Potápění v jeskyni je nejtěžší disciplína. Některé ze zachráněných dětí přitom neuměly ani plavat

Potápění v jeskyni patří k nejtěžším možným disciplínám a většinou se k ní propracovávají jen ti nejzkušenější potápěči. Podle instruktora jeskynního potápění Petra Slezáka je nereálné, aby se to chlapci uvěznění třináct dní v jeskynním komplexu na severu Thajska stihli kvůli potřebám evakuace naučit.

Slezák proto předpokládá, že výcvik se musel omezit na pár klíčových dovedností. „V první chvíli bych učil jenom pravidelně dýchat pod vodou a nezadržovat dech, ať už by to bylo s využitím celoobličejové masky anebo standardní potápěčské automatiky. Kdyby totiž člověk dech zadržel a měnil u toho hloubku, tak si může poranit plíce,“ vysvětluje instruktor postup výuky.

Druhým zásadním krokem je zachovat klid i ve tmě. Při výcviku se používají zatemněné brýle. „Pod vodou není skvělá viditelnost. Ta klesá na nulu, a potom pohyb jeskyní je skutečně pouze po hmatu,“ dodává Slezák.

Evakuace je ale podle odborníků náročná hlavně psychicky; v tomto ohledu mohly mít podle odborníků děti oproti dospělým výhodu.

V úzkých prostorách museli nést vzduchové lahve před sebou

Potápěči si během záchranné operace v některých příliš těsných místech museli sundat vzduchové lahve - v těch nejužších bodech totiž prostor jeskyně Tham Luang měřil sotva sedmdesát centimetrů. „Když se jde skrz nějaké úzké restrikce, tak se většinou musí všechno sundat a prostrčit před sebou,“ upozorňuje instruktor jeskynního potápění David Cani.

S orientací v temném prostoru jeskyně pomáhají potápěčům také vodící šňůry (využité i v aktuálním thajském případě) a směrové šipky. „Jedna věc je mít tam nataženou šňůru a druhá věc je vědět, jestli doleva nebo doprava,“ říká Slezák.

Potápěčský postroj může včetně nutné zátěže vážit asi deset kilogramů. Každá ze dvou vzduchových lahví váží dalších deset kilogramů, i proto může být paradoxně náročnější překonávat nezatopenou část jeskyně, kde člověka nenadnáší voda.