Někdo haraší na střeše aneb několik poznámek k více než pětiletému působení ředitele Rostislava Koryčánka v Domě umění města Brna.
Pozdní zářijové odpoledne a ve vstupní hale brněnského Domu umění opět není k hnutí. Začíná vernisáž dalšího z autorských projektů, výstavy Signály z neznáma, přehlídky českého komiksového umění. „Damned boys, někdo haraší na střeše…“, promlouvá textová bublina zavěšená nad hlavním vstupem. Od začátku působení Rostislava Koryčánka na pozici ředitele této instituce nebyla o podobné objevné autorské počiny nouze. Ať už to byly Formáty transformace 89-09, jež vznikly ve spolupráci sedmi předních českých kurátorů reflektujících proměny identity středoevropské společnosti v posledním dvacetiletí, výstava, která následně putovala do vídeňského MUSA – Museum auf Abruf, nebo Tomášem Pospiszylem a Ivanem Adamovičem kurátorsky vedená Planeta Eden, jež se věnovala české socialistické technooptimistické sci-fi kultuře. Reprízována byla Planeta Eden v pražském DOXu.
Osamu Okamura
je architekt, šéfredaktor odborného architektonického časopisu ERA21, vysokoškolský pedagog a publicista.
Vedle monografických výstav nejlepších českých výtvarných umělců – mimochodem cenu za nejlepší skupinovou výstavu roku 2012 získali Rafani se svým projektem Dech, který realizovali letos v létě právě v Domě umění města Brna, a akcí celonárodního rozměru, jakými byly nepochybně výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, které se letos podařilo dotáhnout k novému vrcholu, se Rostislavu Koryčánkovi dařilo uskutečňovat i jeho osobní vizi: rozvíjet cíleně staronová napojení Brna v rámci středoevropského prostoru, převážně historií násilně přerušené vazby na německojazyčné kulturní prostředí, a i expandovat se současným uměním do negalerijního prostředí, kde se vlajkovou lodí stal festival Sochy v ulicích, později výstižněji – a v těsné koncepční a organizační spolupráci s Moravskou galerií – přejmenovaný na Brno Art Open.
Ze svého předchozího několikaletého působení v architektonickém časopise si totiž ředitel přinesl chuť pohybovat se interdisciplinárně mezi různými uměleckými žánry, a především vyjadřovat se k aktuálnímu, nejen uměleckému, ale především společenskému dění: ve spolupráci s „domovskou“ kurátorkou Janou Vránovou přispěli pouliční výstavou dokumentárních fotografií k připomínce čtyřicátého výročí událostí jara roku 1968. Se stejným zápalem Koryčánek podpořil i tolik potřebnou diskusi nad podobou, a především kvalitou městského veřejného prostoru spoluprací na Městských zásazích Brno 2011 nebo prezentací alternativních projektů pro brněnské hlavní nádraží a takzvané Jižní centrum.
V souběhu s výstavními projekty Dům umění nebývale ožil množstvím doprovodných akcí i samostatných programů pro veřejnost pod vedením Barbory Antonové a Barbory Šedivé. Právě do Domu umění jsem pravidelně docházel na Pecha Kucha Night – komponované večery prezentací místních mladých kreativců, tam jsem také poprvé slyšel naživo kultovní brněnské raperky Čokovoko. Zárukou stálé kvality a přísunu nových objevů i zástupců nejmladší generace po celou dobu zůstávala Galerie G99 vedená Františkem Kowolowským v přízemí Domu pánů z Kunštátu. Přitom podobně široký záběr je možné vystopovat v rámci více uměleckých žánrů – od spolupráce s předními domácími i zahraničními výstavními institucemi a umělci světového významu, jak jsme tomu byli svědky například na kontroverzní – a snad právě proto návštěvnicky velmi úspěšné výstavě amerického fotografa Joela-Petera Witkina: Decadence Now!, až po středoevropskou soutěžní přehlídku nejlepších mladých a začínajících fotografů FRAME, kde se za přičinění Evžena Sobka a pod jeho dohledem rodily nové talenty.
Podobně působily monografické výstavy špičkových architektů Samiho Rintaly, Josefa Pleskota, v Brně sídlícího Zdeňka Fránka, urbánní intervence skupiny Raumlabor z Berlína nebo mezinárodní sympozium „Utopie moderny: Zlín“, které doplnily prezentace výsledků studentského výzkumu na poli digitální architektury z brněnské fakulty VUT. Zvláštní význam a nezastupitelnou roli v tomto interdisciplinárním a veřejnosti co nejvstřícnějším konceptu sehrály nepochybně obě galerijní kavárny: galerijně-divadelní kavárna Trojka Pavla Baďury a Petra Uchytila v Domě pánů z Kunštátu a galerijně-designová kavárna a restaurace Leporelo+ v hlavní budově, zpočátku animovaná Nicol Gale, která se s Martinem Hrdinou stala současně i autorkou architektonického a grafického konceptu. Daleko za hranice působnosti tradiční výtvarné instituce směřoval rozsáhlý projekt Brněnského architektonického manuálu, multimediálního on-line průvodce po meziválečné a poválečné brněnské architektuře, vznikajícího ve spolupráci se Šárkou Svobodovou a Petrou Hlaváčkovou.
Je více než zřejmé, že doposud v první řadě zmiňované a vysoce oceňované dotažení náročné stavební rekonstrukce hlavní budovy pod vedením architekta Petra Hrůši, nové „nepolapitelné“ logo a svěží grafický styl Roberta Jansy a Petra Bosáka, jako i nyní již zdánlivě tak samozřejmá spolupráce se špičkovými českými kurátory, architekty a grafiky při řešení většiny výstav jsou sice významnými, ale ne těmi hlavními přínosy ředitele Rostislava Koryčánka. Daleko spíše je jeho přínosem totiž pokus o celkovou a velmi komplexní redefinici proaktivní role umělecké výstavní instituce v prostoru současného středoevropského města. Města kulturně živého, jakým by Brno jistě chtělo být.
