Škola byla obehnána plotem, jako všechny školy v Turecku. Bylo referendum a lidé přicházeli odevzdat svůj hlas. S Erdoganem, nebo proti? Roman Staněk seděl ve volební místnosti a všechno sledoval. V tom se venku rozletěla brána, na dvůr najel transportér a do školy vtrhli policisté s puškami. „Vyvlekli toho muže ještě s volebním lístkem v roce,“ vypráví Staněk. Už několik let je pozorovatelem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Letos prožil měsíc v Turecku během referenda o změnách ústavy. „V Česku nejde mnoho lidí volit, protože jedou na chalupu. V Turecku nevolí, protože mají strach,“ říká v rozhovoru pro web ČT24.
Kde jste během referenda v Turecku působil?
Má oblast v Turecku se jmenuje Hatay. Je to výběžek tureckého území na západě omývaný Středozemním mořem, na východě vymezený syrskou hranicí. Uprostřed leží starodávné město Antiochie. Je to město mnoha náboženství, ve kterém stojí mešity, kostely i synagoga.
V té oblasti je dokonce jedna arménská vesnice, která jako jediná v Turecku přežila genocidu v roce 1915. Na hranici mezi Tureckem a Sýrií leží hora Musadak. Je známá díky románu Franze Werfla ‚Čtyřicet dní na Musadaku‘, který líčí, jak se Arméni bránili turecké ofenzívě. A jedna vesnice tam zůstala.
Jak na vás taková pradávná směsice kultur působí?
Miluji to. Je to něco neuvěřitelného. Kde tam kopnete do země, tam najdete nějakou mozaiku. Ať už byzantskou, nebo římskou. Ta místa mají fantastickou atmosféru. Nevěřil byste, že nějakých padesát, šedesát kilometrů za syrskou hranicí, doslova za kopcem, se odehrává peklo.
V bezprostřední blízkosti Antiochie působily za syrskou hranicí jak síly Bašára Asada, tak rebelové, Kurdi a také radikální fronta Al Nusrá, považována za syrskou odnož al-Káidy. A válečníci ze všech těch uskupení cestovali do Antiochie odpočívat, a když se dali do pořádku, vraceli se zpátky na frontu.
Byl jste tam měsíc. Referendum trvalo den. Co jste tam tak dlouho dělal?
Důležitá byla samotná příprava referenda. Šlo tam o takovou změnu ústavy, která velmi posiluje Erdoganovy pravomoci. Pozorovatelská skupina se skládá ze dvou lidí. Většinou je to muž a žena, pokud možno s určitým věkovým rozdílem. Já jsem byl v Turecku ve dvojici s jednou francouzskou diplomatkou tím starším pozorovatelem referenda.
Cestovatel a novinář pochází z Vratimova u Ostravy. Žije ve Wroclawi, kde vlastní cestovní agenturu zaměřenou na oblast Kavkazu a na výpravy za polární kruh, především na Špicberky. Je dlouholetým pozorovatelem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Působil na misích během voleb v Gruzii, v Turecku, Arménii, na Ukrajině. V roce 2017 prožil měsíc jako pozorovatel referenda v Turecku. Jeho cestovní agentura působí v Gruzii k rozvoji šetrného cestovních ruchu, kdy turisté přispívají na živobytí lidem na gruzínském venkově.
Naším úkolem bylo potkat všechny politické aktéry v tom regionu. Promluvit si s nimi. Zjistit, jaký je jich názor. Proč by chtěli hlasovat v referendu pro, nebo proti. Zda je podle nich před referendem všechno v pořádku. Jestli mají rovný přístup do médií, k reklamním plochám. Zda jim nikdo nebrání v pořádání shromáždění s voliči.
Co jste zjistili?
Byli jsme v šoku. Opoziční síly, které byly proti ústavním změnám, měly velké problémy. Představte si, že je tam spousta regionálního tisku, televize, rádií. Většina těch médií profituje z reklamy. Tu tam většinou nakupují státní instituce a úřady. Ty ovšem odmítají nakupovat reklamu u redakcí, které umožní, aby je někdo kritizoval.
Soukromé firmy, které inzerují v médiích kritizujících režim, musí očekávat kontroly, nedostává se jim státní podpory v exportu, takže to nedělají. Taková média jsou potom marginální, protože se nemají z čeho uživit.
Druhá věc jsou mítinky s voliči. Když má mítink prezident nebo premiér, jde všechno jako na drátkách. Ve čtyři hodiny je tady, v pět zase někde jinde. Létá vrtulníkem. Všude ho čeká spousta lidí.
