Mezi léty 1936 až 1939 zuřila ve Španělsku krutá bratrovražedná občanská válka. Na jedné straně stála legitimní levicová republikánská vláda, na druhé straně vzbouřenec Franco. V obrovském a nepřehledném konfliktu, který na dlouho poznamenal celé Španělsko, zasahovali na republikánské straně i čeští vojáci, interbrigadisté, Španěláci. Interbrigády byly mezinárodní oddíly organizované především Komunistickou internacionálou. Složené přesto nebyli jen z komunistů, ale i z dalších, nejen levicových subjektů. Po posílení sovětského vlivu na území Španělska dopadá stín komunistické hrůzovlády i na interbrigadisty. Dochází k politickým čistkám, nevhodní jedinci jsou posílaní do Sovětského svazu. Navíc pragmatické komunistické vedení, které chce nejdříve vyhrát válku, je ve sporu s anarchisty a trockisty, kteří chtějí nejdříve uskutečnit sociální revoluci. Tato antifašistická internacionální platforma se těmito okamžiky rozpadá. Španělsko musí nakonec interbrigadisté na popud republikánské vlády opustit ještě před koncem války a tak i Frankovým vítězstvím. Mnoho z nich plynule přechází do bojů druhé světové války.
Španěláci
Osud Španěláků (českých interbrigadistů) je pro poválečný vývoj v Československu charakteristický. Mnoho z nich se stalo díky svým zkušenostem vysokými činiteli budovaného komunistického aparátu. Po roce 1948 se však jejich španělská minulost, kde byli ovlivňováni anarchistickými a trockistickými živly, a mnohdy účast na bojích na západní frontě stane dostatečnou záminkou pro jejich perzekuci. K jejich rehabilitaci dochází hlavně v 60. letech, kdy se mnoho z nich vrací na reformním křídle komunistické strany. Dnes ale Španěláci patří mezi zapomenuté hrdiny, ačkoliv jejich vojenské úsilí rozhodně patří mezi mimořádné.
Pokusu přiblížit poměrně málo známé působení našich vojáků a jejich osudy se zhostil magazín Historie.cs ze 16. srpna. Moderátor pořadu Vladimír Kučera si o Španělácích povídal s historiky Vladimírem Nálevkou (VN) z Ústavu světových dějin FFUK, Jiřím Nedvědem (JN) z Ústavu českých dějin FFUK a Vítězslavem Sommerem (VS) z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Mluvíme o občanské válce ve Španělsku v letech 1936 až 1939, jíž se zúčastnili i čeští dobrovolníci. Říkalo se jim Španěláci. Jak se tam vůbec Češi dostali? Jak k tomu došlo?
JN: Vytvoření mezinárodních brigád mělo poměrně komplikovanou historii. Impuls vyšel od Sovětského svazu, který na začátku války poměrně lavíroval a nechtěl otevřeně vystoupit na podporu republikánského Španělska. Nakonec byl víceméně k podpoře dotlačen, a to zejména členy francouzských odborů a francouzské komunistické strany. O vytvoření interbrigád bylo nakonec rozhodnuto v září 1936 a začaly se formovat od října 1936 ve Španělsku v Albacete.
VN: Interbrigády byly nástrojem Komunistické internacionály, na které přenesl Stalin tíhu odpovědnosti za jejich organizování. S jejich organizací se začalo v září roku 1936, kdy byly jednotlivé komunistické strany pověřeny verbováním dobrovolníků ve svých zemích.
Přepis úryvku z dokumentu Ministr Pavel (režie Ladislav Kohout, 1968):
Hovoří Josef Pavel (interbrigadista a ministr vnitra v roce 1968): Mnou otřásla léta 1932 a 1933, kdy u nás byla jedna třetina nezaměstnaných živitelů rodin. Jako mladí lidé jsme to těžce nesli a chtěli jsme proto něco dělat. Tak jsme psali hesla, chodili po schůzích. Po nástupu Hitlera přišlo válečné nebezpečí. Tak jsme chtěli budit lid, aby si lidé uvědomili, co nás čeká. V těchto zápasech také začala i moje cesta do Španělska.
