Josefínské reformy přinesly zásadní změny prakticky do všech oblastí života, nevyhnula se mu tedy ani městská správa. V případě Prahy to byla změna zcela zásadní. Dosavadní souměstí čtyř měst bylo spojeno pod jeden magistrát a zároveň jeden soudní dvůr. Vládu nad městem převzali profesionální byrokraté, úředním, ale i jazykem vysokých škol se stala němčina. Středověké hradby a příkopy se pomalu měnily na široké bulváry, zavedeno bylo číslování ulic nebo hromadná doprava. Praha vykročila mezi evropská velkoměsta.
Spojené město pražské
O Praze za Josefa II. hovořili v Historii.cs z 3. května ředitel Archivu hlavního města Prahy Václav Ledvinka, historik Eduard Maur z Univerzity Pardubice a historička Ivana Ebelová z FF UK. Pořadem provázela historička Marie Šedivá Koldinská.
Ke spojení pražských měst došlo až v únoru roku 1784, před 230 lety. Proč ke spojení čtyř pražských měst došlo až v únoru roku 1784?
Ledvinka: Předcházela tomu řada neúspěšných pokusů. Jinak příčiny byly vnější i vnitřní. Zakladatel Nového Města pražského, Karel IV., měl v úmyslu pravděpodobně vytvořit jednotné město, dokonce v letech 1367 až 1377 Prahu na 10 let spojil. Rivalita mezi oběma městskými obcemi byla ale tak velká, že se jednota opět rozpadla. Stejně tomu bylo při spojení za husitské doby, v letech 1420 až 1424. Úspěšně se pražská města spojila, až když musela, čili v době konkurenčních pokusů české šlechty o likvidaci městských práv a monopolů v létech 1518 až 1528. Ale tato jednota pražských měst byla panovníkem Ferdinandem I. zrušena z mocensko-politických důvodů. Zřejmě mu spojená pražská města připadala jako příliš silný politický a vojenský činitel. Všechny pokusy o spojení pražských měst tedy vždy skončily nejpozději po 10 letech. Úspěšné bylo až spojení, které bylo podniknuto z vnějšku.
vedoucí Oddělení starší městské správy Archivu hl. m. Prahy Hana Svatošová:
Židovské Město zůstalo stranou spojení, zůstalo jako samostatná správní jednotka v rámci Starého Města. Do hlavního města Prahy nebyla rovněž začleněna barokní pevnost Vyšehrad, citadela, která z vojenských důvodů zůstávala pod státní vojenskou správou. Součástí hlavního města se stala také Malá Strana a Hradčany jako pražské město, které bylo 30 let předtím povýšeno na město a poté začleněno do jednoho hlavního města Prahy.
Nutno říci, že spojením, které Josef II. provedl, teprve vzniklo jedno město, hlavní město Praha. Předtím to bylo souměstí čtyř zcela samostatných měst, která se v dějinách různě spojovala nebo oddělovala. Důležité však je, že území, kterému se zvykově říkalo „Praha“, Prahou nebylo. Byla to čtyři samostatná města – Staré Město pražské, Nové Město pražské, Malá Strana a Hradčany.
Proč ke spojení vůbec došlo? Josef II. neměl problém jako Ferdinand I., že by se bál příliš silné jednotné Prahy? Nebo si naopak myslel, že se to vyplatí, když se to spojí dohromady?
Ledvinka: Josef II. měl řadu racionálních důvodů. Spojení pražských měst bylo součástí procesu osvícensko-absolutistických a osvícenských reforem. Města v té už zdaleka nebyla významným politickým činitelem ani nebezpečím. Naopak rozdělení pražských měst bylo anachronismem, překážkou normálnímu životu města. Praha byla nejpozději od třicetileté války jediným celkem, pevností, obklopenou mohutnými hradbami. Uvnitř tohoto organismu existovalo několik městských obcí, což jenom komplikovalo život. Racionálně uvažujícím osvícencům připadala středověká struktura jako naprostý přežitek. Takže jako se snažili reformovat postupně všechny oblasti politického, vojenského, veřejného a hospodářského života, pokusili se reformovat i městskou správu. Celému procesu se odborně říká „reforma magistrátů“. A součástí reformy magistrátů, čili systémů městské správy, bylo i spojení pražských měst.