Ale na všech těch místech jsou také kamery a natáčejí všechny, kteří na to shromáždění přicházejí. Všichni učitelé, úředníci, státní zaměstnanci musí na ty mítinky chodit. Kamera je sleduje. Zní to sice absurdně, ale je to tak. V tom místě jste prostě pod kontrolou a ti, kteří záznamy kontrolují, moc dobře vědí, kdo je kdo.
Kamery natáčejí celou dobu toho shromáždění, a pokud někdo odejde dřív a pracuje dejme tomu ve státních službách, má velké problémy. Může být vyhozen. Takže tam všichni stojí, papaláši řeční a nikdo nesmí odejít, dokud neskončí. Skutečně jsme se setkali s několika případy, kdy byli lidé vyhozeni z práce, protože si dovolil nepřijít nebo to sbalili před koncem.
To vám někdo vyprávěl, nebo jste se s takovými lidmi osobně setkali?
Samozřejmě, že jsme se s nimi potkali. Turecko zatím ještě není úplná diktatura. Takže tam existují organizace na obranu lidských práv i nezávislí právníci, kteří se takovými případy diskriminace zabývají. Lidé za nimi chodí a oni o tom mají přehled.
To je také naše práce. Nejen setkání s politickými stranami, s médii, ale také vyhledávání lidí, kteří jsou diskriminovaní. Stejně tak máme za úkol setkávat se s lidmi z univerzit. Prostě získat dost relevantních informací, abychom dokázali utvořit objektivní obraz situace.
Po událostech v létě 2016 nechal Erdogan vyhodit a uvěznit tisíce soudců, profesorů z univerzit, armádních důstojníků, stáních úředníků. Zlikvidoval a nechal zavřít některé banky. Měl jste třeba účet v Güllenově bance. V místě vašeho bydliště to prostě byla banka, kterou jste měl nejblíže, tak jste si tam založil účet. A režim vás kvůli tomu nechal vyhodit z práce. V takové atmosféře šli lidé k referendu o Erdoganově změně ústavy.
Jak to referendum vypadalo?
Byl jsem už na několika pozorovatelských misích. Co jsem ale tentokrát na vlastní oči viděl, to jsem ještě nikdy nikde nezažil. Seděli jsme ve volební místnosti, která byla ve škole. Najednou se rozletěla brána na dvůr a do areálu té školy vjel obrněný transportér škorpion. Vyskákali z něj policajti z puškami, vtrhli do volební místnosti a za chvíli už odváděli muže i s volebním lístkem v ruce.
Něco takového je absolutně proti volebnímu zákonu. Něco takového nesmí policie udělat. Ovšem v Turecku se to během referenda dělo. Erdoganův režim má v každé oblasti seznam osob, které chce pochytat a zavřít. A někteří členové volebních komisí byli pověřeni okamžitě volat policii, pokud se takoví lidé objeví. Toto byl ten případ.
Současně takové represe sloužily jako zastrašování voličů, kteří s Erdoganovou reformou ústavy nesouhlasili. Například mnoho Kurdů k referendu vůbec nepřišlo, protože se báli.
Co jste udělal? Mají pozorovatelé OBSE instrukce pro takové situace?
Nesmíme nijak zasahovat. Máme za úkol pouze o tom reportovat. Přesto jsem šel k těm policistům v transportéru a ptal se, proč to dělají. Vysvětlili mi, že ten člověk je hledaná osoba a oni, že dostali informaci o tom, že se nachází v této volební místnosti. Hotovo.
Měl jste strach?
Neměl. Ale byl jsem strašně naštvaný.
Proč? Jak to, že vám není jedno, co se v Turecku děje? Odhaduji, že v Česku není mnoho lidí, které by to nějak moc zajímalo. Natož, aby to vzbuzovalo nějaké emoce.
No právě. Jenže dobře víme, v čem jsme tady před rokem 1989 žili. Možná, že už se na to zapomíná, ale svobodné volby jsou přece v demokracii naprosto zásadní. Proto mne práce pozorovatele baví. Cítím ji tak trochu jako povinnost člověka, který má štěstí žít v demokratické zemi.
V Česku mnoho lidí k volbám nechodí, protože na to prostě kašlou. Něco jiného je, když se někdo o politiku skutečně zajímá a rozhodne se nejít k volbám, protože nenašel stranu, kterou by chtěl volit. To je něco zásadně jiného než postoj lidí, které to nezajímá, a jedou raději na chalupu. V Česku spousta voličů nechodí k volbám, protože jedou na hory. V Turecku část voličů nevolí, protože se bojí režimu.
