Původně se bývalé industriální prostory v pražských Holešovicích měly proměnit v atraktivní byty. Místo spokojených domácností zde nakonec sídlí Centrum současného umění DOX, soukromá galerie, která svou kapacitou i výstavním plánem v českých poměrech jen stěží hledá konkurenta. Za jejím vznikem stojí současný ředitel DOXu Leoš Válka, host Patricie Strouhalové v Profilu z 10. srpna.
„Mecenáš by měl být srdcař,“ říká Leoš Válka
Proč jste se po patnácti letech v Austrálii, kde jste pracoval a žil, najednou vrátil do České republiky a založil tady galerii? Tedy podnik, který ne zrovna často bývá výdělečný?
Určitě jsem se nevrátil, abych tady založil galerii. Není to ta populární představa, že jsem měl celoživotní sen a ten si plním. Takhle to opravdu nebylo, ta myšlenka vznikla dost spontánně. V Holešovicích jsem objevil industriální prostor, který jsem původně zvažoval použít na developerský projekt na residenční bydlení, na lofty. Ale když jsem ty prostory uviděl, věděl jsem, že to má všechny parametry současné galerie, tak jak je to dnes běžné ve světě. Došlo tedy rychle k přepnutí na jiný scénář. Od té doby to opravdu není výdělečný obchodní projekt, ale seriózně nekomerční, nevýdělečný a programově neziskový projekt.
V čem se liší obchodník s uměním od galeristy? Dají se tyto dvě složky vůbec oddělit?
Jsou to dva světy, které k sobě mají dost daleko. Jeden svět je ten komerční, svět sběratelů a obchodníků s uměním, což je obchod jako každý jiný. Ale my jsme kunsthalle, nejsme muzeum nemáme svoje sbírky, výstavy přicházejí a odcházejí, ani neprodáváme ani nezprostředkujeme obchod. My jsme servis pro veřejnost.
Jak by měl vypadat mecenáš v současné době? Připadáte si tak?
Já si tak nepřipadám, ale vlastně svým způsobem mecenáš jsem. Každý, kdo vloží svoje peníze do podpory umění, se totiž stává automaticky mecenášem.
Správný mecenáš by měl vědět, proč dělá to, co dělá – měl by mít jasno, co je jeho skutečným motivem. Nemusí tomu ani úplně rozumět, ani vlastním motivům, ale mě by mít jasno, že tam není v pozadí scénář, který mu má přinést nějaké další výhody. Mecenáš by měl být srdcař.
Podle mě jste jasným mecenášem i tím srdcařem. Proč jste se vůbec rozhodl investovat do umění?
Umění mě zajímalo vždycky, architektura, design…, byl to tedy takový soukromý zájem. Ale jenom malý komentář: lidé stále používají výraz „investovat“, ale u investice se očekává návratnost. Takže to není investice, jsou to vložené peníze. (Bohužel jich nebylo tolik, abych se obešel bez dalších partnerů a dalších lidí ochotných pomoci.) Když chce někdo někdo něco iniciovat a být aktivní, musí použít svoje peníze, ideálně všechny. Teprve pak se může rozhlížet a případně v českém prostředí zanaříkat, že podpora není taková, jaká by měla být.
Lidé se dnes na internetu mohou podívat do řady galerií, muzeí. Pomůže to umění? Pomůže to přitáhnout lidi do klasických výstavních síní? Nezůstanou jen u internetu?
Doufám, že ne. Ta možnost si prohlédnout miliony fotek ve fantastickém rozlišení v třiceticentimetrovém odstupu, to je něco, co typ zážitku z kamenné galerie do jisté míry omezuje. Ale současně s tím si lidé začínají čím dál víc uvědomovat, že přímá zkušenost, zážitek v reálném čase a v reálném prostředí, se nedá nasimulovat přes žádné médium. A to je nenahraditelné a vlastně to jediné, co nabízíme. Nabízíme příležitost mít tento zážitek – seznámit se s díly, nechat se inspirovat, znepokojovat nebo znechucovat. Je to vlastně také jediný důvod, proč by takovéto instituce měly existovat. Je to reálná zkušenost, ne zprostředkovaná elektronickým médiem. Není to informace, není to vzdělání, není to nějaký přehled, je to totální zkušenost, tedy v ideálním případě.
Jak je to v Austrálii? Jak tam se galerie snaží o své návštěvníky? Čím je lákají? Na co slyší? Co jste si z Austrálie přinesl do podnikání u nás?
Hodně jsem cestoval po světě. A než jsme začali stavět galerii, seznamoval jsem se všemi možnými typy galerií, takže bych Austrálii úplně jako příklad nepoužíval. Dnes je to ale na všech kontinentech v podstatě stejné – všechny kulturní instituce bojují o návštěvníka, ale liší se ve strategiích. Strategií přitom moc není. Jsou to vlastně dva trendy. Jeden trend je systém hollywoodských hvězd – zábava, lehký přístup, srozumitelnost, a když je to senzační a kontroverzní, tím lépe, mediální kolotoč okolo. Nadto je ideální, když k tomu patří ještě budova, která je sama o sobě architektonickou ikonou, třeba Ghery, Bilbao (Guggenheimovo muzeum v Bilbau postavené podle návrhu architekta Franka Gheryho – pozn. red.). Prostě svatostánek umění, kde se odehrává něco, co je snad zajímavé a stojí za návštěvu. Často to připomíná zábavní průmysl. Spousta lidí si pamatuje tu architekturu, čas, který tam strávili, ale běžně se neděje, že by tam zažili zkušenost, která s nimi otřese, anebo dokonce změní jejich vidění světa, což by bylo úplně to nejlepší.
A pak je tady celá řada malých progresivních galerií, které se tomuto snaží vyhnout. Specializují se na určité umělce a oblasti, na určitou filozofii. Ty mají samozřejmě méně peněz, méně návštěvníků, ale mají radost, že dělají něco, co se vymyká mainstreamu.
Máte ve světě nějaký vzor, kterému se chcete přiblížit?
V určitých aspektech, v přístupu, v nám blízkém prostředí je to Peter Noever, který byl ředitelem MAKu (Museum für angewandte Kunst ve Vídni – pozn. red.). To byla vlastně státní instituce, muzeum, která kombinovala klasickou sbírku s experimentálním, novým, progresivním, alternativním i kontroverzním uměním. On se snažil o to, aby si lidé udělali vlastní názor. To je filozofie, která se mi velmi líbí.
A samozřejmě Tate Modern, jedna asi z pěti nejúspěšnějších galerií na světě. To už jsme ve stratosféře – šest sedm milionů návštěvníků, obrovské prachy, obrovský status, obrovské výstavy. Ale jejich úspěch je takový, že lidem, kteří rozhodují o osudu té galerie, už začíná vadit. Začínají mít pocit, že je to až moc a hledají alternativy, jak to změnit.
Leoš Válka (*1954)
V roce 1981 odešel do Austrálie, kde se věnoval podnikání ve stavebnictví. Do České republiky se vrátil až v roce 1995. Podniká v oblasti realit, stavebnictví a interiérového designu. Jeho celoživotním zájmem je architektura a současné umění. Se svými přáteli založil a vybudoval nové Centrum současného umění DOX v Praze Holešovicích, otevřelo se na podzim roku 2008.
(redakčně kráceno)