Ze všech Čechů se tento Čech a Američan zároveň dostal asi nejblíže ke Ground Zero, tedy k místu, kde kdysi stály budovy World Trade Center, proslulá jako Dvojčata. Zúčastnil se totiž záchranných prací a později se jako specialista ve službách města New York podílel na přípravě modelu, který pomáhal odhalit, co se stalo. V současnosti působí v Čechách a věnuje se renovaci starých domů. Hostem Před půlnocí z 8. října byl architekt a specialista na konstrukce Jiří Boudník. Ptal se publicista Jan Macháček.
„Nikdo netušil, že se Dvojčata zřítí úplně,“ říká architekt Jiří Boudník
Jak jste se dostal do Ameriky? Pokud vím, byl jste tehdy ještě dost mlád a bylo to těsně před pádem komunismu?
Společně s maminkou a sestrou jsme utekli přes Jugoslávii za železnou oponu do Rakouska v roce 1987, tehdy mi bylo sedmnáct let.
V Americe jste se pak zapsal na studia architektury, studoval jste v New Yorku?
Stavební průmyslovku jsem začal studovat už v Plzni. A v New Yorku jsem začal studovat architekturu až po studiích umění.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
K tomu osudnému 11. září. Kde jste se ten den nacházel? Jak jste se dozvěděl, co se tehdy na Manhattanu stalo?
Měli jsme ranní úterní schůzku v 8:30. Asi v 8:45 jsem dostal telefonát, kdy mi někdo oznamoval, že nějaké malé letadlo naletělo do jedné z věží WTC, že šlo asi o infarkt. Nemohl jsem mluvit, tak jsem řekl, že zavolám později. Asi po 20 minutách se rozlétly dveře a člověk, který měl na starosti budovu Federálního soudu, kterou jsme stavěli u Brooklynského mostu, začal řvát: „Všichni ven, něco se děje. Viděl jsem druhé letadlo, které naletělo do věží.“
Tento den byl kromě toho, že bylo krásné babí léto, na Manhattanu velmi klidný. Proč?
Byla to shoda náhod. Probíhaly volby do komunálních zastupitelství a zároveň začínal první školní rok pro malé školáčky. A navíc to bylo po „Monday night football“, takže hodně lidí nezačalo ten den hned ráno.
Co jste tedy dělal potom, co jste opustili budovu?
Protože jsme byli hned vedle Brooklynského mostu, projížděla kolem nás požárnická a záchranářská auta. Vybavil se mi rok 1993, kdy jsem byl také u věží po útoku v podzemních garážích, a vzpomněl jsem si na vyrovnaná požárnická auta pod budovami. Uvědomil jsem si, že to samé se bude dít i tentokrát. A podle toho, jak věže vypadaly, věděl jsem, že dojde k nějakému kolapsu a že něco může na požárníky spadnout. Tak jsem vzal přilbu, baterku a přenosné rádio a vydal se přes most na Manhattan.
Měl jste tedy obavu, že se budovy zřítí?
Netušil jsem, že se věže úplně zřítí, to netušil nikdo. Věděl jsem, že tam bude nějaký částečný kolaps a že bude něco padat na lidi, kteří jsou dole.
Když jste tam přišel, jak se vám podařilo přesvědčit zodpovědné lidi na místě, že právě vy jste ten specialista, kterého by měli vzít mezi sebe?
První den jsem setam nedostal, protože potom, co spadla druhá věž, tam bylo tolik prachu, že by tam člověk nic nezmohl. Ovšem druhý den jsem se s několika dalšími inženýry dostal až do samého epicentra dění, do Ground Zero. Asi mi pomohla visačka, kterou jsem měl z práce na budově Federálního soudu. Byl jsem tak vlastně zaměstnanec americké vlády.
Co jste se tam pokoušel dělat? Vím, že jste upozorňoval na to, že jsou určitá místa v troskách, kde by mohli být ještě živí lidé?
Problém byl, že požárníci neznali půdorys věží, a když začali hledat mezi troskami, nerozlišovali, jestli je tam kapsa vytvořená výtahovou šachtou nebo zaklíněním trosek. Takže jsem s nimi začal hledat výtahové šachty a schodiště, protože tam byla větší šance, že někdo přežil. Zatímco mezi podlažími se původní čtyřmetrový prostor vměstnal na deset centimetrů.
Podařilo se v místech, kde jste působil, někoho najít?
Nacházeli jsme jen mrtvá těla.
Jak se vlastně stalo, že po nárazu letadel tyto mohutné budovy takto zkolabovaly? Existuje kolem toho spoustu nesmyslných konspirativních teorií.
Typický mrakodrap je stavěn jako les sloupů a prostory, kde jsou kanceláře, jsou tedy na nějaké matrici ze sloupů. U Dvojčat, protože byla tak neskutečně vysoká, byl navíc ten rozdíl, že musela odolávat větru, laterálním silám. Proto japonský architekt (Minoru Yamasaki) společně s americkým inženýrem (Robertsonem) dali sloupy z centra budovy i do venkovního pláště. (V typických mrakodrapech máte venkovní stěnu jen jako závěsnou stěnu, kde je jen sklo, které váží co váží a nic jiného nenese.) U Dvojčat tak vytvořili jakousi venkovní trubku ze sloupů, uvnitř které byla podobná menší trubka. Mezi sebou pak tyto trubky držely podlaží. Je to velice silná konstrukce.
Problém je, že pokud se naruší venkovní plášť, celková stabilita budovy je narušena. A to se stalo, když letadla naletěla do věží. Letadlo mělo rozpětí asi 48 metrů, budova samotná přitom byla široká 63 metrů. To znamená, že jedna ze stran pláště byla zničena. To by nebyl takový problém, protože když si představíte trubku ve tvaru C, pořád by stála rovně. To, co nakonec budovy sundalo, byl benzín v letadlech. Ta letadla totiž právě vzlétla. Bylo to dobře naplánováno.