Jsou země, kde nemá smysl volit, protože tam jsou volby zfalšované. Výsledky zmanipulované. Například v Bělorusku. Pak jsou ale země, kde se bojuje o demokracii. To je Turecko, Ukrajina, Gruzie. A to mne baví. Tam jezdím rád, protože v tom vidím velký smysl.
Zpráva pozorovatelů OBSE z letošního pozorování tureckého referenda byla nejtvrdší zprávou za posledních pětadvacet let. To je varující. Turecko je členskou zemí NATO, usiluje o přičlenění k Evropské unii. Proto naši zprávu citovala vlivná světová média. Od BBC po CNN.
Odvezl jste si z Turecka něco pozitivního?
Z východu si vždy něco pozitivního přivezu. Především zážitky ze setkávání s lidmi. Naprostá většina obyčejných Turků, Kurdů i Arménů byli velmi příjemní a pohostinní lidé. Prostě typický východ. Také proto tam rád jezdím.
Jeli jsme třeba do jedné vesnice na setkání se starostou. Ta vesnice leží na okraji města a je obestavěná velkým panelovým sídlištěm. Erdogan založil svůj úspěch na státem řízené výstavbě.
Lidé v té vesnici žili celý život na vsi, kolem které teď vyrostly paneláky, oni se ale snaží svůj vesnický způsob života udržet. Seděli jsme se starostou před jeho domem. Pili jsme kávu, jedli dort. Jak jsme tak si povídali, přicházeli k nám další vesničané a přidávali se do debaty. Během chvilky nás tam sedělo asi patnáct a rozprávělo se.
Jinde jsme se potkali se skupinou novinářů. Bylo na nich vidět, jak jsou vystresovaní. Smutní, že nemohou psát a svobodně dělat svou práci. Postupně se však začali uvolňovat, až celí zářili. Měli v tu chvíli radost, že mohou s někým otevřeně mluvit, že to někoho zajímá. Jsou to takové detaily, ze kterých se to celé skládá.
Jak potom prožíváte návrat do Evropy?
Cítím určitý nadhled. A chci zase rychle někam vyjet.
Kam jste vyjel po návratu z Turecka?
Mám v Polsku malou cestovní agenturu a naší hlavní destinací je Gruzie. V Gruzii jsem už prožil mnoho času a znám tu zemi asi lépe než Česko. Letos jsme tam vypravili celkem patnáct zájezdů. Osobně jsem vedl dva.
Jak vaše zájezdy do Gruzie vypadají?
Má to delší historii. Jezdil jsem do Gruzie ještě před válkou s Ruskem. Byl jsem tam za války i po ní a poznal po celé zemi spoustu zajímavých lidí. Vždy bylo zřejmé, že Gruzie má obrovské turistické možnosti.
Jednu dobu jsem tam pracoval pro Člověka v tísni. Pomáhali jsme Gruzíncům připravovat malé projekty rozvoje turistické infrastruktury. Snažili jsme se podporovat místní lidi, aby připravili své domy k ubytování turistů. Tak, aby se turistikou mohli živit nebo si přivydělávat.
To se nám povedlo a já teď v tom pokračuji. Jezdíme tam s malými skupinami, maximálně deset až patnáct lidí. Nespíme v hotelích, ale bydlíme u lidí doma. Jsme tam s nimi společně. Pro jedny i druhé je to neopakovatelný zážitek.
Říká se tomu zodpovědná turistika. Protože peníze našich klientů končí přímo u konkrétní rodiny. Ta rodina si potom může dovolit poslat syna na studia, opravit dům, nebo dejme tomu nakoupit léky pro svou babičku, na které by jinak neměli peníze.
Jde o to, že se peníze, které naši zákazníci zaplatí za zájezd, nikde neztrácejí. Nikdo další na nich nemá profit. Tak mohou v Gruzii vznikat rodinné firmy. Pracuje pro nás řidič, který má vlastní auto. Bydlíme v domech, které patří přímo těm rodinám. Žádné hotely nějakých cizích firem kdoví odkud.
Jídlo, které jíme, také nakupujeme v rodinách, kde pro nás rovnou vaří. Za poslední dva roky jsme takovou formou přivezli do Gruzie asi čtyřicet pět tisíc dolarů. Přičemž průměrná měsíční výplata je tam okolo tří set dolarů. Takhle to děláme také v Arménii, Kyrgyzstánu, rumunském Banátu a začínáme v Moldávii.