VS: Interbrigády byly jeden z mála příkladů fungujícího a velmi opěvovaného proletářského internacionalismu. Na stranu interbrigád se totiž nepřidávali jen členové komunistických stran, ale široká fronta, která by se dala pojmenovat jako antifašistická. Takže tam například bojovali rakouští emigranti, původně sociálně demokratičtí příslušníci Schutzbundu. Ti povstali v Rakousku v roce 1934, ale pak museli odejít do exilu. Lidé z Československa nebyli všichni vyloženě členy komunistické strany. Působili tam také interbrigadisté z USA, kde ovšem byl počet komunistů velký.
Spíše však šlo o jeden z příkladů, kdy se na podporu Španělské republiky dokázali sjednotit příslušníci levice, demokratického středu na základě antifašistického boje.
VN: Podle oficiálních statistik interbrigád bylo mezi československými interbrigadisty zpočátku pouze 20 % členů komunistické strany. To číslo v průběhu války samozřejmě rostlo, ale komunisté nikdy nedosáhli většinového počtu. Byli tam příslušníci i dalších politických stran, levice, ale i pravice. Koneckonců jeden z hrdinů občanské války je padlý slovenský interbrigadista Jožo Majek, který byl příslušníkem Hlinkovy ľudové strany. Takže spektrum byl opravdu široké.
Také motivy byly různé. Byly zde samozřejmě důvody podpory Španělska a boje proti fašismu, ale byla to i možnost útěku z republiky před trestním stíháním nebo čistě romantická záležitost.
JN: To je rozdíl třeba československých interbrigadistů oproti národnostem, jako byli Němci nebo Poláci, kde bylo zastoupení komunistů mnohem větší. Uvádí se, že mezi německými příslušníky interbrigád bylo 80 až 90 % komunistů. Bylo to proto, že to byla politická emigrace z nacistického Německa, která byla vesměs komunistická.
VN: Svou roli sehrálo i to, že řada dobrovolníků z fašistických teritorií byla v exilu v Sovětském svazu. Sověti, tedy NKVD, provedli výběr a vyřadili podle svého soudu ty, kteří nebyli hodni bojovat ve Španělsku. Takže tam přirozeně mezi exulanty převládali komunisté, kdežto situace v Československu byla poněkud jiná.
VS: Pro německojazyčné interbrigadisty nebyla cesta do Španělska a odhodlání bojovat ve válčeném konfliktu nic nového. Například v Německu před nástupem Hitlera se země v podstatě ocitala na pokraji občanské války. Ozbrojené složky komunistické strany nebo ozbrojené složky sociální demokracie v Rakousku už tehdy v podstatě bojovaly se zbraní v ruce.
VN: Měli bychom se vrátit k mechanismu odchodu československých interbrigadistů: Nábor prováděly sekretariáty Komunistické strany Československa. Ty vybavovaly jednotlivé zájemce jednak doklady, jednak je peněžně jistily na cestu. Trasy byly v podstatě dvě - přes Německo a přes Rakousko. Prvním záchytným bodem byla Paříž, kde fungovala v utajení, kancelář Kominterny. Mimochodem jedním ze šéfů kanceláře byl Josip Broz, který za druhé světové války bude maršálem Titem. Tato kancelář potom vypravovala už početnější transporty přes Pyreneje do Španělska.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Z Francie jsme jeli autobusy do Pyrenejí. Tam nás upozornili na to, že je to do výšky 2.000 metrů a posledních 500 metrů bude sníh. Takže když jsme se necítili dost silní, měli jsme zůstat dole, odkud pojedeme rybářskými loděmi. Rybáři nás po dvou, po třech měli převézt do Španělska.
Řekl jsem, že jdu přes Pyreneje a dokázal jsem to. Ve Španělsku jsme potom najednou sjeli do malého městečka, kde byla velikánská hospoda. Tam už nás bylo asi dvě stě ze všech možných zemí.
Byl Franco, představitel odpůrců republikánské, legálně zvolené vlády, fašista, nebo nebyl? Na to jsou různé názory. Mně to tedy „hlava nebere“.
