K prvnímu bojovému nasazení československých jednotek na východní frontě došlo 8. března 1943 u vesnice Sokolovo. 1. československý prapor, poskládaný z víceméně nezkušených a nevycvičených vojáků, rozdělený sociálně, národnostně, ale i politicky tam odvrátil útok silnější a hlavně mnohem zkušenější německé armády. Vznikla legenda, kterou reprezentuje smrt mladého nadporučíka Otakara Jaroše, Hrdiny Sovětského svazu. Propagandistický balast a mýty, které na východní odboj nanesla doba komunismu, ale i léta těsně po jeho pádu, skutečnou povahu bojů na Východě drasticky zkreslily. Bitva o Sokolovo je však i bez zbytečných příkras skutečným triumfem, ke kterému má smysl se hlásit.
Voják Otakar Jaroš
O Sokolovu, Jarošovi a východní frontě hovořili v Historii.cs historici Eduard Stehlík z Ústavu pro studium totalitních režimů, Zdenko Maršálek z Ústavu pro současné dějiny a Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.
Jak padl Otakar Jaroš? Verzí jeho smrti jsem slyšel víc.
Stehlík: Svědectví existuje několik. Nejspíše byl zastřelen kulometem německého tanku, který pronikl až do středu obrany Sokolova. Existují i verze, že skočil se svazkem ručních granátů pod pásy tanků nebo že byl tankem přejet.
Jakl: Když byl ukládán do hrobu, přítomní svědci ho poznali, takže musel být v poznatelném stavu.
Jak to vlastně u Sokolova vypadalo?
Stehlík: Říká se tomu bitva u Sokolova, ale z vojenského hlediska jde maximálně o boj a z pohledu východní fronty o marginální záležitost – útok některých německých tanků a obrněných transportérů na osadu, kterou bránila jedna rota. Z pohledu československých vojenských dějin jde však o záležitost naprosto unikátní a nesmírně důležitou. Je to totiž první boj našich vojáků na východní frontě, kde po boku Rudé armády bojovali s výraznou německou přesilou a vynikajícím způsobem obstáli. Nic přitom nebylo na jejich straně: byli to vojáci, kteří nikdy nebojovali, takže neměli bojové zkušenosti. Většina z nich měla za sebou útrapy lágrů, věznění, nadto krátce před bitvou absolvovali 350kilometrový pochod zasněženým terénem bez dostatečného zásobování.
Kdo to byl Otakar Jaroš?
Maršálek: Jaroš pocházel ze skromnějších poměrů. Rozhodnutí, že se stane vojákem z povolání, přišlo až v době základní vojenské služby, ke které nastoupil v roce 1933. V roce 1935 nastoupil na Vojenskou akademii a tu ukončil v roce 1937 jako poručík telegrafního vojska (spojař). Zajímavé je, že coby spojař skončil jako velitel pěší roty.
Stehlík: Kromě technické specializace byl skvěle fyzicky vybaven, protože byl velký sportovec, sokol, vesloval, byl to skaut. A co se vojenské kariéry týče, velice důležitou roli sehrál jeho strýc, plukovník František Konopásek, ruský legionář, velitel cyklistického praporu. Možná i strýcův příklad ho zavedl do uniformy a nakonec i na bojiště druhé světové války.
Jak to, že se tak mladý stal velitelem roty?
Jakl: Souvisí to s atmosférou roku 1938, 1939, kdy byli vyřazováni z armády mladí poručíci, kteří původně byli připraveni jít do boje a obětovat vše. Mnoho z nich pak proto odešlo bojovat do exilu.
Maršálek: Jaroš byl sice mladý poručík, ale jako všichni, kteří v roce 1937 nebo 1938 odešli z Vojenské akademie, byl v uniformě už dlouho. Základní službu nastoupil v roce 1933, takže u Sokolova byl už téměř deset let ve vojenské službě.
Stehlík: Nesmíme zapomenout, že řada vyšších důstojníků odešla přes Polsko do Francie a pak do Velké Británie. Na území Sovětského svazu zůstal poměrně úzký organizátorský kádr, kde nebyly vysoké šarže. Pominu-li naši vojenskou misi v Moskvě, nejvyšší hodnost měl podplukovník Svoboda, pak tam byl štábní kapitán Bedřich, ale zbytek jsou poručíci a nižší hodnosti.
