„V cizinecké legii je člověk jako robot,“ říká Stanislav Gazdík

Tolik jedinečných a mnohdy i kontroverzních přídomků, jaké se pojí s prací profesionálního vojáka, nemá snad žádné jiné povolání. Může to být disciplína, přísná hierarchie, vojenský dril, hrdinství či vojenské pocty. To hlavní je ochota obětovat vlastní život, ale také zabíjet. Stanislav Gazdík, host Pavly Pilařové v pořadu Před půlnocí z 24. srpna, okusil za patnáct let v cizinecké legii kus od toho všeho.

Do cizinecké legie jste se dostal v roce 1991, to vám bylo jednadvacet let. Co vás vedlo k tomu rozhodnutí?
Když mi bylo patnáct, přišli do školy náboráři a já si měl zvolit povolání. A protože, pocházím ze severní Moravy, z Orlové, byli to většinou vojáci, oceláři nebo horníci. Rozhodl jsem, že budu horník, jako byl můj táta. Když jsem to nadšeně oznámil doma, táta mě vzal do koupelny, napustil plnou vanu vody a řekl, vyber si, buď tě utopím, nebo si vybereš jiné povolání. A myslel to naprosto vážně. Takže jsem skončil u hutních montáží. (Původně mě vzali k armádě na obor pilot vrtulníku, ale kvůli nedostatku zájemců, školu neotevřeli.)
Pak jsem šel na vojnu. Nejdříve jsem byl u „průzkumáků“ v Prešově na poddůstojnické škole, potom v Žatci. Vojna mě docela bavila, měl jsem úspěchy, armáda mě přitahovala, uniformy se mi líbily. Jenže po ukončení vojny mě armáda kvůli administrativním neshodám nechtěla. V novinách jsem narazil na článek, že do Kuvajtu (v době války v Perském zálivu) odjíždí speciální jednotky cizinecké legie. A to jsem si řekl, cizinecká legie, speciální jednotky, tam chci jít.

Měl jste už v dětství sklony k tomu jít do boje, prát se? Myslím si, že to musí být v člověku, že chce jít do fyzického střetu?
Byl jsem opak, naprostý kliďas, nikdy jsem se nepral. A když už, tak jsem spíš dostával přes pusu, protože jsem byl postavou malý. To mi jako staršímu začalo vadit, takže jsem začal dělat bojové sporty.

Co vás na tom láká? Adrenalin? Nebo ta filozofická stránka – jít a bojovat na správné straně?
U mě je to ta filozofie. Někomu ublížit není problém. Lepší je ustoupit, komunikovat a nehledat konflikty za každou cenu.
Všechny armády jsou jako pingpongové míčky. Vždy jsou totiž dvě strany, které si řeší problémy, ti externisté stojí mezi nimi a schytávají to z obou stran. Nejvíce jsme to pocítili, když jsme působili jako modré přilby v Sarajevu.

Jak jste se dostal do cizinecké legie? Jaké předpoklady musí člověk splňovat? Bylo to obtížné?
Náborová centra jsou v každém velkém městě. Ředitelství, kam jsou zájemci stahováni z center, je na východ od Marseille v městečku Aubagne. Tehdy jsme tam byli měsíc. Nyní to výběrové řízení trvá týden. Je to zdravotní, fyzická a psychická prohlídka a pohovory – takzvané bezpečnostní složky, ale všichni tomu říkají „gestapo“. To jsou výslechy, jaký člověk je, proč tam přišel, s čím má problémy, jestli je pozitivní a tak dále. Právě u „gestapa“ jsem pracoval poslední tři roky, takže vím, že jde o velmi důkladné prověrky.
Když člověk projde druhou vlnou pohovorů („gestapem“), jde na čtyři měsíce do základního, všeobecného přijímače do městečka Castelnaudary na západě u španělských hranic. Učí se tam francouzština (jediný oficiální jazyk legie), pochodovat, zpívat, disciplína, tedy základní prvky cizinecké legie. Jestliže se člověk v přijímači umístí v hodnocení do desátého místa, může si sám vybrat, kam chce jít. To se mi povedlo, takže jsem si vybral 2. REP, výsadkový pluk, který sídlí na Korsice. I tam jsme absolvovali měsíční přijímač – seskoky, bojová příprava –, po kterém nás rozdělili na jednotlivé roty.

