Tradice válečného reportérství začala před více než 150 lety během krymské války. Od té doby posílají novináři zprávy ze všech velkých konfliktů. S rozvojem zbraní rostly i jejich ztráty. Druhá světová válka: 67 mrtvých, válka v Koreji: 18 mrtvých, vietnamská válka byla do minulého týdne považována za nejhrůznější: 71 mrtvých. Smrt Jamese Brolena a Paula Douglese, zvukaře a kameramana ze CBS pracujících v Iráku, ji o smutné prvenství připravila. Irák je teď pro novináře novodobou noční můrou. Hosty moderátora Historického magazínu Eduarda Stehlíka byli senátor Jaromír Štětina (JŠ) a šéfredaktor časopisu Historie a vojenství Jaroslav Beránek (JB) z Vojenského historického ústavu. Zkušenosti nejmladší generace válečných zpravodajů popsal vedoucí zahraniční redakce zpravodajství České televize Michal Kubal.
Povolání - válečný reportér
Je skutečně pravdou, že známe válečné zpravodaje 150 let, nebo je to ještě déle?
JB: Jisté stopy bychom mohli řadit až do antiky. S trochou nadsázky můžeme označit za prvního dokumentovaného zpravodaje Diomedóna, který přinesl zprávu o vítězství u Marathonu, roku 490 př.n.l. Skutečné počátky válečného zpravodajství přinesl denní tisk a rozvoj telegrafu před polovinou 19. století. Prvním skutečným válečným zpravodajem v dnešním slova smyslu byl William Rusell, který reportoval pro deník The Times (mimochodem nejstarší deník na světě) Krymskou válku v letech 1852 -1854. Zajímavé je, že jeho kritické články napadající způsob britského velení a vedení celé války vedly k určitým reformám a dokonce zapříčinily pád vlády. Mimo jiné inspirovaly vznik nejvyššího britského vyznamenání, což je Viktoriin kříž.
Možná překvapí, že jedním z významných válečných reportérů byl pozdější britský premiér Winston Churchill.
JB: Určitě. Poprvé byl zpravodajem na Kubě v roce 1895, nedlouho potom co opustil vojenskou akademii. Působil v Burské válce jako zpravodaj listu Morning Post. V listopadu 1899 byl Bury zajat. Podařilo se mu uprchnout ze zajetí. A tento útěk pak velmi úspěšně prodal na svých přednáškách. Osobně se domnívám, že tento válečný příběh byl jeden ze startérů jeho politické kariéry, protože v roce 1900 vyhrál volby jako poslanec do dolní sněmovny britského parlamentu.
Pane senátore, vy jste působil jako válečný zpravodaj v řadě zemí světa. Jak jste se k tomu dostal? Co to vyžaduje od novináře, aby mohl působit na takovýchto místech?
JŠ: Měl jsem to v popisu práce. Odjel jsem jako zpravodaj do Ruska v lednu roku 1990. V tu dobu se začal rozpadat Sovětský svaz. Vypukly marginální války, které rozpad doprovázely. Tak jsem tam, jako správný zpravodaj, musel jet. A když už jsem se toto řemeslo naučil, všechny postupy jsem získal, byla by škoda toho nevyužít i v budoucnu. Na otázku: „Co to vyžaduje?” se těžko odpovídá. Válečné zpravodajství je odvětví novinařiny jako kterékoli jiné. Možná je o trochu smutnější, svým způsobem o něco těžší. Někdo je zkrátka dobrý parlamentní zpravodaj a někdo válečný. Je to zkrátka zaměstnání, které bohužel dělají dnes tisíce lidí na světě.
Původně každá válčící strana měla, platila své reportéry. Dnes je to jiné. Přinášíte zprávy z obou stran fronty. Jak je těžké zachovat si určitou objektivitu?
JŠ: Války se změnily. Poslední klasičtí váleční dopisovatelé byli ve Vietnamu. Dnes už to nejsou dopisovatelé, ale jsou to váleční zpravodajové. Většina dnešních válek není válkami mezistátními, ale válkami guerillovými. To znamená, že neexistují fronty, které by musel zpravodaj přecházet. Dnes zpravodaj pracuje na jedné straně, pak se sebere a jde na stranu druhou, pochopitelně to není vždy tak jednoduché.
Nikdy jsem se příliš slovem objektivnost nezatěžoval. Spíše jsem neustále zkoumal, jestli to, co píši, je pravda. Jestli to vychází z mé zkušenosti, jestli to vychází z mého poznání a z mého srdce. Myslím si, že úplná objektivita ve všech novinářských žánrech nemůže být a zaujímání stanovisek je velmi důležité, ale je to otázka přísného rozdělení žánrů. Když píšu zprávu nebo analýzu, tak to musí být suché jako písek na Sahaře. Ale když píšu reportáž o vybombardované škole, kde zahynulo 50 dětí, tak musím napsat, že je to svinstvo. V tu chvíli musím stranit postižené straně.