VN: Frankův režim nebyl fašistický. Sám Franco byl typem autoritativního diktátora. Byl samozřejmě výrazně protikomunistický. Celý jeho puč, který byl vyvolán v létě roku 1936 a který odstartoval španělskou občanskou válku, byl namířen proti převládajícímu vlivu levice.
Ve Španělsku v únoru 1936 zvítězila vláda Lidové fronty, kde komunisté ještě nebyli zastoupeni, ale podporovali ji, a byli tam velice silní socialisté a republikáni. Tradiční monarchistické, církevní, pravicové Španělsko nebylo s tímto vývojem spokojeno. Země se proto rozdělila na dva tábory, což se odrazilo i v samotném průběhu velmi kruté občanské války.
Franco tedy fašista nebyl. V tehdejším kontextu nástupu totalitních režimů v Itálii a Německu a vzhledem ke spolupráci frankistů s Osou bylo jeho hnutí chápáno jako fašistické a antidemokratické, jako nebezpečí pro celou evropskou levici. Bylo to samozřejmě politické rozhodnutí.
VS: Hovoříme o situaci v letech 1936 až 1939. V té době ještě neexistoval konsensus nad tím, co to vlastně je fašismus. Fašismus se teoreticky nebo politologicky začal rozpracovávat až ve druhé polovině 20. století. Takže pro interbrigadisty byl Franco typickým příkladem jejich pojetí fašismu.
Ve Španělsku se potom setkávali s tím, co znali ze svých domovských zemí. Útok na levici, represe levice. S tím měli zkušenosti v Itálii, Německu, Polsku, balkánských i pobaltských zemích. Třeba čeští interbrigadisté to znali spíše z každodenního politického konfliktu mezi pravicí a levicí.
Takže v perspektivě roku 1936 byl Franco pro evropskou levici ztělesněním antisociálního a autoritativního režimu, jak si tehdy fašismus představovali.
Hovoří dcera ministra republikánské vlády Violeta Urbie (přepis doplňujícího rozhovoru):
Otec byl vyučený kovodělník, takže nebyl žádný intelektuál. To až postupem času se stal intelektuálním ideologem španělské komunistické strany. Jeho dědeček také tíhnul k těmto levicovým směrům, protože byl zakladatelem baskické sociální demokracie. Díky tomu byl dlouhá léta na černé listině stejně jako celá rodina. Tudíž se u nás doma mluvilo o celkovém politickém kontextu Španělska 30. let.
Když probíhala občanská válka, byl otec zrovna ministrem zemědělství a udržel se celou druhou španělskou republiku. Ačkoli to bylo nejtěžší období, byl tam celé tři roky. Z titulu své funkce ve vládě a z titulu své funkce v Komunistické straně Španělska navštěvoval Franka spolu s Dolores Ibárruri. Takže mluvil dost o tom, že na frontě byla situace nesmírně těžká. Bral to tak, že trpí celé Španělsko, nejen jedna strana, i když byl na straně republiky. Franco byl totiž považován za povstalce, který se projevil proti vlastnímu národu a vlastní vládě.
VN: V téměř milionové republikánské armádě bylo 30 až 40.000 interbrigadistů jakousi kapkou v moři. Ale důležitou kapkou, protože přicházeli v okamžiku, kdy republikánská armáda teprve vznikala. Přicházeli v těžkých chvílích boje o Madrid a v dalších střetech. Když to spočítám, bylo asi čtyři nebo pět interbrigád, z toho bylo něco přes 2.000 Čechoslováků.
Čechoslováci jinak měli své vlastní jednotky. První, která vznikla, byla pěší rota Klementa Gottwalda. Poté vznikla protiletadlová baterie Klementa Gottwalda. Pak vznikla 2. dělostřelecká baterie, nazvaná jménem padlého slovenského dobrovolníka, Joža Majka. V roce 1937 vznikl prapor T. G. Masaryk, který se později stal součástí 15. mezinárodní brigády, která měla do značné míry slovanský charakter.
