Expanze šlechtického rodu Pernštejnů ve své době neměla v českých zemích konkurenci a stala se inspirací pro mnohé další šlechtické rodiny. Na jejich panstvích vznikaly obrovské rybniční soustavy a důmyslná vodohospodářská díla. Zároveň na nich zaváděli moderní ekonomický systém. Postoje neslavnějších představitelů rodu ovlivňovaly mentalitu celé společnosti. Nevýznamné městečko Pardubice přetvořili v hlavní sídelní město rodu s bohatou architekturou. A díky sňatkové politice navázali kontakty s významnými domácími i evropskými šlechtickými rody. Ohromný majetek však Pernštejnové udržet nedokázali stejně jako pokračování svého slavného rodu. Nerozplynuli se však úplně, genetický otisk této úspěšné šlechtické rodiny dodnes nesou potomci Lobkoviců.
Pernštejnové
O osudu rodu Pernštejnů hovořili v Historii.cs z 20. řijna historici Marie Ryantová z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, Vítězslav Prchal z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice a Pavel Marek z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Moderovala historička Marie Koldinská.
Náš pořad natáčíme na hradě Kunětická hora, odkud je krásný výhled na okolní panství, která patřila Pernštejnům. Pernštejnské državy se však v průběhu doby vyvíjely?
Prchal: Asi tím největším, nejdůležitějším a nejhonosnějším sídlem byly Pardubice, ale to platí až od konce 15. století, předtím Pernštejnům nepatřily. Původní jádro rodové domény se rozkládalo okolo rodového hradu Pernštejna na Vysočině a někdy v průběhu husitských válek se toto území postupně konsolidovalo do rukou jednoho držitele z hlavní rodové linie.
Velký rozmach rodového majetku nastává až s koncem 15. století s osobou Viléma II. z Pernštejna, který v mládí, patrně ne úplně dobrovolně, odešel do služeb uherského a českého krále Matyáše Korvína a na několik desetiletí zmizel do Budína. Přišel tam k poměrně slušnému obnosu peněz, nevíme přesně jak, zato víme, že peníze dokázal uvážlivým způsobem investovat. Podle jeho vlastních slov jeho peníze zajistily v roce 1490 Vladislavu Jagellonskému zvolení uherským králem a intronizaci na svatoštěpánský trůn. A právě po roce 1490 zahajuje Vilém II. z Pernštejna mohutnou majetkovou expanzi z Moravy, kde předtím nakoupil některé majetky – v Pobečví, panství Helfštejn, Hranice na Moravě, Přerov –, a orientuje se zejména na skupování panství v Čechách.
Hovoří kastelán hradu Kunětická hora Miloš Jiroušek:
V roce 1491 získávají Pernštejnové kunětickohorské panství a hrad Kunětická hora se pro pana Viléma II. z Pernštejna stává vstupní branou do východních Čech. Během několika následujících let zde Pernštejnové vytvořili ucelené panství, které sahalo do Hradce Králové až ke Chrudimi.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
Vilém II. z Pernštejna si vybíral především území, která se hodila pro stavbu velkých rybničních děl. Takže kupoval majetky nejen v Polabí, ale třeba i v jižních Čechách. Samotná volba Pardubic jako hlavního sídla, ale spočívala v něčem úplně jiném.
Území, která tady zakoupil, měla charakter zástavního majetku, takže nebyl jejich přímý majitel, ale pouze zástavní držitel. Podmínky, za kterých ta panství získal (Kunětická hora s okolním panstvím a další), byly natolik dobře stanoveny, že zpětná výplata byla málo pravděpodobná. Samotné hlavní sídlo si ale budoval na malém území, které si koupil a které mu skutečně patřilo. A i když Pardubice byly v roce 1491, kdy je kupoval, bezvýznamné zemědělské městečko, měly tu výhodu, že o ně nemohl přijít, i kdyby se změnila politická situace a na trůn nastoupil panovník, který mu nepřál tak jako Vladislav Jagellonský. Nebál se proto investovat velké prostředky do budování nové rezidence i samotného města, které pro rezidenci vytvářelo reprezentační rámec. Pardubice měl prostě jisté.
