Praha – Dvacet let normalizace poznamenalo celou společnost, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FFUK) nevyjímaje. Tehdejší adresa fakulty a nakonec i název knihy odráží ducha doby, k níž se publikace sedmi badatelů vrací: Náměstí Krasnoarmějců. Nástup normalizace na FF UK probíhal poměrně dlouho a jeho dopady byly výraznější než jinde. Až v polovině 70. let totiž dosáhla tehdejší moc svého cíle - potlačila étos veřejného intelektuála a nahradila jej vzorcem pedagoga-zaměstnance.
Náměstí Krasnoarmějců 2: Adresa „ostrůvku pozitivní deviace“
Pro československou normalizaci není charakteristické násilí jako takové, ale vlastně podivné, ale zákonné způsoby, jakými byli lidé získáváni ke spolupráci a loajalitě. Byla to zkouška charakteru. Lidé mnohdy balancovali na hraně mezi vlastním přesvědčením a tím, co se od nich očekávalo. Stranické prověrky na FFUK například vyžadovaly tzv. dodatky k životopisům, v nichž bylo nutné zhodnotit své jednání v krizových letech. „Lidem bylo jasné, že se od nich vyžaduje určitá interpretace poplatná oficiální politice. Na druhou stranu ale nebyli ochotní zcela popřít to, v co během roku 1968 věřili a na čem se mnohdy aktivně podíleli,“ popsal pro Portál ČT24 dilema, kterým akademici procházeli, jeden z badatelů Jakub Jareš.
Vysokoškolští studenti bývají v čele veřejného dění zejména v období společenských zvratů. Kniha podrobně popisuje úzkou skupinu studentů (FF UK) právě mezi dvěma zásadními společenskými zvraty – pražským jarem a listopadovým převratem. V obou zlomových událostech zrovna studenti sehráli významnou roli. Publikace nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale přibližuje i jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a jejich dilemata.
Normalizace: Kompromisy, „ostrůvek pozitivní deviace“
Zejména akademici se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek, na něž lze v knize najít odpovědi. Jaké kompromisy, na něž musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, a proč většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ?
Právě pojem „ostrůvek pozitivní deviace“ používá podle autorů publikace celá řada pamětníků té doby. „Společnost podle nich byla jako celek ovládaná KSČ, prostoupena dobovou ideologií a deformována, lidé si navzájem nevěřili a udávali se, ale jejich pracoviště se tomuto nepěknému obrazu vymykalo – bylo právě oním ostrůvkem pozitivní deviace,“ vysvětluje jeden z autorů Matěj Spurný.
GALERIE
Výstava o sledování zdroj: ČT24
Jak válčili s StB a co znamenala pro akademickou půdu Charta 77?
Autorům nešlo ani tak o jména agentů StB, ale o strategii a úspěšnost jednání, kterou používali jak studenti, tak i akademici. „Ukazuje se, že snaha vyjít vstříc StB v několika případech hrála roli jako určitá protiváha nepřízni politického osudu, jako určitá nová šance, jak zůstat na fakultě i s politickým škraloupem. Pro některé politicky postižené se StB stala jednou z nadějí, k níž se vztahovali a od níž, jak doufali, dostanou zpět to, o co přišli,“ podělila se s portálem ČT24 o své postřehy při práci na knize jedna z autorek Katka Volná.
Chartu odsoudili, aniž by ji četli stejně jako jiní v celé společnosti. Zástupce CZV KSČ Karel Angelis k situaci okolo Charty 77 tehdy uvedl, že „celou záležitost nelze dramatizovat, neboť hrstka lidí, která pamflet podepsala, stojí osamocena proti obrovské vůli pracujícího lidu.“ Ve fakultním prohlášení k Chartě 77 ze 13. ledna 1977 se o signatářích hovoří jako o lidech, kteří „… zneužívají velkorysosti státních orgánů, pokračují ve svých protistátních akcích a dovolávají se přitom demokratické svobody a humánního jednání.“ Podepsali takřka všichni, jednoznačně odmítli pouze tři. Jediný pedagog, Jiří Záruba, naopak Prohlášení Charty 77 podepsal. "Po tvrdém nátlaku ze strany StB ovšem tento šedesátiletý vyučující na katedře výchovy a vzdělávání dospělých svůj podpis veřejně odvolal, dodává jedna z autorek Marta Edith Holečková (viz Záruba, Jiří: „Odvolávám svůj podpis“, Rudé právo 57, 26. 1. 1977).