Vraťme se k počátkům válečné žurnalistiky. Vedle mistrů pera se začali objevovat novináři, kteří používali fotografické, případně filmové kamery. Jedním z prvních byl Geoffrey Malins, který byl dokonce autorem dokumentárního filmu.
JB: Přesně tak. To je možná první dokumentární film v historii. Shodu okolností loni v říjnu Imperiální válečné muzeum v Londýně k 90. výročí bitvy na Somě, kterou tento kameraman ztvárnil, uvedlo jeho snímek upravený v digitální kvalitě. Snímek trvá osmdesát minut, což na rok 1916 je nepředstavitelná stopáž. Geoffrey Malins se spolukameramanem natočil tento snímek během pouhých deseti dnů - od 1. do 10.července. A premiéru měl tento film už 20.srpna v Londýně.
Už od počátků používají váleční zpravodajové nejmodernější techniky. Jak současná moderní technika ovlivňuje práci válečných žurnalistů?
JŠ: Rád bych složil hold těmto starcům, kteří toto řemeslo dělali v oněch dřevních dobách. Dnes jsou možnosti mnohem větší. Dnes například japonští novináři nemohou pracovat v první linii bez zpětné on-line vazby na redakci. Pamatuji si z válek před deseti lety, když jsme potřebovali nějakou informaci, museli jsme jet na poštu, vystát čtyřhodinovou frontu a doufat , že se spojení podaří. Technika dělá opravdu hodně, ale nedělá všechno. Člověk je vždy důležitější.
Nenese tato bezpochyby velmi drahá technika i určitá rizika? Nemůže se novinář, pohybující se v nejistých oblastech, stát terčem kriminálních živlů?
JŠ: Na frontě se to nestane, tam je kriminalita minimální. Kriminalita ve válkách je v týlu. Ve válce přestávají platit zákony. A kdo něco takového má, tak se vystavuje nebezpečí, že ho někdo zabije jenom kvůli tomu, aby to vybavení získal. Pamatuji si na etiopské tržiště, kde se neprodávalo nic jiného než technika nakradená novinářům během somálského konfliktu.
Jedněmi z průkopníků byly v tu dobu i naše legie, které nejenom natáčely filmy, fotografovaly, ale vydávaly i celou řadu periodik. Často ve velmi zajímavých podmínkách.
JB: Průkopníkem československého válečného zpravodajství byl Josef Kudela, který padl do zajetí v roce 1915, později vstoupil do legií. Již v roce 1917 založil vojenský časopis, který se jmenoval Československý deník. Nebylo to klasické válečné zpravodajství. Spíše to bylo periodikum vydávané vojáky pro vojáky. Nic to ovšem nemění na kvalitě tohoto listu, když zvážíme podmínky v jakých vznikal, ve vlacích v určité sibiřské anabázi. Myslím, že počátek československého válečného zpravodajství můžeme datovat právě do posledních let první světové války.
Češi i Slováci v tomto pokračovali i během druhé světové války. Možná bude překvapení, že mezi naše válečné reportéry patřil i Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse Muchy. Pohyboval se s Československými jednotkami, nebo sólově, sám?
JB: On byl členem Československé armády. Nejdříve přešel do Francie, poté do Británie. Ale především byl zpravodajem BBC. Tak přešel všechna válčiště druhé světové války, kromě německo-sovětské fronty. Roku 1943 působil v Africe, pak byl převelen na Dálný východ a válku zakončil na evropském západním bojišti.
Mezi novináři, kteří působí obrazem spíše než slovem, má výsadní mezinárodní postavení Robert Capa jako fotograf. My máme, v trochu jiné oblasti, Ladislava Sitenského.
JB: Zásadní rozdíl byl, že Ladislav Sitenský byl voják ve službách RAF a Robert Capa byl civilista. Dalším rozdílem určitě je, že Capa fotil pro časopis Life a Sitenský pro potřeby armády. Kdyby Sitenský fotil pro Life, tak by možná byl neméně slavný jako Capa. A dalším rozporem je, že Sitenský po válce ve válečné fotografii nepokračoval, fotil jiné žánry. Za to Capa, jemuž byla válka osudem, poprvé fotil španělskou občanskou válku, což ho proslavilo. Potom se proslavil při focení vylodění v Normandii, kdy vinou laboranta z veškerého materiálu vyšlo asi deset snímků. A zemřel víceméně nešťastnou náhodu ve Vietnamu roku 1954, kdy šlápl na minu. A byl to jediný válečný kameraman, který byl v Hanoji pohřben s vojenskými poctami.
Zpravodajství a propaganda. Stalo se vám někdy, že by vám osobně někdo podsouval nepravdivé, záměrně zkreslené informace a doufal, že se dostanou na veřejnost?
