Rozhovor s důstojníkem Generálního štábu Armády ČR a bezpečnostním analytikem Otakarem Foltýnem se stal v posledních dnech nejsledovanějším videem na webu ČT24.cz, proto přinášíme jeho kompletní přepis. „Islámský stát (IS) je v tento okamžik neefektivní co se týče reálného dopadu, ale je velmi efektivní co se týče mediálního dopadu. A bude to pravděpodobně horší,“ řekl Foltýn v Interview ČT24. Hlavním cílem IS podle něj je zradikalizovat evropskou populaci proti evropským muslimům, čímž dosáhne podstatně většího účinku než zbraněmi. Mimo jiné uvedl, že Evropa po studené válce zašla v procesu demilitarizace až příliš daleko a že integrace jiných kultur se nepovedla.
Armádní analytik Foltýn: Při teroristickém útoku utečte, schovejte se, bojujte. V tomto pořadí
Jsme ve válce?
Napřed bychom si museli říct, co je to válka. Válka je použití organizovaného násilí za účelem získání výhody přístupu ke zdrojům nebo speciálního statutu za cenu poškození nebo zničení protivníka. A pokud se budeme o válce bavit v kontextu toho aktuálního útoku ve Francii, tak to samozřejmě válka není. Když si všimnete toho tweetu, který IS zveřejnil k tomu útoku, tak on používá výraz, že ten útok provedli vojáci. Ale IS není stát a jeho příslušníci nejsou vojáci, jakkoliv by si to oni přáli. To jsou prostě kriminálníci a oni vědí, že kriminálníci jsou a my bychom je neměli vojáky nazývat, a proto bychom to ani neměli nazývat válkou.
O co Islámskému státu jde?
Pokud vezmeme aktuální případ toho opravdu nechutného útoku na starém knězi a jeptišce, tak to je zřejmý modus operandi IS i v minulosti. To znamená: provést natolik nechutný, šokující a odporný útok, který maximálně zradikalizuje Evropany. Samozřejmě, že jediný útok sám o sobě by toho asi nedosáhl. Ale pokud to zvolí v řetězci, případně navážou na útoky, za které oni osobně ani neodpovídají – teď narážím na útoky řekněme pološílených pachatelů z minulosti – a dají to do nějaké souvislosti a veřejnost to tak chápe, tak ve výsledku můžou dosáhnout svého cíle. Zradikalizují alespoň část evropské populace proti evropským muslimům. A v momentě, kdy se jim toto povede, dosáhnou podstatně většího účinku, než by byli sami schopni dokázat zbraněmi. Jinými slovy: radikalizovat Evropany je hlavní cíl IS.
Pplk. Otakar Foltýn hostem Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Jaká by měla být reakce Evropy, aby se to IS nepodařilo?
Musíme odlišit vojenské řešení a řekněme mediální řešení. Mediální prostor už sám o sobě je dneska bojištěm. Takže pokud vezmeme to vojenské řešení, což jsou aktuálně vzdušné údery na IS, tak ty z hlediska své efektivity jsou poměrně účinné a způsobují IS poměrně masivní ztráty.
Ale moc se o nich nemluví…
To je samozřejmě chyba. Domnívám se, že to je z důvodu takové té klasické korektnosti, kdy moc neřešíme válečnictví, abychom si ho vytěsnili z běžného života. Ale jsem přesvědčený, že pokud by Evropané měli informace o tom, jak účinné ty údery jsou, tak by věděli, že způsobujeme islamistům několikanásobně větší ztráty než oni nám – což je dobře samozřejmě.
Mělo v tomto konkrétním případě zabití kněze nějaký zvláštní význam?
Každopádně. Samozřejmě, že pokud zaútočíte na takové to archetypální vnímání těch opravdu zranitelných obětí, což jsou ženy, děti, kněz, zdravotník a podobně, tak mediální dopad toho útoku mimořádně zesilujete. A jestliže jsme si řekli, že hlavním cílem IS je vyvolat co nejsilnější protireakci, tak samozřejmě čím brutálnější a odpornější ten útok je, tím lépe dosahují svého cíle, pokud jim na to my nenaběhneme.
