Obrana národa

Nikdy nebyla naše armáda tak sražena na kolena jako po mnichovském traumatu na podzim 1938. Mobilizovaná vojska tehdy bez jediného výstřelu opustila pohraničí Československa, aby dodržela potupný diktát západních mocností. Během následné druhé republiky, která byla bezesporu vazalským státem nacistického Německa, však právě armáda představovala kontinuální a jednotící demokratický prvek v autoritativní a fašizující společnosti. Toto období se stalo i časem příprav na předpokládaný začátek války a vybudování funkčního domácího i zahraničního odboje. S okupací z 15. března 1939 tak de facto současně začíná působit i ilegální hnutí Obrana národa. Díky přehnaným očekáváním (válka měla trvat jen pár měsíců) a určité otevřenosti pro veřejnost (Obranu národa netvořili jen vojáci) je však toto podzemní hnutí brzy odhaleno a rozbito. Nic to ale nemění na tom, že naše armáda byla v osudových letech války organizací, která si zachovala vnitřní integritu i respekt obyčejných lidí, což se koneckonců potvrdilo i na konci války.

O naší armádě těsně před a během druhé světové války hovořili v Historii.cs z 24. záři historik Stanislav Kokoška (SK) z Ústavu pro soudobé dějiny, publicista Jindřich Marek (JM) a historik Jan Boris Uhlíř (JBU) z Vojenského historického ústavu. Ptal se moderátor a publicista Vladimír Kučera.

Jak fungovala československá armáda těsně po Mnichovu a v následujících obdobích?
JBU:
Během tragického 30. září 1938 armáda téměř jako jeden muž uposlechla rozkazu vrchního velitele a rozkazu vlády. Bylo řečeno, pánové, nebudeme střílet, politici rozhodli jinak. Pro vojáky, kteří byli připraveni položit život za republiku, kterou budovali po celých těch 20 let, to bylo zřejmě největší zklamání jejich života. Snad nikde v dějinách takto naprosto disciplinovaně armáda neopustila své pozice.
Byli ovšem důstojníci, kteří se snažili přemluvit vrchního velitele branné moci Edvarda Beneše k tomu, aby dal za každou cenu pevnosti bránit. A to už v době, kdy byly některé obsazovány. Takto můžeme hovořit o Zenklově puči, který ovšem pouze v rovině verbální trval necelé dva dny.
Je tam však jedna mimořádně zajímavá postava budoucího, zřejmě největšího kolaboranta protektorátního období Emanuela Moravce. Ten se z fronty u Znojma přiřítil do Prahy, v zablácených holínkách vtrhl k Edvardu Benešovi a snažil se ho téměř fyzickým nátlakem přesvědčit k odporu. (Moravec tehdy a později ještě několikrát konstatoval, že Edvard Beneš byl naprosto zlomený muž a že to pro něj už nebyl žádný vrchní velitel.)

Jak vypadal pochod našich vojáků ze starých, zmizelých hranic na nové hranice okleštěného Československa?
JM:
Byl to skutečně hořký ústup v podzimním plískanicovém počasí na novou hranici, která končila často pár kilometrů od Prahy.
Září 1938 bylo tak těžké trauma, že způsobilo názorovou polarizaci důstojnického sboru, která se promítla do mnoha let po válce. Uvedl bych tři modelové příklady:
Jedním z nich je zmíněný plukovník generálního štábu Emanuel Moravec, bývalý legionář. Druhým je další legionář, podplukovník inženýr Antonín Sameš, který chtěl také bránit republiku, zúčastnil se výstavby pevností, později se zúčastnil odboje, Pražského povstání. A poslední může být například podplukovník Josef Mašín, legenda našeho odboje (nebo generál Ingr, nadporučík Otakar Jaroš a tisíce dalších).
Na každého z těchto tří působil Mnichov jinak. V Moravcovi se to zlomí a stane se jedním z nejaktivnějších kolaborantů s nacistickými okupanty.
Sameš naopak těsně po Mnichovu píše dopisy své manželce, že západní demokracie je prohnilá, že na ni nelze spoléhat, že je třeba věřit Stalinovi, Sovětskému svazu (přestože jako legionář bojoval proti bolševikům na Sibiři). Odpovídají tomu také jeho činy v závěru odboje, kdy své kolegy legionáře často podrazil, protože už to byl člověk plně orientovaný na komunisty a komunistický odboj.
A třetí model je ten Mašínův (Jarošův, Ingrův…). To jsou vojáci, kteří stále vidí svůj vzor v demokratickém Masarykově Československu z 30. let a jdou do protinacistického odboje s cílem ho obnovit.

