V těchto dnech si připomínáme dva roky od úmrtí Václava Havla. Jedním z jeho překladatelů je Mircea Dan Duta, rumunský básník a ředitel Rumunského kulturního institutu v Praze. Co vědí Češi o Rumunsku? A co vědí Rumuni o Češích? Právě na toto téma hovořil v pořadu Před půlnocí s rumunským hostem vedoucí redaktor kulturní rubriky zpravodajství České televize Petr Vizina.
„K češtině mě přivedly české filmy šedesátých let,“ říká Mircea Dan Duta
Na začátek jsem si připravil překvapení. Ve všech českých materiálech je vaše jméno uváděno Mircea Dan Duta (ukazuje napsané na papíře). My vám to příjmení v češtině trochu komolíme. Chtěl jsem vás poprosit o malou lekci rumunské výslovnosti. V psané podobě, tuším, chybí nějaké háčky (podává mu papír).
Chybí tam nějaká diakritika (prohlíží si své napsané jméno). Tady chybí ocásek a tady půlkroužek (opravuje). A teď je to úplně v pořádku (kamera snímá opravené jméno).
A jak se to tedy čte, abych vám příjmení nekomolil?
V rumunštině se to čte Duc, ale protože samohláska (vyráží podivný zvuk) v češtině neexistuje, tak se mé jméno vyslovuje bez této diakritiky.
Takže vás mohu oslovovat pane Duco?
V češtině je to takto správně.
A ta dvě křestní jména? Je to v Rumunsku běžné?
V Rumunsku je běžné mít dvě křestní jména. A nezávisí to na tom, jak se jmenuje otec dotyčného. Není to jako v ruštině, je to nezávislé. Čeští přátelé mi říkají částečně Dane a částečně Mirceo (čti Mirčo). Dnes večer je to na vás.
Obejdeme se bez tlumočníka. Kdy jste si řekl: naučím se česky?
Těžko říct. K češtině jsem se blížil po krocích. První setkání s tímto jazykem bylo v mých šestnácti či sedmnácti letech. V té době jsem odhalil krásnou českou kulturu, českou a slovenskou novou vlnu 60. let. Řada českých filmů té doby byla v některých „lidově demokratických“ zemích zakázána. Pro mě ale bylo překvapením, že se v Rumunsku promítaly filmy Formana, Menzela nebo Chytilové, které byly v bývalém Československu zakázané.
A to byl ten první kontakt s českou kulturou?
Ano. Byla to česká kinematografie 60. let.
Které místo v Rumunsku by bylo pro Čecha nejimpozantnější? Je to delta Dunaje, pohoří Fagaraš nebo Banát se stopami české historie?
Na to je těžké odpovědět. Vámi vyjmenovaná místa jsou pro Čechy, kteří cestují do Rumunska, nejpopulárnější. Většina Čechů navštěvuje velmi často Banát, region, kde žije česká menšina. Zde se Češi cítí doma. Mladí Češi tam kupují nemovitosti a cítí se tam velmi dobře. Mám pocit, že na prvním místě je ten Banát, dále jsou to rumunské hory a následuje delta Dunaje. Zajímavé jsou i kláštery na severu Moldavska. To vše dělá z Rumunska velmi zajímavou kulturní zemi.
Odhaduji, že nejpopulárnějším sportem v Rumunsku bude fotbal. Máte nějaký oblíbený tým?
Přiznávám, že ne. Rád na fotbal koukám, ale oblíbený tým nemám. Na fotbal se dívám jako na show, představení.
Nejslavnějším rumunským sportovcem, respektive sportovkyní, je asi Nadia Comaneciová?
Ano. Byla to první gymnastka na světě, která získala nejvyšší hodnocení, desítku, na OH v Montrealu v roce 1976. Neméně proslulý je fotbalista Gheorghe Hagi, který je v Latinské Americe skoro tak známý jako Pelé.
