Angela Merkelová stála v čele Německa šestnáct let, během nichž se společnost stala pestřejší a modernější. Němci získali nové sebevědomí i zahraniční vliv založený na hospodářské síle a kulturní přitažlivosti. Pod povrchem stability a prosperity však bublá řada sociálních problémů, které Merkelová neřešila. Její éru v době voleb do Bundestagu na konci září bilancoval analytik Jakub Eberle. Text nyní připomínáme v souvislosti se zvolením nového kancléře.
Angela Merkelová bývá vnímána jako ztělesnění stability v rozbouřeném světě, vždyť Německu vládla již od roku 2005. Na fotografiích ze summitů se střídali Bush, Blair, Obama, Sarkozy, Trump, Macron či Biden, pokud zmíníme jen ty nejvýznamnější. Uprostřed toho vždy klidně stála pozvolna stárnoucí kancléřka s prsty spojenými do charakteristického gesta.
Tato monarchická – a značně zavádějící – image trochu nudné, ale o klid a stabilitu Německa pečující Mutti je záměrným produktem politického stylu Angely Merkelové a také základem jejího domácího úspěchu. Merkelová dokázala své voliče dostatečně dlouho uspávat příslibem, že drobné krůčky jsou lepší než velké vize, že se nakonec Němcům daří velmi dobře a problémy lze překonávat bez tvrdších politických střetů.
Šestnáct let je ale dlouhá doba a německá společnost nezůstala pod fasádou merkelovského biedermeieru stát na místě. Kam se tedy posunula a v jakém stavu ji Angela Merkelová zanechává svým nástupcům?
Klid místo krize
Merkelová se do kancléřského úřadu vyhoupla v čase společenských turbulencí. Patnáct let od sjednocení se Německo zmítalo v řadě větších či menších problémů a krizí. Úspěch jejího příslibu stability proto pochopíme právě na pozadí těchto dramatických proměn, kterými tehdy německá společnost procházela.
Někdejší „hospodářský zázrak“ se nejpozději v devadesátých letech zadřel. Právě v roce 2005 dosáhla nezaměstnanost jedenácti procent, tedy vůbec nejvyšší hodnoty od roku 1990. V některých regionech na východě země pak byla i dvojnásobná, přičemž novou práci si musela postupně najít drtivá většina občanů bývalé NDR. Sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder se rozhodl situaci řešit bolestivým a nepopulárním osekáváním sociálního státu, což nakonec vedlo až k předčasnému konci jeho vlády.
Zároveň probíhala i určitá krize identity. Proměna „staré“ západoněmecké Spolkové republiky v „nové“ Německo, završená přesunem vládních úřadů z provinčního Bonnu do pulzujícího Berlína, znovu otevřela prostor historickým úzkostem. Když se Schröder postavil Bushově invazi do Iráku, a naboural tak jeden z hlavních pilířů poválečné německé politiky, tedy loajalitu k USA, vysloužil si přirovnání k císaři Vilémovi, proslulému agresivní a sobeckou politikou.
Otázku, zda se Němci skutečně poučili ze své minulosti, tak najednou opět řešily přední stránky novin. K tomu přispěla i diskuze o podobě monumentálního berlínského pomníku holocaustu (otevřeného také v roce 2005), či o tom, že Němci nebyli jen a pouze pachateli druhé světové války, ale také jejími obětmi: třeba jako civilisté umírající pod zápalnými bombami v centrech německých měst, nebo jako oběti násilí spojeného s vyháněním z východu.
Nenápadná modernizace společnosti
Sociální politika Angely Merkelové ale nikdy nebyla konzervativní, jak tomu bylo třeba u jejího předchůdce Helmuta Kohla. Jak si všímá novinářka Susanne Beyerová, Merkelová naopak navázala na „liberální Zeitgeist“ přelomu století. Společenským změnám nebránila, naopak jim často vycházela vstříc.
Německo se tak během její vlády stalo společností modernější a progresivnější. To platí z hlediska rovnějšího postavení mužů a žen, kde její vlády postupně zaváděly řadu opatření umožňující větší zapojení žen do pracovního a veřejného života. Od rozšířené nabídky školek, přes otcovskou dovolenou, až po kvóty pro zastoupení ve vedení velkých firem.
K liberalizaci docházelo i v dalších oblastech, například uzákoněním sňatků osob stejného pohlaví v roce 2017. Merkelová osobně hlasovala proti, ale zákon de facto nechala projít tím, že umožnila poslancům své strany hlasovat podle vlastního svědomí.
Samostatnou kapitolou je pak proměna německé společnosti v důsledku přistěhovalectví. Dnes v zemi žije více než čtvrtina osob s takzvaným migračním původem, což souhrnně označuje cizince, přistěhovalce i německé občany, jejichž rodiče se narodili s jiným státním občanstvím. V roce 2005 to bylo necelých devatenáct procent.
Nové sebevědomí
Merkelová se pro mnohé také stala tváří nového německého sebevědomí, které se objevilo právě v polovině nultých let v souvislosti s výše popsanou modernizací společnosti. Německo tak začalo samo sebe vnímat – i být vnímáno ve světě – spíše skrze kosmopolitní kulturu a životní styl měst jako Berlín, Hamburk či Lipsko. Byla to tedy třeba vizionářská architektura, alternativní hudební scéna či snaha o udržitelný život, se kterou si Němci spojovali svou vlastní identitu.