SK: Je to prostě otřes, náraz, který nutí vojáky přemýšlet. Na podzim roku 1938 proběhla v důstojnickém sboru anketa Armáda 1938, kde se vyhodnocují zkušenosti. Vojáci si uvědomují, že pokud se tato tragédie nemá opakovat, musí aktivně zasahovat do politiky. Samozřejmě pak záleží na každém z nich, na jakou stranu se přikloní. Nicméně příklon k autoritativní demokracii je jasný.
To se pak táhne i v první části odboje roku 1940, kdy se Obrana národa snaží v podstatě dodávat tón odboji nejen ve vojenských záležitostech, ale i v politických programech. A shodou okolností vzorem, kterého se někteří z nich dovolávají, je Německo, protože to figuruje v této době jako vnitřně silný stát.

Jak vůbec fungovala armáda poté, co odešla z hranic? Jak fungovala v druhé republice?
JM:
V první fázi docházelo k demobilizacičásti záloh některých ročníků. A na druhé straně vznikly nové bezpečnostní problémy okleštěné republiky – především na hranicíchs horthyovským Maďarskem a problémy byly i s polskýmisousedy na Těšínskua na tehdejší severní hranici Podkarpatské Rusi.
Takže v Čechách a na Moravěnaše jednotky určitou dobu střežily novou demarkační čáru,později to bylo přenecháno jednotkám Stráže obrany státu,finanční stráži, četníkům. Docházelo i k dílčímozbrojeným konfliktům s henleinovci, kteří byli tak opojeni vítězstvím, že stále provokovali a útočili.(Asi nejtragičtější případ byl v Moravské Chrastové,kde bylo v bojích s henleinovci několik vojáků 13. pěšího pluku zabito.)
Ovšem skutečné gró úkolů generálního štábu a ministerstva obranyse přeneslo na Slovenskoa Podkarpatskou Rus,kde probíhala obrovská sériepohraničních incidentůs Maďary i polskými bojůvkami. Díky tomu se tehdejší tiska pozornost veřejnostido jisté míry obrátily na východ Československa.

Změnil se nějak vztah Slováků k naší armádě v té době? Už tehdy přece jenom začínaly rozpory.
JM: Po Mnichovu v anketě Armáda 1938 byly zmínky o německých, maďarských a slovenských vojácích Československé armády.
O Němcích v armádě, byl jich jen zlomek, většina z nich uprchla za hranice a mnozí vstoupili do Sudetendeutsche Freikorps, se píše většinou pozitivně.
Velice pozitivně se píše o maďarských vojácích. Ovšem po Mnichovu se skoro u každého pluku zmiňuje, že když maďarští vojáci viděli, že se Československo rozpadá, i jejich morálka najednou začala klesat a docházelo také k dezercím.
A u slovenských vojáků to bylo podobné jako u maďarských. Nejdříve jsou vysoce chváleni. To trvá delší dobu. Zvlášť problémy s horthyovským Maďarskem totiž udržovaly delší dobu slovenské vojáky v ochotě bránit především slovenské hranice.
Tehdy však dochází k prudkému nárůstu aktivit Hlinkovy lidové strany, vedené Jozefem Tisem, a v tu chvíli se polarizuje i slovenský voják. Jedni zůstávají věrni Československu, druzí dávají najevo určité odstředivé tendence směrem k separatismu.