Nejenže mluvíte velmi dobře česky, vy také píšete v češtině básně. Jedna z vašich básní se jmenuje Úlet bez letušek. (Mircea Dan Duta recituje)
Úlet bez letušek
Moje sekretářka je mou první čtenářkou a také kritičkou.
Včera mi vyčítala, že se ve svých básních
příliš často zmiňuji o letuškách.
Prý uniformované ženy, jako letušky a zdravotní sestry,
jsou čím dál tím lákavější pro stárnoucí muže.
Usmíval jsem se.
Ale nedokázal jsem jí vysvětlit,
že se v tom trochu mýlí.
Moje přítelkyně je totiž drsná policejní kapitánka,
chodí téměř pouze v uniformě,
přece jen jsem jí nikdy v životě
žádnou báseň nevěnoval.
Zato o mladých studentkách vysokých a středních škol
bych psal celé sbírky veršů,
ačkoliv už dlouho žádné uniformy nenosí.
Žijeme přece v demokratickém státě.
Mimochodem mě překvapuje,
že básníci moc nepíšou
právě o sekretářkách.
Asi proto, že na jednu stranu pro sekretářky
neexistují oficiální uniformy,
a na druhou stranu obvykle básníci
žádné sekretářky nemají.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vystudoval jste teorii matematických modelů a filmovou vědu v Bukurešti a v češtině jste studoval pražskou FAMU. Hodila se vám ta matematická průprava, to abstraktní myšlení?
Moc ne. Musím přiznat, že ta matematika, teorie modelů, je velice stará věc, ale moc jsem s tím nepracoval. Matematiku jsem učil v Bukurešti asi jen dva roky, ale zůstala ve mně láska k exaktním vědám. Později jsem však tyto vědomosti příliš nevyužíval. Obě mé polohy jsou odlišné a vzájemně se neovlivňují.
Již jste uvedl, jak jste se poprvé setkal s českou kulturou, bylo to prostřednictvím filmu. Který český film jste viděl jako první?
Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že to byl film Hoří má panenko. A druhý den uváděli Formanův film Lásky jedné plavovlásky.
Svůj doktorát na FAMU jste věnoval českému filmu 60. let. Který je váš nejoblíbenější režisér a herec z té doby?
Těžko se mi to hodnotí. Mám moc rád českou a slovenskou novou vlnu. U každého režiséra v tomto období najdu něco, co se mi libí, co obdivuji. Každý si oblíbil Menzela, Formana, Chytilovou a jiné proslulé režiséry. Kromě nich existovala i méně známá jména, která z hlediska umělecké kvality byla na srovnatelné umělecké úrovni. Velice se mi líbí Drahomíra Vihanová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Hynek Bočan. Tato jména pro mě hodně znamenají. Od nich jsem se mnoho naučil nejen o filmové vědě a dějinách filmu, ale o životě jako takovém.
Dokázal jste si tehdy uvědomit, co vás na těch filmech tak přitahuje, že jste se začal učit česky? Mají něco společného?
Filmy patřící do nové vlny spojuje zvláštní pohled na život, na svět, na Československo. Šedesátá léta představovala svým způsobem takové kino morálního neklidu, jak se bude později jmenovat podobná vlna v Polsku. V 60. letech šlo především o morálku. Šlo o právo ptát se, proč je to tak a ne jinak. Právě o to se českoslovenští filmaři pokoušeli a mnohdy se jim to povedlo. Dokázali světu, že umí myslet vlastními hlavami. Že neakceptují bez diskuse nějakou perverzní ideologii, což byla ta komunistická.
Jako překladatel jste začal hrami Václava Havla. Který Havel je vám nejbližší - dramatik, státník nebo člověk přemýšlející o životě?
Měl jsem tu čest poznat Václava Havla osobně, bylo to v roce 2006. Velice jsem ho obdivoval jako politika, jako dramatika. Poté, co jsem ho osobně poznal, začal jsem ho obdivovat jako člověka. Byl velmi skromný, nepůsobil nadřazeně. Nejvíce na mě působil během toho krátkého setkání Havel člověk. Jeho vysoká lidská kvalita. Co se týká havlovské dramatiky, seznámil jsem se s ní o něco později než s českou kinematografií. První hru, kterou jsem četl, bylo Odcházení.