Traduje se, že do legií se jdou lidé schovat, protože mají nějaký vroubek nebo protože mají násilnickou povahu?
Co jsem se vrátil, pracuji jako ambasador pro cizineckou legii, i když nemusím. Chci, aby i veřejnost znala pravdu.
Kdysi bylo možné, že se tam schovávali lidé agresivní nebo lidé, kteří měli na svědomí násilné napadení nebo dokonce vraždu. Legie dnes spolupracuje s Interpolem a všemi dalšími bezpečnostními složkami, takže spíše získává informace, které pomáhají odhalit další závažné věci. A příslušníci legie jsou velmi důkladně lustrováni v průběhu celé kariéry. (Znám případ vojáka, který musel po dvanácti letech v legii utéci, anebo se nechat vydat do své země.)

Před půlnocí

Po výcviku jste šel do ostré akce. Jaké byly vaše úplně první pocity? Může vůbec jakýkoliv výcvik připravit člověka na ostrý boj?
Cizinecká legie je jedna z mála armád, které mají dobrou disciplínu. Když jsem byl v armádě já, bylo to jiné než dnes. Já ještě zažil šikanu od mazáků, což dnes už není možné, protože si každý stěžuje. Je to spíš mateřská školka než vojna. A postihlo to všechny armády světa.
Týden poté, co jsem skončil přijímač na Korsice, jsem se poprvé ocitl v Africe, poprvé jsem viděl černé lidi. Po měsíci se tam začali stahovat rebelové, začaly problémy a už jsme byli v ostré akci. Legie má ale tak tvrdý výcvik, že je člověk jako robot, ale jako robot, který přemýšlí. Navíc když je člověk mladý, má své rozkazy a ty plní.

Takže jste musel i střílet?
Samozřejmě, když byl rozkaz střílet, tak se střílelo.

V ten okamžik se tedy změníte v robota? Nepřemýšlíte nad tím, že byste to nemusel udělat? Jen plníte rozkaz?
Ano, přesně. Jednou jsme měli jako modré přilby noční službu na sarajevském letišti (bylo to historicky poprvé, co cizinecká legie vystupovala jako modré přilby). Letiště bylo z obou stran albánské, ale uprostřed bylo srbské, a Srbové zakázali Albáncům přes letiště přecházet. První kontakt s mrtvým člověkem přišel během druhé služby. Šlo o jedenasedmdesátiletého muže s prostřelenou hlavou. Byl jsem mladý kluk, okolo dvaadvaceti, a říkal si, co je to za svět. Dost se mě to citově dotklo. Jenže když jsme potom za službu sbírali šest deset mrtvých a k tomu tam byli i postřelení kamarádi, člověk se dostane na notu toho špatného světa.

Dá se na to zvyknout? Někdo říká, že si na to nezvykne nikdy. Jiní tvrdí, že člověk otupí.
Člověk si nezvykne, ale přizpůsobí se – přizpůsobí se špatnému světu. V Sarajevu jsme byli dva měsíce pod plnou palbou, ale nemohli jsme střelbu opětovat. Jeden z našich transportérů měl v zadních vstupních dveřích sedmdesát osm zásahů. Kolikrát se stalo, že jsem ty dveře zavřel a v tu chvíli do nich ťukla střela, která šla přímo na moji hlavu. Byla to otázka sekund. Takže když jsme kvůli neustálým útokům dostali povolení palbu opětovat, člověk to neřeší – chránili jsme jen naše životy.

Byla to tedy opravdu jen vaše ochrana? Neberete to jako pomstu?
Ne, vůbec ne. Hlavní byla ochrana lidí, kteří tam pravidelně přecházeli. Ženy ve věku mé babičky, sedmdesátileté paní, se tam plazily, aby dostaly chleba z jedné strany na druhou. Oficiálně jsme jim ale pomoci nemohli, nemohli jsme je naložit a převést na druhou stranu. Mohli jsme jim jen poradit, kudy se vydat.

Jste přesvědčen, že jste za celou dobu nevystřelil na nevinného člověka?
Ano. Od samého začátku jsme s sebou měli nezávislého pozorovatele, který sledoval, co se tam děje. Kdybychom udělali chybu, bylo by to hodnoceno jako politicky nekorektní účast a za to člověk trpěl. Stalo se, že jeden člověk udělal chybu, vybouchnul, a hned za to zaplatil. Byl degradován a šel do vězení.

Zmínil jste Sarajevo. Navenek se zdá, že to byl jeden z nejhorších konfliktů. Bylo to tak i z vašeho pohledu?
Ano. Bylo tam hodně mrtvých, zemřel tam i můj kamarád. Na to člověk nebyl zvyklý. Ztrácet kamarády, vidět tolik agresivity. To mi na začátku dělalo problémy. Na druhou stranu, když jsme poté zajišťovali pomoc lidem, dávali jim jídlo a vodu, uvědomili jsme se, že bez nás by nepřežili. To nám potvrdilo, že to děláme dobře.