Existovaly také jednotlivé československé jednotky v rámci maďarských jednotek. Pak tady byla četa s názvem Široký, kde byli také slovenští příslušníci. Navíc českoslovenští specialisté bojovali jak v tankovém vojsku, tak v letectvu a dělostřelectvu, protože republikánskou armádou byly využívány technické znalosti většiny dobrovolníků.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Postupovali jsme a najednou jsme viděli, jak za námi jedou nějaká auta. Když nás předjeli, zastavili a okamžitě se začali ptát, kdo umí německy, anglicky nebo francouzsky. Přihlásil jsem, že umím německy, vyrůstal jsem dvojjazyčně. Byli to žurnalisté z Anglie, Francie a jeden z Ameriky.
Viděli, že neseme raněné. Navrhli, že mají auta, která odvezou raněné, a oni půjdou s námi pěšky. Ten z Ameriky byl Hemingway. Kupodivu uměl německy, takže jsme se domluvili. Hemingway říkal, ať naloží raněné do auta, které je odveze okamžitě na druhý břeh Ebra. Tam byla nemocnice, kde je mohli co nejrychleji ošetřit. Pak šli s námi pěšky a poslouchali co a jak.
Zmínili jsme, že tam nebyli jen komunisté, ale i lidé vyznávající liberální nebo sociálně demokratické názory, byli tam však také anarchisté. Tato „jednota“ se potom začala na straně republikánů bortit. Když si člověk přečte Hold Katalánsku od významného interbrigadisty George Orwella…
JN: George Orwell nebyl interbrigadista, bojoval v anarchistických milicích. Sám v této knížce píše, že krátce usiloval o přechod do interbrigády, ale nakonec se po krvavých událostech, kdy komunisté potlačovali své konkurenty, rozhodl, že tam nevstoupí a zůstal v milici.
VN: Klíčový byl rok 1937. Musíme si uvědomit celkový kontext. Bylo to období velkého teroru v Sovětském svazu. Přitom právě Sověti již de facto ovládali politický a mocenský aparát Španělské republiky. Takže přenášeli své principy teroru na španělskou půdu, což muselo postihnout i interbrigády.
Když byla zakázána Komunistickou internacionálou Komunistická strana Polska nebo když byl zásah vůči Komunistické straně Jugoslávie, odrazilo se to vůči Polákům nebo Jugoslávcům ve vedení interbrigád. Velice neblahou roli v tom sehráli ti, kteří dohlíželi na kádrové složení interbrigád v Albacete.
Byli to člen francouzského politbyra André Marty (známý „řezník“ z Albacete, jak ho nazývá Hemingway) a Walter Ulbricht, pozdější přední východoněmecký komunista. Ti byli kádrovými a bezpečnostními důstojníky a nesli odpovědnost za to, že řada interbrigadistů byla včetně velitelských štábů odeslána do Sovětského svazu, kde byli perzekuováni. Počet obětí těchto perzekucí přesně neznáme, ale rozhodně nebyl nízký.
Hovoří dcera ministra republikánské vlády Violeta Urbie (přepis doplňujícího rozhovoru):
Sověti, kteří tam jezdili jako vojenští instruktoři a potom dělali politruky, se nevyznačovali zrovna vybíravými metodami. Další fakt je, že Sovětský svaz sice posílal zbraně, ale za prapodivných okolností. Málokdo totiž ví, že Španělská republika za dodávky zbraní zaplatila zlatým pokladem Španělska. Španělský zlatý poklad zmizel v Sovětském svazu. To je věc, o které se moc nemluví ani ve Španělsku. Sověti, i kdy říkali, že pomáhají, jsou solidární a souhlasí s republikou, zadarmo neudělali vůbec nic.
VS: Veliký spor byl také o to, jak vlastně ve válce bojovat, jakou zvolit taktiku. Komunisté a částečně socialisté prosazovali umírněnou taktiku z hlediska ideologického. Tedy jako prioritu vyhrát válku, porazit Franka a tak ubránit republiku. Zatímco anarchisté a trockisté ze strany POUM naopak říkali, že vítězství ve Španělsku půjde cestou sociální revoluce.