Jak vlastně vypadala Praha na počátku 80. let 18. století ve srovnání třeba s jinými evropskými městy?
Maur: Přesto, že to bylo na české poměry veliké město, srovnání s jinými evropskými městy to bylo město relativně malé. Těžko ho můžeme srovnávat s městy jako Londýn nebo Paříž. Zatímco právě Londýn se v té době už blížil jednomu milionu obyvatel, Praha měla obyvatel asi 77 tisíc. A také jí chybělo to, co bylo v anglických městech jako Manchester. Tedy rozvinuté průmyslové čtvrti, s textilním, poté navazujícím strojírenským průmyslem. To vzniká v Praze až s určitým časovým posunem.
Samozřejmě tady byly i další veliké rozdíly. Praha byla stále obklopena prstencem hradeb. V takové Francii už v druhé polovině 17. století města ve vnitrozemí hradby likvidovala. Místo toho byl postaven věnec pevností na hranicích právě s těmi cihlovými barokními opevněními, jako měla Praha. V Paříži se pak místo toho opevnění začaly stavět bulváry. Takže přestože Praha bylo veliké město, budilo trošku dojem maloměsta.
vedoucí Oddělení starší městské správy Archivu hl. m. Prahy Hana Svatošová:
V 80. letech 18. století byla Praha jediným městským celkem v širokém okolí a její tvar skutečně vypadal trochu jako srdce Čech, jak se jí vždycky říkalo. V okolí byly pouze zárodky osad, budoucích vesnic nebo měst. Topografie okolí Prahy (středních Čech nebo vltavského údolí) růst Prahy velmi ovlivňovala. Údolí bylo velmi úzké a příbřežní plošiny velmi malé. Praha tak zůstávala sevřená jenom v malém kousku – v údolí Vltavy a na nejbližších výšinách. Jediné, co tvořilo delší souvislý pás, byly Smíchovské zahrady, v baroku založené, z nichž postupně jedno z prvních pražských předměstí, Smíchov.
Praha je v té době ještě stále sevřena věncem hradeb. Nakolik jsou pro Prahu důležité blízké vsi, blízké usedlosti ve smyslu nějakého zázemí pro hlavní město?
Ledvinka: Praha musela být zásobována a potraviny se produkovaly v bezprostředním okolí a do města se dovážely. Předpolí Prahy bylo také místem rekreace, protože bylo obklopeno zahradami s letohrádky a rekreačními objekty. Teprve za pásmem těchto zahrad (původně to většinou byly vinice, které v 18. století prakticky úplně zanikly) a usedlostí byla klasická polní zemědělská kultura. Doplňkem společenského života ve městě, v městských domech a palácích, tak byl sezónní život na usedlostech v tom předpolí. Řada usedlostí je velmi architektonicky hodnotných, cenných, výstavních. Dodnes je dochována.
historička z Archivu hlavního města Prahy Barbora Lašťovková:
Pražské usedlosti jsou zvláštní příklad příměstského osídlení. Na rozdíl od běžného domu k usedlosti vždy náležely hospodářsky obdělávané pozemky jako chmelnice, vinice, pole, louky. V pozdějších letech takovéto pozemky ubývaly a velmi často už v době vzniku samotné usedlosti zde žádná pole nebyla. Aspoň drobná hospodářská činnost zde však přetrvávala neustále.
Jako celé pražské okolí byly i Dejvice osazovány vinicemi, kde vznikalo mnoho viničních lisů, z kterých se později vyvinuly usedlosti. V roce 1645 tam například koupil vinici malostranský měšťan Pavel Beránek. Zvelebil ji, založil viniční lis, postavil tam ovčín a stavení o dvou místnostech. Kromě usedlosti Beránka, která byla jednou z největších dejvických usedlostí, zde byla například usedlost Kotlářka nebo Hendlův dvůr.
