Byl to váš otec, slavný kabaretiér, který ve vás zažehl lásku k hudbě? Jaký jste spolu měli vztah?
Červená sedma, kterou založil můj otec, zanikla v roce 1922, tedy dříve, než jsem se narodila. U nás se pak scházeli „sedmičkáři“ a zpívali, recitovali, diskutovali a já jako malá holka jsem to někde pod klavírem všechno slyšela a viděla. To byl první základ mého života.
Když jsem potom dospívala, naučil mě otec úžasnou filozofii: slovo a hudba je totéž, nesmí se zapomínat na jedno pro druhé.
Po vašem otci se jmenuje jedna ulička na Kampě, což bylo i jeho tajné přání. Jaká je geneze tohoto příběhu?
Než můj otec zemřel, napsal básničku, že by si přál, aby se malinká ulička za rohem, kde bydlel, jmenovala Červeného, že je tak malá jako jeho důchod a že tam bude strašit. Za totality se mu totiž nedařilo dobře, byl jaksi vyobcován. A když jsem se potom vrátila po sametové revoluci, skutečně jsem dosáhla toho, že se dnes jmenuje Jiřího Červeného.
Před půlnocí
O vaší matce ale ve vašich memoárech skoro nemluvíte. Proč?
Maminka bal dost amúzický typ. Doufala, že ze mě nebude ani herečka, ani zpěvačka. Doufala, že se bohatě vdám a bude ze mě milostivá paní. Také jsem se vdala, můj manžel byl továrník, takže ty tři roky, než přišli komunisti, jsem byla ta milostivá paní. Potom mu továrnu sebrali a hrozilo, že bude zatčen jako nepřítel pracujícího lidu. Takže utekl na Západ a od té doby jsem ho neviděla. Po třech letech šťastného manželství a paní továrníkové mi tak nezbylo nic. Od té doby už jsem se nevdala, vdala jsem se za divadlo.
Začínala jste u Voskovce a Wericha, když jste u nich úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Divotvorný hrnec. Jak ten konkurz probíhal? Jak se vůbec s Voskovcem a Werichem spolupracovalo?
Učila jsem se zpívat a hrát, protože jsem se chtěla stát operní pěvkyní. Moje učitelka se tehdy dozvěděla o tom konkurzu, tak mě poslala na audici. Měla jsem strašnou trému, ale udělal jsem ji to k vůli a šla tam, vzala jsem si s sebou i svého pejska. Když jsem pak předzpívávala „Když jsem kytici vázala“ a nějaké písně od mého otce, najednou se ten můj zrzavý kokršpaněl uvolnil ze šatny a vběhl za mnou na jeviště, což bylo dost trapné, říkala jsem si, je konec. Na jednou se z hlediště, kde seděl Voskovec, Werich a Karel Vlach, ozvalo, to si nabarvila vlasy podle toho psa, nebo toho psa nabarvila podle svých vlasů (to říkal Werich).
Když jsem pak odcházela z divadla, vrátný mi říkal, slečno s tím psem, máte přijít do ředitelny. Tam jsem dostala smlouvu na Káču Maršálkovou a od té doby jsem byla ta „Jakpak je dnes u nás doma“.
Vaše kariéra po Osvobozeném divadle se rozjela velmi úspěšně. Hrála jste po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového. Přesto jste jednoho dne dala divadlu vale a odešla z Prahy do Brna a začala s operním zpěvem. Nebála jste se té změny?
Bála, ale nemohla jsem jinak, než jít za operou. Všichni mě přemlouvali, ale já se přemluvit nedala. V Brně jsem začínala jako třetí alt úplně od píky, od malých rolí, od třetích žínek v Rusalce. Ale nakonec jsem se prosadila. Byl to režisér Břetislav Bakala, který ve mě věřil a který mne také obsazoval do koncertů. Potom jsem dostávala větší role, velké role.
V Brně jste byla sedm let. Pak nastal další zlomový okamžik, nabídka hostovat ve východoberlínské opeře, kde jste si velmi rychle vybudovala věhlas. Jenže přišlo rozdělení Berlína, pražská divadelní agentura vám nařídila okamžitý návrat do Prahy a vy jste se musela rozhodnout. Co se ve vaší mysli tenkrát odehrávalo?
