Praha - V únoru 2012 vtrhla do mnichovského bytu Cornelia Gurlitta třicítka lidí z augsburského státního zastupitelství. Čtyři dny jim trvalo, než pečlivě zabalili a sepsali seznam 1 406 uměleckých děl v hodnotě více než miliardy eur. Osmdesátiletý muž v rozhovoru pro německý časopis Spiegel vyprávěl o tom, jak celou dobu jen poklidně seděl v rohu místnosti a sledoval, jak z jeho života mizí to jediné, na čem mu kdy záleželo.
Obrazy se musí vrátit ke mně. Až umřu, ať si s nimi dělají, co chtějí
Rozmlouval s nimi jako s blízkými přáteli, které v reálném životě nikdy neměl. Byly pro něj věrnými společníky a péče o ně se stala jeho životní misí. Kontakt s realitou Gurlitt ztratil už před mnoha desítkami let.
O to strašnější pro něj byl vpád cizích lidí do bytu, ze kterého prakticky nevycházel. Během policejního zásahu seděl pokojně v rohu místnosti a sledoval, jak ze zdí mizí skvosty světového malířství. Policie nezapomněla ani na jeho nejmilejší sbírku maleb, které měl pečlivě srovnány ve speciálním kufříku. Každý večer je z něj opatrně vytáhl, aby je mohl zkontrolovat. Během čtyř dnů přišel o celou sbírku a ocitl se ve svém prázdném bytě úplně sám.
Další veletoč v životě osmdesátiletého muže způsobil časopis Focus, který před čtrnácti dny informoval jako první o nálezu uměleckého pokladu. Od té doby se Gurlitt odvážil ze svého bytu jen dvakrát – na nákup, během kterého ho pronásledovala horda fotografů, a ke svému lékaři na jih Německa. A právě během této cesty poskytl vůbec první rozhovor. „Nejsem žádný Boris Becker. Tak co ode mě vlastně chtějí?“ ptá se nechápavě.
Der Spiegel o Corneliu Gurlittovi
Selhal jsem…
Gurlitt zdědil svou ohromnou sbírku po svém otci, Hildebrandtovi Gurlittovi, který spolupracoval s nacisty likvidujícími „závadné“ a „neněmecké“ umění. Gurlitt popírá, že by otec získal obrazy ze sbírek židovských obětí nacismu. Všechny prý pocházejí z muzejních sbírek a galerií.
Sám se částečně viní z toho, že se musel s drahocennými obrazy rozloučit. Měl je ochránit stejně dobře jako jeho otec před nacisty, kteří je chtěli spálit, před bombami, před Rusy i Američany. Pro Cornelia byl jeho otec hrdina - zatímco on sám pochybil a obrazy neuhlídal.
„Jeho“ obrazy jsou teď ve všech novinách. Může si je prohlédnout každý. To Gurlitt považuje za největší křivdu: „Co je to za stát, že zveřejňuje moje soukromé vlastnictví?“ ptá se starý muž se slzami v očích.
Doufá, že se se svými obrazy co nejdřív znovu shledá a bude mít klid. „Musí se zas vrátit ke mně. Skutečně je velmi postrádám.“ Možnost, že by je daroval některému z muzeí, zcela zavrhuje: „Vystavování už bylo dost. A muzea mají dost jiných věcí, které mohou ukazovat. Až umřu, můžou si s nimi dělat, co budou chtít. Ale do té doby je chci mít jen pro sebe.“
Gurlitt jako by uvízl v jiné době. Na televizi se přestal dívat v roce 1963. Ví, že existuje internet a že by si na něm mohl cokoliv vyhledat - ale nikdy se o to nepokusí. Fascinuje ho, že se na mobilním telefonu objevuje číslo volajícího. Hotel si rezervuje výhradně dopisem, který napíše na starém psacím stroji a podepíše jej plnicím perem. Jeho život ubíhá pomalu a tiše, veškeré dobrodružné zážitky získal četbou knih. Jedinými jeho přáteli byly obrazy, o které teď přišel. Ví o nich úplně všechno, ale radši si to nechává pro sebe. „Není nic, co bych v životě miloval víc než své obrazy.“
Augsburské státní zastupitelství po více než ročním zkoumání oznámilo, že přes čtyři stovky obrazů patřčí právoplatně Gurlittovi a v nejbližší době se mu vrátí. Co bude s další částí sbírky, se zatím neví.