Tím vznikl střet. Strana podporovaná Moskvou hodně mírnila komunistickou rétoriku. Dokonce známý italský komunista Palmiro Togliatti vypracoval určitou koncepci španělské cesty k socialismu, která by nekopírovala sovětský model. (Po roce 1945 se tyto ideje uplatnily v Itálii v italské komunistické straně.)
Naopak anarchisté a trockisté stále tvrdili, že se musí udělat nejprve sociální převrat, z kterého vyroste porážka Franka a přeměna Pyrenejského poloostrova směrem k socialistické zemi. Byl tam tedy i veliký taktický spor. Vojensky příhodnější stanovisko zastávali komunisté, kteří propagandu mírnili. Byli to pragmatici.
Ovšem ve chvíli, kdy Stalin řeší vnitrosovětské, vnitrokomunistické záležitosti a začíná praktikovat čistky v interbrigádách ve Španělsku včetně poprav, začíná podkopávat dosavadní velice chabou jednotu. Hovoří se i o občanské válce v občanské válce, kdy se třeba anarchisté sovětského vlivu velice obávali.
Hovoří dcera ministra republikánské vlády Violeta Urbie (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tragédie španělského národa byla zřejmě v tom, že tehdejší úroveň vzdělání v zemi nebyla až taková, aby lidé mohli rozlišovat a aby se orientovali v ideologických proudech. Byla tam spousta nacionalistů. Nebyli to jen regionální nacionalisté, ale vůbec celkově španělští nacionalisté, kteří si mysleli, že tím, že vytvoří silné Španělsko, něčeho vydobudou. Nakonec se jim to nepodařilo, protože v ideologiích byl značný zmatek.
Španělsko skutečně bylo naprosto rozpolcenou zemí. Na venkově byla strašná bída. A na venkově se také páchaly největší krutosti během války. Tam se nejvíc lynčovalo, vypalovaly se kostely, kláštery, což bylo naprosto nesprávné. Tehdejší republikánská vláda, ale už neměla sílu těmto excesům nijak zabránit, protože vše už bylo zasaženo hlubokým rozkolem.
JN: Zajímavé je, proč komunisté ve Španělsku měli tak silnou pozici. Během druhé republiky a předtím byli komunisté naprosto marginální strana, která se zmítala ve frakčních bojích. Někdy na začátku 30. let neměla snad víc než 10.000 členů.
Od počátku občanské války však zažívala raketový vzestup členstva. Bylo to způsobeno tím, že byla (pro nás možná překvapivě) antirevoluční. Do komunistické strany Španělska vstupovali hlavně lidé ze středních vrstev, kteří byli vyděšeni radikalismem anarchistů. V komunistech viděli určitou záštitu, že status quo nějakým způsobem přežije.
Komunisté svou pozici opírali převážně o sovětské dodávky válečného materiálu. Takže kdykoli došlo k nějakým kontroverzím na straně republikánské vlády, vždy mohli vytáhnout kartu sovětské pomoci a pohrozit, že v případě, že nebude vyhověno jejich požadavkům, Sovětský svaz pomoc přiškrtí.
Přepis úryvku z dokumentu Ministr Pavel (režie Ladislav Kohout, 1968):
Hovoří Josef Pavel (interbrigadista a ministr vnitra v roce 1968):Byli jsme odvoláni Spojenými národy ze španělské vojny a soustředili jsme se na francouzské hranice, abychom odjeli domů. Když jsme byli připraveni na cestu, přišla zpráva, že Barcelona je ohrožena zejména italskými fašistickými vojsky. Byli jsme proto požádáni španělskou vládou o pomoc.
Pamatuji se na shromáždění lidí ve dvoře velkostatku, kteří měli za sebou téměř tři roky války a už se těšili na domov. Řekl jsem jim, že bychom měli jít, jak nám velí poslání interbrigád. Pak jsem řekl, že ti, kteří půjdou, ať jdou na levou stranou, a ti, kteří nepůjdou, na pravou. Dodnes vidím jak se trousili na levou stranu a jak tam zůstalo jen pár lidí. A zařadili se a zase jsme pochodovali k Barceloně. To je jeden nezapomenutelný moment z mého života.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Šli jsme na okraj Barcelony, kudy jsme ustupovali. Tam začali akorát střílet fašisti. Půjčili jsme si flintu a kulomet a ještě jsme si zabojovali. Už jsme ale věděli, že půjdeme do Francie.