Praha za sebou měla v té době pestrou minulost. O 200 let dříve byla rezidenčním městem císaře Rudolfa II. Ovšem další panovníci z téže dynastie už sídlili ve Vídni. Mělo to nějaký dopad třeba i na složení obyvatelstva, že by se šlechta přesouvala také do Vídně? Nebo byla Praha pro šlechtu jako sídelní město stále atraktivní?
Maur: Do jisté míry atraktivní stále byla. Do Vídně šli jenom představitelé nejvýznamnějších rodů, kteří zastávali nějaké významné funkce u dvora. Praha zůstala stále významným centrem správy země – byly tam stavovské úřady, zemský sněm, který zasedal často velmi dlouho. Takže do Prahy bylo užitečné se stěhovat i z praktických důvodů. Navíc Praha nabízela i jisté možnosti společenského života, které byly relativně velmi slušné.
Jinak šlechta nebyla příliš početnou složkou pražského obyvatelstva. Z těch 70 nebo 77 tisíc obyvatel, které Praha na konci 18. století měla, patřilo podle tereziánských konskripcí k duchovenstvu asi 1400 obyvatel a ke šlechtě přes 6000 obyvatel, čili to byly dvě, respektive deset procent obyvatelstva. Tedy zase jenom špička v rámci městské společnosti.
Ledvinka: Nesmíme zapomenout, že dokud trvalo turecké nebezpečí, byla Praha záložním hlavním městem Habsburské monarchie. Jakmile turecké nebezpečí začátkem 18. století definitivně pominulo, zdálo se, že Praha ztratí význam. Ovšem při rakousko-pruských válkách o habsburské dědictví se ukázalo, že je klíčová pro ovládání Českého království a korunních zemí. V Praze si tak neustále všechny významné šlechtické rody stavěly, udržovaly a obnovovaly své rezidence.
Nakolik války o rakouské dědictví, později i série dalších bojů, poznamenaly Prahu? Nakolik se podepsaly na tváři hlavního města?
Maur: Za války o rakouské dědictví a stejně tak za války sedmileté byla Praha obléhána a ostřelována dělostřelectvem. Dodnes zde máme ulice Na Bateriích a tak dále.
Ty škody byly relativně dost veliké a řada budov byla zničena. Přece jenom to ale nejde srovnávat s totálním zničením, jako byl třeba požár Moskvy za napoleonských válek. Ztráty na obyvatelstvu pak byly hned několikerého druhu. Jednak to byly přímé ztráty za obléhání, které nebyly až tak výrazné. Ovšem za těch obléhání se do města vždy stáhla armáda a ta s sebou přinesla epidemie. Ve městě tak třeba v roce 1757 umírali vojáci zranění v bitvě u Štěrbohol a zároveň se tam rozšířily určité choroby. Platí to přitom také i v době velkých pohybů armád, za válek s revoluční Francií, za napoleonských válek v 90. letech 18. století a pak na začátku 19. století, kdy byly Čechy přeplněny vojskem. Zejména na konci napoleonských válek byla ruská i rakouská armáda umístěna v Čechách, což s sebou přinášelo strašlivé nebezpečí epidemií.
Když jsme u pohrom, napadá mne ještě jedna, povodeň v roce 1784. Co o ní víme?
Ledvinka: Šlo o jednu z největších povodní, jenom o malinko menší než povodeň z roku 2002. Pro město znamenala pohromu, která postihla velkou část Malé Strany a velkou část Starého Města. Málo informací máme ale o tom, jak to vypadalo v Podskalí a na Novém Městě. Staroměstské náměstí bylo zaplaveno. Byla poškozena celá oblast předměstí Nového Města, celý Karlín. Vltava dokonce změnila podobu svého toku. Třeba Invalidovna byla původně na břehu Vltavy. Od povodně roku 1784 je vltavské koryto tam, kde je dnes. A i holešovicko-libeňský oblouk je od této povodně jiný. Dá se říct, že to byla třetí největší povodeň v historii Prahy.
Když se mluví o kolapsech, bývá zvykem mluvit také o regeneraci. Jak to bylo s regenerací Prahy po válečném 18. století? Dá se říci, že se z něj rychle vzpamatovala?