Lidé spoléhají na to, že je ochrání stát, armáda, policie. Není to chiméra?
Tak možná narážíte na to, že jsem někde napsal, že monopol násilí v Evropě je založen spíše na důvěře občanů, že ho stát drží, než na tom, že by ho reálně držel, což byla samozřejmě částečně nadsázka. Ale obecně je pravda, že v rámci procesu demilitarizace po studené válce Evropa poměrně zásadně – dokonce řádově – snížila své ozbrojené síly napříč všemi státy jak západní, tak východní Evropy. Což samozřejmě mělo určitou logiku po studené válce, ale bohužel zřejmě došlo k tomu, že jsme to takzvaně přepálili. Prostě ten, ta demilitarizace zašla příliš daleko.
Takže můžeme se spolehnout na to, že nás ochrání stát i před takovými útoky, nebo je to něco, s čím se budeme muset naučit žít, a každý den bude něco takového? Protože poslední týden jsme svědky toho, že opravdu každý den se uděje nějaký takový teroristický útok a už to bereme jako normální věc.
Jakkoliv se nám to příčí, tak brát to jako normální věc je paradoxně nejlepší způsob, jak teroristům vzít vítr z plachet. Protože oni chtějí maximální mediální pozornost a maximální radikalizaci, tak jestliže my přistoupíme na to: dobře, toto se děje, my si to nenecháme líbit a vracíme vám to stonásobně, ale toto prostě se děje a my to ustojíme, tak v ten okamžik jsme vyhráli my. Pokud to povede k radikalizaci a budeme tady mít útoky radikálních bojůvek vůči muslimům, ti budou mít vlastní útoky proti radikálním bojůvkám, v ten okamžik budete mít několikanásobně větší násilí. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit – jakkoliv to teď bude znít nehezky, ale statisticky od roku 2000 v Evropě zahynulo (při teroristických útocích) necelých sedm set Evropanů. Jenom běžná vražednost v České republice je za jeden rok asi 160 lidí, takže za tutéž dobu v České republice bylo zavražděno přibližně 2000 lidí. A to se bavíme o deseti milionech obyvatel, v celé Evropě je to 500 milionů obyvatel. To znamená: IS je v tento okamžik neefektivní, co se týče reálného dopadu, a je velmi efektivní, co se týče mediálního dopadu. A bude to pravděpodobně horší.
Otakar Foltýn
Německá vláda reagovala na ty poslední útoky tím, že uvažuje o zpřísněné kontrole prodeje zbraní. Brusel se chystá zavést směrnici, která by taky měla nějakým způsobem omezit držení některých zbraní. Co tomu říkáte? Je to správný krok správným směrem?
To, co tady prezentuji, jsou pochopitelně moje osobní názory, oficiální stanovisko České republiky prezentoval ministr vnitra v Evropské komisi, takže říkám můj osobní názor. Nicméně v tomto se asi budu shodovat: je to chyba. Nikoliv proto, že bych tady teďka za každou cenu horoval, že má být mezi lidmi co nejvíce zbraní. Asi od vojáka se to očekává – já sám jsem sportovní střelec, taky zbraní mám hodně, a pokud by začala ta směrnice platit tak bych o nějaké přišel. Ale samotná otázka, kolik má být zbraní ve společnosti, je poměrně velmi komplikovaná a není tak jednoduché ano, nebo ne. Je to otázka svobody, tedy jestli lidem dáte svobodu a odpovědnost, anebo naopak jestli budete spíše zesilovat bezpečnost.
Ale ať už to řešíme z jakéhokoliv pohledu: dělat v tento okamžik takové opatření, kdy Evropanům začnete odebírat zbraně v zemích, kde je jich poměrně velké množství, což je typicky Česká republika, Slovensko, Maďarsko a podobně, tak fakticky opět dojde k tomu, že ti lidé je budou muset odevzdat, oni je neodevzdají, ale zradikalizují se. A to je přesně to, čeho nechceme dosáhnout. Takže v tento okamžik toto opatření – nechci říkat, jestli by mělo smysl v jiné době a jindy – teď je kontraproduktivní a špatné.