Musíte mít specifickou klientelu.
Je to menšinová klientela. Nejedná se o masovou turistiku. V Gruzii třeba jezdíme do údolí Pankisi. Kromě toho, že je tam krásná krajina, je to údolí zajímavé tím, že tam žije muslimská komunita Čečenců, kteří před časem ze své země utekli před válkou s Ruskem.
U svých domů mají sice jen venkovní suché záchody, ale mnozí z nich patří ve své zemi k elitě. Jsou mezi nimi například národní umělci a pořádají koncerty. Takže naši klienti se musí smířit se suchými záchody, ale večer jim koncertují špičkoví hudebníci filharmonie v Grozném.
Není to jen nějaká atrakce pro turisty. Ty koncerty by tam pořádali i bez nich. Bývalý člen národního baletu v Grozném byl ve válce raněn do nohy, takže na špičkové úrovni už se k baletu nevrátí, ale tady tancuje lezginku, kavkazský národní tanec. Je to hluboký zážitek, při kterém mají lidé z Evropy plné oči slz. Nezapomenou na to do konce života. Tak silné to je.
Jsou polští turisté jiní než čeští?
Poláci jsou více emocionální. Všechno tam intenzivněji prožívají. Pláčou, tancují, objímají se a líbají s místními lidmi, když máme odjíždět. Když se jim na druhou stranu něco nelíbí, dokážou se pořádně zlobit. Přijdou za mnou a hned mi to řeknou. ‚Poslyš, Romane, okamžitě to dej do pořádku.‘ Ne tak Češi, kteří si téměř na nic nestěžují. Ale také neprojevují tolik srdečných emocí jako Poláci. Jsou prostě chladnější.
Do Gruzie už jezdíte dlouho. Ještě vás to baví?
Už bych si mohl dovolit tam nejezdit. Ovšem jezdím do Gruzie, protože chci navštěvovat své přátele. Povídat si s nimi o životě. Zjistit, co je nového. Setkávání s lidmi mě motivuje v podnikání, stejně jako při pozorovatelských misích.
Vystudoval jsem žurnalistiku, pracoval v zahraniční redakci. Ale pořád jen seděl u stolu a sledoval agentury. Brzy mi došlo, že tohle nebude nic pro mne. Musel jsem vyrazit do světa.
Vracejí se vaši klienti do Gruzie bez vaší agentury.
Běžně. To je normální.
Nevadí vám to?
Vůbec ne. Jedna naše klientka z Gdaňska se tak zamiloval do Gruzie, že si založila vlastní cestovku. A teď tam vozí lidi, stejně jako my. Mám radost, že tam lidé najdou nové přátele, posílají jim dárky na Vánoce, zůstávají v kontaktu.
Od letošního roku nepotřebují Gruzínci do Evropské unie vízum, tak předpokládám, že začnou jezdit také oni k nám. To přece dává velký smysl. Gruzínci mají skvělou kuchyni, výborná vína, kulturu. Takže mám radost, že se tu kavkazská kultura konečně začne rozšiřovat.
Mají k nám Gruzínci nějaký vztah?
Ke komu? K Čechům nebo Polákům?
Oni to rozlišují?
Samozřejmě. Čechy mají rádi. Poláky milují. Mají k nim historický vztah. Například velkou část Tbilisi navrhli v polovině 19. století polští architekti. Když Putin napadl v roce 2008 Gruzii a byla tam válka, byl tehdy Kaczyński jedním z mála prezidentů, kteří do Gruzie přijeli.
Jak dlouho už žijete v Polsku?
Devět let. Ve Wroclawi ale spíše jen bydlím. Je to skvělé místo k životu. Většinu času se ale pohybuji v Gruzii, Arménii, v Turecku, na Špicberkách. Tam také vozíme malé výpravy turistů.
Je vám v Polsku lépe než v Česku?
Ano. Už je to můj domov, do kterého se vracím ze svých cest. Cítím tam více toho, co mám rád na východě. Otevřenost. Srdečnost. Ochotu pomáhat. Postupně se to sice mění. Dříve se dalo mnoho věcí jednoduše vyřešit jen tím, že se lidé prostě domluvili.
Teď už to tak úplně není. Všechno začíná být podobnější Západu. Všechno je mnohem více… jak bych to řekl… systematicky strukturované…
