Praha - Šedesát let už bdí nad evropským mírem a bezpečností svých členů politicko-vojenská instituce, jíž jsme vlastně nikdy nedokázali pořádně přijít na jméno. Její přesný název zní Organizace Severoatlantické smlouvy, ale nikdo jí tak vlastně neříká. Zatímco komunisté ji za studené války denunciovali na "agresorský" Severoatlantický pakt a západní rozhlasové stanice se naopak snažily zdůraznit její funkci označením Severoatlantické obranné souručenství, dnes se jí říká Severoatlantická aliance nebo prostě jen aliance. Ve všech dobách jsme si ale vystačili s pouhou zkratkou NATO.
Těmito čtyřmi písmenky komunistický režim naplnil už na základních školách učebnice branné výchovy, NATO pak společně se SEATO, ANZUSem, yperitem a jaderným hřibem vystřídalo ježibaby, vodníky a draky jako novodobý strašák neposlušných dítek. Vojákům základní služby se pečlivě vtloukala do hlavy struktura a výzbroj znepřáteleného a na vymoženosti socialismu zuby si brousícího paktu: o půlnoci museli vysypat z rukávu, „kolik západoněmeckých soudruhů se vejde do západoněmeckého obrněného transportéru“. NATO se spolu se CIA, USA nebo KKK stalo jednou ze zkratek symbolizujících podle komunistů zlý, bezohledný a krutý kapitalismus.
NATO sdružuje 26 zemí, přibudou další
Aliance přitom ale vznikla především jako hráz proti bolševické rozpínavosti. Její základ položil už necelý rok po válce britský ministerský předseda Winston Churchill ve slavném fultonském projevu. V něm vyzval demokratický svět, aby se semkl proti komunistickému nebezpečí a vyslovil se pro úzké spojenectví Británie a USA „ve vzduchu, na moři, po celé zeměkouli, ve vědě i v průmyslu“. NATO pak bylo založeno o tři roky později, když 4. dubna 1949 ve Washingtonu podepsalo Severoatlantickou smlouvu 12 zemí: USA, Kanada, Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Velká Británie. Smlouva vstoupila v platnost v srpnu, jejích 14 článků platí dodnes, členů už má NATO ale téměř dvojnásobek: postupně se připojily Řecko a Turecko (1952), Německo (1955) a krátce před pořádáním světového šampionátu ve fotbale i Španělsko (1982). Po pádu železné opony pak na dnešních 26 rozšířily počet členů postupně Česká republika, Polsko a Maďarsko (1999) a Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko (2004). O členství se uchází Albánie, Chorvatsko, Makedonie, Ukrajina a Gruzie.
Čtrnáct článků Severoatlantické smlouvy platí dodnes. Ten klíčový - pátý - považuje ozbrojený útok na jednoho nebo více signatářů za útok proti všem a ostatní se zavazují v takovém případě jít na pomoc napadeným členům. To mělo odradit především Sovětský svaz a jeho satelity od útoku na západní Evropu, což by de facto znamenalo napadení USA.
Podle devátého článku je nejvyšším rozhodovacím a konzultačním orgánem NATO Severoatlantická rada, v níž jsou zastoupeni všichni členové. Rada pak vytváří pomocné orgány, které plní její rozhodnutí. NATO je v prvé řadě politickým spojenectvím, politickým orgánům jsou proto podřízeny i všechny jeho vojenské orgány - včetně toho nejvyššího, jímž je Vojenský výbor složený z náčelníků generálních štábů členských zemí. Současnému generálnímu tajemníkovi NATO Jaapovi de Hoop Schefferovi letos v červenci končí mandát, nahradit by jej mohl dánský premiér Anders Fogh Rasmussen nebo polský ministr zahraničí Radek Sikorski. Nejvýznamnější politickou událostí NATO je summit. Ten první se konal v roce 1957, poslední zatím loni v dubnu v Bukurešti, letos jej bude co nevidět hostit Štrasburk a Kehl.
Po skončení studené války aliance změnila politické a vojenské složení tak, aby je bylo možné využít při řešení krizových i mírových úkolů ve spolupráci s nečlenskými státy a s dalšími mezinárodními organizacemi. První bojovou operací v historii NATO proti suverénnímu státu bylo v roce 1999 bombardování Jugoslávie kvůli Kosovu - doslova jen pár dnů po našem vstupu do aliance. První operací NATO mimo Evropu pak o čtyři roky později bylo převzetí velení Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti (ISAF) v Afghánistánu. NATO se dále podílelo či podílí na mírových operacích v Bosně, Albánii, Kosovu, Makedonii, Pákistánu a Iráku. Plavidla NATO rovněž u somálských břehů chrání obchodní lodě před útoky pirátů.
