Profesionální kariéra Roberta Marvina Hulla, rodáka z Point Anne v kanadské provincii Ontario, začala v roce 1957 příchodem do mužstva Chicago Blackhawks. Talentovaný mladík měl společně s bratrem Denisem Hullem nebo slovenským rodákem Stanem Mikitou v budoucnu vzkřísit povadlou slávu Černých jestřábů. Tah to byl více než vydařený. Už v sezoně 1959/60 vyhrál Hull jako teprve jednadvacetiletý mladík poprvé kanadské bodování a v následujícím roce se Chicago po 23 letech těšilo ze zisku Stanleyova poháru.
Ještě dvakrát se stal nejproduktivnějším hráčem ligy a sedmkrát jejím nejlepším střelcem. V pěti z patnácti ročníků, které v Chicagu odehrál, překonal hranici 50 vstřelených branek, přičemž v sezoně 1968/69 se jako druhý hráč historie NHL přenesl přes stobodovou hranici (58+49). Dvakrát mu jeho výkony vynesly Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže (1965 a 1966).
Hullovo kouzlo spočívalo ve spojení jeho rychlosti a přesné a zároveň neskutečně tvrdé střely. Chicagský „sniper“ měl v rukávu ještě jeden důležitý trumf. Spolu s Mikitou si začali ohýbat tehdy rovné čepele, protože si ověřili, že s takto upravenou holí lze vystřelit mnohem přesněji a puky jsou i díky možné rotaci hůře chytatelné. Díky nim se pak ohýbání konců čepelí rozšířilo do celého hokejového světa.
