sapéři, pontoniéři, vozatajové. Už v roce 1738 byl přijat nemocniční polní řád, který byl humánnějším krokem pro raněné a umírající vojáky v poli. Toto byly reformy, které udělala bezprostředně po svém nástupu na trůn, ale hlavní tereziánská reforma přichází až po skončení sedmileté války. Slabinou byly výdaje na armádu. Rakouská armáda vždy trpěla prázdnou habsburskou kasou, což se vleklo v podstatě až do první světové války.
V roce 1757 se Prusové do Čech vrátili. Pronikli do země třemi proudy. V bitvě u Štěrbohol prorazili rakouské obrané uskupení a začali bombardovat Prahu. Zachránil ji maršál Daun, který vyrazil z Moravy s rezervním armádním sborem. 18. června 1757 se utkal s Bedřichem Velikým v bitvě u Kolína. Její průběh nám vylíčí inženýr Jiří Sissak z klubu vojenské historie Hoch und Teuchtmeister Regiment (přepis doplňující reportáže).
K zájezdnímu hostinci U zlatého slunce dorazila pruská armáda v půl jedenácté a měla tam odpočinek. Měla velké problémy se zásobováním vodou, protože v této krajině je veliký nedostatek zdrojů pitné vody. Koně neměli vodu a mužstvo bylo po předcházejícím asi čtrnáctikilometrovém pochodu velmi unaveno. Bedřich Veliký ve svém bitevním pořádku určil jako místo útoku Daunovo pravé křídlo – své levé. Na to přesunul jednotky vedené generálem Hülsnem. Ty měly za úkol útočit takzvaným kosým pochodem do asi osm set metrů dlouhého, pozvolného svahu s poměrně značným převýšením.
Vojska pochodovala v liniové taktice v řadách v té době už vzrostlým obilím. Na boku však byla dobře umístěna rakouská dělostřelecká baterie o osmnácti dělech, která ze strany střílela do pruských vojsk. Podle dobových záznamů než pruská vojska došla nahoru, tak každý regiment ztratil asi dvě stě mužů. Hülsen se dostal za vesnici Křečhoř a zaútočil na ní zespoda.
Bedřich Veliký chtěl tímto taktickým manévrem Dauna natlačit na jeden z kopců, za nímž jsou poměrně strmé rokliny a bažiny. Do tohoto prostoru vnikla útočná formace vedená valonskými „holobrádky“, což byli útočící němečtí jezdci sestávající hlavně ze saských kyrysnických pluků pod velením plukovníka Berkenfelda, ti zaútočili do mezery, která vznikla mezi Hülsnem a dalšími pruskými vojsky. Sám Bedřich Veliký po bitvě poznamenal, že kdyby měl tři regimenty navíc, musel by tu bitvu vyhrát, protože by zacelil mezeru mezi útočícím předvojem a zbytkem jednotek. Poté už došlo k jednotlivým potyčkám a šarvátkám. Říká se, že Prusové bojovali velmi statečně a srdnatě, bojovali do posledního muže, do posledního náboje.
V bitvě u Kolína bojovalo zhruba 89 tisíc mužů. Šlo o jednu z největších jezdeckých bitev v historii – bylo zde 33 tisíc jezdců a koní. Padlí vojáci byli pochováni přímo na bojišti, protože bylo velké vedro a hrozila morová nákaza. Na pruské straně padlo kolem 6500 mužů a na rakouské asi 2500.
Co by se stalo, kdyby Daun u Kolína prohrál? Stala by se Praha pruským městem a Češi německými luterány?
PB: Tato otázka nutí k zamyšlení, ale takto jednoznačně bych to neformuloval. Šlo o to, že v té době dominoval v činech vládců a vojevůdců jistý pragmatismus, který byl dán nástupem osvícenství. Bedřich II. by v případě vítězství u Kolína pravděpodobně neuvažoval v první řadě o ničem jiném než o tom, jak využít této konstelace k tomu, aby znovu vnutil habsburské monarchii, respektive vídeňskému dvoru separátní mír. Uvolnil by si tak ruce a mohl by bojovat proti svým ostatním protivníkům.
Na druhé straně máme informace, že se opakovaně zabýval tím, že by v případě výraznějšího vojenského úspěchu nebyl proti anexi dalších území v zemích Koruny české – území Čech na sever od Labe, území Moravy na sever od Olomouce. Protože víme, že ve Slezsku s nástupem pruské vlády došlo k militarizaci, germanizaci a posléze částečné luteranizaci (přesně v tomto pořadí), je nasnadě otázka, zda by se choval jinak v těch obsazených částech nebo popřípadě na celém území Čech a Moravy.
