Dcera uzbeckého prezidenta na Twitteru vyvrátila úterní zprávy o smrti svého otce. Pokud by však 78letý autoritářský politik Islam Karimov skutečně zemřel, hrozila by v postsovětských zemích Střední Asie nestabilita i vzrůst politického islamismu. V Událostech, komentářích to řekl politický geograf Michael Romancov.
Ve většině středoasijských států vládnou podle Romancova stejní prezidenti už od vyhlášení jejich nezávislosti, tedy od roku 1991. Stabilita v těchto zemích je pak úzce spjata především s nimi. Obvykle sice vystupují jako zástupci nějaké strany, lidé nezapojení do vnitřních struktur však jen velmi těžko chápou, kdo je vlastně u moci drží. „To se týká i Ázerbájdžánu, ale také k tomu patří Rusko, protože Vladimir Putin je nepřetržitě u moci od roku 2000, čili tady vidíme určitý typický postsovětský model stability,“ vysvětlil Romancov.
Ani Střední Asie však není monolitem a rozdíly mezi zeměmi jsou patrné. Kyrgyzstán byl dlouho považován za relativně liberální režim v tomto regionu, Turkmenistán za bizarní, orientální podivnou diktaturu. „Uzbekistán je v zásadě se dá říct někde na půli cesty. Ta země se skutečně jevila jako poměrně stabilní až zmrtvělá,“ uvedl.
Uzbekistán se podle Romancova vyhnul pozornosti západních médií, protože poměrně intenzivním způsobem spolupracoval se Západem nebo se Spojenými státy na probíhající operaci v Afghánistánu. I když tam došlo excesům a masakrům například v roce 2010, příliš se o tom nemluvilo. Stejně jako o nedodržování uzbeckých zákonů. V tamních věznicích jsou zadržovány tisíce lidí jen proto, že se někomu znelíbili.
Na státy Střední Asie má Rusko sice stále vliv, v otázce případného Karimova nástupce by však podle Romancova nemělo mít rozhodující hlas. Přece jen má Uzbekistán ve Střední Asii jako nejlidnatější stát určitou váhu. V popředí tak bude zřejmě otázka kontinuity moci a vztahů mezi vedoucími představiteli. V úvahu by přicházeli tři Karimovi nástupci.
„Tím prvním by mohl být ministerský předseda, který je v čele vlády od roku 2003. Druhou možností je první vicepremiér a zároveň ministr financí, o kterém mimochodem v úterý přišla informace, že byl zatčen, vzápětí však byla dementována. A třetí variantou je šéf policie, který se přátelí s ministerským předsedou a prý ministerský předseda má zase dobré vztahy s manželkou prezidenta, čili to zatím vypadá, že favoritem je on,“ popsal Romancov.
Často diskutovaným scénářem je vzestup islamismu a politického islamismu po nezvládnutém nástupnictví. „Většina akcí, kterými se, nejenom v Uzbekistánu, vládci drží u moci, je zdůvodňována tím, že se jedná o globální zapojení do boje proti mezinárodnímu terorismu nebo islamistickému terorismu. To je něco, na co velice dobře slyší Čína, na co slyší Rusko a koneckonců i Západ. Veškeré opoziční síly jsou okamžitě nálepkovány, že se jedná o islamisty. Ale pochopitelně může dojít i k tomu, Afghánistán je nedaleko, síly se odtamtud stahují,“ zamýšlí se.
Jistý přesah násilí se projevil už v Tádžikistánu a podle Romancova se může opakovat i tady. „Skutečně se může stát, že se tento region stane další frontou boje mezi silami, které jsou u moci, a silami, které budou vystupovat proti nim. Minimálně část toho odporu proti těm, kteří momentálně drží moc, bude nějakým způsobem pod vlivem muslimských nebo islamistických hesel, tak to tak bude onálepkováno.“
Karimov se do čela Uzbekistánu dostal ještě v roce 1989, když byla země sovětskou republikou. Prezidentem zůstal i po vyhlášení nezávislosti, od kterého ve čtvrtek uplyne 25 let. Karimov od počátku potíral své oponenty, zlikvidoval opozici a nastolil sice stabilní, ale tvrdě autoritativní režim, jeden z nejrepresivnějších na světě.
