Mnoho společností i výzkumných ústavů pracuje v současné době na očkování proti novému koronaviru, který způsobuje nemoc COVID-19. Většinou s informacemi o úspěšném pokroku ale dodávají, že vakcína bude nejdříve za rok a půl, za zcela optimálních okolností za rok. Renomovaní vědci ale připomínají, že s vývojem očkování by se nemělo pospíchat, následky nepovedeného by totiž mohly být ještě horší než samotná nemoc.
V minulosti trval vývoj očkování roky a někdy i celá desetiletí – a na některé virové nemoci, jako je například AIDS, se vakcíny nepodařilo vyvinout vůbec. Pokrok ve vědě, ale především množství institucí, které jsou nyní do očkování proti novému koronaviru zapojené, naznačují, že tentokrát bude pokrok rychlejší.
Například americká společnost Moderna začala testovat svou vakcínu na lidech pouhých 42 dní poté, co začala s jejím vývojem, to je zatím rekord v celém oboru.
Jak fungují vakcíny
Očkování snižují riziko nemoci tím, že na ni připraví imunitní systém. Pomáhá této přirozené obranné bariéře, aby lépe hledala, bojovala a zabíjela některé specifické druhy bakterií a virů. Naučí součásti imunitního systému, jak vypadá jeho protivník, a dají mu zbraně, jimiž nepřítele porazí.
Za normálních okolností je neznámý protivník pro imunitu problém, neví, jak se s ním vypořádat, a používá proti němu buď zbraně neúčinné, nebo naopak příliš silné, takže je obrana buď slabá, nebo naopak tak drsná, že to organismus zničí.
Očkování není lék – nepodává se nemocným, ale zdravým, kteří by se mohli v budoucnu nakazit. Pokud by očkování vzniklo, muselo by se podávat dostatečně velké části populace, aby ji mohlo ochránit. A to znamená, že by se očkovaly miliardy lidí na celém světě. Jakákoliv očkovací látka proto musí být „bezchybná“ – nesmí mít vedlejší účinky, které by byly horší než samotná nemoc.
V minulosti se už několikrát ukázalo, že spěch se může při vývoji vakcín vymstít. Jeden z učebnicových případů se týká dokonce přímo koronaviru – ne toho nového, ale typu, který postihuje kočky. Šanghajský virolog Š'-po Ťiang v odborném časopise Nature uvádí, že se to stalo vakcíně proti infekční peritonitidě, smrtelnému onemocnění, které postihuje kočky a koťata. Vyskytuje se u velmi nízkého podílu těchto zvířat a je způsobeno běžným virem nazývaným kočičí koronavirus.
Studie z roku 2019 popsala, že očkování, které bylo proti této chorobě vyvinuté, zvyšuje pravděpodobnost, že se zvíře nemocí nakazí. Podobný fenomén se podle Š'-po Ťianga projevil také v jiných studiích na zvířatech – a týkalo se to také koronaviru, který způsobuje nemoc SARS, tedy geneticky blízkého příbuzného nového koronaviru.
Š'-po Ťiang varuje před spěchem i z dalšího důvodu: koronaviry neustále mutují. Tyto změny sice nejsou zdaleka tak velké, jako třeba u chřipky, ale je jich hodně. „Virus, který způsobuje COVID-19, může zmutovat způsobem, který učiní existující očkování nebo léky neúčinnými. Proto by regulátoři měli podporovat vývoj vakcín a léků, které budou fungovat obecněji.“
Škodlivé vakcíny
Přestože se moderní vývoj očkování snaží vedlejší účinky nebo chyby velmi účinně omezovat, v minulosti opravdu došlo k několika situacím, kdy vznikly vakcíny, které lidem uškodily.
Vůbec nejznámějším případem je takzvaný Cutter Incident, při němž roku 1955 vznikla ve společnosti Cutterových laboratoří špatná očkování proti obrně. V některých dávkách se místo mrtvého viru objevil virus živý, což vedlo k tomu, že se mezi lidi dostalo 120 tisíc očkování, které nebránilo nákaze, ale naopak ji způsobovalo.
Nemoc dostalo asi 40 tisíc dětí, pět jich zemřelo, desítky skončily s paralýzou – na následky přenosu od nakažených na neočkovanou populaci zemřelo dalších pět osob.
Znepokojivé důsledky měla také vakcína proti viru chřipky, který roku 1976 zasáhl Spojené státy. Tento kmen viru měl některé vlastnosti podobné viru španělské chřipky z roku 1918. USA proto během pouhých deseti týdnů nechaly naočkovat asi 45 milionů občanů.
S vakcinací se ale přestalo velmi rychle poté, co se ukázalo, že se nemoc nešířila mimo vojenskou základnu, kde se objevila, a současně, když se zjistilo, že u očkovaných se neočekávaně často objevuje takzvaný Guillainův–Barrého syndrom – autoimunitní onemocnění postihující nervovou soustavu a způsobující ochrnutí.
Výzkum prokázal, že se tento problém objevil přibližně u jednoho člověka na každých 100 tisíc očkovaných; způsobil 53 úmrtí amerických občanů.
Jak vzniká očkování
Celý proces vzniku očkování proto trvá velmi dlouho – musí se nejen prokázat, že vývoj vakcíny je realistický a látka se dá snadno připravovat v dostatečném množství, ale také zda je bezpečná. Výzkum a vývoj má čtyři fáze:
Fáze I: Malá studie na zdravých lidech, která testuje bezpečnost vakcíny a imunitní reakci organismu při různém dávkování. U COVIDu-19 se očekává, že bude trvat asi tři měsíce, za normálních okolností by to zabralo asi dva roky.
Fáze II: Randomizovaná, dvojitě zaslepené studie na tisícovkách osob, kdy se polovině podává očkovací látka a druhé jen placebo. Ani lékaři, ani pokusné osoby neví, jakou látku dostali – v této fázi se ověřuje jak bezpečnost, tak i účinnost látky. Normálně tato část trvá dva až čtyři roky, u COVIDu-19 se zřejmě částečně spojí s první fází.
Fáze III: Do procesu vstupuje regulátor, tedy vláda nebo nějaký její odborný orgán, který je zcela nezávislý na autorech vakcíny. Ten prověří veškerá data a výsledky, než udělí očkování schválení. Normálně může tato část trvat jeden až dva roky, u COVIDu-19 zřejmě jen několik měsíců.
Fáze IV: Probíhá po schválení očkování a sleduje efektivitu vakcíny v reálných podmínkách.