Maršálek: Původně se v Sovětském svazu sešlo téměř 180 důstojníků, ale během jara a léta 1940 a na počátku roku 1941 většina z nich odešla do Francie a potom na Střední východ. Podplukovníku Svobodovi tak ze skutečných profesionálů zůstanou opravdu jenom ti mladí poručíci.
V období, kdy odjížděli vyšší důstojníci, tak Sovětský svaz nebyl ve válce…
Stehlík: Chtěli bojovat za Československou republiku, takže museli někam jinam. Nehledě na to, že když se v roce 1939 dostávají na území Sovětského svazu, dostávají se do ruského zajetí, protože postupující jednotky Rudé armády obsazují východ Polska.
Jaký je rozdíl mezi internací a zajetím?
Stehlík: Celá řada šéfů na sovětské straně se k nim chovala jako k válečným zajatcům, pominu-li to, že je okradli. Nikdo si nehrál na nějaké spojenectví, to nebylo. Ostatně je to stejná doba, kdy se to sovětských rukou se dostávají statisíce válečných polských zajatců. Polští kolegové mi ukazovali archivní materiály, kde titíž lidé, kteří později rozhodli o tom, že polští vojáci skončí v hromadných hrobech v Katyni, rozhodují i o Čechoslovácích. A naštěstí oni přežijí.
Jakl: V Muzeu gulagu v Moskvě jsou v expozici uvedeni také vojáci českého a slovenského legionu, je tam také podplukovník Svoboda. S kolegou jsme si říkali, vždyť přece nebyli v gulagu, byli jen internováni. Velice zkušená paní průvodkyně se na nás tak podívala a řekla, a co myslíte, že byli ti ostatní?
Nutno také říci, že organizační kádr jednotky nebylo jakoby nějaký odpad. Naopak, ti, kteří zůstávali v Rusku, byli vybíráni z těch, kteří už prokázali nějaké schopnosti a u kterých se dalo předpokládat, že budou fungovat jako skutečný základ něčeho dalšího.
Maršálek: U Poláků, kteří byli internováni v Sovětském svazu, mě překvapila neuvěřitelná časová souvislost. Přesně v tytéž dny, kdy první a druhý transport Čechoslováků odjíždí z Ruska, ze Sovětského svazu do buržoazní země posílit „imperialistickou“ armádu, probíhají vraždy v Katyni.
Nebyli jsme Poláci.
Stehlík: Měli jsme to štěstí.
Zajímavé je, že Otakar Jaroš se stal prvním zahraničním „Hrdinou Sovětského svazu“, a co si pamatuji ze školy, neustále byl spojován se Sovětským svazem. V knize Viléma Sachra Pod rozstříleným praporem jsem se přitom dočetl, že patřil k důstojníkům, kteří u jednotek neradi viděli komunistické agitátory, komunistické poslance z Moskvy, například Klementa Gottwalda. Je to pravda?
Maršálek: Vilém Sacher dorazil do Sovětského svazu až v listopadu 1943, takže on Jaroše osobně neznal, jeho vzpomínky vycházely z toho, co slyšel od ostatních.
Stehlík: Ten hlavní postoj, ať už šlo o Otakara Jaroše nebo o další důstojníky, byl pochopitelný. Oni byli důstojníky demokratické československé armády a demokratického státu, kde byla politická agitace a politická práce ve vojenských jednotkách zakázána. Vojáci dokonce neměli v Československé republice od roku 1927 ani volební právo, protože armáda byla věcí národní a apolitickou, a oni se podle toho chovali. V jednotce dokonce musela komunistická strana fungovat ilegálně, přestože to bylo na území Sovětského svazu. Když přicházeli do jednotky noví lidé, měli někteří z nich opravdu problém říkat důstojníkům „pane“ místo „soudruhu“. Nechápali, proč se nemohou hlásit ke svému členství v Komsomolu, a když byli členy komunistické strany, proč nemohou vyvíjet činnost.