Teroristé zabíjeli i jinak. Použili nákladní auto, dost často používají bomby na svém těle. Dá se vůbec takovým typům útoku bránit, dá se to předvídat, že se něco takového stane, nebo je to něco, proti čemu neexistuje žádná efektivní obrana?
Obecně v jakémkoliv prostředí, kde chcete dosáhnout nějaké bezpečnostní úrovně, tak máte možnosti buď zvyšovat bezpečnost, anebo svobodu. Je to velmi jednoduché a teď to zjednoduším ještě víc: Buď můžete mít stoprocentní bezpečnost a nulovou svobodu, nebo obráceně. Anebo můžete mít nějaký rozumný kompromis mezi tím. Jinými slovy: pokud dosáhnu toho rozumného kompromisu, znamená, že nemůžu mít absolutní bezpečnost. A jinými slovy: toto se bude stávat. Samozřejmě, že částečně tomu můžete zabránit. Velmi efektivní je v tom používání zpravodajských služeb. Dokonce podstatně více efektivní, než si většina laiků myslí. Takže toto je typický úkol, který primárně mají řešit tajné služby. Teoreticky částečně je tam samozřejmě účinnost policejních sil a teprve někde sekundárně v případě, že policejní síly vysloví potřebu, tak potom armáda. Ale primárně toto se má řešit pokud možno utajeně a ne zbytečně to medializovat.
Útoky v Nice, v Mnichově a také v Bavorsku měli na svědomí takzvaní osamělí vlci, o kterých bezpečnostní analytici říkají, že přicházejí odnikud. Jsou tito osamělí vlci víc nebezpeční než ti, kteří jsou napojení na nějaké teroristické organizace, protože ty třeba mohou mít zpravodajské služby v nějakém hledáčku?
Jsou nebezpeční v tom, že pokud jsou opravdu důsledně osamělí, tak jsou neodhalitelní. Na to, abyste přišla na to, kde konkrétní terorista plánuje nějaký útok, tak potřebujete, aby měl nějakou síť, aby měl nějakou logistiku, která mu dodala ty zbraně, on se ty zbraně snaží opatřit, případně se snaží opatřit výbušniny. S někým komunikuje a podobně, to se dá odhalit. Pokud je to opravdu jenom frustrovaný člověk, který za každou cenu chce zemřít a mimo jiné chce, aby se o tom v médiích mluvilo, tak tomu může zabránit velmi těžko. Pak je to otázka tvrdých opatření na ulici. To znamená fyzické zábrany, policejní kontroly a podobně, což už samozřejmě teďka zabíháme do těch svobod.
V Nice a v Mnichově jsme byli svědky toho, že se našlo pár lidí, kteří se snažili zastavit ty atentátníky. Jak myslíte, že by to vypadalo tady v Česku? Jsou tady lidé připravení na to, že se může něco takového stát i tady a že by třeba oni sami měli a mohli zasáhnout? Jak se vlastně v takové situaci chovat? Protože policie říká: radši se držte stranou, do ničeho se nemíchejte. Má to tak být?
Jednoduchá rada. V případě, že se ocitnete v prostředí, kde by útočil nějaký terorista, zaprvé: utečte. Když nemůžete utéct, schovejte se. Když se nemůžete schovat, bojujte. A to v tomto pořadí. Pokud by se jednalo o útok v případě například toho nákladního auta, tak samozřejmě tam je to hrdinství těch jednotlivých lidí a procento hrdinů – třeba v českém prostředí krásně popisuje Jiří Padevět nebo v americkém Philip Zimbardo – tak to procento hrdinů ve společnosti je víceméně ve všech společnostech stejné. Takže já jsem přesvědčený, že v České republice by se takoví hrdinové našli také.
