Ke konci devatenáctého století se antisemitismus nevyhnul ani českým zemím. Otázkou je, do jaké míry k němu přispělo česko-německé národnostní soupeření, kdy se Židé převážně vnímali jako součást německého živlu. A zda ekonomický vzmach, který přineslo zrušení ghett, znamenal jenom další konkurenci, nebo přínos k ekonomickému vzestupu české měšťanské společnosti. Právě na tyto otázky hledali odpovědi hosté Historického magazínu z 10. února. Historička Kateřina Čapková (KČ) z New York University v Praze, (autorka knihy Češi, Němci, Židé) a historik Michal Frankl (MF) z Institutu Terezínské iniciativy. Ptal se František Novotný.
Příběh českých Židů v posledních staletích
Kdy se Židé v Čechách objevili? Jak se měnilo jejich postavení v průběhu středověku a na počátku novověku?
KČ: První doklady o přítomnosti Židů na českém území máme z desátého století. Nejspolehlivější je svědectví židovského kupce a diplomata Ibrahima Ibn Jakúba z roku 966. V době před křižáckými válkami bylo soužití Židů a křesťanů poměrně bezproblémové. Jasný mezník v postavení Židů v české společnosti se vztahuje ke křižáckým výpravám na konci 11. století, které vedly k diskriminaci a segregaci Židů. Po křížových výpravách byli Židé odsunuti na okraj společnosti. Zároveň se stali přímými poddanými panovníka, což bylo velmi diskriminující. Na druhou stranu jim to umožňovalo mít vlastní samosprávu, školství, zdravotnictví a dokonce soudnictví. Do konce osmnáctého století byli Židé souzeni podle talmudského práva. To Židy nepochybně utvrzovalo nejen v náboženské, ale i v národnostní a sociální identitě.
Byl nějaký rozdíl v postavení Židů v Čechách a na Moravě?
MF: Nejednalo se o rozdíl právní. Šlo o rozdíly mezi jednotlivými židovskými komunitami. Ten rozdíl byl dán odlišnou historií židovstva v těchto zemích. Zatímco v Čechách vznikla jedna velká silná pražská komunita - Praha svého času byla nejvýznamnější židovskou komunitou ve střední Evropě, na Moravě byli Židé ve středověku (v 15. století) vyhnáni z královských měst. A proto se uchýlili do malých a středně velkých měst a městeček, kterými například byl Mikulov, Holešov, Boskovice a mnoho dalších. Z tohoto důvodu vznikla na Moravě velká řada silných židovských komunit, které dokonce v průběhu času získaly statut samosprávné politické obce. Ten si uchovaly až do vzniku samostatného Československa.
Na počátku 19. století určovaly postavení Židů patenty Josefa II.
MF: Emancipace Židů v habsburské monarchii probíhala postupně a nebyla spjata s nějakým jednorázovým právním rozhodnutím. To znamená, přibližně od roku 1781 (rok vydání prvního židovského patentu) až do roku 1867, kdy byla vydána takzvaná prosincová liberální ústava, která určovala práva všem občanům bez ohledu na rasu, či náboženství. Emancipace Židů ovšem souvisela s emancipací ostatních vrstev společnosti, například zemědělců. Reformy Josefa II. byly koncipovány tak, aby Židé byli prospěšní pro společnost. Úroveň prospěšnosti se nesla hlavně v ekonomické rovině. Dotýkala se tak hlavně dvou věcí - první bylo sekulární vzdělávání s důrazem na jazyk a druhá byla ekonomická samostatnost a svobodné podnikání.
Josef II. v podstatě Židům nařídil, aby si osvojili německá jména. Myslíte si, že to je jeden z důvodů, proč je Češi v devatenáctém století pokládali za součást německého živlu?
KČ: Otázka židovských jmen je v tomto ohledu okrajová. Židé se dostali k němčině především proto, že jim reformy Josefa II. přikazovaly chodit do německých škol a učit se německému jazyku. Dokonce zkouška na rabína byla podmíněna znalostí němčiny. Můžeme říci, že v první polovině devatenáctého století drtivá většina Židů u nás mluvila německy, a nebo takzvanou judendeutsch (němčina obohacená o židovské výrazy). Orientace židovské inteligence na němčinu byla dána i vlivem židovského osvícenství (tzv. haskala), které k nám přicházelo z Německa. Židé u nás se však vždy cítili být hlavně Židy žijícími v Čechách, od toho pramení i upřímné pojmenování böhmische jude.
Zmínili jsme rok 1867, který Židům přinesl občanská práva. Zapomněli jsme na zrušení ghett.
MF: Ghetta byla rušena postupně. Řekněme od prvního židovského patentu Josefa II. až do šedesátých let devatenáctého století. Ghetto však nesmíme vnímat pouze teritoriálně, šlo i o zrušení různých omezení ve vzdělávání, podnikání, ubytování apod. Rok 1867 je významný ze dvou hledisek. Tím prvním byla, na svoji dobu velice moderní, liberální ústava z prosince toho roku. Druhým fenoménem byl vznik dualismu v habsburské monarchii. Tato skutečnost nepotěšila české politiky a zahnala je na dlouhá léta do pozice pasivní rezistence. Ve zkratce však můžeme říci, že rok 1867 zlepšil podmínky všem občanům monarchie. Židé, po dlouhá staletí utlačováni, si těchto práv o to více vážili. To samé pak vedlo Židy k větší loajálnosti k německé liberální politice, protože symbolizovala konec ghetta.
