Papež František prohlásil sedm historických osobností za svaté. Kanonizoval čtrnáctiletého chlapce, který se stal ve dvacátých letech minulého století obětí pronásledování katolíků v Mexiku. Svatořečena byla rovněž karmelitánka Alžběta od Nejsvětější trojice, jež věřila, že Bůh touží, aby člověk sám na sebe zapomněl.
Podle historika Jaroslava Šebka papež potvrdil svou snahu přiblížit se lidem na okraji společnosti. Proto podle něj byli svatořečeni misionáři a lidé, kteří se starali o potřebné například v době průmyslové revoluce.
Kanonizován byl José Gabriel Brochero, farář, jenž na přelomu 19. a 20. století brázdil argentinskou provincii Cordoba na mule. Kázal, stavěl ulice, školy a kostely. Při pomoci chudým a nemocným se nakazil leprou, která jej v roce 1914 zabila. Spolu s ním byli za svaté prohlášeni tři další kněží.
Stejné úcty se dostalo i dvěma mučedníkům. Za svatého byl prohlášen katolický učitel Salomon Leclerg zavražděný během Velké francouzské revoluce. Po svržení krále Ludvíka XVI. odmítl přísahat věrnost nové vládě, jež se po monarchii chtěla zbavit i církve.
Kanonizován byl také Mexičan José Sánchez del Rio. Ve čtrnácti letech byl mučen a zastřelen, neboť bojoval proti režimu v zemi. „Byl to člen cristeros, což byly ozbrojené formace, které bojovaly proti mexické vládě, která tehdy katolickou církev velmi tvrdě pronásledovala,“ popsal situaci v Mexiku ve 20. letech 20. století Šebek.
Zapomenout na sebe
Za svatou byla prohlášena také karmelitánka Alžběta od Nejsvětější trojice. Francouzská mystička vstoupila v jednadvaceti letech do karmelitánského řádu. Musela se postavit matce, která chtěla, aby vedla světský život.
Alžbětu nejvíce proslavila Modlitba k Nejsvětější Trojici, jež je součástí širšího katechismu. „Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomozte mi zapomenout úplně na sebe, abych se mohla usadit ve vás, nehybná a pokojná, jako by už má duše byla na věčnosti,“ složila jedné listopadové noci roku 1904.
O dva roky později ve věku šestadvaceti let zemřela velmi bolestivou smrtí na tehdy neléčitelnou Addisonovu chorobu. „Zdá se mi, že mi zvířata stravují žaludek,“ řekla své převorce. „Trpím tolik, že nyní chápu sebevraždu. Skoro bych věřila tomu, že Bůh neexistuje,“ svěřila se také.
Těsně před smrtí požádala o odpuštění a pronesla: „Všechno pomíjí. V podvečer života nezůstane nic než láska. Je třeba zapomenout na sebe bez předstírání. Můj dobrý Bůh velmi touží po tom, abychom zapomněli na sebe. Kéž bych to bývala vždy činila.“