Šéfka Metropolitní policie ve Washingtonu prohlásila: „Máte možnost utíkat, schovat se, nebo bojovat. Pokud jste v pozici, kdy můžete střelce zneškodnit, srazit k zemi, je to nejlepší možnost, jak zachránit životy před příjezdem policie.“ Takže plést se do toho, nebo ne?
To je v zásadě přesně to, co jsem řekl před chvilkou. Pokud můžete utéct, tak utečte, protože v momentě, kdy dorazí bezpečnostní složky, tak čím více je civilistů na místě, tím více musí brát bezpečnostní složky na ně ohled a o to efektivnější můžete přijmout řešení. Takže utéct je to první. V případě, že se schováte, pochopitelně v ten okamžik zpomalujete toho útočníka, který vás musí hledat. Neschováváte se sama, schovává se vás spousta. V momentě, kdy se nemůžu ani schovat, tak samozřejmě tak jak bylo řečeno, bojuju, byť mám malou šanci, ale mám buď jistotu, že zemřu, anebo alespoň malou šanci, pokud se mnou budou bojovat i ostatní. Takže obecně platí: pokud je šance, že toho budou schopny a budou včas stíhat policejní jednotky, zbytečně se jim do toho neplést. Pokud by došlo na situaci, jako byla například v Nice s tím kamionem, tam bylo zjevné, že policii to na místě bude chvilku trvat. A v ten okamžik činnost jak toho Francka na mopedu, anebo té další osoby, která se pokusila to auto zastavit, tak tam to bylo zcela namístě. Ti lidé si zaslouží maximální ocenění.
Měli bychom si vzít příklad třeba z Izraele, kde jsou lidé schopní v podstatě zabránit velkým ztrátám na životech, protože jsou dost často ozbrojení, umějí a chtějí se angažovat?
Problém je v tom, že Izrael je v poměrně specifické situaci, protože ten stát vznikl v ohrožení a fakticky po celou dobu své existence je v ohrožení. My takovou mentalitu nemáme, protože teď si minimálně dvacet let žijeme v bezpečnostní bavlnce – což teď přestává. Ale možná trochu překvapivá informace je, že v případě zbraní držených civilisty, tak proporcionálně Izraelci jich mají asi polovinu, než je třeba u nás. Takže jich fakticky mají méně, na druhou stranu všichni ti držitelé musí podstupovat každé tři roky poměrně detailní testy včetně praktických zkoušek. A jsou skutečně fakticky okamžitě použitelní, pokud na tu situaci dojde. To znamená: pokud by docházelo k tomu, že teroristické útoky budou daleko častější a budou pravděpodobně součástí našich životů, tak v takovém případě ten izraelský model může mít smysl. Ale potom skutečně to nastavení toho, jak moc chceme občany angažovat, je poměrně velmi komplikovaná věc, kterou asi nejsem schopen vyřešit během tak krátkého rozhovoru.
Není z dnešního pohledu chyba, že se zrušila povinná vojna?
Já už jsem to kdysi říkal, že mě osobně to mrzí. Do značné míry samozřejmě to bylo logické opatření, protože došlo ke změně ve vojenství, technologie, které používáme, jsou podstatně komplikovanější. V zásadě není úplně schůdné některé zbraňové systémy zvládnout během relativně krátké vojenské prezenční služby. Na druhou stranu nemusíme se bavit pouze o tom, že ti vojáci musí zvládnout to nejsložitější. Samozřejmě, že ani se nemusíme bavit dokonce o vojenské službě, můžeme se bavit o krizové připravenosti, aby ti mladí – řekl bych kluci, ale koneckonců proč ne také ženy – aby byli schopni první pomoci. Protože první pomoc, kterou máte z autoškoly, velmi rychle zapomenete a neobnovujete si ji. A abyste byli schopni orientovat se v terénu, aby byl člověk schopen v případě průtrže mračen vzít starého člověka a odnést ho do bezpečí a podobně. To jsou poměrně jednoduché věci, které už jsme dávno ztratili. Tvrdím, že to je škoda a myslím si, že nastává čas, aby se na tom znovu zapracovalo.
Jak důležité jsou v takové situaci, ve které právě jsme, záložáci?