JBU: Neměli bychom zapomínat na poměrně významnou roli, kterou sehráli důstojníci Hlavního štábu při jednáních v Berlíně o vymezení nových hranic Čech a Moravy, která nastala prakticky okamžitě po Mnichovu.
A k československé tragédii roku 1938 bych podotkl dvě poznámky: Žádná země, která se vojensky bránila nacistickému Německu, nezanikla. A druhá věc: Ztráty důstojnického sboru, ztráty naší generality na životech, které nastaly v rámci okupace, byly tak enormní (téměř 30 mužů), že se rovnají i armádám, které byly běžně v poli.

SK: Určitě existovala představa, že se armáda stane určitým sjednocujícím prvkem druhé republiky. Pokud jde o pražskou vládu, je tam tato tendence naprosto zjevná. Armáda ve vládě přebírá různé úkoly, začíná projektovat dálniční síť, zřizuje pracovní jednotky, aby řešila problém nezaměstnanosti. Je to ale zároveň prvek, na který se útočí zvenčí. Ze strany Německa je neustálý tlak na snižování stavů armády, na demobilizaci, aby přestala být hrozbou, i když hrozbou samozřejmě nebyla. A i ze slovenské strany je vyvíjen tlak na to, aby se armáda federalizovala, tedy aby neplnila sjednocující roli.
Co je na druhé republice zajímavé, je třeba nástup generála Aloise Eliáše do politiky. Armáda se skutečně začíná v tomto času beznaděje prosazovat. A v závěru druhé republiky získává renomé a dostává se do popředí, jak si to vojáci přáli, byť je to vývoj, který je teprve v začátcích.

Objevují se nějak v armádě tendence, kterými byla charakteristická druhá republika? To znamená větší autoritativnost, antisemitismus a tyto věci.
SK:
V armádě přímo ne. Armáda je vojenské těleso,kde je velitelský princip naprosto jasně dán,takže tam takové problémyani nemohly vzniknout.
Jde o záležitost celkovéatmosféry druhé republiky,toho, jak se k tomu stavělyvládní struktury, politická reprezentace.Armáda svým způsobem v celkové náladě začala představovaturčitou oázu,prvek, který normálně fungujea nese určitou tradici.
Je to například vidětna pracovních jednotkách,kolem kterých se shromažďujecelá řada lidí,kteří vymýšlejí i vzdělávací programy vyloženě v duchudemokratických tradic.Je to prostě něco jiného,než si představuje Berana další. Armáda je stabilizujícím prvkem druhé republiky.

JM: Negativní společenské jevy druhé republiky do armády pronikají spíše zvenčí. V kvalifikačních listinách v dnešních archivech u důstojníků zůstávají doklady z února a března 1939, kdy už museli začít podepisovat, že nejsou Židé nebo židovští míšenci.

JBU: Druhá republika se v podstatě po 30. září 1938 stala vůbec prvním a v podstatě i jediným satelitem Třetí říše. Tlak z Berlína byl enormní.
A další věc je skutečnost, že novým vrchním velitelem armády se stal Emil Hácha. Tedy člověk, který se za celou dobu svého fungování ve státní službě s armádou nikdy pořádně nesžil a v tomto ohledu to pro něj byla zcela nová role. Koneckonců podívejme se, jakým způsobem jako vrchní velitel československé branné moci posléze reprezentoval v Berlíně, a to nejen 15. března 1939.

Jak Háchu vnímali třeba důstojníci?
JBU:
Jako celá společnost byli rádi, že mají po šesti sedmi týdnech opět v čele státu prezidenta. (Háchova volbapřišla příliš pozděa do značné míry neodpovídalaani ústavněprávním normám,protože měl být zvolen dříve.)
Vnímali ho ani ne tak velkoryse jako s jistou úctou. (Podíváme-li se fotografie Háchy v cylindru, stále ho drtivá většina důstojnického sboru převyšuje o hlavu.) Řekl bych, že ho měli docela rádi. Je to vidět posléze i z jeho vztahu s vysokými důstojníky vládního vojska po březnu roku 1939. Ostatně mezi Háchou a Eliášem vznikl mimořádně těsný a přátelský vztah.
(Hácha znal Eliáše už z dob druhé republiky, kdy fungoval jako ministr dopravy. A Hácha byl tím, kdo Eliáše prosazoval jako jednoho z lidí, kterým skutečně enormně věřil. A také když se Háchovi nepodařilo zachránit Eliáše, za něhož samozřejmě orodoval, se stejnou energií se zasazoval aspoň o další lidi, kterým pomohl v jeho téměř nekonečném boji s gestapem.)