Další věc je, že z pohledu Sovětského svazu a stanoviska Kominterny byla zpočátku druhá světová válka imperialistická, nespravedlivá, a to i z pohledu zemí, které byly nacistickým Německem napadeny a jenom se bránily. Až do vlastního napadení Sovětského svazu, bylo všechno, co souviselo s válkou, vlastně špatně.
Jakl: Údaje Viléma Sachra jsou potvrzeny z archivních zdrojů. NKVD měla svoji agenturu, kterou si zjišťovala nálady v jednotce, a právě jméno Otakara Jaroše je mnohokrát zmíněno při antisovětských postojích. A důsledný československý postoj Otakara Jaroše nepřímo potvrdil i velvyslanec Zdeněk Fierlinger, který více než dobře vycházel se sovětskými orgány, když žádal, aby byl Otakar Jaroš odeslán na Střední východ a byl zmenšen jeho vliv v československé vojenské jednotce v Sovětském svazu.
Maršálek: Charakterizovalo to celou tu skupinu, speciálně mladých poručíků. Například Bohumíra Lomského, Otakara Rytíře…
Lomský se stal po únoru 1948 vysokým vojenským funkcionářem, později ministrem národní obrany, ale po okupaci v roce 1968 si vzpomněl na své původní vychování a také to pak odnesl.
Maršálek: Lomský byl nesmírně statečný a schopný voják. Na Volyni se zúčastnil vylepování protisovětských plakátů, což zrovna tehdy Otakar Jaroš odmítl. Někdy se dnes říká, že kdyby Jaroš nepadl, stal by se třetím odbojářem, nebo že by byl po roce 1948 proskribován. Je to samozřejmě otázka. Když se podíváme na kariéru celé této skupiny, myslím, že by se jeho poválečná kariéra ubírala přibližně stejným směrem.
Kdo to byli hvězdáři?
Jakl: Hvězdáři byli stoupenci Sovětského svazu mezi vojáky československé jednotky v Sovětském svazu. Vystupovali proti apolitičnosti a chtěli vystoupit z československé jednotky a vstoupit přímo do Rudé armády, což sovětská strana nepřijímala úplně s nadšením. Ze strany československých velitelů byli označováni jakožto rozbíječi a bylo s nimi takto zacházeno. „Hvězdáři“ je pak hanlivé označení podle červených hvězd, kterými si označovali své čepice. A oni zase na druhou stranu pohrdlivě označovali ostatní za „Francouze“, protože měli jednak československou trikoloru a jednak chtěli odejít do Francie k formující se první československé divizi.
Nabízí se, a myslím, že si to většina lidí myslí, že východní zahraniční odboj byl víc prokomunistický a prosovětský než západní?
Stehlík: Myslím, že to není pravda. Už od počátku roku 1941 probíhala jednání mezi sovětskými neoficiálními místy a československou vládou v Londýně. V Sovětském svazu plukovník Heliodor Píka projednával určité věci vojenské spolupráce. Ke vzniku jednotky pak dochází po napadení Sovětského svazu a je dokonce oficiálně oznámeno, že českoslovenští občané na území Sovětského svazu nebo občané Sovětského svazu české nebo slovenské národnosti mohou do jednotky vstupovat. Takže řada těch, kteří tam vstoupili, nebyli vojáci z povolání, ale uprchlíci z bývalého Československa. Bylo tam například mnoho Rusínů z Podkarpatské Rusi, kteří se domnívali, že když utečou před maďarskou okupací na území Sovětského svazu, budou tam nějak uvítáni. Uvítáni byli tím, že dostali trest v táborech NKVD, tedy v gulagu, za nedovolené překročení hranic.
Dodnes nevíme, kolik těch lidí bylo. Víme, kolik z nich přišlo do jednotky, ale netušíme, kolik jich zahynulo v otřesných podmínkách lágrů někde za Uralem, daleko na Sibiři nebo někde na Kolymě. Obdobnou zkušenost měli třeba volyňští Češi, jejichž rodiny byly rozkulačeny, někteří byli povražděni v době teroru ve třicátých letech. To znamená, že do jednotky přicházeli lidé, kteří měli svoji zkušenost se stalinským systémem, a tudíž neměli důvod Sovětský svaz milovat.