JN: Už na podzim roku 1938 bylo rozhodnuto o tom, že se interbrigády stáhnou ze španělských bojišť. Byl to poslední zoufalý pokus republikánské vlády nějakým způsobem válku zastavit příměřím. Chtěli prostě přesvědčit západní spojence, že na straně republiky už žádní cizinci nebojují, a vyžadovat to samé i ze strany Franka. To se samozřejmě ukázalo jako naivní.
Interbrigadisté byli postupně odesíláni z front do týlu a potom někteří odjížděli do svých zemí. Nakonec při rychlém postupu frankistických vojsk byli někteří interbrigadisté znovu mobilizováni a zapojili se do ústupových bojů. Třeba Čechoslováci v okolí Barcelony kryli postup uprchlíků. S proudem španělských uprchlíků, kterých bylo obrovské množství a kteří zaplavili jižní Francii, byli později interbrigadisté soustředěni v internačních táborech na jihu Francie.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tak nás odvedli do takového tábora. To byl mizerný tábor, jídlo ještě horší. Během čtrnácti dní nás ovšem převezli do internačního tábora, kde jsme měli chaty, postele, deky, přikrývky a kuchyni. Tam s námi nezacházeli jako s nepřáteli, ale jako s lidmi, kteří se dostali do obtížné situace. Navíc když jsme jim potom vyprávěli, jak jsme bojovali ve Španělsku, začali nám naopak podávat ruce.
Jestliže se některý z interbrigadistů vrátil, předpokládám, že se vraceli i během občanské války, měli tady nějaké problémy?
VN: Asi nejznámější navrátilecje důstojník republikánského letectva Jan Ferák,který se vrátil v březnu 1938. Byla to známá postava,hodně se oněm psalo i v tisku.Své vzpomínky na válčení na španělském nebi dokonce publikovalv zábavném týdeníku Ahoj!. Tyto vzpomínky se pak staly základem pro pozdější románové zpracování jeho osudu. Takže navrátilci, pokud se vrátili do časů první či druhé republiky, v podstatě neměli žádné problémy.
V první a druhé republice se navrátilcům nic nestalo, naopak publikovali, vydávali knihy. Nicméně gestapo tady mělo už v té době velký rozsev svých agentů a docela hlídalo, kdo a co je tady. Neměli Němci tendenci si to během okupace se Španěláky vyřídit?
VN: Pokud se zapojili do odboje,byli perzekuci gestapa vystaveni.Pokud přerušili veškeré kontaktys odbojem a zůstali v anonymitě,dali jim Němci pokoj. Ostatně nebylo jich mnoho. Většina interbrigadistůbyla v té době v zahraničía bojovali na frontáchdruhé světové války.
Řada interbrigadistů vstoupila do rodící se československé armády ve Francii, se kterou posléze ustoupili do Velké Británie. Část interbrigadistů sloužila v obrněné brigádě generála Lišky a vracela se ze Západu. Někteří interbrigadisté skončili i východní frontě, například Vendelín Opatrný. Velká část interbrigadistů se zapojila do francouzského hnutí odporu, zejména na jihu Francie.
Řada interbrigadistů byla však zajata vítěznými frankisty. Pro ně i pro další republikánské válečné zajatce byl zřízen koncentrační tábor Miranda de Ebro. Tam přežívali za velmi těžkých podmínek a byli ničeni velice těžkou fyzickou prací. Pokud vím, tento zničující koncentrační tábor přežili jen nemnozí.
Jaký byl osud Španěláků v 50. letech? Nebyl asi příliš jednoduchý.
