Přesně před sedmdesáti lety zabrala armáda Čínské lidové republiky (ČLR) území Tibetu, který byl původně mocnou feudální říší. Vojenská invaze podle čínského vedení měla za oficiální účel „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Obsazení Tibetu, které se odehrálo 21. října 1950, později vyústilo v povstání, jež bylo krvavě potlačeno.
Čína si nárokovala (a nadále nárokuje) tibetské území, které leží v himálajském pohoří na jihozápadě země, už od 13. století. Od té doby byla feudální země na tehdejší čínské říši závislá. V roce 1753 se Tibet dokonce stal její úplnou součástí, z područí se přitom vymanil až v lednu roku 1913. Tehdy tamní duchovní vůdce Thubtän Gjamccho, známý také jako třináctý dalajlama, vyhlásil s pomocí Velké Británie územní nezávislost.
Tibetští představitelé reprezentovaní dalajlamou a radou ministrů – kalönů – plně rozhodovali o vnitropolitických i vnějších záležitostech země. Její zástupci například uskutečnili cestu kolem světa s platnými tibetskými cestovními doklady. Také proto obyvatelé extrémně hornaté země vždy tvrdili, že Tibet byl v době čínského narušení jeho územní celistvosti svrchovanou a nezávislou zemí.
Nicméně po konci dlouhotrvající občanské války v Číně se vítězná komunistická frakce vedená Mao Ce-tungem rozhodla získat Tibet zpět do područí země a začala vyvíjet tlak na tamní vládu. Tibetská duchovní i civilní správa pak v roce 1949 odmítla čínský návrh na pokojné připojení.
Poté v čele s regentem Tagdag-rinpočhem vyhlásila 4. listopadu znovu formální nezávislost země a vyslala ke světovým mocnostem mírové delegace, aby uznaly tibetskou suverenitu a územní celistvost. S těmito kroky se ale čínské vedení nesmířilo a rozhodlo se situaci vyřešit vojenskou invazí.
Čínská armáda překročila hranice začátkem října
Jako oficiální důvod přitom uvedlo, že je potřeba „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Jednotky Čínské osvobozenecké armády dostaly oficiální rozkaz k pochodu na Tibet 7. října 1950, kdy překročily hranice tibetského území na šesti místech a začaly pronikat do vnitrozemí.
Vpád čínské armády krátce poté vyústil v bitvu o město Čhamdo v západním Khamu, kde se vojenská přesila čtyřiceti tisíc vojáků ČLR střetla s 8500 Tibeťany. Podle knihy Historie moderního Tibetu od amerického antropologa Melvyna Goldsteina byly tibetské síly vyzbrojeny předpotopními zbraněmi i technikou, chyběly jim také bojové zkušenosti.
Konflikt nakonec skončil drtivou porážkou tibetské armády. Podle čínské strany bylo na 3341 Tibeťanů zabito, zraněno nebo zajato. Ztráty ČLR byly oproti tomu několikanásobně nižší – 114 mrtvých nebo poraněných vojáků.
Sinolog Ondřej Kučera z Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2015 pro ČT uvedl, že marginální střet si ve východním Tibetu vyžádal něco kolem stovky obětí – navíc pouze z řad vojáků. „Odpor byl relativně malý, týkal se pouze obrany ústředního města Čhamdo. Kromě toho k žádným dalším bojům nedošlo,“ popsal.
Sedmnáctibodová dohoda
V nastálé situaci nezbylo tibetské vládě nic jiného než se 21. října podrobit čínské invazi a vyslat do Pekingu delegaci, která bude vyjednávat o budoucím osudu země.
„Přímo na konflikt žádná mezinárodní reakce nebyla. Čína ale vyzvala tibetské vedení k vyjednávání, na což už svět reagoval. Británie a Indie se snažily přesvědčit Tibeťany, aby s Pekingem nevyjednávali. Nakonec ale vznikla dohoda o mírovém osvobození Tibetu,“ uvedl Kučera.
V listopadu roku 1950 byl do čela Tibetu rovněž uveden Thubtänův nástupce Tändzin Gjamccho, rovněž známý jako čtrnáctý dalajlama. Navzdory „historickým nárokům“ si komunistické vedení částečně uvědomovalo zvláštní postavení Tibetu, proto nakonec v květnu roku 1951 podepsalo se zástupci dalajlamova kabinetu sedmnáctibodovou dohodu poskytující Tibetu vysokou míru autonomie.
Podle serveru Sinopsis.cz se Čína v dokumentu zavázala, že v Tibetu nedojde ke změnám politického systému ani dalajlamových pravomocí. Zaručila se také, že na jeho autonomním území budou i nadále respektovány náboženské svobody. To vše výměnou za tibetské uznání čínské svrchovanosti.
Podle Kučery šlo na tehdejší dobu o liberální dohodu, země se měla stát součástí Číny, která nad ní převezme vojenskou a diplomatickou ochranu. Za to měl Tibet získat téměř úplnou autonomii ve vnitřních věcech.