Hovoří historik František Šebek z Východočeského muzea Pardubice:
Éra Pernštejnů byla pro Pardubice zlomová. Z malého nevýznamného poddanského městečka se stalo město, které bylo rezidencí aristokratického rodu. Tato doba také svým způsobem předznamenala vývoj města, protože například jeho půdorys, který založili Pernštejnové, se poté 200 let prakticky nezměnil. Souměřitelnou epochou byla až nová doba, která Pardubice přeměnila na industriální město.
Vilém z Pernštejna začal stavět ve městě kamenné domy, což bylo u poddanských městeček svým způsobem výjimečné. Stavěl je jako jednopatrové a sedlovou střechu, která byla nad prvními patry, zakrývala stěna atikového typu. To už byl náznak rané renesance.
29. března roku 1538 Pardubice vyhořely, a jak v jedné městské knize zaznamenal městský písař, nepoškozených zůstalo sedm domů, město přitom mělo kolem 111 objektů. Jan z Pernštejna se pak po vzoru svého otce chopil razantní přestavby celého města. Především byly měšťanské domy zvednuty o druhé patro a dostaly už renesanční podobu – byly zdobeny štíty s typickými renesančními obloučky. Přestavba probíhala velice rychle – město vyhořelo v roce 1538 a podle archivních dokumentů byla přestavba dokončena koncem roku 1542 nebo 1543. Město tím získalo novou dominantu, Zelenou bránu, byl přestavěn kostel a celá řada veřejných budov.
Prchal: V prvních dvou dekádách 16. století vytvořil Vilém II. z Pernštejna souvislý pás území, sahající od polabského oblouku až do Orlických hor, na hranice Moravy. Takže když v roce 1521 umírá, byl zcela bezkonkurenčně největším pozemkovým držitelem v Čechách a na Moravě. Jeho majetek byl dokonce větší než doména jihočeských Rožmberků.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
Osobnost Viléma II. z Pernštejna je pro nás dodnes trošku záhadou, protože během bádání stále vystupují další jeho neznámé rysy.
Ze starší české literatury nám Viléma II. z Pernštejna uvedl do povědomí především František Palacký, který ho pro české dějiny objevil z pramenů. Vilém ho nadchl natolik, že jeho význam přirovnal ke Karlu IV. To je pochopitelně přehnané, Vilém nebyl vladař, ale pouze jeden ze šlechticů. Nicméně jeho význam pro jagellonskou dobu v dějinách Čech a Moravy je zcela zásadní. Jednak se dožil vysokého věku, takže mohl dlouho ovlivňovat politické dění v zemi. Jednak měl
objektivní a realizovatelnou představu, jak by to mělo fungovat. Ale především vládl finančními zdroji. To znamená, že jako vysoký zemský úředník mohl stanovovat určité společenské normy, které byly pro ostatní přijatelné.
Vilém II. z Pernštejna je považován za prvního z českých šlechticů, který začal ve velkém formátu praktikovat systém režijního hospodaření, což je model typický pro 16. století. Určité prvky systému začal praktikovat především v tehdy nejvýnosnějším oboru, v rybníkářství. Je zakladatelem prvních velkých rybničních soustav, které potom napodobovali další šlechtici včetně Rožmberků.
Hovoří zoolog Vladimír Lemberk z Východočeského muzea Pardubice:
V místě, kde Labe zahýbá v pravém úhlu od severu na západ, nechal Vilém II. z Pernštejna vybudovat Opatovický kanál (srovnatelný je třeba se Zlatou stokou v jižních Čechách). Kanál je dlouhý asi 33 kilometrů a přivádí labskou vodu k jednotlivým rybníkům, takže když se u Semína znovu napojuje na Labe, je z něj malá stružka. Na svou dobu to byl velkolepý projekt, protože jeho stavitelé dokázali bez speciálních přístrojů přesně odhadnout konfiguraci terénu, sklon a vyrovnali se i s překážkami, jako bylo křížení vodních toků za pomoci různých akvaduktů.
Rybniční soustava, kterou Pernštejnové vybudovali na Pardubicku, byla mnohem větší než to, co se z ní dochovalo do dnešních dnů – celková plocha vodní hladiny byla původně asi desetkrát rozlehlejší. Největší rybník je Bohdanečský má přes 200 hektarů a celá soustava dohromady má v současné době asi 365 hektarů. Za Pernštejnů to bylo přes 3.600 hektarů a největší rybník Čeperka byl dokonce třikrát větší, než je dnešní největší český rybník Rožmberk.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
Vilém II. z Pernštejna začal také zavádět systém, kterému říkáme uzavřený dominikální trh. Jeho panství vytvářela jakýsi uzavřený ekonomický systém, do kterého zvnějšku pouštěl pouze dovoz zboží, které jeho poddaní nebyli schopni sami vyrobit. Myslím, že to bylo velmi efektivní, a připomíná to myšlení merkantilistů v 17. století, které tak skoro o dvě století předběhl.