Co se stalo s armádou 15. března 1939 a těsně po něm?
SK:
Republika se nedala bránita všichni to věděli.Nakonec i průběh událostív březnu 1939 tomu odpovídal. Víceméně nedošlo k žádným významnějším incidentům, byť se z německé strany předpokládaly.Armáda se chovala disciplinovaněa plnila všechny příkazy.(Smutný okamžik nastal tuším v červnu,kdy vyšel zákaz nošení uniforem. Potom následovala série demonstrací, kladení věnců atd., kdy se vojáci loučili s uniformami.)
Nicméně byl to zlomový okamžik v tom, že padly zábrany. Od 15. března 1939 vojáciskutečně začínají uvažovat o tom,jak bojovat v nových podmínkách.Odboj v českých zemíchbyl totiž zajímavý tím,že vznikl okamžitě po okupaci, společnost k němu nemusela dojít, hned věděla, co má dělat. (Ve Francii, v Holandsku a v dalších zemích k tomu společnost musela teprve dojít.) Zúročilo se tím období druhé republiky, které bylo také časem přemýšlenía připravování sena určité eventuality.
Koncem března 1939 tak máme zárodek vojenské ilegální organizace Obrany národa, která má pokrývat celé území protektorátu. V červnu už síť existuje a začíná plnit rozkazy, což je v podmínkách okupace záležitost naprosto výjimečná.

JM: Několik generací Čechů se učí v dějepisu datum 15. březen 1939 jako neblahé, osudové datum. Ale datum 14. březen 1939 bychom si naopak měli připomínat jako symbol absolutně vysoké morálky tehdejší československé armády.
Na jedné straně tehdy v noci odlétá 11 zpravodajských důstojníků do zahraničí a zakládá první kamínek v pyramidě zahraničního odboje. Na druhé straně omylem vyvolaná přestřelka v Čajánkových kasárnách v Místku ukazuje reakci vojáků 3. praporu 8. pěšího pluku slezského. A týž den horthyovské jednotky vnikají s obrovskou přesilou na Podkarpatskou Rus a 12. pěší divize brigádního generála Olega Svátka a dva prapory Stráže obrany státu jim tři dny v ústupových bojích velmi intenzivně vzdorují.
Čili datum 14. března 1939, den před okupací, je takové zvláštní salto mortale českých dějin. Ukazuje to vysokou morálku, která se přenáší do odboje.

JBU: Měli bychom ještě zmínit věc, kdy byla armáda vysoce angažována, a to je Homolův puč pouhých pět dnů před okupací.
Tehdy především z iniciativy generála Eliáše a za schválení nejvyššího velitele Emila Háchy armáda převzala na Slovensku moc. Praha se tím zcela jednoznačně snažila zabránit tomu, aby se republika rozpadla zevnitř. Iredentistické snahy Hlinkovy lidové strany v čele s Josefem Tisem už totiž byly jasné. A proto bylo nutné zabránit, aby se Československo rozpadlo zevnitř, protože pak by byl Wehrmacht první, kdo by k nám vstoupil, aby nastolil ve střední Evropě „klid a pořádek“.
Málo se pak hovoří o tom, že když byl Jozef Tiso povolán 13. března 1939 do Berlína, nebyl už ministerským předsedou slovenské autonomní vlády. Byl to pouhý soukromník, protože už byl tři dny sesazen.

