Jiří Pechar obětoval většinu svého vědeckého života literatuře, a to ať z pohledu literárního vědce, překladatele, či spisovatele a samozřejmě čtenáře, ale také ve vztahu k filozofii a historii. Za komunistického režimu byl však dlouho odkázán na překládání beletrie z francouzštiny, španělštiny a němčiny, zatímco jeho badatelská práce vycházela pouze v samizdatech a k oficiálnímu vydání došlo až po sametové revoluci. O proměnách literatury, jejím vnímání nebo vztahu komunistického režimu ke kultuře hovořila s Jiřím Pecharem v Profilu z 21. ledna Patricie Strouhalová.
„Bez čtenáře se kniha hodnotit nedá,“ říká Jiří Pechar
Jedna z vašich knih se jmenuje Dvacáté století v zrcadle literatury. Jaké to bylo probírat se jimi?
Ta knížka vznikla v souvislosti s mými přednáškami na filozofické fakultě. A probírat se jimi? Probíral jsem se jimi celý život, nejen v souvislosti s touto knihou, v které jsem se snažil popsat, jak se literatura v průběhu dvacátého století vyvíjela a jak odrážela proměny společenské situace.
Jaké proměny byly ty zásadní? Jak se vyvíjela? Ptám se na to i s ohledem na vaši poslední knihu Literatura v průsečíku otázek. Co dělá literaturu literaturou? Jak máme literaturu hodnotit? A jak ji máme vědecky studovat?
V jedné z posledních kapitol této knihy hovořím o takzvaných kulturních studiích, což je na některých západních univerzitách dost rozšířený předmět, a ty zpochybňují status uznaného korpusu literárních děl a zajímá je vztah literatury oficiálně uznávané a „literatury myší“.
A co se týče hodnocení literatury, už francouzští strukturalisté, například Todorov, zdůrazňují, že k ní nelze přistupovat bez zaměření na čtenáře. Hodnocení totiž předpokládá, že si uvědomujeme, co čtenář od literatury vyžaduje a co mu literatura může dávat. Kniha se sama o sobě bez ohledu na konkrétní čtenáře, kteří ji budou číst, hodnotit nemůže.
Vaše poslední vydaná próza se jmenuje Upilované mříže, vydána byla v roce 2011, ale je už z roku 1973. Letmým pohledem se to zdá jako složité čtení. Pro koho je tato kniha určena? Někdo by mohl říct, že to je dílo pro dnešního čtenáře nečitelné?
U žádné knížky nemůžete jednoznačně říct, pro koho je určena, poněvadž to, kteří čtenáři si k ní najdou cestu, se teprve ukáže.
Četba této knihy je trochu obtížnější, protože jsem třeba zvolil formu věty, jakou používal William Faulkner nebo Claude Simon, příslušník francouzského „nového románu“, který dokonce dostal Nobelovu cenu. Je to prostě věta, na kterou si člověk musí zvyknout, takže to není snadné.
Profil: Jiří Pechar (zdroj: ČT24)
Francouzská historička Francoise Mayerová tvrdí, že v českém případě byla alternativní literatura přímo podstatou opozice vůči režimu. Předpokládám, že s tímto názorem se zcela ztotožňujete?
Jistě. Takzvaně normalizační režim byl zaměřen zejména na represi vůči kultuře. Kriminálních postihů bylo relativně málo, to se nedá srovnávat třeba s padesátými lety, ale kultura byla totálně zdecimovaná, takže se musela proti režimu bránit.
Z toho vychází i vaše publikace Život na hraně?
Ano, je to vlastně trochu autobiografie, k napsání té knížky mě vedlo zejména to, že jsem si uvědomoval, že o fungování toho režimu nemáme adekvátní představu. Režim usiloval o to, aby se lidé báli, a volil takové represivní prostředky, aby nepřitahovaly pozornost Západu (to by rušilo tehdejší jednání Sovětů se Západem) a zároveň vznikala představa, že je trestáno všechno, co si kdo proti režimní ideologii dovolí. Ve skutečnosti to tak nebylo. Například pokud jde o literaturu, a lidé si to dost neuvědomují, za knihy jako takové lidé zavíráni nebyli. Jeden případ byl v Ostravě, ale to byl speciální akt ostravských estébáků, a pak byl zavřen Jiří Gruša. Zavřena byla i Eva Kantůrková, ale ne za knihy, které psala, ale za to, že zařizovala posílání samizdatových knih do Německa. A Václav Havel také nebyl zavřen za své texty, ale za svou organizační aktivitu.
Zvlášť nápadně to ilustruje právě případ Jiřího Gruši. Když napsal Dotazník, byl sice v souvislosti s tou knihou zavřen, ale nanejvýš na několik měsíců a pak ho museli pustit, protože to vyvolalo velice ostrou reakci západních spisovatelů, protest proti jeho věznění podepsal například Heinrich Böll. A protože se to muselo nějak uzavřít, udělali to šalamounsky – poslali Jiřímu Grušovi dopis, kde stálo, že jeho kniha je sice psána z naprosto protisocialistických pozic, ale protože nemůže být pro svoji nejapnost společensky nebezpečná, stíhání se zastavuje.
Filozof Václav Černý byl váš životní učitel. Co nejdůležitějšího pro vaši budoucnost vám předal?
Václava Černého jsem znal jako vydavatele Kritického měsíčníku, který hrál v období 1945 až 1948 obrovskou roli, protože hájil svobodu kultury proti nastupujícímu přizpůsobování se sovětským normám v glajchšaltování kultury. A to mě vedlo k tomu, že jsem šel k němu studovat na fakultu. Bohužel jsem ho tam zažil už jenom rok a půl, protože musel z fakulty odejít a byl dokonce zavřený, ale naštěstí zemřel Stalin, takže ho propustili. Stýkal jsem se s ním pak celý život.
Jste největším znalcem Marcela Prousta v českém prostředí. Čím vás nejvíc ovlivnil, zaujal?
Když jste se zmiňovala o obtížnosti četby mé prózy, obtížně čitelný, i když jiným způsobem, je i Proust. Má sice jinou formu vět, ale zase jsou běžně třeba přes celou stránku, čili na četbu to také není snadné.
Proustovo dílo má dvojí aspekt. Jednak je to vylíčení francouzské společnosti a tudíž evropské společnosti jako takové v přelomovém období, které zahrnuje i první světovou válku, Dreyfusovu aféru ve Francii a tak dále. A jednak je to román, u něhož bylo obdivováno psychologické mistrovství. A protože jsem se také trochu zabýval psychoanalýzou a publikoval jsem o tom jednu knížku (Psychologický pohled na člověka), byl mi z tohoto hlediska Proust dost blízký.
(redakčně kráceno)