Vilém II. z Pernštejna také několikrát zasáhl do změny mentality společnosti. Nejvýraznější a dodnes uznáváný jako jednoznačně pozitivní byl jeho vztah k soudobým náboženstvím. Je svým způsobem zakladatelem modelu, kterému v českém prostředí říkáme nadkonfesijní křesťanství. Víra v takovém případě neměla být vůbec považována za věc veřejného zájmu, neměla být nějakou kvalitou, která by člověka předurčovala k úřadům a podobně, ale měla být soukromou záležitostí.
Prchal: Vilém II. z Pernštejna měl dva syny a podle závěti se rodová panství rozdělila na českou část s centrem v Pardubicích a moravskou část s centrem v Prostějově. Zřejmě měl v plánu založit dvě rodové linie, ale to úplně nevyšlo. Jeho mladší syn, Vojtěch z Pernštejna, umírá bez mužských potomků, takže podle rodových smluv se majetek opět scelil v rukou jeho staršího bratra Jana z Pernštejna, zvaného Bohatý. Ten panství dále rozhojňoval nákupem statků na jihu Moravy a zejména získal do zástavní držby kladské hrabství, které z finančního hlediska nebylo úplně nejjednodušší, ale z hlediska prestižního mělo nemalou hodnotu. S titulem kladského hraběte se totiž pojilo právo razit vlastní mince, čehož Jan z Pernštejna využil, byť je razil pouze dva roky.
A co další známá renesanční sídla spojená s Pernštejny, jako je třeba Litomyšl?
Ryantová: Litomyšl bylo panství, které Pernštejnům patřilo dlouhou dobu. Nešlo však o přímé vlastnictví, ale o zástavu, kterou získal už Jaroslav z Pernštejna, syn Jana Bohatého, v roce 1552. V roce 1567 přešla na dalšího z Pernštejnů, Vratislava zvaného Nádherný. Tato zástava se ukázala jako velice výhodná, protože když došlo k rozprodávání celého rozsáhlého majetku, Pernštejnové o Litomyšl přijít nemohli, protože patřila panovníkovi. Zástava pokračovala do roku 1627, kdy ji získal od své tety Polyxeny z Lobkovic poslední žijící příslušník rodu Pernštejnů, Vratislav Eusebius. A o rok později, v roce 1628, mu ji nakonec Ferdinand II. dal do dědičné držby. Bohužel to nebylo na dlouhou dobu.
Byli Pernštejnové katolíci? Nebo se ve vyhrocené době husitských válek a za Jiřího z Poděbrad hlásili k husitství?
Marek: V době husitských válek stáli Pernštejnové na husitské straně. Vilém I. z Pernštejna se dokonce osobně angažoval při vyjednávání českého poselstva, které se snažilo osvobodit mistra Jana Husa z Kostnice. Jeho syn Jan z Pernštejna se pak dokonce účastnil spanilých jízd husitů a posléze se stal pobočníkem českého krále Jiřího z Poděbrad.
Hovoří historik František Šebek z Východočeského muzea Pardubice:
Páni z Pernštejna měli ve znaku zubří hlavu s houžví v nozdrách. O původu toho znaku se vyprávěla
pěkná pověst o prostém uhlíři: někde v lesích, kde dnes stojí hrad Pernštejn, žil chudý uhlíř Vojtěch a pálil tam v milířích uhlí. Jednou se vrátil domů a zjistil, že mu v chalupě někdo krade jídlo. Druhý den se proto vrátil dřív a viděl, že mu tam hospodaří divoký zubr, takže zavřel dveře a zvíře v chalupě uvěznil. Pak vzal vrbový proutek, prostrčil ho zubrovi nozdrami, upletl houžev a zkrocené zvíře odvedl na knížecí hrad… Od této části se už jednotlivé verze pověsti liší. Nejčastěji se hovoří o tom, že zubra odvedl ke knížeti, kde mu před užaslými diváky jedinou ranou usekl hlavu, a za toto udatenství dostal do znaku zubří hlavu, svobodu a lesy, kde dřív pálil uhlí, tam postavil hrad a tak dále.