Máte-li malou profesionální armádu, musíte mít velké zálohy.
A ty nemáme…
Ty nemáme, protože samozřejmě v momentě, kdy skončila vojenská základní služba, tak v ekonomické situaci, jaká tehdy panovala a zároveň bezpečnostní, kdy jsme necítili nějakou extrémní potřebu budovat velkou armádu. Takže prostě armáda se přizpůsobila tomu, kolik dostávala prostředků, tak ono zálohy v tento okamžik nemáme. Armáda teďka poměrně intenzivně se snaží začít efektivně posilovat aktivní zálohy. Ono to asi bude běh na dlouhou trať, ale každopádně je to reálná potřeba a je to velká potřeba – nejenom u České republiky, samozřejmě ten proces by měl fungovat i v ostatních zemích. Někde funguje, někde ne.
Od července se lidé můžou hlásit do těch aktivních záloh. Mají o to zájem, chtějí se naučit to, o čem jste vy mluvil, být schopni zareagovat v nějaké situaci, umět pomoct, umět dát první pomoc?
Já jsem teď nedávno četl někde od poradce náčelníka Generálního štábu pro zálohy – od pana Cimburka, že aktuálně má asi 300 zájemců. Těžko říct, jestli je to moc, nebo málo. Je to třeba víc, než se jich přihlásilo na Slovensku – i proporcionálně.
Tam to bylo asi 37 lidí…
Přesně tak. Což je docela v tomto případě škoda. Na ten první nápor, pokud by to bylo 300 lidí, proč ne a asi je to dobrý začátek, ale každopádně to nestačí.
Co ta dobrovolná vojna, která obsahuje šestitýdenní cvičení? To má začít v říjnu. Na co bude lidem, kteří to absolvují, takové šestitýdenní cvičení?
Tak jednak je ta možnost si těch šest týdnů rozložit na dvakrát tři týdny, v případě že jsou to třeba zaměstnaní lidé a podobně, aby si tím nenarušili běžný život. A obsah toho výcviku má být v zásadě shodný s normální základní přípravou, kterou absolvují vojáci vstupující do služebního poměru.
Oni se ale k ničemu nemusejí zavazovat. Takže je to opravdu čistě na tom, že se tam naučí nějaké ty věci, o kterých vy jste mluvil, a pak s tím naloží, jak budou chtít.
Pouze si projde výcvikem a nemá z toho žádné zvláštní jiné povinnosti, než měl předtím, než se přihlásil. Samozřejmě není to zdaleka jenom vojenský výcvik, taktika, střelba a podobně, ale jsou to právě i takové věci, jako, jako první pomoc, topografie a podobně.
Vedle aktivit armády se nám tu ale objevila domobrana. Co si o tom myslíte, jak dalece to může být nebezpečný fenomén v současné době?
Nevím, jaké je k tomu oficiální stanovisko ministerstva, takže zase řeknu svůj názor. Podle mě je to doslova průšvih. Samozřejmě že v tento okamžik způsob, jak vystupují a co dělají, tak se může jevit jako absolutně neškodný, ale část z těch lidí v žádném případě nemá dobré úmysly, část z nich možná i ty dobré úmysly má, ale pak se mají zapojit do oficiálních aktivit státu. Obecně jestliže se bavíme o domobraně: znakem domobrany je to, že cvičí se zbraněmi. Jediný, kdo ve státě může být oprávněn či legitimně použít násilí, je stát, nikdo jiný. Koneckonců i v právních předpisech – konkrétně v občanském zákoníku – máme výslovně zákaz, aby zájmová sdružení jakýmkoliv způsobem suplovala funkci ozbrojených složek. Takže toto je velmi nebezpečné, že aktuálně ten počet je malý, že se mezi sebou hádají a mnohdy je to až směšné, to neznamená, že to v budoucnosti nemůže být nějakým způsobem nebezpečné. Je to nežádoucí a stát by v tomto případě měl být velmi opatrný.