O osm let později vypuklo povstání
Čína ale dohodu o respektování tibetské svébytnosti nedodržela, i když oficiálně tvrdí, že v té době se jí podařilo Tibet osvobodit a demokraticky reformovat. Následující desetiletí se totiž neslo ve znamení čínské snahy přeměnit buddhistický feudální řád v zemi v socialistickou sekulární společnost.
Po připojení Tibetu k Číně následovalo porušování náboženské svobody a základních lidských práv, což vyvolalo u místních obyvatel velký odpor. O osm let později proto v roce 1959 vypuklo tibetské národní povstání, do něhož se zapojila třicetitisícová armáda a dvacet tisíc Tibeťanů.
Nevyhnutelný konflikt předznamenala násilná čínská propaganda v roce 1957, jejímž úkolem bylo přimět Tibeťany k přijetí radikálních komunistických reforem. V reakci na stupňující se čínský nátlak i případy genocidy začaly v tibetských provinciích Amdo a Kham vznikat partyzánské bojůvky, které přerostly v mohutné hnutí odporu.
Dobrovolnická armáda zprvu zaznamenala v bojích četné úspěchy, Číňané ale své vojenské síly vytrvale posilovali. Kvůli rozbouřené atmosféře byla dokonce zrušena návštěva indického ministerského předsedy Džaváharlála Nehrúa, do něhož Tibeťané vkládali veliké naděje.
Tibeťané bránili palác vlastními těly
Trpělivost Tibeťanům došla, když čínské úřady pozvaly dalajlamu bez tělesných strážců na 10. března 1959 na čínské velitelství ke zhlédnutí divadelního představení. Toho dne se kolem letního sídla dalajlamy – hradu Potála západně od Lhasy, shromáždilo na třicet tisíc Tibeťanů, kteří rozhořčeně protestovali proti čínské okupaci a kolem paláce vytvořili ze svých těl obranný val.
Tamní kabinet tehdy deklaroval, že Tibet už neuznává čínskou autoritu, založenou na sedmnáctibodové dohodě. Letní palác byl navíc výhružně ostřelován a dalajlamův život se ocitl v ohrožení. V noci 17. března proto tibetský vůdce s nevelkou skupinou spolupracovníků tajně opustil palác a vydal se do Indie, která mu nabídla azyl.
Dva dny nato již Číňané bez skrupulí ostřelovali strategicky důležitá místa ve Lhase. Při následném útoku tanků a pěchoty zahynulo asi 12 tisíc lidí. Na tibetské povstání v pořadu Witness britské BBC vzpomínal profesor Narkji Ngawang Dhöndup, který později působil jako dalajlamův autobiografista a tajemník tibetské exilové vlády.
„Bylo tam asi třicet žen s dětmi. Snažily se ukrýt, když přijel čínský tank vyzbrojený kulometem a všechny je zabil. Nemohl jsem vůbec nic dělat. Museli jsme utéct. Od té doby jsem nesnášel všechny Číňany a vadila mi dokonce i červená barva, která je v Číně všude,“ popsal události. Počet obětí povstání mezi březnem a říjnem 1959 je odhadován na 87 tisíc Tibeťanů.
Indie přijala dalajlamu i uprchlíky
O zmizení dalajlamy se čínské úřady dozvěděly až třetího dne. Přestože po něm začaly okamžitě pátrat, dostihnout se ho nepodařilo. Nedlouho po dalajlamovi, jemuž Indie poskytla politický azyl, začaly do Indie proudit tisíce zubožených tibetských uprchlíků, kteří rovněž obdrželi právo pobývat v zemi.
Už během více než měsíc trvající vyčerpávající cesty za svobodou vyhlásila dalajlamova družina vznik nové dočasné vlády. Jejím sídlem se stalo letovisko Mansúrí v předhůří severní Indie, odkud dalajlama vyzýval k mírovému a přátelskému řešení tragické situace a požadoval zachování práv, kterým se Tibet těšil před rokem 1950.
Tibetská otázka byla též přednesena na čtrnáctém zasedání OSN. Rezoluce přijatá v říjnu 1959 kromě jiného vyzývala k respektování základních lidských práv tibetského lidu a jeho svébytného kulturního a náboženského života, aniž by se ale zmiňovala o invazi komunistické Číny a okupaci Tibetu.
Čínské vedení na výzvy nereagovalo a naopak začalo upevňovat svou nadvládu. Od roku 1965 je Tibet čínskou autonomní oblastí. Nyní má vlastní samosprávu, jeho nejvyšší představitelé jsou ale dosazováni Pekingem. Dalajlama žije od roku 1959 v exilu v indické Dharamsale, kde sídlí tibetská exilová vláda. Politického vedení tibetské diaspory se vzdal, požaduje ale pro Tibet autonomii.