JŠ: Nestalo se mi, že by mi je někdo podsunul. Ale snahy o podsouvání existují. Jsou různé intenzity, různé síly. Dělají to jak guerillové, tak státní armády. Například v Rusku, kde vás vezmou do potěmkinových vesnic, udělají zájezd pro novináře, ukážou vám to, co vám ukázat chtějí. To samo o sobě je taky forma nátlaku. Na druhé straně guerilloví bojovníci mají většinou zájem, aby se o nich psalo, protože guerilla potřebuje, aby se o ní vědělo. Tlak přichází z různých stran. Mohou to být armádní špičky a mohou to být také tajné služby. Tajné služby se snaží dezinformace rozsévat, protože to patří do popisu jejich práce. Absolutně platí nikdy si s tajnými službami nic nezačínat. Dokonce někteří mí ruští kolegové tragicky skončili, protože se nechali zlákat jednou z tajných služeb.
Paradoxně se může stát z novináře, pracujícího v hlubokém týlu, zpravodaj válečný. Myslím tím rok 1968. Obstáli naši novináři se ctí?
JŠ: Neřekl bych, že to tenkrát byli váleční zpravodajové. Poněvadž tato šílená okupace byla spíš invazí než válečnou akcí. Navzdory tomu, že zde bylo 600 000 vojáků. Česká žurnalistika však obstála plně. Protože nejenom, že informovala správně, ale česká žurnalistika se proti této okupaci postavila. I zde je odpověď na otázku, jak má být člověk objektivní. Protože novinář je především člověk až potom řemeslník.
Dnes je situace jiná. Novináři mohou zkouškou ohněm projít kdekoli na naší těžce zkoušené planetě.Svědčí o tom nedávný příběh reportéra ČT Michala Kubala, který byl se svými dvěma kolegy unesen v Iráku. A na svobodu se dostali jen šťastnou shodou okolností.
Michal Kubal: Nejhorší chvíle nastala, když jsme vystoupili na místě, kde nám zavázali ruce a oči. V tu chvíli jsem si skutečně myslel, že jsem v situaci, z které není cesty ven. V průběhu následujících šesti dnů jsem si to zopakoval ještě několikrát. Nejhorší bylo neustálé čekání, přemítání o tom, co bude, co by mohlo být.
Myslím si, že k této práci patří riziko. Dlouho jsem zvažoval, jestli jsme potřebnou míru rizika nepřekročili. A dospěl jsem k tomu, že ne. Protože kdybychom měli dodržovat veškerá bezpečnostní opatření, která zde jsou stanovena, nenatočili bychom v Iráku ani jednu reportáž.
Od druhé světové války se ve válečné žurnalistice začínají prosazovat ženy. Mezi prvními to byla britská novinářka Rhona Churchill. Začátky určitě nebyly lehké.
JB: To nebyly. Ona to neměla vůbec jednoduché, protože britská armáda v tomto ohledu nebyla vůbec vstřícná. Musela být akreditována u americké armády. Ale byla první Britkou, která překročila řeku Rýn v roce 1945. Ovšem nebyla první válečnou zpravodajkou. První válečné zpravodajky se poprvé objevily ve španělské občanské válce. Rád bych jmenoval třetí ženu Ernesta Hemingwaye Marthu Gellhorn, která podle mne byla lepší válečnou zpravodajkou než Hemingway sám. Dokonce se jí podařilo propašovat se bez akreditace k vylodění v Normandii, převlečené za zdravotní sestru nesoucí nosítka. Mimochodem byla také první novinářkou, která informovala o osvobození koncentračního tábora Dachau.
Vy jste dlouho spolupracoval s Petrou Procházkovou. Jak se díváte na působení žen v této profesi?
JŠ: Překvapivě jsem viděl ve všech vojenských konfliktech víc ženských novinářek, než bych si představoval. Není to nic výjimečného nikde. A Petra, byť novinářka od pána boha, není výjimkou. Ženy mají velkou výhodu v tomto řemesle, protože mohou používat ženských zbraní. Protože voják v každém konfliktu je vystaven neustálému stresu a cokoliv, co by mu mohlo přiblížit domácí zázemí, má ohromnou psychologickou sílu. Tím pádem se ženy zpravodajky mnohdy dozvídají více než jejich mužští kolegové.
Podle organizace Reportéři bez hranic jenom v minulém roce zemřelo 81 reportérů ve válečných konfliktech. Dělal jste válečného zpravodaje dlouhou dobu. Jak by se podle vás měl člověk chovat, aby mohl dělat válečného reportéra a aby se bez úhony vrátil domů?
JŠ: Měl by být především skromný. Nesmí to být frajer. Musí mít jistou hladinu strachu. To nejdůležitější ale je, aby všem lidem, kteří jsou zúčastněni toho konfliktu, dával najevo, že si jich váží. Je totiž důležité, aby novinář nepůsobil jako stroj na sbírání informací, ale jako člověk.
Někdy zveřejněné informace vedou k ukončení konfliktu nebo k zmenšení intenzity. Kdy jste si připadal jako novinář nejdůležitější?
JŠ: U nás se podařila skvělá věc. Novináři působící ve válečných konfliktech založili nadaci Člověk v tísní, už je tomu patnáct let. Organizaci, kterou založili lidé, kteří válku viděli a chtěli o ní nejenom psát, ale i pomáhat. To si myslím, je krásné české specifikum.
(redakčně kráceno)