Maur: Vzpamatovávala se, ale ani ne tak přirozeným přírůstkem, po celou druhou polovinu 18. století negativní zde byl přirozený úbytek obyvatelstva. S výjimkou jednoho desetiletí bylo více zemřelých než narozených. Do Prahy se neustále stěhovalo obyvatelstvo a ta migrace byla velmi výrazná. Nemůžeme ji bohužel měřit v plném rozsahu, protože o migraci nejnižších vrstev (služek a všelijakých nádeníků a podobně, kteří přicházeli z venkova) toho víme málo. Jejich pohyb je evidován poměrně hůře než přijímání měšťanů do měšťanského stavu, kde to víme zcela bezpečně. V druhé polovině 18. století se každoročně přijímalo asi devadesát měšťanů. Z velké části to byl veliký příliv zejména ze střední Evropy.
kurátorka sbírek Muzea hlavního města Prahy Kateřina Bečková:
Langweilův model Prahy je korunním svědkem podoby Prahy v první čtvrtině 19. století. Zobrazuje ještě barokní Prahu, protože když Antonín Langweil model vytvářel, 20. až 30. léta 19. Století, mnoho klasicistních přestaveb zde ještě nebylo.
Na modelu jsou tři ze čtyř pražských měst - Staré Město, Malá Strana a Hradčany, chybí Nové Město pražské. Na modelu je přes 2000 budov, přičemž dnes je z nich v takovéto podobě dochována možná méně než polovina. Například židovské město, které mělo asi 270 domů, zmizelo kromě šesti synagog úplně celé. Ze Starého Města dnes sice známe Staroměstské náměstí, ale mnohé uličky kolem bychom nepoznali. V okolí totiž proběhla pražská asanace, velká stavební akce pražského magistrátu. Zejména v 2. polovině 19. století nebo začátkem 20. století byly některé domy úplně zbourány a stavěly se domy nové, módní, činžovní nebo byly radikálně přestavěny. Na Malé Straně a Hradčanech je změn oproti dnešku mnohem méně. Na jihu Malé Strany, kde Langweilův model zobrazuje ještě hradby a Újezdskou bránu, vznikly také celé bloky nových domů. A panorama Hradčan je na modelu v podobě, jak ho Pražané znali pět set let, kdy se nad Pražským hradem netyčí dvě věže chrámu svatého Víta z 19. a 20. století.
Zatím jsme opomenuli jednu významnou součást pražského obyvatelstva, židovskou minoritu. Její osudy v 18. Století, i po spojení pražských měst v době Josefa II. byly docela pestré a zajímavé. Můžete to přiblížit?
Ebelová: Nejdříve se musíme podívat na dvacátá léta 18. století, která jsou označována jako období úředního antisemitismu. V té době začínají mnohé státní zásahy vůči židovskému obyvatelstvu, ať už je to vydání takzvaného familiantského zákona nebo translokačního reskriptu z roku 1726, respektive 1727.
Familiantský zákon striktně stanovil, kolik židovských rodin může žít na území českých zemí. Pro Čechy to bylo necelých 8500, pro Moravu 5100. To se mění za Josefa II., když je roku 1787 celkový počet rodin navýšen pro Čechy na 8600, na Moravě na 5400. Čechy byly přitom počítány včetně Prahy, pro kterou pak byl počet židovských rodin stanoven na 1500. Translokační reskript zase přesně vymezoval místa, kde mohli Židé pobývat, vzdálenosti od kostelů, dokonce i to, kam mohou směřovat okna z jejich obydlí a podobně. A právě za Josefa II. se tato situace trošku uvolňuje.
Další, co bylo pro židovské obyvatelstvo velmi zásadní, bylo zrušení do značné míry dehonestujícího opatření, což bylo označení, aby bylo na první pohled jasné, že se jedná o příslušníka židovské minority. To jsou ty žluté pruhy, skládané krejzlíky (široké límce) u dam a podobně.
Židé byli vlastně z Prahy vypovězeni za Marie Terezie. Pak se směli vrátit?
Ebelová: Bylo to za vlády Marie Terezie v letech 1744 až 1745. Vypovězení se mělo vztahovat na veškeré židovské obyvatelstvo v českých zemích, ale po intervencích ze zahraničí se židovské obyvatelstvo do Prahy v roce 1748 vrátilo zpátky. Mezitím se Židé většinou pohybovali nedaleko Prahy, protože vypovězení byla i v předcházejících obdobích celá řada. Byli na něco takového poměrně zvyklí, takže vyčkávali, až se situace uklidní, aby se mohli vrátit zpátky do svých domovů. V té době se však nevrátila veškerá židovská populace, protože bylo přesně stanoveno, kolik rodin se může postupně navrátit, kdy a v jakých etapách. Řada i z významnějších, bohatších rodin, nasměrovala své kroky do zahraničí a do Prahy už se mnohé z nich nevrátily.
Ledvinka: Musíme podotknout, že útočištěm vypovězených Židů z města byla Libeň, tehdy nedaleko před pražskými branami, kde právě vyčkávali, až se podaří ta drakonická nařízení změnit.
Libeň byla vesnicí mimo pražské hradby v té době. K jejímu připojení k hlavnímu městu ještě musela uplynout hodně dlouhá doba.
Ledvinka: Nicméně byla majetkem pražských měst, feudální držbou města Prahy.
historička z Archivu hlavního města Prahy Barbora Lašťovková:
Košíře bývaly původně samostatnou vsí, v pramenech jsou poprvé doloženy k roku 1185. Na město byly povýšeny až v roce 1896 a součástí Prahy se staly v roce 1922.
Košíře byly od původních pražských měst vzdáleny tak zhruba dva kilometry. Místní usedlost Turbová vznikla a byla postavena na původní středověké vinici. Tuto vinici koupil roku 1756 František Xaver Turba, rada královské komory. Vinici zvelebil a postavil zde barokní usedlost, která sloužila v podstatě jako letohrádek. Od roku 1939 v této vile bydlel a tvořil známý umělec Jiří Trnka. A v této zahradě se odehrává jeho známá knížka Zahrada. Vila je od roku 1964 chráněna památkově. Bohužel i přesto se nachází ve velice špatném stavu, v současné době chátrá.
Kdybychom vzali počet usedlostí například v 18. století oproti dnešku, tak zhruba polovina usedlostí zanikla. A z té poloviny, co zbyla, jich je skutečně velké množství ve velice nedobrém stavu.
Tvář Prahy poznamenaly i jiné josefínské reformy než spojení pražských měst. Konkrétně reformy v oblasti církevní. Zabírání klášterů pro jiné účely, vypovídání řeholních řádů. Nakolik se toto promítlo do tváře Prahy 80. let 18. století?
Maur: Promítlo se to na rozdíl od venkova, kde byly zřizovány nové fary, velmi výrazně. Spousta pražských kostelů, které se jevily jako zbytečné, bylo zrušeno. Byly to nejen klášterní chrámy, ale i některé kaple, mimo jiné třeba Betlémská kaple. Přestavěny pak byly na obytné budovy, na dílny nebo byly zbořeny. To samozřejmě byly poměrně značné škody nejen z uměleckého, ale i z historického hlediska. Zmizela takto třeba kaple Božího těla na Karlově náměstí, kde byly za Karla IV. vystavovány říšské svátosti a kde byla uchovávána kompaktáta. To všechno byly velmi těžké ztráty na obraze Prahy.
Ledvinka: Celkem bylo v Praze zrušeno přes třicet kaplí a kostelů, což je obrovský počet. Bylo zrušeno sedmnáct mužských a šest ženských klášterů, prakticky dvě třetiny těchto institucí. Šlo skutečně o dalekosáhlý zásah do kulturního a náboženského života, ale i do architektury a života města. Ty areály byly najednou využívány pro nejrůznější účely, z části také pro potřeby josefínských reformních opatření.
Maur: Řadě řemeslníků tím ubyly obchody. Řezbáři, štukatéři a představitelé běžnějších řemesel, kteří zásobovali kláštery svými výrobky, najednou přišli o tradiční odbytiště a cítili to jako určité ekonomické ohrožení.
Historie.cs - Spojené město pražské (zdroj: ČT24)
Ke spojení pražských měst došlo v roce 1784, tři roky poté, co byl vydán toleranční patent. Jak se toleranční patent promítl do života Prahy, Pražanů? Docházelo k nějakým masovým přestupům na povolená vyznání?
Ledvinka: Ne, v Praze byl velmi zanedbatelný počet nekatolíků. Když se dělal průzkum přes katolické faráře, bylo v Praze spočítáno, že se k nekatolickým církvím hlásí pouze 106 rodin, tedy ani ne 1000 lidí v 70 až 80tisícové Praze. Ostatně teprve rok po vydání tolerančního patentu se konaly první nekatolické bohoslužby, a to ještě v hlubokém soukromí, v Morzinském paláci na Malé Straně. A první luteránský sbor v Praze vznikl teprve roku 1784, v roce sloučení pražských měst.
Tím se dostáváme k intelektuálnímu a kulturnímu životu tehdejší Prahy, pro který měla vždy klíčovou roli Pražská univerzita. V jakém byla stavu v této době?
Ledvinka: Byla to jezuitská univerzita a zrušením jezuitského řádu v roce 1775 se ocitla v jakémsi vakuu. Josefínské reformní úsilí toho využilo a univerzita začala být podle představy osvícenců reformována do podoby moderní vysoké školy.
Ebelová: Když porovnáme Pražskou univerzitu se zahraničními školami, tak ty byly otevřené i přílivu studentů ze zahraničí, Pražská univerzita nikoli. Jestli něco v této době můžeme označit jako provinční, je to právě Pražská univerzita. Jak co se studentů, tak vyučujících týká. Změna je to tedy skutečně pozvolná a nastává hlavně až v 19. století, v souvislosti s přílivem některých vynikajících profesorů, vědců. A do jisté míry to nakonec souvisí i s otevřením židovskému obyvatelstvu, židovské minoritě.
Maur: Nepodceňoval bych změny, k nimž došlo v josefínské době. Josefínská reforma otevřela univerzitu mimo jiné posluchačům všech vyznání, včetně Židů. To bylo velmi významné. Další je, že třeba na filozofické fakultě zavedla nové předměty, včetně dějepisu nebo pomocných věd historických, které do té doby ve výuce nebyly zastoupeny. Byli povoláni někteří profesoři ze zahraničí, mezi nimi dokonce i evangelík.
A byla tam ještě jedna velmi významná změna, a to zavedení němčiny jako vyučovacího jazyka místo latiny. I když na němčinu přešli někteří profesoři už, úředně to bylo z praktických důvodů zavedeno až za Josefa II. Šlo o nahrazení mrtvého jazyka jazykem živým. Samozřejmě to mělo závažné důsledky při formování inteligence – to nejvyšší vzdělání bylo poskytováno v němčině.
Ledvinka: Odpovídalo to celkovému trendu, protože němčina byla dvorským nařízením zavedena i v městské správě. Pražská města kvůli určitému zemskému patriotismu vedla své městské knihy česky až do začátku 80. let 18. století, ačkoliv většina měšťanských intelektuálů mluvila díky tomu vzdělání německy.
vedoucí Oddělení starší městské správy Archivu hl. m. Prahy Hana Svatošová:
Hlavní město Praha vzniklo na základě dvorských dekretů Josefa II. První dekret byl z 10. června 1783, kde bylo řečeno, že Praha bude spojena a že vznikne regulovaný magistrát. Magistrát vykonával nejen městskou správu, ale i správu soudní. Všichni Pražané tak měli možnost řešit své soudní nebo kriminální záležitosti u jednoho úřadu, který byl řízen odborníky. To je ostatně také důležitá věc této reformy Josefa II. – městskou správu měli řídit odborníci, byrokraté, kteří museli mít nejenom vzdělání a praxi, ale také složit zkoušku, zda jsou dostatečně kvalifikovaní na to, aby mohli vykonávat funkci radních, primátorů. V dekretech bylo též stanoveno, že sídlem magistrátu bude Staroměstská radnice. Ostatní radnice spojených měst (Nového Města, Malé Strany a Hradčan) přestaly sloužit svému účelu. Z Novoměstské radnice se stalo sídlo soudu a věznice. Malostranská radnice částečně sloužila pro účely městské správy (byly tam deponovány spisy a některé úřady) a byl tam také městský pivovar. Hradčanská radnice byla prodána, z ní se stal obětní dům.
Volba purkmistra nebo starosty, jeho náměstků a městských radních, se konala na Staroměstské radnici 30. dubna 1784. Byla to velká sláva, která začala nejdříve slavnostní mší v Týnském chrámu. Pak přišli kandidáti a měšťanstvo přešlo do Staroměstské radnice. Tam se odehrávala samotná volba. Prvním starostou byl zvolen mnoha hlasy Bernard Augustin Zahořanský z Orlíka, soudce Apelačního soudu a Vrchního zemského trestního soudu.
Na platy měl magistrát 55500 zlatých ročně. Pokud s nimi nevystačil a své úředníky platil více, musel to doložit z obecní pokladny. Purkmistr měl plat 2500 zlatých ročně, jeho náměstci měli 1300.
Ledvinka: Praha žila vyspělým kulturním životem, který byl ovšem převážně německý a francouzský. Módní byla ovšem francouzština, nikoliv němčina, to byl úřední a správní jazyk. Šlechtici a aristokraté, urozeností i duchem, pěstovali francouzštinu, inspirovali se francouzským osvícenstvím. V Praze se to pěstovalo v šlechtických palácích, ve významných salónech. Salón byla forma kulturního vyžití vyšší společnosti. A součástí kulturního života bylo také divadlo, velká móda 18. století. Začalo to operou, ale pak se těžiště postupně přenášelo do činohry. A i když se divadlo hrálo italsky a německy, zákonitě se objevila i česká představení. Divadlo je považováno za jeden z hlavních prostředků šíření kultury mezi širší vrstvy obyvatelstva.
Maur: Divadlo prodělalo závažné vnitřní proměny. Zatímco v počátcích (v době, kdy bylo založeno třeba Divadlo v Kotcích, 1739) mělo divadlo spíš zábavný charakter, hrály se komedie plné hrubozrnných žertů. V této době si divadlo klade vysoké cíle, umělecké i etické, a v duchu osvícenských teorií se vnitřně hluboce proměňuje.
Praha se pod vlivem osvícenských reforem proměňuje i v jiných oblastech, než jsou ty kulturní nebo intelektuální, například v oblasti sociální. Je to vznik nových nemocnic, chudobinců, starobinců a podobných institucí, které míří na znevýhodněné vrstvy obyvatelstva. Je to masový trend v josefínské době nebo spíše trend postupný?
Ebelová: Zcela zásadní je vznik Všeobecné nemocnice v roce 1790. Vedle ní je to pak především Nemocnici Milosrdných bratří, dneska Nemocnici Na Františku. Původně to byl špitál pro přestárlé, nemohoucí. Nebo se tam léčilo v době válečných událostí nejen místní obyvatelstvo, ale nacházeli tam ošetření i vojáci nepřátelských armád. Tady pak dochází k velmi úzkému sepjetí s univerzitou, dělají se tam praktické přednášky i praktická výuka u lůžka nemocného. Podstatné též je, že se zdravotní péče rozšiřuje dál, nejen na ženské obyvatelstvo. Nemocnici Milosrdných bratří byla totiž výhradně pro mužské obyvatelstvo. Ale založením Všeobecné nemocnice se zdravotní péče rozrůstá na veškeré obyvatelstvo – muže, ženy, děti, nikoho nevyjímaje.
Snad žádnému městu, které v této době vykračuje směrem k tomu, aby se stalo moderním velkoměstem, se nevyhnula industrializace. Jak na tom z tohoto hlediska byla Praha?
Maur: Praha byla industrializací zasažena. Typickým odvětvím v počátcích industrializace byl bavlnářský průmysl – kartonky, tkalcovny, potiskování tkanin. Dnes po tom hledáme stopy dost obtížně, například v prostoru dnešního Divadla Na zábradlí byla jednu dobu takováto manufaktura. V průběhu první poloviny 19. století do toho postupně začínají pronikat i stroje, ale v této době je to stále ještě ruční výroba. Postupně se tak vytváří dvě dělnická předměstí, Smíchov a Karlín, ale opět – jejich hlavní rozvoj přichází až v 19. století.
historička z Archivu hlavního města Prahy Barbora Lašťovková:
Usedlost Grébovka je neorenesanční vila, která byla postavena v 19. století. Jejím zakladatelem byl Moritz Grebe, podnikatel státní rakouské dráhy. Za účelem výstavby vily koupil dvě starší vinohradské usedlosti, Dolní a Horní Landhausku. Celá stavba byla provedena na skládkovém materiálu, který byl vykopán z vinohradského železničního tunelu. Pan Grebe zde nechal, kromě této vily, zbudovat také překrásný park, vinice, letohrádky, altánky, umělou jeskyni, vodotrysky. Od roku 1909 bývalo zvykem, že první hrozny z této vinice spolu s přípitkem dostával pražský primátor. Vinici se v té době proto také říkalo „primátorská“. Tento zvyk přetrvával dokonce ještě za primátora Vacka. Ještě na konci 18. století bylo v okolí Prahy evidováno skoro 700 hektarů vinic, v současné době je to už jenom 11 hektarů.
Kdy se v Praze objevují první bulváry?
Ledvinka: V Praze bych o bulvárech nehovořil velmi dlouho. Nerovný a hrbolatý Koňský trh, dnes Václavské náměstí, ani největší pražské náměstí Dobytčí trh s bulvárem neměly nic společného. Široké ulice promenádního typu začaly v Praze vznikat na místě bývalého středověkého opevnění a zasypaných příkopů. Jsou dva úseky tohoto typu. První, starší, jsou dnešní Příkopy. V josefínské době, tuším v roce 1781, byl z úředního nařízení zasypán příkop mezi Starým a Novým Městem, od dnešního Můstku k Vltavě. Vznikly takzvané Nové aleje, dnešní Národní třída. To byla komunikace bulvárového typu, kde se pohybovaly kočáry, kde bylo stromořadí a dalo se tam procházet. Dalo se tam pěstovat to, co se v té době a ještě dlouho potom nazývalo korzem, stalo se to místem společenského setkávání.
Bavíme se o přerodu Prahy z raně novověkého města sevřeného v hradbách v město moderního střihu. Několikrát tady padla zmínka o určitém provincionalismu Prahy v josefínské době a vůbec v celé této epoše. Myslíte si, že se z toho provincionalismu Praha vymanila? Že dneska je Praha moderním evropským velkoměstem? Nebo je pořád tím provincionálním centrem?
Maur: Ano i ne. Těžko ji asi můžeme srovnávat s Paříží a s městy podobného typu. Na druhé straně s městy její velikosti je srovnatelná velmi dobře.
Ledvinka: Praha se s modernizací vypořádávala obtížněji a pomaleji než třeba Vídeň nebo Budapešť, kde se to podařilo razantněji. K modernímu velkoměstu Praha vykročila prvními krůčky už v josefínské době. Byla modernizována městská infrastruktura. Byly vytvořeny sociální instituce typu nemocnic, chudobinců, porodnic. Byla vytvořena i orientační struktura, byly očíslovány domy, pojmenovány ulice, zavedeno sčítání obyvatel, zavedeny různé evidence. Začala se vytvářet moderní kanalizace, hromadná doprava – v Praze byly zavedeny fiakry. To jsou kroky k modernosti.
Rozhodující ale podle mne byla až druhá polovina 19. století, kdy se Praha stala moderním velkoměstem toho menšího typu. A skutečný skok mezi evropská velkoměsta udělala Praha ve 20. století, za První republiky, vytvořením velké Prahy, čili dalším spojením, dalším zvětšením města.
(redakčně kráceno)