Za své písně zaplatil Karel Hašler životem

Mauthausen/Praha - Karel Hašler byl muž mnoha talentů. Hrál v Národním divadle, byl kabaretiérem, filmoval, skládal hudbu, psal scénáře. Jeho osudem se ale staly písně. Ostré parodie na protektorát a nacisty a vlastenecký postoj ovšem vedly k jeho zatčení v září 1941. Hašler zemřel 22. prosince 1941 v koncentračním táboře Mauthausen na následky zkopání. Podle jiné verze byl umučen pod ledovou sprchou. Bylo mu 62 let.

Přestože byly složeny před mnoha desítkami let, jsou staropražské písničky Karla Hašlera známé i dnes. K těm nejznámějším patří asi Strahováček, Po starých zámeckých schodech, My jsme ti Pražáci či Pětatřicátníci. Bouřlivák Hašler, autor více než 300 písní, nesklonil hlavu ani po Mnichovu 1938 či německé okupaci na jaře 1939. Snažil se svými písněmi i články dodávat lidem naději, což ale neušlo pozornosti okupačních orgánů.

Problémy začaly při natáčení filmu Městečko na dlani, kde byl Hašler uměleckým poradcem. Odvážně často mezi natáčením v Ládví u Prahy či Ronově nad Doubravou zpíval aktualizované, protiněmecké verze svých známých písní v hospodách. V Ronově byl poprvé zatčen, později jej ale gestapo propustilo, podruhé si pro něj přišli na natáčení do Ládví 2. září 1941. Kdo jej udal, je ale nejasné. Dříve se uvádělo, že jej mohl udat režisér Václav Binovec, ten to ale vždy vášnivě popíral.

Hašler poté prošel výslechy v Pečkárně, věznicí v Drážďanech a v polovině října ho odvezli do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nejprve byl umístěn do punčochárny, později jej nacisté převeleli do kamenolomu, odkud vynášeli vězni půlmetrákové kvádry po tzv. schodech smrti. Podle reportéra Stanislava Motla se mu zde zanítila rána na noze, trpěl úplavicí a nakonec byl zkopán dozorcem. Podle úředních záznamů zemřel na „všeobecnou otravu po flegmóně“.

Písničky začal Hašler skládat již před první světovou válkou, především pod vlivem svého švagra, skladatele Rudolfa Frimla. Popularitu si získal nejen kvůli krásným melodiím či vyzpívané lásce k milované Praze, ale také kvůli vtipu a často i ironii aktuálních kupletů.

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 na Zlíchově (dnes část Prahy). Už jako rukavičkářský tovaryš tajně ochotničil. Při jedné produkci o něj otec údajně přerazil fajfku, ale od divadla ho to neodradilo, v osmnácti utekl ke kočovným společnostem. V pořádném kamenném divadle vystupoval už v roce 1901 v Brně a poté v Lublani, kterou prošlo mnoho českých herců. Táhlo ho to však domů a v Praze měl štěstí.

Dostal se k hostování v Národním divadle (ND) a režisér Jaroslav Kvapil jej v roce 1903 angažoval. Pod jeho vedením tu za 12 let ztvárnil řadu významných rolí, mezi jinými Chlestakova v Revizorovi či Radúze ve hře Radúz a Mahulena. Jako člen Zlaté kapličky se oženil se Zdenou Frimlovou, narodili se jim synové Karel a Zdeněk (Gina).

Hašlerovu hereckou éru v ND ukončilo v roce 1916 zmeškané představení. Už dříve Hašler, který souběžně s divadlem psal, zpíval a vydával staropražské písničky, byl ředitelem a hereckou oporou kabaretu v Lucerně, vyvolával debaty o tom, zda je taková činnost pro člena ND důstojná.

Ta naše písnička česká…

Po vyhazovu se pak naplno věnoval písničkám a kabaretu. Byl ředitelem Rokoka, hrál ve Varieté a v Divadle na Vinohradech. Zlatý věk kabaretu Lucerna prožil v letech 1918 až 1924 a poté se v řadě revue uplatňoval znovu v karlínském Varieté. Měl své pořady i v rozhlase a pro své šlágry si založil vlastní vydavatelství. Psal operetní libreta, publikoval fejetony a satirické básně v časopisech, s písničkami jezdil po zájezdech.

Značný úspěch Hašlerovi přinesl film, v němž vytvořil přes 20 rolí. Se zvukovou érou z plátna zazněly i jeho písničky a hudba. Někde jako doprovod, někde přímo v jeho podání, jako v částečně autobiografickém filmu Písničkář. Z něj pochází šlágr Ta naše písnička česká, který se za nacistické okupace stal druhou českou hymnou.