Donald Trump, který se od ledna stane 45. prezidentem Spojených států, po zvolení slíbil, že nebude s ničím otálet a ihned začne pracovat. Na Oválnou pracovnu si ale i tak musí ještě zhruba deset týdnů počkat - uvedení do úřadu má své tradice a harmonogram.
Doba mezi volbami a uvedením do úřadu se nazývá „přechodná“ a slouží k tomu, aby dosluhující prezident předal vládu novému. Ten má v tomto období čas sestavit kabinet. Už ve čtvrtek se oba poprvé setkali.
19. prosinec
Sbory volitelů se sejdou v každém ze svých států a odděleně hlasují o prezidentovi i viceprezidentovi. I když se teoreticky nemusí řídit většinovými hlasy voličů, zpravidla tak činí. Připomeňme jednoduché pravidlo: prostá většina v daném státě znamená přísun všech volitelů pro konkrétního kandidáta.
PŘIPOMEŇTE SI VOLEBNÍ SYSTÉM VČETNĚ TZV. VOLITELŮ:
Volitelé potvrdí výsledek svého hlasování certifikátem, který vyhotoví v šesti kopií: jednu z nich dostane do rukou stávající viceprezident (zároveň předseda Senátu) a vrchní soudce v daném státě. Dvě kopie pak obdrží předseda Správy národních archivů a záznamů i úřad guvernéra příslušného státu.
28. prosinec
Důležité datum pro administraci – maximálně devět dní po volbě musí hlasy volitelů dostat předseda Senátu a také šéf Správy národních archivů a záznamů. Pokud mezitím dojde ke ztrátě nebo zpoždění, je na „vrchním archiváři“, aby zajistil pořízení oficiálního duplikátu.
6. leden
Kongres se už v novém složení schází ke společné schůzi, aby vyhlásil výsledek volby. Jméno nového prezidenta zazní z úst šéfa Senátu (tedy viceprezidenta). Pokud by žádný kandidát neměl většinu volitelů, přichází klíčová role Kongresu právě v tento den.
O nové hlavě státu by rozhodovala Sněmovna reprezentantů, a to ze tří nejúspěšnějších kandidátů absolutní většinou (stalo se tak jen v letech 1800 a 1824), přičemž každý stát zastoupený ve sněmovně má jeden hlas.
20. leden
Až tento den se Trump formálně stane prezidentem Spojených států. O inauguračním dnu, kdy mají lidé volno a Washington D.C. praská ve švech, složí před státnickými kulisami Kapitolu přísahu. Ceremoniál připadá vždy na 20. ledna - s jedinou výjimkou, pokud by vycházel na neděli.
Právě tato shoda okolností zastihla v roce 2012 Baracka Obamu. Slib tak složil hned dvakrát: nejprve v neděli v Oválné pracovně - za přítomnosti rodiny a blízkých, druhý den pak v obvyklém formátu u sídla Kongresu.
Inaugurace, původně konaná u východního křídla Kapitolu, se prvně s Ronaldem Reaganem v roce 1981 stěhovala na západní křídlo. Důvodem byla možnost vyšší kapacity přihlížejících, podle některých klepů ale také snaha Reagana být ve slavnostní den blíž „své“ Kalifornii.
Když už zmiňujeme obecenstvo, zpravidla v něm nechybí kongresmani, členové Nejvyššího soudu, armádní představitelé, držitelé významných ocenění (zejména Medaile cti, udělované právě prezidentem) a samozřejmě loučící se prezident. I když historie zná i tři výjimky, kdy odcházející hlavy státu nedorazily (a důvodem nebyla smrt): John Adams, John Quincy Adams a Andrew Johnson.
Organizátoři přitom nenechávají nic náhodě: s budováním pódia pro inauguraci se začalo už ve druhé polovině září. Slavnostnímu poklepání na základní kámen - v tomto případě spíše dřevo - byl přítomen šéf Sněmovny reprezentantů Paul Ryan a další představitelé Kongresu.
Podle tradice založené prvním prezidentem Georgem Washingtonem skládají jeho nástupci slib s rukou na bibli. Prezidenti se v přísaze zavazují, že budou svědomitě vykonávat svůj úřad a hájit americkou ústavu. Washington si k textu přidal slova „k tomu, ať mi dopomáhá Bůh“, která od té doby prezidenti opakují.
Po projevu už se prezident při slavnostním průvodu přesune z Kongresu do dobře známého sídla prezidentů - samozřejmě v doprovodu svého předchůdce, v daný moment už bývalého pána domu.
- Většina inauguračních projevů nebyla nijak výjimečná, některé ale vešly do dějin.
- Nejkratší řeč o 135 slovech pronesl v roce 1793 Washington, přes 90 minut naopak řečnil v roce 1841 William Harrison. V mrazu se ale nachladil a za necelý měsíc zemřel.
- Slavná věta zazněla v roce 1961 při inauguračním projevu Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše vlast. Ptejte se, co pro svou vlast můžete udělat vy!“