Na pověsti je podstatné, že Pernštejnové odvozovali svůj původ od prostého uhlíře (podobně jako Přemyslovci od svého oráče), čímž dokazovali starobylost rodu, tedy že erb nevznikl při rytířském klání nebo něčem podobném. Byla to veliká deviza, dnes bychom řekli marketingový kapitál, a jejich cena jako aristokratického rodu tím vzrůstala.
Marek: Nejstarší vyobrazení pověsti o uhlíři Věňavovi se nachází na hradě Pernštejn a pochází z období středověku – odhaduje se, že je ze 14. století či z první poloviny 15. století. Podobná vyobrazení můžeme najít na zámku v Pardubicích, na kostele svatého Bartoloměje v Pardubicích, v Litomyšli nebo na Kunětické hoře. Pocházejí však až z doby Viléma mladšího z Pernštejna, tedy z druhé poloviny 15. století, případně z počátku 16. století. A nebyl to jen on, kdo se snažil o rozšiřování pernštejnské rodové pověsti. Například jeho vnuk Vratislav z Pernštejna si nechal svou rodovou pověst vyobrazit na stolním servisu, který si objednal až v Itálii v Urbinu.
Když se na pernštejnských sídlech objevuje vyobrazení této pověsti, je skutečně jisté, že je to ta rodová pověst? V srpnovém čísle časopisu Dějiny a současnost, které je věnováno Pernštejnům, je v článku historika Libora Jahna zajímavá poznámka, že to vždy nemusí být Věňava krotící zubra, ale že to může být prostě řezník, který vede vola na jatka. Co si o tom myslíte?
Marek: Může se to vysvětlovat i takto, ale osobně se přikláním k první variantě.
Prchal: Zejména u starších vyobrazení si skutečně nejsme jisti, co to vlastně je. Ovšem u zmíněných vyobrazení v Pardubicích nebo v Litomyšli je to už doprovázeno nejen erby pánů z Pernštejna, ale většinou i nápisovými páskami, takže tam jsme na jistější půdě.
Když se řekne Pernštejnové, každý si vybaví především hrad Pernštejn. Nakolik byl pro Pernštejny tento hrad důležitý? Sídlili tam? Nebo to pro ně až tak významné místo nebylo?
Ryantová: Pernštejnové na Pernštejně původně sídlili, ale jak se rozšiřoval jejich majetek, místo jejich hlavního sídla měnilo. Nakonec to byly Pardubice, mezitím i Helfštejn a důležitou roli sehrála v závěru i Litomyšl a palác v Praze.
Pernštejn však hrál důležitou roli původního rodového sídla. Navíc tam byl klášter a kostel v Doubravníku, který plnil roli rodového pohřebiště. Poslední členové rodu, zřejmě Vratislav Nádherný, se snažili o vybudování honosného pohřebiště, ale nakonec k tomu nedošlo. Sám Vratislav tam sice byl pohřben, ale jeho manželka pak nechala přenést jeho ostatky do Chrámu svatého Víta v Praze.
Z hlediska reprezentace měla ve vazbě na blízké Pardubice velice důležitou roli také pernštejnská zbrojnice. Proč bylo na pardubickém zámku nashromážděno takové množství zbraní? Mělo to pouze reprezentační funkci nebo Pernštejnové skutečně počítali s tím, že by je mohli prakticky použít?
Prchal: Platí obojí. Praktická a reprezentativní funkce se u šlechtických zbrojnic té doby nedají zcela oddělit.
V té době fungoval systém zemské hotovosti, kdy byl každý majitel pozemku nucen vypravit do pole vojsko, které vyzbrojoval z vlastních zásob. Z tohoto úhlu pohledu plní zbrojnice v 16. století skutečně vojenskou funkci.
Co se týče reprezentační role, Pardubice byly jako hlavní rodové sídlo velmi exponovaným místem, kam jezdily urozené návštěvy a tak dále, a zbrojnice byla od počátku koncipována jako předmět zájmu návštěvníků. Umístěna byla proto tak, aby si ji návštěvníci (šlechtic, ale i panovník) mohli prohlédnout a mohli obdivovat vojenskou sílu. Například děla byla umístěna venku, aby byla vidět hned při příchodu. Nebylo to zrovna praktické, protože děla podléhala povětrnostním podmínkám a zkáze. Ovšem z hlediska demonstrace suverenity a odkazu na válečnickou tradici rodu a šlechty obecně to bylo umístění velmi racionální, protože podtrhovalo dojem pernštejnské rezidence jakožto dobře opevněného opěrného bodu.