VN: Španěláci, kteří se vraceli hlavně po roce 1945, se stali z části zdrojem rodícího se mocenského aparátu KSČ, a to ještě před únorem 1948. Tehdy obsadili vzhledem k jazykovým schopnostem zejména důležitá místa v rozvědce, ve zpravodajských orgánech ministerstva zahraničí a samozřejmě i v Bezpečnosti.
Tato situace se prudce změnila po roce 1948, kdy začíná stalinské hledání nepřítele ve vlastních řadách. A protože Španěláci byli určitou dobu mimo kontrolu komunistického bezpečnostního aparátu, stali se podezřelí jako celek.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nosek, který byl v Anglii předsedou naší emigrace, levicové, komunistické, byl ministrem vnitra. Řekl mi: „Ty umíš jazyky, já tě tady potřebuju. Vím, že nebudeš chtít proti nikomu vystupovat, tak budeš dělat obranu. Budeš nás hájit proti agentům, kteří se k nám dostávají, a máš plné právo tyhle agenty nechat zavřít a soudit, a pokud nejsou agresivní, poslat honem domů.“ To byly první dva roky
Najednou přišla na ministerstvo vnitra velká skupina nějakých funkcionářů a začali: „Španěláky a Židy odsud vyženeme okamžitě!“ Na to říkám: „Můžeš mi říct, jaká souvislost je mezi Židy a Španěláky?“ „Jsou to zrádci!,“ povídá. Tak jsem se na něj podíval a říkám: „Nedá se nic dělat, tak mě vyhoď. Ale chraň tě pánbůh, abych tě někde s mou partou potkal.“
VN: Španěláci byli obviňováni z nejrůznějších zločinů, že jsou americkými, francouzskými či britskými špiony atd. Po roce 1949 a začátkem roku 1950 pak začíná jejich plošná perzekuce. Řada z nich přitom rozjížděla pronásledování hned po únoru 1948, až se sami stali obětí komunistické mašinérie. Například Osvald Záborský, který se stal poslední obětí těchto perzekucí, když je v roce 1954 na příkaz soudu popraven.
VS: Španěláci byli dlouho mimo kontrolu Moskvy a zároveň se pohybovali ve Španělsku v době, kdy je to bylo podle stalinistů rejdiště anarchistů a trockistů. Jazykem komunistického aparátu: „rejdiště všech možných úchylkářů“. Španěláci mohli být díky tomu vhodná kořist ve vnitřních bojích v komunistické straně. Také je třeba připomenout proces s László Rajkem, kde perzekuce interbrigadistů hrála velkou roli.
JN: Perzekuce probíhala v mezinárodním kontextu. Interbrigadisté jsou perzekuováni v Maďarsku, Polsku a podobně. Jediná země, kde k perzekucím nedošlo, byla Jugoslávie, kde naopak interbrigadisté obsadili čelní pozice ve státě.
Profesor Nálevka zmínil Osvalda Závodského. Jinak z dalších významných postav Bezpečnosti po roce 1946 to byl třeba Josef Pavel, který byl únoru 1948 jedním z velitelů lidových milicí.
Pavel byl důstojník, který měl za sebou sovětské vojenské učiliště. Do Španělska tedy odešel už jako sovětský důstojník a velel složkám československých interbrigadistů. Vrátil se se západními jednotkami.
U Pavla bychom se mohli zastavit, protože jeho osud je do jisté míry charakteristický. Pavel se v 50. letech dostane do kolotoče výslechů a procesů. Dlouhou dobu je mučen. Podle toho, co se psalo o 50. letech, je Josef Pavel vydáván jako příklad člověka, kterého se vyšetřovatelům nepodařilo zlomit. Takoví byli dva nebo tři. Španělská zkušenost i zkušenost druhé světové války hrála určitě svou roli v tom, že byl natolik tvrdý. V roce 1968 se stal ministrem vnitra.
Přepis úryvku z dokumentu Ministr Pavel (režie Ladislav Kohout, 1968):
Hovoří Josef Pavel (interbrigadista a ministr vnitra v roce 1968): Někteří říkají, že se přiznali pod vlivem drog, jiný zase říká, že ho nakonec přesvědčili, že je to v zájmu strany. Všechno jsem to prožil a jsem toho názoru, že to závisí nejen od morálního fondu, ale také od fyzického fondu člověka.