Myslíte si, že teroristé věděli o této konstrukční slabosti věží? Kdyby totiž narazili do typičtějšího mrakodrapu, asi by se nezhroutil.
To rozhodně. Nevím, jestli to věděli. Podle mě měli víc štěstí než rozumu. Když byly tyto budovy v 60. letech designovány, brala se v úvahu kinetická síla, která by vznikla při nárazu letadla (tehdy to byl Boeing 737). Nepočítalo se ovšem s benzinem. Myslím si, že to teroristé věděli, protože použili letadla, která měla letět na druhou stranu Ameriky a měla v křídlech co nejvíce benzinu.
Potom, co skončily záchranné práce a první nejhrubší odklízení, jste se stal zaměstnancem města New York. Začal jste pracovat na analýzách a modelech, toho co se stalo. Dvojčata se tak stala na dlouhou dobu vaším osudem?
Rostlo to organicky. První model byl z papíru. Byl to model celé oblasti a znázorňoval trosky, aby se na to mohli záchranáři nejdříve podívat v kanceláři, kde se rozdělovaly úkony, kdo bude pracovat v jakém sektoru. Tato myšlenka mě napadla během jednoho meetingu, když jsem viděl jak se záchranáři, požárníci i agenti FBI neumějí orientovat v plánech.
Tak jste dal dohromady tým, který model vytvořil?
Začalo to papírovým modelem, pak následoval počítačový, který se průběžně během každého dne upřesňoval. Dělali jsme animační zobrazení toho, co by se stalo, kdybychom odejmuli určité podlaží nebo sloupy, co by se stalo, když přesuneme jeřáb nad určitý kompromitovaný sloup. Nakonec jsme vytvořili model z plexiskla se studenty školy Cooper Union, na které jsem studoval.Tento model je dnes uchován v archivu muzea školy Cooper Union na Manhattanu.
Potom jste spolupracoval na tom, co na Ground Zero vznikne, i s pojišťovací firmou, která řešila tuto katastrofu. Jak je vlastně pojišťovací byznys spojen s tím, co se dnes staví na Ground Zero?
Larry Silverstein, který měl pronajatý tento pozemek od portfolií, které ho vlastní, musí věže po jejich pádu co nejdříve znovu postavit, tak je to ve smlouvě. Teď kvůli tomu platí asi 10 milionů dolarů denně.
Najal si proto tým odborníků, kterého jsem byl členem. Tým měl dokázat, že v případě budov šlo o jednotlivé události, které na sebe nenavazují – kdyby druhé letadlo nevzlétlo, první budova by stejně spadla. Pojišťovny se však snažily dokázat, že je to jedna událost a Larry Silverstein by měl dostat jen 3,5 miliardy dolarů místo asi 7,5 miliardy, jak žádal.
Jak dlouho vlastně trvaly odklízecí práce? Jak to na místě vypadá teď?
Odklízecí práce trvaly do května 2002. Nyní se z plánu Daniela Libeskinda staví pouze Freedom Tower. Takže z pěti věží se zatím staví pouze jedna. Když přijdou peníze, dostaví se i ty další.
Kam se vlastně odvážel všechen materiál? Jaká byla použita technika?
Bylo to trochu urychlené. Starosta New Yorku Guiliani rozhodl, že se to musí vyklidit co nejdříve, aby město ukázalo, že se postavilo na nohy. Takže ocel nejdříve jeřáby a drapáky naložily do aut nebo na speciální trajekty a odvezlo se to na skládku na Staten Islandu, kde se to třídilo a odváželo loděmi. Veškerá ocel se pak prodala do Indie a do Číny, čímž se zničilo hodně důkazů, což byla škoda.
Vzbudilo to, že se ocel takto prodává, v Americe nějakou kontroverzi? S normálním šrotem je to v Americe totiž naprosto běžné.
Rozhodně to bylo kontroverzní už v prvních týdnech. Lidé říkali, že by se to mělo převézt někam do hangárů, kde by se ocel studovala. A navíc bylo hodně lidských těl zaklíněno do té ocele. Takže to nebylo zrovna citlivé.
Jaká byla atmosféra při pracích na Ground Zero?
Je zajímavé, že toto neštěstí vyvolalo v lidech to nejlepší, takovou soudržnost. Možná to bylo podobné tomu, co se tady stalo po listopadu 1989. Jakási euforie a pomáhání si, kdy mě třeba policisté z Brooklynu vozili svým služebním autem skoro každý den na Ground Zero. Normálně bych na sobě musel mít želízka.
Mnoho lidí si myslí, že se většina lidí během této katastrofy musela vypařit, roztavit. Paradoxně však byla většina těl nalezena a identifikována.
Asi 80 procent těl z necelých 3000 obětí bylo identifikováno.
Jaké jsou vaše současné projekty?
Pracuji na projektech zde v Čechách. Jde o renovace starších budov. Je to něco jiného než mrakodrapy, na kterých jsem pracoval v New Yorku. V naší zemi ale na mrakodrapy zvyklí nejsme, tak jsem se přeorientoval na jiné věci, které mě také baví.
Zrovna nedávno se v Praze renovovaná historická budova zřítila. Jaký jste měl pocit, když jste se to dozvěděl?
Vyvolalo to ve mně pocity, jaké jsem prožíval před osmi lety. Musí být strašné být pohřben pod osmi metry suti. Tady byl problém dozoru. Dělníci dělali to, co jim nařídili, ale nevěděli, že narušují statiku stěny, která drží všechna patra nad nimi. Je to opravdu neštěstí.
(redakčně kráceno)