Kararský mramor je po staletí proslulý pro svou nejvyšší jakost. Renesanční umělci včetně slavného Michelangela na něj nedali dopustit. I nyní je po něm sháňka. Pro vhodné kusy si stále posílají z toskánské metropole Florencie, kde rekonstruují tamní mramorovou katedrálu. Vybrat správnou tvrdost je kumšt.
Katedrála Santa Maria del Fiore zkráceně zvaná jen Duomo je dominantou Florencie už skoro šest století. Sahá do výšky sto čtyřiceti čtyř metrů a většina obložení, sloupy, ornamenty i sochy jsou vysochány z kararského mramoru.
Kámen vyžaduje péči, protože odléhá vlivům počasí i znečištění. Po čase se začne rozpadat. „Že by daná část měla být nahrazena, poznáme díky diagnostickým prostředkům, ale také díky zkušenosti restaurátorů a kameníků,“ vysvětlila hlavní restaurátorka muzea Opera del Duoma Beatrice Agostinová.
Mramor chtějí výrobci nábytku
Restaurátoři nyní hledají ideální kararský mramor, aby mohli svou práci na katedrále dokončit. Kusy pro své nejslavnější sochy si v dolech vybíral už sám Michelangelo. Těžit se ale začal už v 6. století před naším letopočtem. Zájem o něj roste, především u výrobců luxusního nábytku. Za posledních dvacet let se vytěžilo víc mramoru než za celé tisíciletí. Do rukou restaurátorů putuje jen zlomek.
„Když se řekne kararský mramor, neznamená to jeden typ mramoru, ale spoustu typů. V určitých situacích může dojít k jinému stupni poškození. Mramor používaný v sochařství je krásný, ale když je venku, opotřebuje se rychleji než ostatní,“ podotknul hlavní kameník v muzeu Opera del Duoma Marcello del Colle.
Až se nejvhodnější kus najde, poputuje do florentské dílny, kde mistr Del Colle se svými spolupracovníky znovu vytváří, co zničil čas. Zkušenost je naučila vybírat v porovnání s originálem tvrdší typ mramoru. Není to ale tak jednoduché.
„Nemůže být příliš tvrdý, protože pak se těžko opracovává a hrozí riziko, že se snadněji rozpadne. Je třeba vybrat mramor, který vydrží venku. Na rozdíl od toho, který se použil na fasádu. Je krásný, protože jde o sochařský mramor, ale po sto letech se silně poškodil,“ popsal kameník úskalí své práci.
Poškodila se i zatím poslední nahrazená socha Svatého Samuela původně z druhé poloviny 19. století. Po dvou letech v dílně mramorová kopie v lidské velikosti zase zaujímá čestné místo před rozetou čelní fasády.