Jedna z největších židovských komunit žila v Kolíně, kterému se přezdívalo polabský Jeruzalém (přepis doplňující reportáže):
Hovoří Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně: Dějiny židovského osídlení v Kolíně zaznamenáváme již během doby Jana Lucemburského (první polovina 14. století). Výrazný rozvoj židovské komunity však probíhal hlavně v době předbělohorské. V této době se kolínská židovská obec stává v Čechách druhou nejvýznamnější obcí po Praze. Soužití kolínských Židů a Čechů probíhalo celá staletí bez konfliktů a pogromů až do roku 1893. V tomto roce zahynula služka křesťanského vyznání, sloužící u židovské rodiny. Celá záležitost vyvolala velmi bouřlivé ohlasy a musela být řešena soudně za účasti vojska.
Židovské rodiny se významně podílely na ekonomickém růstu města. Za všechny je možno jmenovat rodinu Fischerů, kteří v roce 1858 zakládají tradici kolínské olejny. V souvislosti s touto rodinou je nutno vzpomenout vnuky zakladatelů, Otokara a Josefa Fischerovi, což byli přední prvorepublikoví intelektuálové. Otokara Fischera, jako známého germanistu, překladatele, šéfa činohry Národního divadla. Josefa Fischera, jako sociologa, filozofa, za druhé světové války předního představitele odbojové skupiny Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. Kolínští Židé se nevyznačovali vyhraněným sionismem nebo ortodoxní vírou, spíše patřili k asimilační větvi, kdy se nejdříve cítili být Čechy a až potom Židy z hlediska vyznání.
Židům se vyčítalo, že zabili Krista a vraždí křesťanské děti. Známý je případ Hilsnera, jehož se zastal i T. G. Masaryk. Podobný případ se stal i v Kolíně. Jak je možné, že se to stalo právě v tomto regionu?
MF: V Kolíně došlo v roce 1893 k velmi ostrým demonstracím proti Židům. Na kolínském náměstí se sešla většina kolínských občanů, kde posléze kamenovali židovské obchody. Podle mne nešlo jen o projev pobouření nad později jednoznačně vyvrácenou rituální vraždou, ale spíše šlo o konflikt politický. Proti sobě stáli velmi liberální staročeši, kteří opanovali radnici, a silně antisemitští mladočeši. Na tomto příkladu je vidět, že na konci devatenáctého století v celé Evropě velmi populární antisemitismus byl veden protiliberálními, antikapitalistickými názory a radikálním nacionalismem. Zároveň je na tomto příkladu vidět, že český antisemitismus nebyl postaven na česko-německém sporu, i když narážky na řeč a německá židovská jména samozřejmě existovaly.
Jak se stavěly k Židům české elity? Měly zájem o integraci Židů do českého prostředí? Třeba publicisté, Jan Neruda….
KČ: Existovali čeští obrozenci, kteří měli eminentní zájem získat Židy pro české kulturní prostředí. Například Václav Bolemír Nebeský cítil, že Židé významně pomohli německé vědě a kultuře, a proto je chtěl přivést též na stranu českou. Pro svou vizi získal židovského lékaře a spisovatele Sigfrieda Kappera, kterého přesvědčil k sepsání sbírky jménem České listy (vyšla roku 1846). V této sbírce se Kapper obrací k Židům, aby se stali Čechy a k Čechům, aby Židy přijali. Ohlasy na toto dílo byly vesměs negativní, včetně recenze K. H. Borovského. Borovský nejenže odsuzuje Kapperovu češtinu a styl jako takový, ale i samotnou otázku integrace Židů do českého prostředí. Havlíčkův pohled směřoval k tomu, že Židé mají vlastní historii, náboženství a jazyk (hebrejštinu), který by měli rozvíjet. Historici toto Havlíčkovo velmi ostré vystoupení hodnotí různě. Někteří ho označují za antisemitu. Já osobně si myslím, že velmi přesně vystihl identitu a svébytnost židovského národa se svojí vlastní kulturou, kterou by si měl nadále pěstovat. Případ Jana Nerudy je naprosto odlišný. Jeho pamflet Pro strach židovský lze bezpochyby označit za antisemitský text, který označil Židy za parazity na českém národě.
Na příkladu Kolína jsme viděli, jak se Židé podíleli na vzestupu průmyslovém i společenském. Myslíte si, že to bylo závdavkem řekněme k antisemitismu hospodářskému?
MF: Jakýsi hospodářský antisemitismus bezpochyby existoval. Vztahuje se k němu i heslo: „Svůj k svému“, což bylo heslo používané u protiněmeckých i protižidovských bojkotů. Toto heslo v sobě obsahuje hospodářský i kulturní apel na stmelení vlastní české společnosti. I když hospodářské důvody mohly v důsledku vést k protižidovským nepokojům, pamfletům a diskriminacím, domnívám se, že hlavní vliv na antisemitské politice mělo radikalizování a nacionalizování politické kultury. A stejně tak proměna v katolických kruzích a vzestup politického katolicizmu. Hospodářské aspekty byly nakonec ve většině případů od antisemitismu odvislé.
V této době se Židé ocitli ve velice složité situaci. Měli na výběr nejen mezi asimilací českou nebo německou, ale vybírali si mezi sionismem, socialismem a dokonce komunismem. Jak to čeští Židé řešili?
KČ: Z dobových pramenů může vzniknout dojem, že otázka rozhodnutí, k jakému proudu se zařadit, byla velice zásadní. Ze studií každodennosti víme, že šlo spíše o otázky soužití, něž o záležitosti přesvědčení. Je proto logické, že v Čechách si většina Židů vybrala stranu českou a v pohraničí naopak německou. Nejkomplikovanější situace vznikaly ve velkých městech s velkou německou menšinou (Praha, Brno, České Budějovice, Plzeň), a právě na těchto místech vznikal specifický židovský nacionalismus, sionismus.
(redakčně kráceno)