A samozřejmě fotbal. Merkelová ještě nebyla v úřadě ani rok, když se německý tým na domácím mistrovství světa dostal až do semifinále, o čemž Němci dodnes mluví jako o „letní pohádce“. Byl to první silný výsledek generace, která se v roce 2014 dostala až k titulu mistra světa a která symbolizovala právě ono „nové“ Německo. Nejen dynamickou a nápaditou hrou, ale i složením týmu, kde se doplňovali Bavoři Schweinsteiger a Müller s rodilými Poláky Klosem a Podolskim i potomky tureckých či ghanských přistěhovalců Özilem a Boatengem. Není divu, že se Merkelová tak ráda prezentovala jako velká fanynka.
K sebevědomí pak přispělo i ekonomické oživení, které se bez jakéhokoliv přičinění Angely Merkelové začalo projevovat hned v prvním roce její vlády. Spolková republika se dokonce brzy dočasně vrátila do pozice největšího světového exportéra. Klíčovým trhem automobilek, které nejlépe ztělesňují německý ekonomický model, se vedle Spojených států postupně stala také Čína. Export tak příliš nepoškodila ani krize po roce 2008, protože právě USA a Čína si s ní poradily lépe než EU – a to do velké míry paradoxně vinou krátkozraké politiky Německa.
Nová hrdost tedy nevedla k nacionalistickému třeštění a už vůbec ne k návratu militarismu, který skutečně ve společnosti podporu nemá. Zcela jednoznačně ale přispěla k oslabení evropské integrace. Německo sice na EU zásadně profituje, a to často i na úkor jiho- či středoevropských zemí, ale zároveň Unii chápe čím dál pragmatičtěji a je méně ochotné nadřazovat evropský zájem tomu vlastnímu. V tom je Merkelová ve shodě s velkou částí veřejného mínění.
Pod slupkou úspěchu: Německo nerovnější a rozpolcenější
Na společnost éry Merkelové tedy můžeme snadno pohlížet jako na příběh úspěchu, vtělený v kulturních či konzumních ikonách: plně elektrický sporťák od Audi, zářící Allianz Arena před zápasem mnichovského Bayernu, dechberoucí budova hamburské Labské filharmonie, nekonečné fronty před exkluzivními berlínskými technokluby, či podivně nahořklá limonáda Club Maté, kterou dnes dostanete i v českých maloměstech.
Tento příběh se ale týká jen části společnosti – té vzdělanější, kosmopolitnější a bohatší. Při pohledu zvenčí ale často zaniká, že také Němci žijí v hluboce rozdělených a míjejících se „sociálních bublinách“ či spíše světech. Angela Merkelová za sebou nechává také společnost, která je značně rozdrobená a kde se skutečně všem nedaří jen dobře. Tyto problémy přitom Merkelová opomíjela, či se za její vlády dokonce prohlubovaly. A nezřídka již vyhřezly na povrch.
Nejviditelnějším je nástup krajní pravice. Volební úspěchy Alternativy pro Německo (AfD) můžeme považovat za v jistém ohledu normální, podobné a často ještě silnější strany najdeme v Rakousku, Francii, Nizozemsku či Skandinávii. Nad nárůstem krajně pravicově motivovaného násilí však již rameny krčit nelze. Současné Německo jsou bohužel i střelby před synagogami, hořící zařízení pro uprchlíky či vraždy politických protivníků. Otazníky zde vzbuzuje i laxní přístup bezpečnostních složek k extrémní pravici.
Mnohé asi překvapí i míra sociální nerovnosti. V Německu utěšeně nerostl jen hrubý domácí produkt, ale posledních deset let také příjmové nerovnosti. V jedné z nejbohatších zemí světa je tak i dnes chudobou ohrožené každé páté dítě, přičemž situace se dlouhodobě ještě (mírně) zhoršuje. Příliš se nesnižují ani rozdíly mezi východem a západem země, kdy se navíc pocit hněvu a ponížení přenáší i na nové generace někdejších občanů NDR.
Pohodlí a prosperita střední třídy se pak opírá o osm milionů pracujících v sektoru levné práce. To je téměř pětina všech pracujících, což je procentuálně dvakrát více než třeba ve Francii či Finsku. Tento fenomén se přitom masivně rozšířil až v nedávné minulosti, například v souvislosti s nástupem „gig economy“ v podobě různých donáškových či taxi služeb. Merkelová tuto část společnosti „nechala ve štychu“, jak doslova říká sociolog Oliver Nachtwey.
Merkelovská stabilita tedy měla i svůj rub, který se ukazuje právě v těchto dlouhodobě neřešených problémech. Německou společnost tak zřejmě nečekají nijak klidné časy, tím spíše s ohledem na výzvy vyplývající z ekologické přeměny průmyslu a dopravy, digitalizace a automatizace práce. Nástupce Angely Merkelové tak žádný biedermeier nečeká.
Jakub Eberle je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se politikou střední Evropy, zejména pak Německa a Česka. Vystudoval na univerzitách ve Warwicku, St Andrews a Praze.
