Aktivní byla už od mládí
Indira rozená Néhrúová se výrazně projevila už ve svých třinácti letech, když založila Opičí armádu, dětskou organizaci, která pomáhala rozšiřovat zakázané texty z dílny přední organizace bojující v ilegalitě za nezávislost Indie - Indického národního kongresu (INK).
Členem INK byl také její otec Džaváharlál Néhrú, který spolu s Mahátmou Gándhím patřil k hlavním vůdcům indického národního hnutí a který se později stal prvním premiérem nezávislé Indie.
Elitní politické a ekonomické vzdělání získala na univerzitách v Indii, Švýcarsku a v britském Oxfordu, kde se koncem třicátých let zapojila do akcí Indické ligy. Při svém pobytu v Evropě poznala i svého budoucího manžela, novináře a člena INK Firúze Gándhího, s nímž měla dva syny Rádžíva a Saňdžaje.
Když Džaváharlál Néhrú v květnu 1964 zemřel, jen málokdo čekal, že se vlády chopí jeho jediná dcera – třebaže Indira v posledních letech otcova úřadování byla jeho nejbližší spolupracovnicí a na zahraničních cestách plnila funkci první dámy.
Vládnoucí INK ji však v lednu 1966 překvapivě vynesl do funkce ministerské předsedkyně (druhá premiérka na světě). Gándhíová tehdy příznačně svedla boj o předsednictví ve straně, respektive ve vládě se svým budoucím dlouholetým politickým rivalem Mórardžím Désáím. A obavy mnohých komentátorů, že bude pouhou politickou figurkou v rukách protřelých stranických předáků, rozptýlila během prvního roku jedenáctiletého mandátu.
Vztahy s Moskvou Indii pomohly upevnit pozici
Indira Gándhíová získala vítězstvím nad Pákistánem a následným vstupem země mezi jaderné velmoci značnou, ale dočasnou popularitu u obyvatelstva. Naplnit programové heslo z předčasných voleb roku 1971, v nichž zvítězila s populistickým sloganem „Vyžeňte bídu“, se jí ale nepodařilo.
Ekonomika i nadále nebyla soběstačná, navzdory úspěšné „zelené revoluci“ v zemědělství, díky níž se Indie stala vývozcem potravinových komodit. Z celkového hlediska se ale indické hospodářství soběstačné nestalo, ačkoliv následovala „bílá revoluce“ v mlékárenském odvětví a další reformy.
Vzestup opozice předznamenal její pád
Přetrvávající bezútěšné podmínky se staly motorem protivládní kampaně zaměřené na korupci v jejích řadách, jíž inicioval bývalý spolupracovník Mahátmy Gándhího Džajprakáš Náráján.
V tu chvíli se Gándhíová zachovala chladnokrevně: Přesvědčila prezidenta Fachruddína Alího Ahmada, aby v zemi vyhlásil výjimečný stav (červen 1976 – leden 1977) a nechala pozatýkat téměř všechny opoziční předáky včetně Désáího a Nárájána.
Přestože se jí v následujícím roce podařilo stabilizovat hospodářskou situaci, úspěch v předčasných volbách v březnu 1977 neslavila. S převahou zvítězili její političtí odpůrci a Gándhíová se ani nedostala do parlamentu.
Gándhíová nepřežila atentát členů vlastní ochranky
Návrat na politické výsluní slavila Gándhíová v roce 1980, kdy se vrátila do čela vlády. V tomto volebním období čelila narůstajícím územním nárokům sikhských separatistů a také jejich ozbrojeným útokům, jichž se sama stala obětí 31. října 1984 – dva sikhští členové její ochranky na ni v Dillí spáchali atentát.
Politička zaplatila životem za rázný přístup v otázce sikhského separatismu, který na subkontinentu představoval jeden z mnoha přetrvávajících náboženských a etnických konfliktů. Přestože Ghándíová v roce 1983 náboženská práva sikhů rozšířila, jejich komunitu si proti sobě poštvala, když iniciovala vojenský zákrok proti radikálním sikhům opevněným v prostorách posvátného Zlatého chrámu v Amritsaru v červnu následujícího roku.
Několikrát byla i v Československu
Místo, kde byla v nedožitých sedmašedesáti letech zavražděna, dodnes připomíná mozaiková cesta nazvaná „Křišťálová řeka“, navržená Čechem Jaroslavem Fričem. Československo navštívila Gándhíová opakovaně v letech 1929, 1938, 1955, když doprovázela svého otce Néhrúa na jeho cestách po Evropě. Ve funkci předsedkyně vlády se vrátila do Prahy v polovině června 1972, kdy jí byl mimo jiné udělen čestný doktorát právních věd v Karolinu.
Na odkaz politické dynastie Néhrú-Gándhí po smrti své matky navázal v premiérském křesle její starší syn Rádžív. Ten byl po její smrti jmenován premiérem, ani on však nepřežil atentát v roce 1991. V politice se angažovali i i další členové rodu: Rádžívova žena Soňa a syn Ráhul.