Vytváření image rodu pánů z Pernštejna mělo ještě jednu zajímavou rovinu, a to praktické vazby na významné rody v zahraničí, zejména ve Španělsku?
Marek: Kontakty Pernštejnů se Španělskem začínají v první polovině 16. století cestami Vratislava z Pernštejna za arciknížetem Maxmiliánem, který v letech 1548 až 1551 zastával úřad místodržitele Španělského království. Vratislav v této době navštívil Pyrenejský poloostrov minimálně čtyřikrát, takže měl dostatek možností navázat kontakty se španělskou šlechtou.
V roce 1555 se oženil s kastilskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara y Mendoza z jednoho z nejvýznamnějších rodů Pyrenejského poloostrova. Získal tím příbuzenské vazby na šlechtu Pyrenejského i Apeninského poloostrova, kde rod Manrique de Lara jistou dobu sídlil.
Jak se jejich vztahy rozvíjely?
Marek: Vratislav z Pernštejna si svou španělskou choť přivedl do Prahy a z jejich manželství vzešlo poměrně početné potomstvo, které bylo rovněž silně orientováno na Španělsko jak politicky, tak kulturně a nábožensky.
Vratislavův syn Jan se oženil se svou sestřenicí Marií Manrique de Lara. Jeho dcera Johana z Pernštejna se provdala za španělského šlechtice Fernanda de Aragon, vévodu z Villarmosy. A dcera Louisa odešla v roce 1581 s císařovnou Marií do Španělska, kde vstoupila do kláštera Descalzas Reales, jednoho z nejvýznamnějších duchovních středisek v Madridu. Vratislavovy další dvě dcery Františka a Bibiana se pro změnu provdaly za italské šlechtice, kteří však náleželi ke klientům španělského krále v Itálii. Bibiana se provdala za Franceska Gonzagu, markýza z Castiglione. A Františka si vzala Andreu Mattea de Aquaviva, knížete z Caserty, který pocházel ze španělského Neapolska.
Jaký byl osud synů Jana z Pernštejna Vratislava, Jaroslava a Vojtěcha z hlediska hospodářského vývoje pernštejnského majetku?
Prchal: Po otci zdědili rozsáhlý majetkový komplex, který byl však nesmírně zadlužený. A zatímco Jan z Pernštejna ještě věnoval správě svých majetků osobní péči, jeho tři synové už byli představitelé šlechty trochu jiného „střihu“.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
Budoucnost synů Jana z Pernštejna byla předurčena už během jejich dětství, protože tehdy se změnilo paradigma chování šlechty. Během půl století se šlechtici proměnili z vládců území, která jim patřila a kde sídlili na svých hradech, v panovníkovi dvořany, protože kariéru mohl udělat pouze ten, kdo byl u dvora a v blízkém okolí panovníka.
Prchal: Všichni tři byli pevně ukotveni u habsburských dvorů, ať už u panovnického dvora, nebo u arcivévodských dvorů, a od útlého věku se správě rodových financí příliš nevěnovali. Takže když zdědili pozemkový majetek, nejen nerozuměli finančním a hospodářským operacím, ale ani se jim nemohli osobně věnovat, protože byli neustále na cestách s habsburským dvorem.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
V podstatě vůbec nerozuměli tomu, jak funguje systém šlechtického panství, odkud peníze přicházejí, jak se půjčují a podobně, protože nikdy neměli tu potřebu. Oni pouze vždycky psali do finanční komory, že potřebují tolik a tolik dukátů, a úředníci měli za úkol to sehnat za jakoukoli cenu.
Za této situace se rychle rozkutálely peníze získané z prodeje Kladska (prodáno bylo krátce po smrti Jana z Pernštejna v roce 1549). A na počátku 50. let 16. století se začali dostávat do problémů, protože nebyli schopni splácet úroky z půjček, kterými byla panství zatížena.