Za ty tři roky, co jsem byla v Berlíně, jsem si zazpívala úžasné role, vypracovala si repertoár – Haydna, Händela a Mozarta, prostě pěvecký základ. Dokonce jsem si tam udělala i jméno, a to i na Západě, takže o mě měl zájem Bayreuth, Salzburg a další. Myslela jsem si proto, že moje kariéra půjde takhle dál, jenže ta zeď to všechno zazdila.
Neměla jsem proto jinou možnost a s těžkým srdcem jsem se odloučila od všeho. Můj otec byl ještě naživu, ale když jsem se s ním o tom nenápadně radila, říkal, žil jsem si svůj život, a ty teď musíš žít život, který sis zvolila. Tím se se mnou také rozloučil.
Většina západních novin tenkrát psala o útěku slavné operní hvězdy. Problém najít si práci jste tedy asi neměla. Pro co jste se tehdy rozhodla?
Nic jsem nechystala dopředu, nebalila jsem kufry, nic, projela jsem skutečně jen s kabelkou a pejskem. Myslela jsem, že se teprve budu o něco snažit, ucházet. Jenomže nakonec se ucházeli oni o mě.
Byla jsem ve středisku pro utečence, kam mi zavolal intendant západoberlínské opery, jestli už jsem podepsala nějakou smlouvu. Když jsem mu řekla, že jsem v lágru, řekl, že k němu mám hned přijít, že má pro mě smlouvu. To bylo úžasné.
Zpívala jste na předních operních scénách nejen v Německu, ale také ve Francii, Švýcarsku, Anglii, Americe. Nejraději jste ale zpívala hudbu skladatelů 20. století a obzvláště jste propagovala Janáčkovy opery. Proč právě Janáček?
Když jsem byla na Západě, osvojila jsem si repertoár Verdiho, Pucciniho a dalších. V Bayreuthu jsem zpívala pět nebo šest sezón na letním festivalu. Tam jsem ve Wagnerovi poznala, že jeho hudba, která se pak dále rozvíjela do moderny, je můj svět. A pak právě přišel Alban Berg a Janáček.
San Francisko mě tehdy pozvalo, abych tam hostovala (debutovala jsem tam s Carmen). Studovali jsme tam Její pastorkyni v angličtině (na Západě je uváděna jako Jenůfa) a bylo to přijato vlažně. Když jsme měli tuto inscenaci asi po dvou sezónách oživit, prosadila jsem, abychom to zpívali v češtině. Intendant byl nejdříve proti, že tomu nebudou lidé rozumět. Říkala jsem mu, že Janáček češtinou zpívá, a navíc jsem mu slíbila, že všechny členy souboru naučím české výslovnosti. Nakonec z toho byl největší úspěch sezóny, vidělo nás asi 3.000 lidí. Díky tomu tam a vůbec v Americe začali Janáčka uvádět v češtině, protože to se musí.
Zmínila jste Carmen. To byla vaše první opera, která vás naprosto uchvátila a fascinovala. Proč? Je ve vás také trochu z Carmen?
Ve mně není nic z toho, co přináším na jeviště. Když jdu na jeviště, nechávám Soňu Červenou v zákulisí. Z Carmen jsem byla fascinovaná, protože jsem ji několikrát viděla v Praze. Tehdy jsem ještě nevěděla, že budu operní pěvkyně, ale říkala jsem si na bidýlku v Národním divadle, že tuto roli tady budu jednou zpívat. Nikdy jsem ji tam nezpívala, ale zato jsem ji zpívala v několika řečech po celém světě.
Jak vypadá vztah mezi operními divami? Setkala jste se třeba s Marií Callas. Nebyla tam jakási rivalita?
Traduje se to, ale já to nepoznala. Myslím, že když někdo dosáhne určitého nivó, je to svět sám pro sebe. Vždycky jsme jako ta „první parta“ věděli, že se někde sejdeme a společně si zahrajeme, vždycky jsme byli kamarádi. Nebylo nutné si nějak závidět.