SK: Když už se bavíme o zdrojích odboje, nelze zapomínat na československé zastupitelské úřady v zahraničí. Úřady, které odmítly poslušnost pražské vládě nebo neuposlechly výzvu, aby předaly úřad německým úředníkům, byla první střediska, která v zahraničním odboji existovala. Kolem nich se vytvářela první centra, typicky v Polsku ve Varšavě, ale i v Londýně, Paříži, Bělehradě. To umožnilo, že odboj vznikal rychle a spontánně po celé Evropě.

Jaké bylo chování Slováků k poražené pražské vládě, k jejímu odzbrojenému sboru?
SK:
Ze strany Hlinkovy gardy tobylo nepříjemně agresivní.Týkalo se to státních úředníků armády atd. Ze strany slovenských důstojníků, bývalých důstojníků Československé armády, bylo chování korektní. Jednak to bylo dáno tím, že mezi důstojníky existovaly přátelské vztahy, jednak tím, že Československá armáda skutečně vytvářela československou identitu. A to se samozřejmě projevovalo potom i v okamžicích po 15. březnu 1939.

JBU: Dokonce bych řekl, že Slováci nebo luďáci se chovali k Čechům na Slovensku hůře na podzim roku 1938 než v březnu roku 1939.

Proč jsme odevzdali zbraně? Vím, že jsme kapitulovali, že se to podepsalo, ale…
SK:
Reálné pokusydostat část výzbroje do zahraničí proběhly ještě v době druhé republiky. Samozřejmě se vybíraly vhodné země.
Z těch budoucích velkých postavna tomto poli působilHeliodor Píka, který se snažil dojednat různé kontrakty. Jenže prostě se něco podařilo,něco ne. Navíc během druhé republiky nikdo nevěděl, jak to bude dlouho trvat nebo zdaje to konečný Hitlerův koncept. Tedy zda zůstaneme vazalským státemnebo dojde k okupaci.
Snahy, aby se zbraně dostaly někam jinamnež do německých rukou,tady ale byly, protože rysem druhé republiky byl i český nacionalismus proti Němcům. Byť byl nějakým způsobem potlačován a nemohl se projevit. (Velice rapidně stoupl a projevoval se na konci národního odboje.)

JM: Přístup profesionálních důstojníků ke kapitulaci je různý. Když má někdo mentalitu rebela nebo naopak klade důraz na slušnost a důstojnickou čest, přistupuje k tomu různým způsobem.
Uvedl bych to na příkladech dvou dobrých přátel legionářů, generála Václava Šáry a podplukovníka Josefa Mašína. Mašín byl plnokrevný rebel a spíš odbojář s partyzánskou mentalitou. Proto chtěl zbraně v dělostřeleckých kasárnách v Ruzyni zničit, vyhodit do povětří kasárna a nedat Němcům nic. Naopak Šára, noblesní důstojník, chtěl, aby mělo všechno civilizovaný průběh. Takže tento Mašínův dobrý přítel a vlastenec to nakonec řešil dočasným domácím internováním, zatčením Mašína.
Nakonec stejně oba dva aktivně působí v Obraně národa a oba dva položí život v boji s nacisty.

Čím to je, že Obranu národa Němci tak brzo objevili a rozmetali? Je pravda, co se říká, že už vlastně měli zprávy o tom, že se něco takového chystá, ještě před okupací?
SK:
Tose dalo víceméně čekat,protože tady byla tradicez první světové války,kdy byl domácí i zahraniční odboj,a bylo jasné, že Češi tento koncept zopakují.
Ale hlavně Obrana národavznikla v době,kdy se předpokládalo,že válka bude trvat pár měsíců.Počítalo se s tím,že v okamžiku, kdy Německo napadne Polsko, vystoupí proti němu Franciea válka skončí do dvou měsíců.S takovouto vizí pracoval československý odboj nejen doma jako Obrana národa,ale i v zahraničí. Podřizovaly se tomu i různé plány,připravovalo se povstání,které mělo obsaditodstoupené pohraniční území ještě před mírovou konferencí (to byl Benešův koncept.)Takže v tom bylo toto všeobecné očekávání a také značná míra nadšení.
Navíc tam byl nový prvek v tom, že v rámci Obrany národa armáda poprvé překračuje do společnosti. Obrana národa nebyla totiž ryze vojenská organizace, jak se soudí, ale vznikla ve spolupráci se Sokolem a dalšími spolky. Takže tam přistupovali i amatéři, lidé, kterým třeba disciplína nemusela být úplně vlastní.