Prchal: Bratři se majetkově oddělili. Nejmladší Vojtěch získal část moravských panství a podařilo se mu je poměrně dobře sanovat, což se ale příliš nepovedlo Vratislavovi a zejména Jaroslavovi, který skončil totálním majetkovým krachem. Byla to obrovská aféra, která značně poškodila do té doby čistou pověst Pernštejnů.
Marek: U synů Jana z Pernštejna se tehdy střetávala potřeba šetřit s potřebou uchovat si svůj sociální status, nějaký mocenský vliv. Pokud si totiž chtěli uchovat svoje společenské postavení, museli se zapojit do takzvané okázalé spotřeby a museli utrácet.
Hovoří děkan Filozofické fakulty Univerzity Pardubice Petr Vorel:
Spousta podvodníků z řad domácí šlechty a lichvářů finančních problémů Jaroslava z Pernštejna využila a půjčovala mu za nesmírně nevýhodných a lichvářských podmínek. Jaroslav na ně přistupoval, protože byl v naprosto zoufalé situaci a potřeboval peníze. Nakonec to vypadalo, že se ohromné panství, budované víc než půl století, po roce 1558 rozpadne do rukou jednotlivých věřitelů. Majetek se rozprodával i ve formě dražby.
Pardubice se však v roce 1560 rozhodl koupit král Ferdinand, protože šlo o velice reprezentativní sídlo a velké a výnosné panství, čímž skončila éra pánů z Pernštejna v Pardubicích. Než Rudolf II. přesídlil trvale do Prahy, zámek sloužil jako rezidenční a poměrně často tady pobýval i dvůr při přejíždění mezi Prahou a Vídní. S rolí rezidence zůstalo zachováno i velké panství, které obklopovalo zámek a město a vytvářelo jeho ekonomické zázemí.
Jak to bylo s konfesí této pernštejnské generace. Všichni tři bratři byli katolíci? Nebo to bylo jinak?
Ryantová: Všichni se postupně stali katolíky. Zejména to platí pro Vratislava, který zastával nejvyšší funkce, protože se stal nejvyšším kancléřem a pohyboval se v bezprostředním okolí císaře. U něj se konfesní proměna projevuje asi nejvíce. Ze začátku patřil mezi mírné příznivce jednoty bratrské, postupně ale přešel na jednoznačně katolickou stranu. Dokonce začal na svých panstvích provádět různé rekatolizační zásahy a vyjádřil se velmi ostře i proti příslušníkům jednoty bratrské.
To souvisí i s orientací na Španělsko. V české literatuře se vžil díky historiku Josefu Janáčkovi pojem „pernštejnský salon“ jako označení pro společnost, která se scházela v Pernštejnském paláci na Hradčanech (dnešním Lobkovickém paláci) v domácnosti Marie Manrique de Lara, vdovy po Vratislavovi z Pernštejna. O co šlo?
Marek: Domácnost Marie Manrique de la Lara a jejich dcer v Pernštejnském paláci na Hradčanech byla jedním z center španělské politiky a kultury ve střední Evropě. Dá se říct, že to bylo nejvýznamnější centrum španělské politiky hned po španělské ambasádě u císařského dvora.
Do pernštejnského salonu na Pražském hradě přicházeli reprezentanti české katolické šlechty a samozřejmě představitelé císařského dvora, ale také cizinci, a to především z jihu Evropy. Sezením v pernštejnském salonu vévodil španělský vyslanec u císařského dvora Guillén de San Clemente a po něm Baltasar de Zúniga.
Nemůžeme si pernštejnský salon představovat jako centrum, kde se kuly pouze politické pikle. Tato urozená společnost si udělala čas i na různé uvolněné radovánky, včetně radovánek milostných. Obzvláště vdova po Janovi z Pernštejna, Anna Marie Pernštejnská de Mendosa se nechvalně proslavila svými aférami s Karlem z Lichtenštejna, kardinálem Alessandrem d´Estem či francouzským kavalírem Pierrem Bergeronem. Zda mezi její milence patřil i španělský vyslanec, nevíme. Historik Josef Janáček naznačil, že tomu tak být mohlo, ale já jsem k tomuto názoru spíš skeptický. Guillén de San Clemente byl v té době již poměrně starý muž, kterého sužovaly různé nemoci, a v pernštejnské rodině byl vnímán spíš jako starý rodinný přítel.
Zajímavý osud měla také dcera Vratislava z Pernštejna Polyxena, která se dvakrát provdala, a vždy velmi zajímavě?