A vám samotné se ze slávy nezamotala hlava?
Ne, jsem tvor precizní a pořádkumilovný, nejsem v oblacích.
Domů jste se vrátila po mnoha letech…
Vrátila jsem se v roce 1991 nebo 92, protože jsem po roce 1989 ještě denně hrála. Když jsem asi v roce 1985 opustila operní kariéru, byla jsem angažována do významného německého činoherního divadla Thalia Theater v Hamburku. Tam jsme dělali muzikály. Dnes jde muzikál jiným směrem, ale tehdy to byly činohry se zpěvem. Režíroval to Robert Wilson, významný americký režisér, hudbu k tomu psal Tom Waits nebo Lou Reed. Hrála jsem tam ve čtyřech muzikálech, s kterými jsme projeli všechny kontinenty. Když už jsme pak nehráli denně, vrátila jsem se.
Jaké to bylo, když jste se rozhlédla po Praze? Řekla jste si, konečně jsem doma, zná mě tady vůbec někdo? Necítila jste se cizincem ve vlastní zemi?
Určitě. Zaprvé jsem nikdy nevěřila a nedoufala, že se vůbec kdy vrátím, a proto jsem si podle toho také zařídila život. To vrácení byl takový bonus, něco nádherného. Ale říkala jsem si, co budu dělat, vždyť mě tady nikdo nezná, 30 let jsem tu chyběla. Bylo to nejdříve trpké. Nakonec jsem se ale setkala s tolika otevřenými náručemi… Děkuji všem.
Co si myslíte o polistopadovém vývoji. Jste v něčem zklamaná? Nebo je naopak něco, co vás příjemně překvapilo?
Zaprvé, když jsem se vrátila, byla Praha ještě šedivá, polozbořená, vykradená. Byl to opravdu dramatický pohled. Od té doby se ale Praha i celá naše zem tak zkrášlila, že můžeme být pyšní na to, co jsme dokázali. Vždyť to, jak jsme se vyhrabali z té hrůzy, je úžasné, ale určitě to ještě potřebuje čas.
V září vám bude 85 let. Jste stále aktivní, stále zpíváte. Naposledy jste zazářila v hlavní roli v opeře Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou. Byly vám nabízeny různé role, vždy jste je odmítla, ale po této roli jste sáhla?
Protože to ještě nebyla role. Tehdejší ředitel Národního divadla Jiří Nekvasil mi nabídl jednu nebo dvě role, u kterých jsem si říkala, že kdybych je vzala, divadlu bych nijak nepomohla. Neberu role proto, abych se blýskla, ale abych něco dala té roli.
Naknec mi Jiří Nekvasil nabídl, ať si vyberu téma, že mi na něj nechají napsat operu. Oslovila jsem skladatele Aleše Březinu a společně s ním a Jiřím Nekvasilem jsme přemýšleli nad tématem. Bylo nám jasné, že to musí být velká česká žena. Napadla nás Božena Němcová, Ema Destinová, až jsme přišli na Miladu Horákovou. Všichni jsme se shodli v tom, že je to to nejdůležitější, co je dnes třeba oživit. A povedlo se to.
Projela jste metropole celého světa. Teď jste v Ostravě. Ostrava má velké ambice stát se evropským městem kultury 2015. Má na to?
Určitě, hlavně si to zaslouží. Toto město vytrpělo tolik změn, takový tobogán nahoru a dolů. Mělo by dostat uznání, že je to životaschopné a úžasné město.
Jaké jsou vaše další plány?
Studuji právě novou roli. Je to Elina Makropulos ve věci Makropulos od Karla Čapka. Tedy ne opera od Janáčka, ale činohra, kterou uvede Národní divadlo ve Stavovském divadle pod režií Roberta Wilsona.
Když se ohlédnete za svým životem a měla byste ho jednou větou zhodnotit, jak by ta věta zněla?
Ať je člověk kde je, ať je v jakékoliv situaci, největší dar a povinnost je být morální.
(redakčně kráceno)