A že by ta jednotka byla prokomunistická? Ano, byli tam lidé, kteří tam byli cíleně vysláni, ale celkový důvod byl spíše vlastenecký, pročeskoslovenský a demokratický.
Jakl: Na druhou stranu, sovětské orgány byly v naprosto nadřazeném postavení a měly vynikající příležitost, jak zjišťovat nálady a poměry v jednotce, tak kolem ní budovat zpravodajskou agenturu, instalovat tam své lidi a směrovat jednotku podle svých přání. Ovšem zase, v československém odboji na Západě působili komunisté z komunistické emigrace. A komunisté měli také agenturu v československé samostatné obrněné brigádě.
Stehlík: To zjišťování nálad jednotky probíhalo i ve Velké Británii. Od roku 1943, kdy byl ve Velké Británii přebytek vojáků z povolání, odcházeli důstojníci na východní frontu. Oprávněně se domnívali, že nebudou čekat na nějakou invazi a brzy se dostanou do bojů. Přímo ve Velké Británii je prověřovali komunisté a dávali zpravodajské informace do Moskvy. Celé řadě těch lidí pak nebyla vydána vstupní víza, protože byli obviněni z údajné protisovětské činnosti. A dokonce i někteří, kteří se do Sovětského svazu dostali, byli posléze vypovězeni.
Maršálek: Prověřování ze strany ilegální komunistické organizace v Británii trvalo poměrně dlouho a bylo jedním z faktorů, které výrazně zpomalily příjezd tolik potřebných důstojníků ze Západu.
Nutno dodat, že komunistů bylo v jednotce na Západě přibližně stejně jako v jednotce na Východě – v Británii bylo asi tři sta a na Východě něco přes čtyři sta organizovaných členů komunistické strany.
Historie.cs - Voják Otakar Jaroš (zdroj: ČT24)
Jak se vlastně ta jednotka formovala? Jaké bylo její kádrové a národnostní složení?
Maršálek: Od února 1942, kdy se začíná prapor formovat, nejdříve přichází organizátorská skupina a potom celá řada lidí z ostatních rekrutačních zdrojů. V červenci 1942 prapor dosáhne předepsaného početního stavu i určitého stupně bojeschopnosti. V tu chvíli přibližně polovina příslušníků udává židovskou národnost. Pak přicházejí další vojáci, takže když prapor odjíždí k Sokolovu, čítá 974 vojáků. Mimo jiné je tam 38 žen, což je velice podstatné. V boji u Sokolova, 8. března 1943, na Mezinárodní den žen, poprvé (od husitských válek) československé ženy zasáhnou přímo do boje v první linii.
Existují tabulky složení praporu: skládal se z přibližně 500 Čechů, 105 Židů, 256 podkarpatských Ukrajinců, Rusínů. To je ovšem jen teoretická tabulka. Ve skutečnosti byla asi přibližně třetina Židů, třetina Rusínů a třetina Čechů. Velice málo bylo Slováků, asi 75 osob, a část z nich byla židovské konfese.
Dobrovolníků tam bylo tolik, kolik se jich přihlásilo. Ale kolik bylo odvedených nebo těch, kteří se rozhodli jít raději do armády, než zůstat v gulagu?
Jakl: V roce 1943 byli dobrovolníci vlastně všichni. Kromě organizačního kádru tam přicházeli lidé, kteří z Československa ve 30. a 20. letech odcházeli do Sovětského svazu s vidinou lepší společnosti. Pak tam byli Židé, kteří byli Němci odvezeni do zajateckého tábora, odkud se jim podařilo hromadně prchnout, a dostali se na území Polska obsazené Rudou armádou. Uvádí se také, že z Podkarpatské Rusi odešla celá mladá generace, ale byli to jak Rusíni, tak Židé, kterých tam bylo velké procento. Rusíni přitom v průběhu dvou tří let před vznikem československé vojenské jednotky umírali po tisících v gulazích.