Vraťme se teď do Francie. Tam platil a ještě pořád platí výjimečný stav. Prezident Hollande tehdy po tom útoku v Nice poděkoval bezpečnostním složkám, ale lidé měli úplně jiný názor na to, jak bezpečnostní složky tehdy reagovaly, protože to nákladní auto se dostalo na pěší zónu v době, kdy platil výjimečný stav, nikdo to auto nezkontroloval. Jak je to možné, že během výjimečného stavu se stane něco takového? Je to opravdu selhání těch bezpečnostních složek, nebo ti lidé se snaží žít normálně, nepřipouštět si ta rizika, a to že něco takového hrozí? Jak se to může stát?
My jsme to, shodou okolností jsme to probírali před pár hodinami s přáteli. Ty informace už jsou teď relativně přesné, což je vždycky lepší hodnotit to s nějakým odstupem. Čistě profesně bylo to selhání jednoho, dvou policistů na místě, což je lidská chyba, která se prostě stává. Jsme lidé a chyby se dějí. Takže já bych ty policisty přímo nekřižoval, ale každopádně je to poučení – za A. Za B do jisté míry může platit to, co říkáte – nemáme izraelskou mentalitu, snažíme se žít normálně. V souběhu těchto dvou věcí já jsem přesvědčen, že hlavní příčinou je ta první, to znamená prostě selhání jednoho, dvou policistů. To byla chyba, která se může stát a ještě se zřejmě stane.
Jakou roli by v takové situaci, kdy se mluví o ostraze hranic, měla hrát armáda? Měla by se do toho zapojovat?
Ostraha hranic už ze zákona i z principu je samozřejmě věcí policejních sil. Armáda v tomto případě hraje zase sekundární roli. Pokud bychom byli v situaci, která by byla extrémně nebezpečná, extrémně riziková a skutečně by to policie nezvládala, pak tam role armády je. Ale v tento okamžik to tak není. Pokud pro to není vyloženě extrémní důvod, armáda samozřejmě působí navenek, policie působí uvnitř. Ten systém tak jak ve spoustě věcí by asi bylo možné být kritický vůči opatření evropských zemí v oblasti bezpečnosti, zejména v oblasti ochrany vnějších hranic. Tam opravdu těch nedostatků je hodně. V případě České republiky máme prostě výhodu, že jsme vnitroevropský stát a ty hranice primárně by měl hlídat někdo jiný na svých hranicích. Kdyby bylo potřeba, aby to hlídala Česká republika, tak je potřeba si – a to je zase jednoduchá matematika – spočítat, kolik máme vojáků, kolik máme policistů, jak rychle musí rotovat a jak dlouhá by ta hranice byla. A samozřejmě že ty výsledky by při těchto počtech asi nebyly úplně ideální.
V souvislosti s těmi útoky z posledních dnů se mluví o tom, jak dalece se povedla integrace přistěhovalců, protože do roku 2005 byla Francie brána jako za příklad úspěšné integrace. To se změnilo. Doteď to bylo Německo, ale i v Německu se staly ty útoky. Je to známka toho, že integrace se nepovedla, nebo jsou to opravdu jenom útoky jednotlivců a nelze z toho vyvozovat nějaký globální závěr toho, že integrace se nepovedla?