Při vyšetřování je hranice. Když se vyčerpají všechny fyzické a duševní síly, člověk se stává loutkou těch, kteří ty věci inscenovali. Jsem voják. Velmi mnoho jsem prožil. Snad to byly moje tvrdé zkušenosti z války, které na jedné straně ze mě dělaly humanistu a na druhé straně tvrdého bojovníka proti zlu.
JN: Víceméně všichni interbrigadisté, kteří byli postiženi v 50. letech, se potom vraceli do veřejného života v 60. letech na reformním křídle komunistické strany. Ať už to byl Pavel nebo František Kriegel a další.
František Kriegel byl jediný člověk z reformní garnitury v roce 1968, který nepodepsal moskevské protokoly. Myslíte si, že i tento jeho postoj, jediný hrdý, vlastenecký postoj, může mít kořeny v tom, že se účastnil vlastně všech válek od roku 1936?
JN: Několik let během druhé světové války dokonce působil jako lékař v Barmě. Takže tyto těžké zkušenosti potom možná ovlivnily to, že byl odolnější než ostatní.
Jak skončili nakonec interbrigadisté? Závodský popraven, Pavel vydržel mučení. Kolik jich bylo perzekuováno 50. letech?
VN: Nejhorší perzekuce se týkala vysokých funkcionářů KSČ, kteří v předchozích letech díky své účasti v interbrigádách stanuli na rozhodujících místech a nyní spadli dost hluboko.
Jedním z nejznámějších je účastník neblaze známého procesu se Slánským Artur London, který byl z těch tří, kteří přežili tuto justiční vraždu. Po roce 1956, když začala první rehabilitace, si Londona, který onemocněl tuberkulózou, povolal Antonín Novotný. Řekl mu, ať napíše knihu o Španělsku, o interbrigadistech. Měl to zhodnotit a zavzpomínat na svou aktivitu, čímž by přispěl pro celkovou rehabilitaci Španěláků.
Poté skutečně vychází velice obsáhlá kniha, samozřejmě psaná v duchu marxistické rétoriky, Španělsko, Španělsko! od Artura Londona. Byla to jedna z prvních větších publikací, které rehabilitovaly na konci 50. let interbrigadisty a vůbec činnost mezinárodních brigád.
VS: Vrátil bych se k ocenění interbrigadistů v 60. letech. Nepříliš připomínaný projev československého reformního komunismu byla určitá snaha podepřít projekt československé reformy historickou tradicí nestalinského, antifašistického, demokratického projevu v rámci komunistického hnutí.
Takže v 60. letech je veřejně oceňován třeba Bohumír Šmeral a zakladatelské období KSČ, kdy tato strana ještě nebyla pod přímým komandem Moskvy a Stalina. Stejně jsou oceněni interbrigadisté jako bojovníci proti fašismu v rámci širší, levicově demokratické fronty.
VN: Poslední epocha vzestupu interbrigadistů (musíme brát v potaz jejich věk) byla kubánská revoluce. Tenkrát bylo opět využito jejich znalosti španělštiny a románského prostředí. Takže řada bývalých interbrigadistů byla posílána na Kubu, kde pracovali v různých funkcích. Vzpomeňme i na otce Richarda Falbra, který byl Španělák a který působil jako vedoucí našeho kulturního střediska v Havaně. To byla taková poslední vlna aktivity Španěláků.
Na počátku 90. let odjelo deset nebo jedenáct interbrigadistů do Španělska, kde byli všichni vyznamenáni králem Juanem Carlosem za svou účast ve španělské válce.
JN: Kdyby se mělo odpovědět, jak skončili z dnešního pohledu interbrigadisté v Čechách. Odpověděl bych, že skončili hlavně v zapomenutí. Přestože se to týkalo tolika lidí, jejichž přínos španělské válce byl skutečně významný, dodnes o nich nevznikla moderní ucelená historická práce. Měli vyloženě smůlu na historiky.