Stehlík: Pro mnoho z lidí to znamenalo záchranu života. Celá léta se nehovořilo o tom, že někteří z těch, kteří dorazili do Buzuluku z lágrů, byli v tak zoufalém zdravotním stavu, že se o ně několik měsíců museli starat, aby je vůbec dali fyzicky dohromady, aby neumřeli. A někteří opravdu umírali. A stejně tak i v lágrech záleželo na libovůli velitelů, jestli lidi do jednotky propustí. Nevíme, kolik lidí tam zemřelo i po zřízení jednotky, protože zejména k podkarpatským Rusínům často přistupovali „Rusín jako Rus, jsi náš, zůstáváš tady“, anebo je vedli jako Maďary. To znamená, že tam umřeli a nedostali možnost bojovat za Československou republiku.
Maršálek: Rusíni se nakonec dostanou k Sokolovu v poměrně velkém počtu. Zajímavé je, že do konce října 1942 je Rusínů v celém praporu dvacet a masově začínají přicházet až den před Vánocemi roku 1942, tedy měsíc předtím, než prapor odejde na frontu. Nakonec jich jede 256 a většinou jsou to naprostí nováčci. To znamená, že stihnou možná základní pořadový výcvik, pozdravit, udělat vpravo v bok. A ještě den před odjezdem na frontu, 29. ledna 1943, plukovník Svoboda zařadí do jednotky 40 Rusínů, kteří ten samý den dorazili. Nebylo to způsobeno nějakou vojenskou chybou nebo podobně, on věřil, že prapor nepojede hned na frontu, že pojede do zápolí a bude mít nějaký čas na výcvik. Takže z těch Rusínů vybral fyzicky zdatné a ty, kteří měli nějaké vzdělání. Samozřejmě nemohl předpokládat, že vývoj poběží zcela jiným směrem a že se nakonec Rusíni dostanou do boje s nedostatečným výcvikem. Také jejich ztráty u Sokolova byly vzhledem k jejich počtu enormní.
Když jste mluvil o plukovníku Svobodovi, jak on se stal velitelem? Vždyť předtím byl velitelem náhradního praporu.
Stehlík: Někdy se říkává, že velitel náhradního praporu byla funkce před penzí pro některé legionáře. V případě Ludvíka Svobody je třeba říct jednu věc: oceňuji u něj, že jako důstojník, který měl rodinu (manželku, syna a dceru), odešel za hranice jako jeden z prvních. V Polsku je evidován jako číslo 310. V Bronowicích jako velitel náhradního praporu měl pak vlastně postavit v případě mobilizace bojový pluk. To znamená, že měl organizační schopnosti tuto věc provést. Jiná věc je, že se situace vyvíjí tak, že stane v čele praporu. Někteří to odmítli. Byla tady třeba nabídka, aby v čele našich jednotek na území Sovětského svazu stanul Heliodor Píka, ale stává se jím Ludvík Svoboda.
Dá se říci, že pokud velel praporu a možná ještě brigádě, byly na to jeho schopnosti dostatečné a hlavně si získával i mezi svými podřízenými velkou prestiž. Staral se o ně řekněme otcovsky. Možná nebyl špičkový velitel z hlediska vojenského, ale jeho muž i k němu měli důvěru, navíc zejména v počátku svého působení v Sovětském svazu byl jednoznačně probenešovský. Když jsme hovořili o tom, že komunisté prověřovali důstojníky, on byl jedním z těch, o kterých se mohlo říct, že je příliš benešovský, že je to buržoazní oficír, že je potřeba ho hlídat, dávat si na něj pozor. Také je na něj nasazen třeba major Vrbenský, který je zhruba jeho věkové kategorie a který s ním má manipulovat tak, aby byl pro sovětské vedení a komunisty v jednotce stravitelnější.