Toto je věc, kterou armáda primárně sleduje pouze okrajově, protože to je problém vnitřní. Nicméně samozřejmě že je to bezpečnostní riziko, to znamená, že v tomto případě na to názor mám – zase řeknu svůj osobní. Já si nemyslím, že se integrace v Evropě obecně dařila. Prostě dneska vidíme, že ta integrace se v mnoha ohledech nepovedla ani ve Francii, ani v Německu. Otázka je, jak moc velké ty chyby byly. Ale každopádně asi přišel čas na to pojmenovat si ty věci pravými jmény a říct: ta integrace se nepovedla. Když už dokonce i kancléřka Merkelová řekla, že multikulturalismus selhal, tak respektujme to, že ti lidé tady žijí, jsou Evropané stejně jako my, protože se tady narodili – to samozřejmě nikdo nezpochybňuje. Na druhou stranu ten problém je tam zjevný. Pokud jsou vyloučené lokality, pokud vznikají ghetta a pokud je tam vysoká nezaměstnanost plus vysoká míra frustrace, tak to je samozřejmě ideální mix pro to, aby vznikal problém. Netvrdím, že to je v první fázi úloha pro ozbrojené složky, ale není možné, aby prostě někam policie v noci nejezdila. A na druhou stranu primárně tohle to je sociální problém a otázka sociálních programů. Takže jedna věc je, že tady na území Evropy pochopitelně chceme udržet ten pokud možno svůj způsob života a ten mediálně bude nadále narušován útoky, jako se stal dneska. Na druhou stranu, jestliže chceme, aby ten problém se dále nezvětšoval, tak nemůžeme nahánět extremistům, v tomto případě islamistickým nemůžeme nahánět další takzvaně rekruty, že budeme ignorovat ty problémy, které jsou v těch vyloučených lokalitách. A tam jsou. Znovu říkám: ta integrace se velmi často nepovedla.
Nezpůsobili jsme si my Evropani ten problém sami tím, že jsme byli příliš liberální? Neotevřeli jsme ty dveře moc? Vlastně kde je ta hranice toho, kdy ještě můžeme zachovávat všechny ty svoje svobody, ale zároveň zůstat v bezpečí?
Je to vždycky otázka kompromisu. A jak už jste naznačila, já s tím souhlasím, zašli jsme příliš daleko. Konkrétně v případě duchovních, kteří vyloženě kážou nenávist – a dneska není problém to zdokumentovat a dokázat – nevidím jediný důvod, proč by měli nadále mít možnost zůstávat v Evropě. Prostě to je typický důvod, proč stát má takové lidi vyvézt za své hranice, tam, odkud přišli. Takže v případě opravdu extremistických duchovních, nemluvě o tom, když ještě jsou i přímo placeni ze zdrojů, o kterých víme, že jsou, že jsou navázány například na extremistické islamisty, tam skutečně taková opatření být mají. Je potřeba si uvědomit, že evropská populace, která – jakkoliv ty útoky jsou statisticky minimální, tak jsou samozřejmě mediálně ohromně účinné – tak evropská populace logicky je, lidově řečeno, naštvaná a chce opatření. Samozřejmě, že konkrétně vyhošťování radikálů je – i kdyby to byli byť jenom duchovní, kteří pouze kážou – ale je to jedno z řešení. Další z řešení je ukázat populaci, že údery na IS jsou velmi efektivní a my jim škodíme daleko víc než oni nám.
Řekněte mi, jak je na tom Česko z pohledu bezpečnosti? Zatím, doufejme, že to tak zůstane, se teroristické útoky Česku vyhýbaly. Můžeme počítat s tím, že to tak zůstane, nebo i my budeme časem v nějakém opravdu aktuálním ohrožení?
Tak to samozřejmě není otázka jestli, ale otázka kdy. I v minulosti tady útoky našich místních extremistů nějaké byly, takže pochopitelně tomuhle se úplně zabránit nedá a nezabrání se tomu. Naše štěstí je, že Česká republika není primárním cílem a aktuálně ani není důvod, aby byla. Nicméně pravděpodobně k tomu dojde. Ale jak říkám, obecně já bych se toho nebál, protože to je přesně to, co chtějí. Teror je o strachu, IS chce vyvolat strach. Říkám, nebojme se, nebuďme ustrašení.
Nebezpečí je bezprostřední, ale řekněte mi, je v Evropa v té své zkostnatělé velikosti schopná rychle reagovat tak, aby to bylo účinné?
Tak jak jsem říkal: v leteckých úderech na IS reagujeme, relativně účinné to je. V oblasti vnitřní bezpečnosti, aby to poselství občané vzali, že už se skutečně něco reálně dělá, tak takové vidět není. Úplně bych to neházel na Evropu, protože bezpečnostní politika je primárně záležitostí jednotlivých členských států a Evropská unie nebyla vytvořena za účelem bezpečnosti. Mělo by se to velmi rychle naučit.