JBU: Obrana národa vzniká okamžitě jako reakce na okupaci. První kroky k tomu podnikl bývalý zemský vojenský velitel v Čechách generál Bílý (první důstojník v hodnosti generála, který padl okamžitě po nástupu Reinharda Heydricha. Druhý byl generál Hugo Vojta.) Generál Bílý v doprovodu dalších generálů 19. až 21. března pendloval mezi Prahou a Brnem a domlouval základy Obrany národa jako armády v podzemí v okupačních podmínkách.

SK: Je dobré připomenout, že Obrana národa prošla určitým vývojem. Obrana národa z roku 1939 je jiná než v roce 1941.
Zpočátku je na pořadu dne povstání. Takže se Obrana národa snaží, aby v každém okresním městě bylo velitelství, aby na každé vesnici bylo aspoň nějaké družstvo, a buduje velkou teritoriální síť. Jenže válka se vyvíjí jinak a i z hlediska ilegality se ukáže, že je to velmi špatný koncept.
Ještě v roce 1940 se snaží Obrana národa sítě obnovovat, ale v roce 1941 je to už zakonspirovaná ilegální organizace, která ustoupila od teritoriálního rozprostření po celém protektorátu. Jsou to skupiny důstojníků a na ně napojených osob, které pracují v určitých oblastech. Už není cílem dostat se do všech míst, protože se ví, že válka bude trvat dlouho, ale aktivně pracovat pro osvobození zpravodajstvím, sabotážní činností atd.

JBU: Na začátku léta roku 1939 vzniká Schmoranzova skupina tiskových důvěrníků. Hovoří se o ní velice zřídka. Přitom to byli profesionální vojáci, kteří byli bohužel příliš povrchně a rychle vyškoleni k tomu, aby podávali zprávy do centra, tedy do Prahy. Byli rozesíláni k okresním úřadům, kde měli dělat tiskový dozor a v rámci této práce stahovat informace zpátky.
Měli jedno štěstí. Drtivá většina z nich byla zatčena ještě před vznikem války. To znamená, že trestů smrti nebylo tolik. Kdyby byli zatčeni za svou činnost po 1. září 1939, drtivá většina z nich by se už asi nevrátila.

Máte před sebou knihu se zajímavým názvem Háchovi Melody boys. Ta připomíná okolnost, která je u nás poměrně málo známá. A to, že v protektorátu bylo po rozpuštění naší armády vojsko, takzvané vládní vojsko. Co to bylo za organizaci? Jak vznikla a jakou měla funkci?
JM:
Tato armáda měla všehovšudy 7.000 mužů. A Melody boys se jim říkalo proto, že každý z celkem 12 praporů měl svou hudbu a zpočátku hrávaly české písničky na náměstích, než jim to v roce 1941 bylo zatrženo.
Němci jako okupanti tuto armádu budovali ze dvou pragmatických důvodů. Jeden byl, aby vytvářeli na počátku období 1939, 1940 před světem zdání určité autonomie protektorátu – mají armádu, prezidenta, ministra atd.
A na druhé straně potřebovali početnou obec rotmistrů a déle sloužících poddůstojníků někde zaměstnat, aby nevznikal další rezervoár pro odboj. Proto bylo asi 7.000 mužů dekretem povoláno do vojska, zatímco pro ostatní se hledalo uplatnění v civilním zaměstnání.
Na české straně se část odboje domnívala, právě lidi kolem Eliáše a další, že je dobré mít takovouto armádu jako určité organizační a mobilizační jádro. Toto protektorátní vojsko mělo stejné přilby jako česká armáda.
A i vojáci, kteří ve vládním vojsku sloužili, se domnívali, že v závěru války, až dojde k finálnímu vystoupení proti okupantům, mohou být platní právě proto, že mají uniformu a výzbroj, byť nedokonalou.
Jinak v praxi bylo vládní vojsko využíváno spíš symbolicky ke střežení železničních tratí, na bramborových brigádách, při protipovodňových protiopatřeních, když šly ledy apod.

