Dva roky investovala strojně výrobní firma několik milionů korun do vývoje nového technického zařízení. Pak jí však celá projektová dokumentace zmizela. Podle společnosti ji měli odnést dnes už bývalí zaměstnanci. Firmu, které zůstal jen funkční prototyp, čeká nový výzkum, další statisícové náklady a až roční stagnace na trhu. I proto nechce zveřejňovat své jméno. „Pokud budou tyto informace zneužity, může nás to zlikvidovat,“ říká ředitel firmy.
Připouští, že společnost zabezpečení informací v minulosti podcenila. „Všechno vycházelo ze základní lidské důvěry a nebyla ošetřená všemi smluvními parametry. Toto pro nás bylo poučení,“ dodává.
Obdobně laxní přístup mají až čtyři z pěti českých firem. Pouhých pět procent podniků má ochranu skutečně komplexní. „Oni vůbec netuší, jestli nějaká informace má hodnotu, nebo ne. Ta cena se začne objevovat paradoxně až tehdy, když firma tu konkrétní informaci ztratí,“ konstatuje odborník na informační technologie David Nezmeškal.
Nejlépe mají zabezpečené informace banky a finanční instituce, nejhůře jsou na tom průmyslové podniky. Bezpečnost svých informací řeší obvykle až poté, co o některé přijdou.
Údaje o zakázkách, o databázi klientů, o originálních nápadech, to vše z firem vynáší zaměstnanci. Přitom převážná většina informačních úniků je neúmyslná. Lidé si prostě neuvědomují, že by třeba v kavárnách neměli mluvit o cenových nabídkách svých firem. Konkurence totiž může sedět hned u vedlejšího stolu.
Případy ztrát a krádeží dat ale zveřejňují podniky minimálně. Pokud totiž firma něco takového přizná, obvykle přichází o dobré jméno a důvěryhodnost.