Vystudovala češtinu a dějepis, ale brigáda novinářky v Ostravském večerníku a změny ve společnosti v devadesátých letech ji nasměrovala k práci v médiích. Když v televizi začínala jako redaktorka – reportérka, nevěděla o televizní práci vůbec nic. Dokonce, jak sama říká, neuměla pustit ani video. Dnes ji diváci znají hlavně z pořadu TEP24. Silvie Kleková.
Silvo, na které natáčení vzpomínáš s úsměvem?
Když jsem poprvé se štábem vyrazila točit do terénu. Bylo to vlastně poprvé, kdy se v České republice zpracovalo téma tzv. „obchodu s bílým masem“. Točili jsme rozhovory s „pasáky“ i ženami, které se živily tímto způsobem. Každá k tomu přistupovala trošičku jinak a konfrontace těch dvou světů byla zajímavá. Možná to nebylo objevné záběrově, tehdy se to všechno ještě hledalo, a dneska by se na to mohl někdo dívat přes prsty, ale hrozně nás to bavilo a byl to úplně nový svět.
A tvůj první velký dokument?
Modlitba pro Juditu. Opravdový příběh dívky, která propadla drogám a po pěti letech, s obrovským úsilím, se z toho dostala. Kameru tehdy dělal Ivo Popek, režii Vladimír Mráz. To ale bylo v době, kdy jsem pracovala v Kabelové televizi.
V roce 2003 jsem se vrátila do České televize a nastoupila jsem jako editor do redakce zpravodajství. A právě tady jsem se začala setkávat s dalšími příběhy a osudy různých lidí. Což mě přivedlo ke spolupráci s Centrem dokumentu a publicistiky. Pro mě je nejzajímavější a nejdůležitější v novinářské a reportérské práci člověk a jeho příběh. Je jedno, zda jde o politika, významnou osobnost nebo člověka, který má problém se zákonem.
V případě vítkovských žhářů jsi diváky pravidelně informovala o příběhu Natálky. Bylo to náročné?
Docela ano. A asi nejvíc lidsky. Stále v člověku totiž hlodá otázka, nakolik může vstupovat do života rodiny, zveřejňovat záběry, které pro někoho mohou být i drastické. Několikrát jsem se maminky Natálky ptala, zda můžeme sledovat jejich osud. A zda je smířená s tím, že diváci uvidí i „dovnitř“ rodiny, do jejich neštěstí, do jejich problémů. Upozorňovala jsem, že se takto stanou „osobami veřejnými“. A maminka Natálky mi řekla, že je to těžké, ale že chce, aby všichni viděli, co se stalo…
Jak často jsi s rodinou Natálky byla?
V době, kdy vůbec nebylo jasné, zda Natálka zranění přežije, velmi často. Kontakt byl nejen osobní, ale třeba i formou esemesek. Později jsme podle situace natáčení i kontakt mírně omezovali. Ale ten příběh není uzavřen, pokračuje a je otázkou, co bude dál.
Diváci tě znají z pořadu TEP24. Jak pořad vznikl? Kdo ho vymyslel?
Pořad tohoto typu jsem nosila v hlavě delší dobu. Znala jsem spoustu příběhů lidí svádějících svůj boj s nemocí a často měly i zajímavé ohlasy. Některé jsem uplatnila v dokumentech, ale napadlo mě, že by mohlo být fajn ukázat vše v samostatném pořadu, rozšířeném o novinky v medicíně i portréty lékařů a vůbec zdravotníků. Přičemž podstatný by měl být právě ten lidský příběh. Ve stejné době, kdy já jsem podala námět na pořad, podaly v Praze kolegyně námět na novinky v oblasti zdraví a životního stylu. Výsledkem je TEP24, který se napůl připravuje v Praze a napůl v Ostravě, s podtitulem „Novinky v medicíně v příbězích pacientů i lékařů“. A protože jsme pořadem zpravodajské stanice, některá témata zaznívají i v denním a večerním zpravodajství, někdy formou upoutávky. Může je tak sledovat více lidí, což je dobře.
Jak se orientuješ v lékařské terminologii? Musíš se něco učit?
Učím se pořád. Latina nebo cizí názvy nejsou problém. Potřebovala bych ale možná trochu víc místa na „disku“, protože když se chvíli věnuji kardiologii, gastroenterologii, a vzápětí přeskočím na onkologii nebo neurochirurgii, tak mi ne vždy všechny odborné termíny a postupy zůstanou v paměti. Ale v době internetu v mobilu není problém se okamžitě zorientovat.
Nestává se, že ti známí nebo i neznámí volají a chtějí medicínsky poradit?
Stává. Jsem taková mikroporadna. Ale vždycky upozorňuji, že nejsem žádný doktor, občas pomůžu upřesnit specializaci nebo dám kontakty pracovišť, které se danou diagnózou zabývají nebo kam by se s problémem měli obrátit… To samozřejmě dělají i kolegyně, které na Tepu spolupracují.
Nedávno mi napsal jeden profesor, že náš pořad měl velký ohlas a řadu lidí nasměroval na správnou léčbu. A to je krásný pocit. Nebo mi napsal pacient po mozkové mrtvici, velmi statečný pán, že se mu pořad moc líbil a že věří, že to pomůže i ostatním. A těch pěkných ohlasů je víc, člověka strašně potěší a nakopnou do další práce. Diváci taky píší, co chtějí vidět, jaká témata by je zajímala. Pro nás to jsou zajímavé podněty.
Točíte i na operačním sále. Co při tom pociťuješ?
Většinou obdiv a respekt, co lékaři dnes dovedou. Jakou mají zodpovědnost, když zasahují v lidském těle, ať už je to srdce nebo mozek anebo jakýkoliv orgán. A taky si říkám, že bych byla strašně ráda, kdybych se tam nikdy neocitla jako pacient.
Točíš v první řadě příběhy lidí. Jsi s nimi v kontaktu i po natáčení? Sleduješ dlouhodobě jejich osud?
Někdy, pravidelně to ani není možné. A někdy to děláme i tak, že roztočíme příběh a vrátíme se k němu třeba po dokončení léčby. Chystáme-li do vysílání reprízy, zvlášť když jde o velmi těžké nemoci, tak se snažím zjistit, jak na tom ten pacient nebo možná naštěstí už bývalý pacient je. Snažím se tak minimalizovat riziko, abychom se někoho zbytečně nedotkli.
V tom případě si ale nosíš spoustu osudů lidí v hlavě domů…
Myslím, že jsem na tom stejně jako spousta lékařů a vůbec lidí ze zdravotnické branže. Bavím se o tom s kolegy v práci, někdy se o tom bavíme i doma… Ona je to tisíckrát potvrzená pravda, že když nejde o zdraví, nejde vlastně o nic… Věci, které nás běžně vytáčejí, jsou zpětně drobnosti nebo úplné hlouposti. Ale problém je, že člověk si to naplno uvědomí, až o to zdraví přijde…
Ptala se: Taťána Reková