Jinak pokud jde o Ludvíka Svobodu a jeho vojenské vzdělání, to je minimální. Prošel boji jako ruský legionář, měl kurz pro velitele praporu. Z hlediska civilního vzdělání měl dvouletou nástavbu, neměl maturitu. Působil sice na Vojenské akademii v Hranicích, ale tam učil maďarštinu. Pro bojové nasazení tak neměl vlastně vůbec žádné předpoklady, ovšem ve složitých podmínkách Sovětského svazu, zejména v počátku – léta 1939, 1940, 1941, obstál. On, ale i jeho okolí si totiž uvědomovalo jednu strašně důležitou věc. Armáda mnohdy funguje na symbolech. A v okamžiku, kdy máte v čele jednotky důstojníka, který se jmenuje Svoboda, tak heslo „Za svobodu“ samozřejmě sehrávalo svou roli. A myslím, že fungovalo nejen na Čechoslováky, ale i na sovětskou stranu. (Svoboda zpočátku používá pseudonym Hroznatínský, ale potom se vrací ke svému jménu, přestože tím do jisté míry vystavuje nebezpečí svou rodinu. Ostatně jeho syn Mirek byl zavražděn nacisty, jeho dcera a manželka se díky přátelům ukrývaly do konce války, protože se aktivně zapojily do odboje.)
U Sokolova ale obranu nebo ústup organizoval prý spíše Bohumil Lomský?
Maršálek: Svoboda nechal řídit velkou část operačních záležitostí Bohumíra Lomského, mladého, ale obrovsky nadaného poručíka. Ve Vojenské akademii skončil jako premiant, potom šel jako letec k letectvu a nakonec skončil jako pěšák a velice se osvědčil, aspoň co se týká úrovně praporu. Dokonce snad i brigády. V Karpatech už bylo ale vidět, že jeho vojenské vzdělání pro vyšší funkce bylo opravdu jen základní, a mohli bychom najít spoustu chyb – po boji je každý generál.
A co se týče samotného Sokolova a bojů o Kyjev, tak opravdu nebylo z čeho vybírat, byl tam prostě jediný a prapor musel být postaven z lidí, kteří byli k dispozici.
Jakl: Důvod byl i ten, že plukovník Svoboda byl na počátku bojů na řece Mže a byl ustanoven velitelem celého obranného úseku, takže velení praporu zůstalo na Lomském.
Stehlík: Situace u Sokolova vznikla svým způsobem náhodou. Bylo to v době, kdy sovětská armáda slaví obrovské vítězství u Stalingradu. Najednou to vypadá, že válečné štěstí se po měsících obrovského utrpení převrací na správnou stranu, a všichni jsou v určité euforii. Uprostřed února se podaří osvobodit Charkov, kde Čechoslováci dokonce udělají přehlídku, protože jsou jedinou spojeneckou jednotkou schopnou přehlídku provést. Ovšem vzápětí přichází německý protiúder, Charkov se ocitá v ohrožení stejně jako sovětské jednotky. Prapor měl být přitom jen přezbrojen, doplněn na motorizovaný prapor a měl být čas na výcvik mužstva, ale najednou je okamžitě nasazen na frontu. Ten obranný úsek je 15 kilometrů, což je opravdu na brigádu, a ne na jeden polní prapor.
Jakl: Německé jednotky, které útočily na Charkov od jihu, byly vybity na deset, patnáct mužů v rotě. Šestá tanková divize, která útočila na Sokolovo, měla šest středních tanků.
Kdyby bývali věděli, že přes Mžu nejde přejet tankem, tak by tam možná ani nemuseli?
Stehlík: Celý princip obrany byl postaven tak, že se měla bránit řeka, která měla tvořit protitankovou překážku, ale v okamžiku, kdy byla zamrzlá, tankům vzdorovat nemohla, a proto je vysunuta před řeku do Sokolova Jarošova první rota. To, že toto nebezpečí padá, se paradoxně ukazuje v okamžiku, kdy je na pomoc rotě vyslán sovětský tank, který najede na led a vzápětí se proboří. Proto dochází k pokynu, aby se Jarošova rota stáhla. Jenže v ten okamžik už neexistuje rádiové spojení, některé spojky, které se snaží doručit zprávu, padnou, některé už nenajdou velitele živého, takže se rota stahuje až pozdě v noci po úporném a krvavém boji.
Vraťme se ještě k fungování té jednotky. Byly tam vztahy idylické? Já vnímám to, že pravděpodobně všichni chtěli bojovat. Ale jestli vztahy mezi nimi fungovaly. Jak to tam bylo?