Ryantová: Právě na Polyxenu, nejprve z Pernštejna, jednu dobu z Rožmberka a nakonec z Lobkovic dolehl osud rodiny po Vratislavově smrti, kdy se ukázalo, že je rodina totálně zadlužena. Bylo proto nutno uchýlit se k výhodnému sňatku.
Na rozdíl od sester se neprovdala do zahraničí, protože se pro ni našel ženich doma a byl to ženich velmi významný. Jejím mužem se stal o řadu let starší Vilém z Rožmberka, tehdy první šlechtic po králi, který patřil k přátelům Polyxenina otce a byl i jedním z poručníků, kteří byli ustanoveni po jeho smrti. V roce 1587 tak došlo k jedné z nejslavnějších svateb v raně novověkých Čechách. Manželství ovšem netrvalo dlouho, necelých šest let, ale paradoxně to bylo nejdelší manželství Viléma z Rožmberka.
Když Polyxena ovdověla, zůstávala řadu let svobodná a podruhé se provdala až v roce 1603, tentokrát za nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (tedy člověka, který zastával podobnou funkci jako kdysi její otec).
Z jejich manželství vzešla velmi zajímavá a pozoruhodná korespondence. Vy jste edičně připravil velmi objemný svazek Svědectví o ztrátě starého světa. Manželská korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny Lobkovické z Pernštejna. Čeho se jejich dopisy týkají?
Marek: Nalezneme tam zprávy o politických dějinách jak středoevropské habsburské monarchie, tak ostatních evropských států, ale i různé zprávy ze společnosti. Oproti jiným pramenům to má tu výhodu, že ve svých dopisech hovoří velmi otevřeně o svých příbuzných, představitelích císařského dvora nebo české zemské šlechty, a ne vždy lichotivě.
Tuto otevřenost dovolovala především jazyková stránka jejich dopisů, protože dopisy psali ve španělštině, a důmyslně promyšlený systém kryptonym, kterými nazývali své současníky. Některé přezdívky jsou velice úsměvné jako „blecha, “nemocný kníže„, “vařená slepice„ a podobně. Albrecht z Valdštejna měl například přezdívku “chvastoun„, Karel z Lichtenštejna byl v dopisech “kámen„ a Jan Oldřich z Egenberga, jedna z nejvýznamnějších postav císařského dvora Ferdinanda II., si vysloužil přezdívku “nemocný kníže" a tak dále.
V souvislosti s Polyxenou se ještě sluší zmínit Pražské Jezulátko. Jaká je tam souvislost?
Ryantová: Souvislost je to zcela bezprostřední, protože právě Polyxena z Lobkovic darovala sošku Pražského Jezulátka klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně.
Soška má zajímavou historii. Do Čech ji měla přivézt už Polyxenina matka Marie Manrique de Lara, která ji zase měla dostat od své matky Isabely de Briceno, která ji podle pověsti také dostala od své matky, svaté Terezie z Ávily (Terezie od Ježíše), nicméně není to doloženo. Doloženo ale je, že to byla rodová památka.
Polyxena ji věnovala klášteru po smrti svého manžela v době, kdy sama ještě neměla žádnou vnučku a dokonce ani naději na to, že nějakou vnučku vůbec mít bude, protože její jediný syn ještě nebyl ženatý. Navíc to byla velmi neklidná doba třicetileté války.
Bratrem Polyxeny z Pernštejna byl Jan z Pernštejna, člověk zajímavého osudu. Nešel ve stopách svých předků, že by hospodařil a hromadil statky, spíše musel řešit dluhovou krizi rodu, a také si vybral trochu jinou životní dráhu?
Prchal: Vybral si dráhu vojáka, vojevůdce. Částečně to možná souviselo s jeho přirozeným naturelem a částečně asi také s těmi dluhy. Pro úspěšného vojáka se tehdy totiž otevírala pestrá škála možností, jak si „přivydělat“ různými kořistmi, výkupným a podobně. Navíc Jan z Pernštejna měl podle všeho pro tuto kariéru určité vlohy.
V armádě začínal ve službách španělských Habsburků v Nizozemí. Když ale v Uhrách vypukla patnáctiletá válka s Turky, přesunul se na uherské bojiště, kde si počínal poměrně zdatně. S jeho jménem je spojen dokonce i vynález výbušniny, které se přímo říkalo pernštejnská petarda. Sloužila v podstatě k vyhození do povětří hlavního vstupu do pevnosti.
