Společně s Josifem Stalinem a Adolfem Hitlerem patří Mao Ce-tung k nejkrutějším diktátorům 20. století. „Velký kormidelník“ Mao byl zakladatelem komunistického státu a současně zosobněním politického teroru a zvěrstev kulturní revoluce. Na svědomí měl desítky milionů životů, přesto si i čtyřicet let po jeho smrti drtivá většina Číňanů myslí, že jeho zásluhy převažují nad chybami a omyly.
Podle amerického historika Rudolpha Rummela je Mao, za jehož panování zahynulo 37,8 milionu lidí, na druhém místě v žebříčků největších masových vrahů 20. století. Předstihl jej jen další komunistický diktátor, sovětský Josif Stalin, jenž má dle Rummela na svědomí 42,7 milionu obětí. Nacistický vůdce Adolf Hitler je s téměř 21 miliony obětí na třetím místě.
Kritici Maa na jeho vrub dále přidávají zničení tradiční čínské kultury, systematické pošlapávání lidských práv, nucené práce a popravy. Jeho zastánci zase argumentují tím, že za jeho vlády byla Čína zmodernizována, stala se z ní světová velmoc, zlepšilo se postavení žen, školství či zdravotní péče a zvýšil se věk dožití v zemi, která za jeho vlády zvýšila počet obyvatel z 550 milionů na více než 900 milionů.
Už krátce po Maově smrti v roce 1976 jej za jisté činy omezeně odsoudila oficiální čínská kritika. Podle ní bylo jeho vůdcovství zcela správné až do roku 1957. V čínských učebnicích zůstal Mao zasloužilým budovatelem státu, dobrým vojenským stratégem, náruživým plavcem a básníkem.
V dalších letech se i vládnoucí komunistická strana odklonila od některých Maových ekonomických konceptů, přesto si zachovává kontrolu nad armádou, policií, soudy či médii a nepovolila s výjimkou Hongkongu politickou pluralitu.
Z knihovníka osnovatelem revoluce
Mao Ce-tung se narodil v prosinci 1893 v provincii Chu-nan v rodině statkáře. Ve 13 letech se rozhodl studovat místo plahočení se na rodné hroudě, a odešel z domova. Zapojil se do Sunjatsenova revolučního boje proti dynastii Čching a po vzniku republiky absolvoval učitelskou školu. Práce knihovníka ho nebavila a brzy začal organizovat revoluční hnutí.
V roce 1921 stál u zrodu Komunistické strany Číny. Zpočátku ještě úzce spolupracoval s Čankajškovým Kuomintangem. Po dočasné porážce komunistů vedl povstání v provinciích. Ve 30. letech byl jedním z vůdců Dlouhého pochodu a od té doby jeho hvězda stoupala. Stal se generálním tajemníkem ÚV KS Číny a po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 předsedou vlády a v letech 1954 až 1959 předsedou ČLR.
Maova Čína byla izolovaná, nepředvídatelná a pro sousedy nebezpečná. Uvnitř se rodila „nová Čína“, k jejíž realizaci bylo třeba provést „nezbytné kroky“ - například zkonfiskovat půdu venkovským statkářům a dát ji rolníkům. Jenže v Maově provedení se neobešly bez masakrů.
Místo obilí ocel… a lidé umírali hladem
Miliony vlastníků půdy byly popraveny nebo ubity k smrti svými sousedy. Rolníci dostali kousek půdy, ale ne na dlouho. Už na konci 50. let bylo soukromé vlastnictví zrušeno a rolníci se stali nemajetnými členy lidových komun. Ty místo pěstování rýže vyráběly ocel a rolníci umírali hlady.
Nová politika Velkého skoku vpřed nevedla ani k zajištění potravin, natož k dohnání Západu. Po naprostém ekonomickém krachu Mao odstoupil ze všech státních funkcí. Zůstal však předsedou strany a zachoval si zásadní vliv. Toho využil o pět let později při svém návratu na výsluní. Obešel stranickou hierarchii a s pomocí studentských Rudých gard začal likvidovat nepřátele. Období takzvané kulturní revoluce, tedy boje proti „lidem u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou“, ukončila až Maova smrt.
V roce 1974 čínskému komunistickému předákovi lékaři zjistili nevyléčitelnou sklerózu míšních nervů. O dva roky později ho postihly tři infarkty a poslední mu byl osudným. Zemřel 9. září 1976 a přestože si přál, aby jeho ostatky byly spáleny a popel rozprášen, skončily v mauzoleu na náměstí Tchien-an-men.
Mao se stal modlou a nezpochybnitelným symbolem
Kult Maovy osobnosti předčil uctívání jiných vládců. Maova tvář a Maova slova se objevovala všude - na budovách, v kancelářích i v domovech. Z kultu se stalo jakési náboženské uctívání. Stopy zanechal po celém světě. Plakáty s Maovou podobiznou se objevily v rukou radikálních studentů od Paříže až po San Francisco.
Rozmarný a krutý Mao přiznával, že asi 15 procent Číňanů trpí hlady a někteří odmítají marxismus, ale odmítal, že by na jeho experimenty někteří doplatili životem: „Jak bychom jen mohli zabít 20 milionů lidí?“ Přitom se považuje za nesporné, že nejméně tolik lidí zemřelo hlady jen v období Velkého skoku vpřed v letech 1959 až 1961.
Jeho osobní lékař jej vykreslil jako tyrana, který odmítal léčbu včetně léčení sexuální choroby, kterou mohl nakazit spoustu svých milenek. Nezřízená sexuální chuť Maa provázela až do vysokého věku. Stejně jako vášeň pro plavání. Největší čínskou řeku Jang-c' dokázal přeplavat ještě po sedmdesátce.