Maršálek: V žádné armádě nejsou idylické vztahy a samozřejmě docházelo k velkým rozmíškám. O konfliktu s hvězdáři už byla řeč. Velmi energicky se do něj zapojil i Ludvík Svoboda, protože konflikt začal už krátce poté, co polský legion přešel do sovětské internace. Hvězdáři totiž spálili na sovětském území dvě československé vlajky a pak odmítali poslušnost, důstojníky nazývali fašisty. Tehdy poprvé na sovětské půdě vystoupil podplukovník Svoboda a rázně všem promluvil do duše s tím, že ho překvapuje, že pokud to jsou lidé, kteří mají sympatie k Sovětskému svazu, musí pochopit, že právě v Sovětském svazu panuje pořádek a že on dostal od sovětských míst za úkol ho v jednotce udržet, ale oni mu v tom vůbec nepomáhají. A současně jim promluvil do duše, i co se týče jejich národnostního cítění, co jsou za vlastence, když pálí československou vlajku. Navíc když odjíždějí transporty na Střední východ, některým hvězdářům píše vlastnoruční upozornění pro československé vojenské orgány na Středním východě: Pozor, je to bývalý hvězdář. Jeho podpisy jsou na těch materiálech dodnes.
Stehlík: Uvědomme si, že jednotka ustoupila z Polska, vlastně poražena, někam utíkala, dostávala se do zajetí, měsíce strávené v internaci nebo dokonce v gulazích, pro některé to byl otřesný zážitek. Udělat z toho jednotku, která bude schopna nasazení na frontě, je naprosto obdivuhodná záležitost. Přes obrovské ztráty (padlo okolo 90 vojáků, někteří se dostali do zajetí, mnoho bylo raněno) to při prvním bojovém nasazení mohlo skončit naprostou tragédií – byli to lidé, kteří neměli pořádný vojenský výcvik, mohli dezertovat a byla to by jedna z našich dějinných proher. Ale naopak, máme tady boj, ve kterém vojáci naprosto úžasným způsobem obstojí, a proto o Sokolovu mluvíme. Bez ohledu na to, jak tam byly politické poměry, všichni to hodnotíme jako pozitivní záležitost, ke které se můžeme hlásit. A Armáda České republiky to bere jako jednu z významných bojových tradic a o vojácích a jejich velitelích hovoří s uznáním a s úctou.
Co čekalo československého vojáka v německém zajetí?
Jakl: Čekal ho zajatecký tábor, tyfus, smrt podvyživením, zajatí židovští vojáci byli umučeni a ještě naraženi na kůly a jejich mrtvoly vystaveny. Samozřejmě že zajatci se z příšerných podmínek snažili dostat, takže existuje případ pěti zajatců, z nichž někteří vstoupili do Pomocných praporů wehrmachtu. Zajistili si tím pozornost protektorátního tisku a nacistické propagandistické mašinérie, protože je vozili na různé besedy, kde měli hovořit o poměrech v Sovětském svazu a o tom, co prožili. (Mnoho jiných zajatců však několikrát opakovanou nabídku ke spolupráci odmítlo.)
Stehlík: Vrátil bych se k rozporům v jednotce – v takto pestré směsici lidí rozpory být prostě musely a nebyly to jen rozpory mezi hvězdáři a těmi ostatními…
Maršálek: Rozpory byly sociální, i když to zase souvisí s hvězdáři, protože bylo tragikomické, když důstojníky označovali za fašisty, protože speciálně Lomský nebo Jaroš pocházeli z velice nuzných poměrů, mnohem nuznějších než u leckterého hvězdáře. Byly tam národnostní rozpory. Ale také neshody, jaké znal Ludvík Svoboda už z prvního odboje, kdy šlo o to, kdo dřív nastoupil do odboje, kdo tam byl od už roku 1939, kdo utekl z protektorátu s vůlí bojovat, kdo se do zahraničí dostal až v řadách slovenské armády, tedy v řadách spojence nacistického Německa, nebo kdo přímo bojoval v uniformě wehrmachtu. A samozřejmě docházelo k čistě lidským sporům, protože takové spory jsou zkrátka všude.