Je smysl pro humor u Havla nebo české nové vlny podobný něčemu v rumunské kultuře?
Češi i Rumuni mají humor, to je jasné. Ale pojetí humoru u obou národů je velmi odlišné. Nedají se srovnat. Nemůžu říct, tento je lepší a tento horší. Rumunský humor je dynamičtější, explozivnější. Český humor je klidnější, vyrovnanější. Po určité stránce jemnější. Tím nechci urážet rumunský humor. Český humor mě zaujal a byl jsem moc rád, když jsem ho pochopil.
Jak známý je Václav Havel v Rumunsku?
Václav Havel je v Rumunsku známý především jako politik. Jako dramatik je známý spíše mezi intelektuály. Do rumunštiny bylo od Havla přeloženo jen něco a tak jeho image politika je známější.
Který rumunský umělec, tvůrce, je nejznámější v Česku? Ionescu, nebo někdo jiný?
Ionescu je zde skutečně známý. Stále známější se stává i současná rumunská kultura. Například spisovatel Petre Cimpoesu vyhrál cenu Magnesia Litera 2007. Takže to jistě něco české veřejnosti říká.
Jak vnímají Rumuni své tradiční kulturní spojence, například Francii?
V Rumunsku je velmi populární francouzština a francouzská kultura. Na začátku 20. století byla francouzština v aristokratických kruzích takovým salonním jazykem. Znakem aristokracie tehdy bylo, když člověk studoval ve Francii. Rumuni mají k Francii tradičně blízko, což je dáno blízkostí obou jazyků coby románských. Podobně to funguje ve vztahu k Itálii a italské kultuře.
Platí to i dnes?
Samozřejmě dnes už francouzština nemá to postavení, co mívala. Na prvním místě je zde angličtina. Francouzština však zůstala na vysoké úrovni a je v Rumunsku na druhém místě.
Překládáte i současné české básníky a prozaiky. Co se pro vás v české literatuře děje to nejzajímavější?
Současná česká literatura se mi velmi líbí. Líbí se mi Petra Soukupová, básnířky Marie Šťastná, Marcela Pátková, za pozornost stojí Petr Lauda a jiní. Momentálně zde neexistuje nějaká literární vlna či hnutí. Je to sbor jednotlivců, individualit. Každá ta osobnost je velmi zajímavá. Nyní zkouším vydat v Rumunsku antologii současné české poezie.
Kdy jste začal psát básně v češtině?
Začal jsem to zkoušet někdy po roce 2000. A postupně se to zlepšovalo.
Od roku 2005 se mluví o nové vlně rumunského filmu. Co jí charakterizuje?
Mladá filmová generace se objevila po roce 2000. Ta již nepociťovala nutnost, vyrovnat se s komunistickou minulostí. Starší režiséři tuto potřebu cítili. Oni kdysi natočili alespoň jednu agitku, a proto museli svou předchozí činnost vysvětlovat, ospravedlňovat se. Ti mladí již nemuseli. Oni znovu objevili normalitu každodenního života. Začali natáčet současné filmy o současném Rumunsku. Teprve po roce 2005 se vraceli k minulosti a nabídli svůj vlastní pohled na toto období. Navíc znovu objevili nízkorozpočtový film.
Myslíte, že ta nová vlna už dozněla, nebo přinese ještě něco nového?
Řekl bych, že už funguje třetí generace rumunské nové vlny. Ta generace kolem roku 2000 již zestárla a snaží se vyjít vstříc rozšířenému diváckému vkusu. V Rumunsku chybí filmy pro diváka, pro publikum. Vy máte štěstí, že právě takové filmy se točí v Čechách. Čeští diváci chodí na české filmy.
(redakčně kráceno)