Nicméně říká se, „dopadli jak vládní vojsko v Itálii“. Jak dopadlo vládní vojsko v Itálii?
JM:
V letech 1943 a 1944 se pokoušela decimovaná,rozbitá Obrana národaznovu postavit na nohy. Pod vedením generála Nováka tehdy přišli s novou koncepcí orientovat se na finální vystoupenív závěru válkya na uniformované české sbory,jako byli četníci, policisté,železničáři, tramvajáci, hasiči a vládní vojsko.
Když se nacisté dozvědělikonkrétnější plántěchto odbojových složek (Novák byl zatčen a s ním další a další lidé), Karl Hermann Frank se rozhodl většinu vládního vojska poslat ke strážní službě do severní Itálie. A to přestože podle zakládajících předpisů nemělo být vládní vojsko nikdy použito mimo území protektorátu.
Tehdejší velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger orodoval a bojoval proti tomu, aby vládní vojsko bylo odsunuto do Itálie, ale to už jeho názory nacisté nebrali v potaz.

Řada jich tam dezertovala a přidala se k italským partyzánům, někteří odešli do Anglie…
JM:
Během 23. až 25. května byli odsunuti do Itálie a už kolem 12. června, když se jen trochu zorientovali v prostoru Turín, Milán, v severních částech, kde bylo silné partyzánské hnutí, začalo docházet doslova k masovým dezercím. Takže v krátké době z 5.000 mužů, kteří tam byli odsunuti, jich 800 uteklo k partyzánům.
Nacisté to museli řešit tím, že je 4. října 1944 odzbrojili a udělali z nich takové předchůdce komunistických PTP. Tak tito vojáci zbytek války s krumpáči a lopatami pracovali na Pádu.

SK: Od roku 1939 se začínají připravovat organizované útěkové trasy. Předtím to byly záležitosti individuálních aktivit. Od května 1939 Obrana národa pracuje na tom, aby zřídila linky v první řadě do Polska, které bylo nejblíže, potom přes Slovensko do Maďarska a dále do Bělehradu. Samozřejmě pak záleželo na tom, jak se vyvíjela válka. Když padlo Polsko, hlavní směr byl na jih přes Maďarsko do Jugoslávie a potom do Francie, kde docházelo k dalšímu rozdělování vojáků.

JBU: Tady je krásně vidět kontinuita mezi domácím a zahraničním vojenským odbojem v osobě generála Ingra. Ingr doma spoluzakládal Obranu národa, posléze byl vyslán a určen k tomu, aby se zhostil budování našich jednotek ve Francii, a posléze se z něj stal ministr národní obrany.

Zajímavé je, že jsme jako jediná země neměli nějakou jednotku, která by bojovala po boku nacistické armády?
JM:
Na tuto skutečnost můžeme být skutečně hrdí, protože satelitní jednotky, které bojovaly po boku Němců, měli Francouzové, Norové, Finové, Chorvaté atd. Velice často to byly početné jednotky. Třeba španělské divize na východní frontě byly v boji proti sovětským jednotkám velice aktivní.
Proto si myslím, že Hitler Čechy a Poláky velice ocenil, když opakovaně řekl, že je rozhodně nechce mít po svém boku. A pokud se Češi a Poláci objevují v německých jednotkách, je to především proto, že byli ze smíšených manželství nebo měli tu smůlu, že dostali německé občanství. Ale z našich občanů tehdejšího protektorátu nebo Generálního gouvernementu v Polsku skutečně nebyla žádná taková jednotka.
Pouze na konci války u nás vzniká svatováclavská rota, ale to byla spíš jakási operetní záležitost.