Byl východní odboj zahraniční o tolik větší než západní, jak to vypadá ve všech mýtech o válce? Bylo tam těch vojáků o tolik víc?
Stehlík: Záleží, na jaké období se budeme dívat. Na začátku měla československá divize ve Francii přes 10.000 mužů. A po dohodě mezi Národním výborem a francouzskou vládou vstupují lidé dlouhodobě usazení ve Francii do československých jednotek místo toho, aby šli do francouzské armády. Připočítáme-li k tomu letce, nejsou to nijak malé počty. Na druhou stranu na konci války, má československá obrněná brigáda přes 6.000 vojáků, máme tam naše letectvo, ale armádní je z hlediska počtu někde jinde, protože až do března 1945 existuje možnost jeho doplňování a nahrazování lidské ztrát, což je věc, která na Západě možná nebyla. Proto se osvobozování Československé republiky podílel jen kombinovaný oddíl, protože v případě nasazení do bojů nebylo kde vzít náhradníky za padlé vojáky. Navíc její struktura a národnostní složení byly pro britské jednotky také omezující – nebylo možné za 100 padlých Čechoslováků dát 100 Američanů, takže zůstali u Dunkerque.
Čili jádra obou sborů byla srovnatelná?
Maršálek: Početní srovnání východního a západního odboje se stalo jednou z nejohýbanějších propagandistických záležitostí. Propaganda se snažila ukázat, že na konci války z Východu přišlo 75.000 mužů Svobodovy armády a ze Západu asi 10.500 mužů, což není v tom srovnání vůbec málo.
Rozhodné datum, kdy východní odboj převáží početně nad západním, nastal až 15. února 1944. Teprve poté následuje doslova raketový nárůst stavu východní armády díky náboru volyňských Čechů a následně mobilizovaných Slováků (to už ale nemůžeme hovořit o zahraniční armádě, protože je už ve své vlasti). Nicméně po skončení dukelské operace v listopadu 1944 čítá armádní sbor, který do Karpat nastupuje s asi 16.000 lidmi, 8.500 vojáků, což je naprosto porovnatelné se západním odbojem, kde bylo asi 7.500 vojáků. Není divu, že právě na přelomu let 1944 a 1945 se rozhoří úporná politická bitva o využití vojáků z Podkarpatské Rusi, jestli budou mobilizováni přímo do armádního sboru nebo jestli z nich budou stavěny nové jednotky.
To už bylo skoro rozhodnuto, že Podkarpatská Rus připadne Sovětskému svazu…
Stehlík: To už je závěr roku 1944 a 1945. Tam se vyjednává i o tom, jak budou začleňovány slovenské jednotky do československé armády. Řeší se národnostně „čisté“ slovenské jednotky, kdy se musí předem schválit Slovenskou národní radou, pokud by do ní byl zařazen český důstojník. Čili přestává válka, začíná politika.
I když ta byla i za války…
Stehlík: Bezesporu. Slovensko velkou část války válčilo po boku nacistického Německa proti Sovětskému svazu. Takže tam je otázka uznání hodností důstojníků, které si vydobyli v době své služby po boku nacistů. Tam máte vojáky, kteří prošli Francií, Velkou Británií, válčili na východní frontě, takže z poručíka je štábní kapitán, ale spolužák z Vojenské akademie v Hranicích je plukovník, Slovák. To byl velký problém a dělalo to problémy nejen v závěru války, ale i po válce.
Jakl: Co se týče palebné síly západního a východního odboje v roce 1945, tak ta byla ekvivalentní. Na Západě byla plně mechanizovaná, obrněná, motorizovaná jednotka, zatímco vojáci na východní frontě museli spoléhat na své nohy. Nicméně protože sovětští komunisté znali detailně poměry v jednotce, byl východní odboj daleko lépe propagandisticky zneužitelný.
Z vašeho povídání jsem si udělal závěr, že kolem Sokolova a celé naší jednotky v Sovětském svazu bylo hodně ideologického nánosu a že se i proti vytvářely nepravdivé mýty, nicméně na Sokolovo můžeme být v podstatě hrdí?
Stehlík: Ne v podstatě, ale určitě a bez pochyb.
(redakčně kráceno)