O maršálu Daunovi se na jedné straně říká, že byl váhavý a nechal Prusy po bitvě u Kolína utéci. Na straně druhé se zase říká, že byl vojenský génius, když dokázal uštědřit první porážku Bedřichu Velikému. Kde je pravda?
JF: To jsou všechno hodnocení, která vznikala po sedmileté válce a která se stereotypně po staletí opakují ve většině prací o Daunově taženích. Je třeba připomenout lineární taktiku, při které bylo vedení bojové činnosti velice primitivní: Po několikahodinových evolucích se proti sobě zformovaly dvě kolony s určitou hloubkou dvou nebo tří sledů, a pak se tento mechanický, bezduchý válečný stroj dal do pochodu. Nebylo jiné řešení než přímočaře udeřit do protivníkových řad, rozrazit je a donutit ho k ústupu.
Daun byl člověk přemýšlivý a snažil se předejít těmto jatkám, takže hledal cestu jak zvítězit bez těchto obrovských ztrát při uplatnění nových bojových prvků. Z tohoto hlediska to u Kolína dokázal právě svým vítězstvím na pravém křídle, kde byl schopen uskutečnit koncentraci dělostřelectva – soustředil ozbrojené síly rozptýlené na několika kilometrech do rozhodujícího prostoru. A též využil manévrování svého jezdectva. Tím bitvu rozhodl proti stacionárnímu probíjení se sestavou protivníka, které vedl Hülsen. Dauna je potřeba hodnotit jako vojáka, který se začal pokoušet vést válku s využitím svého intelektu a dovednosti.
Zazněl tady termín „holobrádkové“. Mohl byste jej vysvětlit?
JF: To je jedna z legend bitvy u Kolína. Byli to dragouni pluku de Ligne, kteří měli údajně být mladí čeští hoši – možná jich tam pár bylo, protože se verbovalo i na územích, kde se vojsko zdržovalo – ale jejich podstata byla ve valonských dragounech.
Jaké bylo národnostní složení Daunovy armády?
JF: O tom se můžeme jen dohadovat, protože do té doby a v té době byla ještě armáda získávána verbováním, kde národnost vojáka nehrála vůbec žádnou roli. Brali se ti, kteří byli k dispozici, protože armáda ve válce a v bitvách tála jako sníh na slunci a musela být neustále doplňována. Takže sbory, které měl Daun pod svým velením, verbovali v Čechách. Když bych vzal celkový stav tehdejší rakouské armády a podíl českých zemí na branném potenciálu Rakouska, tak bych si dovolil tvrdit, že Čechů byla v Daunově sboru asi jedna třetina.
Totální války minulého století a terorismus postupně smazaly rozdíl mezi vojáky a civilisty. Jak tomu bylo za sedmileté války a jaký dopad na Kolín měl vpád Prusů, nám řekl doktor Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně (přepis doplňující reportáže):
Prusové v Kolíně požadovali určité věci, které jim kolínští museli plnit. Šlo například o péči o raněné pruské i rakouské vojáky, zejména z bitvy u Štěrbohol. Dále se museli podílet na týlovém zásobovaní pruského sboru vévody Brunšvického. Řádově zde bylo ubytováno asi tisíc vojáků, ale tyto počty se různě měnily, vojáci byli také ubytováni v polních táborech směrem ke Kutné hoře. V neposlední řadě museli kolínští pečovat o důstojnický sbor. Je potřeba zmínit, že vysoké nároky důstojnického sboru museli kolínští platit ze svého. Pro samotné vojsko zásoby Prusové kupovali, takže neprobíhalo nějaké drancování nebo rabování. Došlo však k průniku pruských vojáků do měšťanského pivovaru, kam se v noci probourali, odvalili sudy a v táboře je vypili.
Jak se promítlo vítězství u Kolína do celkového průběhu sedmileté války? To byla vlastně první globální válka na světě – bojovalo se v Severní Americe, Indii a na všech tehdy známých oceánech.