Je tváří v tvář nepříteli vůbec čas uvažovat nad tím, jak zareagovat? A je jiná možnost než vystřelit?
Ano, je možnost nevystřelit. V roce 1996 jsme ve výcvikovém centru teroristů zajali dvanáct zajatců. V budově jsem byl první a měl jsem proti sobě dva útočníky, oba se mi podařilo zatknout bez výstřelu.

Zpátky jste už několik let. Máte šrámy na duši, noční můry, vrací se vám to ve snech? Nebo se vám podařilo tuto epizodu života uzavřít a jste v klidu a míru?
Myslím, že lze oddělit práci a soukromý život. Když nemám uniformu, nemyslím na to, že jsem voják. Dokázal jsem to vypnout. Hodně kamarádům se to nepodařilo a mají noční můry a chmury.
Já to mám uzavřené. Většina lidí v militantním světě si chce splnit několik základních bodů: Chtějí cvičit. Když cvičí, chtějí jít do akce (jsou vojáci, kteří za třicet let služby nebyli v akci). Po akci chtějí získat nějakou medaili, protože prázdná uniforma je smutná uniforma. A když už mají medaile, musí je také někde ukázat (já jsem třikrát pochodoval na Champs-Elysées). No a mně se navíc podařilo napsat knihu 15 let v cizinecké legii. Myslím, že má kariéra je naplněná a začínám nový život.

Začal jste nový život a založil jste si firmu, která připravuje kurzy na míru různým zákazníkům v oblasti profesní sebeobrany. Kdo jsou vaši klienti? Mohou to být laici, začátečníci?
Před návratem do civilního života jsem založil firmu a jezdil jsem a nadále jezdím po světě a cvičím policii, armádu, bezpečnostní složky, civilní sektor, obyčejné lidi. Nyní jsme se společníky založili akademii bojových sportů na Václavském náměstí, která je pro všechny.

Předáváte kromě techniky sebeobrany také další zkušenosti, třeba o psychice?
Ano, přesně tak. Dva roky jsme školili bezpečnostní firmy. Ti kluci se nesmějí bít, platí na ně stejné paragrafy jako na každého civilního občana. Takže nejdřív musí komunikovat, využít psychický faktor, a teprve pak mohou použít násilí, ale tak, aby neublížili na zdraví. Hodně při tom používám, u nás v republice nově, teorii kontroly síly – jak zastavit a kontrolovat agresivní osobu, aniž bych jí ublížil. 

Co jste odešel od legie, stihl jste založit rodinu a máte už dva syny. Kdyby za vámi jeden z nich někdy přišel a řekl, že chce jít do cizinecké legie. Jak byste se zachoval? Taky byste mu dal na vybranou, že ho utopíte, nebo byste mu to doporučil?
Reagoval bych jinak. Hornická práce je velmi těžká, lidé tam nechají život, a nemají z toho nic. Já jsem na sobě patnáct let makal a legie mi dala vlastně všechno, nic mi nevzala. Naučil jsem se jazyky, jezdil po světě, mám doživotní rentu – jsem zajištěný. Ale můj táta věděl, že jako horník nebudu mít nic. Na jedné fotografii měl křížky za kamarády, kteří už zemřeli. Z 90členného kolektivu zůstali tři nebo čtyři.

Ale to jste zažil taky…
Ano, ale ne tolik. A také, když umře voják, má velkou ceremonii, je nějak oceněný. Legie má také institut invalidů a voják nemusí zůstat pod mostem, když nemá, kam jít. Jsou tam prostě složky společnosti, které se dokážou o své vojáky postarat. V České republice toho bývalo málo, teď už je to lepší.

Stanislav Gazdík (*1970, Karviná)

Bývalý legionář. Do cizinecké legie vstoupil v roce 1991. Díky výborným výsledkům v roli odstřelovače se dostal jako první člověk z východní Evropy do jednotky Commandos Parachutistes (GCP) v 2 REP. V jednotce působil devět let jako šéf instruktor pro boj z blízka, také měl na starosti výcvik a technickou přizpůsobivost v terénu. Jednotka má pouze 25 vojáků z celkových 7.200, kterými legie disponuje, a patří k nejprestižnějším speciálním jednotkám světa. Během své armádní kariéry se zúčastnil misí v Sarajevu, Kosovu, Mostaru, Makedonii či v centrální Africe. Z cizinecké legie odešel do civilu v roce 2006. V současnosti se v rámci podnikatelské činnosti věnuje školení bezpečnostních i civilních organizací a vyučuje profesionální sebeobranný systém FISFO. Je zakladatelem & prezidentem mezinárodní asociace IAODG.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod