Rodák z východočeských Holic Michal Dalecký má za sebou angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, ale už rok působí v Národním divadle v Brně. Mezi jedno z jeho mnoha dalších působišť patří například i Divadlo Na zábradlí, kde je stálým hostem. Dalo by se říci, že Michal Dalecký je na roztrhání, navíc se kromě divalních prken stále častěji začíná objevovat před kamerou. Nově jako trochu plachý Tomáš v české verzi seriálu Kancl.
Na rozdíl od Tomáše Michala práce baví
V Kanclu hrajete Tomáše, kterého jeho práce zase až tak moc nebaví. Baví Vás herectví?
Mě baví herectví moc. Baví mě na tom, že si můžu dovolit úplně všechno. Měl jsem to štěstí, že cokoli jsem hrál mě bavilo a baví a měl jsem štěstí i na bezvadný režiséry. Morávek, Pitinský, Mikulášek, Petr Forman, Balek, Hertz, Najbrt, Sláma a právě v Kanclu Šteindler. Takže za mě ničeho nelituji a nedokažu si představit, že bych dělal něco jiného než herectví.
Dalo by se předpokládat, že jako rodák z Holic, budete mít cestovatelské sny, vy jste se ale stal hercem. Jak jste se vůbec k této profesi dostal?
Chtěl jsem být hercem už odmala. Prostě mě to přitahovalo a ani nevím proč. Hrál jsem v Holicích ochotnické divadlo. To se zkoušelo půl roku každou středu a pak se to dvakrát zahrálo. A s kamarádem Vladem Hladíkem jsme měli stále tendence dělat nějaké „performance“. Dali jsme si i umělecké jméno Tkáně. Cestování mě tedy moc nebaví, to je pravda, ale Holice byly hodně inspirativní pro herectví. Za což jim patří dík. Tak doufám, že aspoň bude viset moje fotka ve foyer holického kulturního domu.
Vy se kromě herectví zabýváte i muzikou, spolupracujete s uskupením Pískomil se vrací a Bombarďák. Jakou tam plníte roli?
V Pískomilovi zpívám a občas hraju na klávesky a v Bombarďákovi zpívám a hraju na kytaru a skládam písničky. Jsou to vlastně kapely, které dělají písně pro děti. Nebo spíše pro rodiče s dětmi. Je to rokec s vtipnýma textama. Rozhodně doporučuji si pořídit naše desky.
Vraťme se ale zpět ke Kanclu. Natáčení probíhalo v jedné z nových částí Brna, kde jsou podobných kanclů desítky, možná stovky. Byli jste se podívat na nějaký „skutečný“ Kancl?
Ne, to jsme se nebyli podívat, ale chodili jsme do jejich jídelny, která je moc pěkná. Mají tam takové různé koutky, kde můžete sníst svůj oběd. Na terase, v klasické jídelně, nebo jakože v kavárně nebo u vysokých stolů s takovým držákem na noviny nebo tablet. Hodně vtipné. A naprosto jsme tam zapadli. A nikdo nevěděl, že vedle v kanclu točíme seriál právě o nich.
Nesnesitelného šéfa Kanclu hraje Václav Kopta, potkal jste se někdy s podobným šéfem?
Právě že vůbec. Jak jsem říkal v úvodu, mám štěstí na dobrý šéfy.
Jak byste takovou situaci (kdybyste v životě na nějakého Chválu narazil) řešil?
Rozhodně bych na něho zíral a v hlavě by mi létaly myšlenky „co tady vůbec dělám?“ a pak bych zjistil, že mám dokonce otevřenou pusu a v ten moment bych hnedle hledal dveře s nápisem EXIT.
Myslíte, že podobné postavy, jako jsou ty seriálové, můžete potkat i v běžných „kanclech“ u nás?
Určitě ano. Někdy si říkám, tak to už je moc. Takovýhle nikdo není. Ale opak je pravdou. Každý člověk je jiný a lidí je strašně moc, takže je jasné, že jsou mezi námi i „podivíni“, když budu hledat umírněný výraz.