PB: Určité rysy globálních konfliktů měly i konflikty dřívější jako třicetiletá válka nebo válka o dědictví španělské. Význam bitvy u Kolína byl především psychologický a morální. Pro Marii Terezii to byl náznak, že její víra ve šťastný obrat v sedmileté válce může být do jisté míry oprávněná. Vítězství u Kolína také Prusům znemožnilo dobýt Prahu a donutilo je vyklidit Čechy. O tom, že ekonomický i lidský potenciál českých zemí byl neobyčejně významný, svědčí to, že v roce 1758, kdy císařsko-královská vojska úspěšně vyháněla Prusy tentokrát z Moravy, Marie Terezie konstatovala, že její armáda se skládá ze dvou třetin z rekrutů z českých zemí. Marie Terezie možná uvažovala trochu nadsazeně, ale dá se říci, že více než polovina vojáků z českých zemí skutečně pocházela - bez nich by nebylo možné vybudovat bojeschopnou armádu. V tom tkvěl hlavní význam českých zemí, a proto bylo úsilí o jejich zachování v rámci monarchie případně o znovuzískání Slezska a Kladska dominantní.
Úspěch v bitvě u Kolína byl nesporný, ale z hlediska Marie Terezie nezměnil výsledek války. Ovlivnil bezesporu její průběh, ale to, že válka skončilo patem a že se obnovil status quo před válkou, bylo spíše vítězstvím Pruska. Navzdory tomu, že Prusko bylo slabším článkem slabší koalice, přeci jen mělo výhodu v tom, že o výsledku války se rozhodovalo v globálním měřítku. A v Severní Americe, v přední Indii, na světových oceánech a mořích byla převaha britské armády a loďstva nad Francouzi nepopiratelná.
Bedřich Veliký jednou řekl: „To nevelím já, nýbrž mouka a píce.“ Co tím myslel?
JF: Dnes bychom řekli, že tím myslel obrovský logistický problém - zásobování armády. Postupující armáda na území nepřítele měla dvě možnosti jak se živit a získávat nezbytné produkty pro svůj život. Buď pomocí rekvizic, nebo přísunem potravin a ostatních materiálů ze svého vnitrozemí. Rekvírovat si Bedřich Veliký nemohl dovolit, protože by se mu armáda při rekvizicích rozptýlila po vsích a polovička armády, držená ve službě rákoskou, by se mu rozutekla. Také nechtěl vzbuzovat masakry u obyvatelstva a postavit si ho proti sobě, protože už se viděl vládcem Čech. Proto musel velmi složitě řešit zásobování vytvářením dopravních spojů a základen za postupujícím vojskem. Svým výrokem myslel tedy to, že jeho operace nejsou řízeny jeho rozhodnutími, ale tím, jak bude schopen udržovat vojsko při životě – krmit ho. Hladový voják znamenal v tomto období boj o chleba se ženami a dětmi, což bylo vždy katastrofické a žádné armádě to neprospělo, znamenalo to její postupný zánik.
Jak se bitva u Kolína připomínala po vzniku samostatného Československa? Co s památkami na tuto bitvu udělal Hitler?
PB: V roce 1918 rychlokvašení vlastenci sejmuli sochu orla z křečhořského památníku. To bylo jasné nepochopení symboliky: orel byl znakem Svaté říše římské, jejíž císařové byli počínaje Karlem IV. zároveň českými králi – nešlo o habsburskou či německou symboliku. V průběhu první republiky, kdy hrozila konfrontace s nacistickým Německem, se uvažovalo o tom, že by se orel vrátil zpátky. Stalo se tak paradoxně až za protektorátu, což bylo atypické z toho hlediska, že Adolf Hitler byl nekritickým obdivovatelem Bedřicha II., z tohoto pohledu nebyl typický Rakušan. Po roce 1945 si nějaký krasnoarmějec udělal z této sochy cíl, ta však naštěstí dopadla lépe než fasáda Národního muzea v Praze v roce 1968. Teď už jen zbývá si přát, aby ušla pozornosti novodobým sběratelům kovu.
Kdyby v polovině 18. století vyšly plány Bavorů, Prusů a Sasů na uchvácení Českých zemí, pravděpodobně bychom dnes jako národ neexistovali. O to horší vysvědčení nám dějiny vystavují, neboť v prosinci roku 1741 kolaborovaly s Bavory dvě pětiny české šlechty a nejméně další dvě pětiny trpně přihlížely. V sedmileté válce musela tak svébytnost Českého království zachránit habsburská královna Marie Terezie a její armáda, jejíž důstojnický sbor tvořili hlavně cizinci. Bohužel přesvědčení, že kaštany z ohně za nás bude vždycky tahat někdo jiný, stále přežívá, takže riskujeme, že o nás v budoucnosti nějaký historik napíše totéž, co o tehdejším chování Čechů uvádí Petr Hora Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Ani s odstupem věků se nelze ubránit pocitu hanby za zbabělost našich předků.“
(redakčně kráceno)