JBU: Emanuel Moravec se naopak domníval, že přesvědčeným nacionálním socialistům českého původu věřit lze. Proto opakovaně v průběhu své ministerské kariéry naléhal na prezidenta Háchu, abychom nějakou takovou jednotku postavili.
Nebyl bych tak optimistický, že by jednotka byla naprosto nulová. Pár desítek nadšenců, kteří by pro Vůdce a říši byli ochotni na východní frontě padnout, by se asi našlo, ale jinak by to s největší pravděpodobností byla skutečně operetní záležitost.

SK: Z německé strany, z nižších vrstev bylo několik iniciativ, jak umožnit Čechům vstup do Wehrmachtu a dokonce do zbraní SS s odvoláním na Čechy, kteří sloužili v Itálii za první světové války, a další vojenské tradice. To ale nepřešlo přes práh říšského kancléřství. Stav se nakonec vyvinul tak, že když chtěl někdo sloužit ve Wehrmachtu – a takoví lidé tady skutečně byli – musel změnit občanství, musel se přihlásit za Němce.
Výjimek, které tím mohly projít, bylo strašně málo, a vlastně se to Němcům nevyplatilo. To je třeba případ redaktora Zavřela, který se snažil vstoupit k německému námořnictvu. Bylo mu to umožněno, nicméně nakonec využil první příležitosti, aby se odtamtud dostal – to se odehrálo v závěru války.
Jinak ze strany českých fašistů a těchto kruhů tady byla celá řada iniciativ. Dokonce generál Richtermoc měl v roce 1943 nebo 1944 propočet, že by na straně Německa mohlo sloužit asi 80.000 Čechů. Takže taková myšlenka se tady jaksi vznášela, naštěstí nebyla realizována.

JBU: Typickým příkladem jsou synové zmiňovaného Emanuela Moravce. Nejstarší Igor sloužil u zbraní SS, prostřední Jiří u branné moci čili u Wehrmachtu (psal dost nešťastné dopisy z fronty). A zřejmě nejhorší osud potkal malého Pavlíka, který byl otcem donucen vstoupit do Hitlerjugend a potom byl zabit při bombardování Salcburku někdy v srpnu 1944. Všichni samozřejmě měli německé občanství.

Jak se armáda zúčastnila květnového povstání? Jak se vracela do boje po tom období, kdy neexistovala?
SK:
I když byla Obrana národa rozbita, její odkazexistoval až do května 1945.Takže když rozhlas volal 5. května o pomoc, zdaleka ne všichni důstojníciběželi k rozhlasu bojovat, jak vyzývalo toto povstalecké studio, ale řada z nich šla do místní školy a začala mobilizovat. Tedy začali se chovat tak, jak na to byli připravováni už někdy v roce 1939.
Byla tam i třeba přímá personální kontinuita. Nebyli pozatýkáni všichni, přežili jednotlivci nebo se rozkazy nějakým způsobem dál šířily. Takže Obrana národa, byť byla rozbitá, do toho povstání velmi rychle vnesla organizovaný duch a 5. května podvečer v Praze bylo povstání vojensky podchyceno. To je díky dědictví vojenského odboje, obětí a roků příprav.
Je jen škoda a je to nutné zmínit, že lidé z kádru Československé armády z doby první republiky byli buď popraveni, nebo ve věznicích. Takže v řadě lokalit povstání vedli důstojníci služeb, a ne velitelé pěších pluků nebo praporů. To se pak pochopitelně do toho nějakým způsobem muselo promítnout. Zkrátka jim chyběly organizační zkušenosti, schopnost rozhodovat, jít do toho naplno.
Typické je to v Libni, kde se německý útok velmi rychle rozvíjel, protože tam nebyl člověk, který by byl na takovou situaci vycvičen.

JM: Autorita nebo společenská vážnost a prestiž důstojnického sboru vydržela i přes kruté roky okupace až do května 1945. Když vypuklo povstání, zvlášť někde na venkově nebo v menších městech, a do čela povstalců se postavil třeba místní pan učitel, v tu chvíli lidi ani tak nezajímalo, že to je jejich oblíbený učitel, ale že je to nadporučík v záloze.

(redakčně kráceno)