Jan z Pernštejna by se na poli cti a slávy pravděpodobně proslavil mnohem víc, ale zemřel relativně mladý v roce 1597 velmi nehezkou smrtí. Při obléhání klíčové pevnosti Raab, dnešní Györ v Maďarsku, jej zasáhla dělová koule přímo do prsou a oddělila mu v podstatě celou levou polovinu včetně nohy a tak dále. Předtím ještě stihnul zplodit jednoho mužského potomka, čímž byl biologický zánik rodu v mužské linii alespoň o jednu generaci oddálen.
Janův syn Vratislav Eusebius ale skončil podobně, i když ne tak drasticky jako tatínek. Jak to s ním bylo?
Prchal: Po vzoru svého otce si také vybral vojenskou kariéru a bojoval nějaký čas pod velením Albrechta z Valdštejna. Jeho konec přišel náhle v roce 1631. Byl vyslán v čele průzkumného oddílu v severním Německu vstříc Švédům a v bezvýznamné šarvátce, o které mnoho nevíme kromě toho, že to bylo někde u města Tangermünde, byl těžce raněn a na následky zranění zemřel. S jeho smrtí se uzavírá mužská linie rodu pánů z Pernštejna.
Jak to bylo se ženskou linií? Ženy potom ještě přežily?
Ryantová: Frebonie z Pernštejna, sestra Vratislava Eusebia, se neprovdala a zemřela v roce 1646. Tím se historie rodu uzavřela definitivně. Další linie byla totiž spojena se synem Polyxeny z Lobkovic, která se tak stala zakladatelkou, pramátí, rozsáhlého rodu Lobkoviců.
Kdybyste si měli z rodu pánů z Pernštejna vybrat jednu osobnost, která vám připadá nejzajímavější, koho byste si vybrali?
Ryantová: U mě je to jasně Polyxena. Polyxena je velmi známou osobností. A i když se na ni zájem historiků koncentroval možná až příliš a možná příliš jednostranně, byla to žena, která po jistou dobu nesla na svých bedrech starosti za pernštejnský majetek a jeho další osudy. Takže i to patřilo do jejího života.
Prchal: Je to samozřejmě ryze subjektivní volba, ale mým favoritem je Jaroslav z Pernštejna. Jeho osud má blízko k antickým dramatům. Jaroslav měl veškeré předpoklady k tomu, aby udělal zářivou kariéru. Byl urozený se skvělým původem, relativně bohatý, skvěle vzdělaný, nepochybně intelektuál své doby se zajímavými styky na italské humanistické kruhy. Bohužel ale nebyl příliš dobrým hospodářem a navíc zdědil dluhovou situaci, se kterou by si neporadil ani člověk mnohem lépe vzdělaný v těchto otázkách.
Jeho pád pak byl skutečně rychlý a monstrózní. V roce 1558 mu z rodového dědictví nezbylo nic než pardubické panství, na které byla uvalena věřitelská správa. Situaci psychicky absolutně nezvládl a utekl do Itálie, takže to za něj celé řešil jeho bratr Vratislav. Jaroslav se do Čech už nikdy nevrátil, odjel do Uher na statky své manželky, kde pár týdnů po prodeji Pardubic zemřel bez známek jakýchkoliv fyzických problémů. Zkrátka celou situaci psychicky neunesl a odešel.
Marek: Já bych si vybral dvě Pernštejnky – Marii Manrique de Lara a její dceru Polyxenu. Vybral bych si je proto, že jako příslušnice něžného pohlaví měly daleko těžší podmínky vyniknout ve společnosti, přesto nakonec významem předčily i své mužské protějšky. Navíc v době, kdy stály v čele rodu, se pernštejnský rod nacházel ve velkých ekonomických problémech. Přesto si dokázaly udržet vysoké sociální postavení a svůj mocenský vliv.
Je to o to zajímavější, když si uvědomíme, že Marie Manrique de Lara porodila manželovi 20 dětí, takže byla velkou část svého života těhotná. A Polyxenu z Pernštejna zmiňuji hlavně proto, že díky ní žije nadále odkaz Pernštejnů, a to v rodovém odkazu roudnických Lobkoviců.
(redakčně kráceno)