O významu Maginotovy linie, která inspirovala i československé opevnění, se nicméně dodnes vedou spory. Zatímco tradiční pohled říká, že její výstavbou se Francie zbytečně vyčerpala a navíc se připravovala na minulou válku, objevují se v posledních letech i hlasy, které řetěz obranných staveb nezavrhují. Ty z pevností, které se po německém vpádu v květnu 1940 zapojily do boje, totiž většinou uspěly a za cenu minimálních ztrát francouzských životů vázaly významnou část německých sil.
Německý útok, který připravené pevnosti obešel přes neutrální Belgii, ale zároveň ukázal, že v moderní válce se spíše uplatní mobilní obrněné jednotky nebo letectvo. Překvapivé nasazení kluzáků spolu s nedostatky v konstrukci umožnily začátkem května 1940 Němcům dobýt belgickou pevnost Eben-Emael, čímž si otevřeli cestu dále do Francie. Betonový kolos, který vznikl mezi městy Lutych a Maastricht v letech 1931 až 1935, byl považován za nedobytný, nakonec ale padl za necelé dva dny.
Výstavba belgického opevnění přitom byla koordinována s Francouzi a podle původních plánů na sebe oba systémy měly navazovat. Když ale Belgie vyhlásila v roce 1936 neutralitu, vzaly původní plány za své a Francie musela Maginotovu linii prodloužit i kolem belgických hranic. Zdejší opevnění ale bylo podstatně slabší a po pádu belgických pevností nemohlo zastavit postupující německé jednotky. Těm se navíc podařilo proniknout i přes chabě bráněné Ardeny, považované za neprůchodné.
Lépe se vedlo Francouzům na jihu, kde po vyhlášení války 10. června 1940 zaútočili proti Maginotově linii Italové. Přestože byla velká část zdejších jednotek odvelena do bojů proti Němcům a navíc se neodvratně blížila porážka Francie, pevnostní systém italské útočníky poměrně spolehlivě zadržel. Maginotova linie vzdorovala na mnoha místech nepříteli ještě poté, co bylo 22. června 1940 podepsáno příměří. Na 400 000 vojáků se neporaženo vzdalo až začátkem července.
Práce na výstavbě Maginotovy linie (pojmenované po ministru války a jejím velkém zastánci Andrém Maginotovi) začaly na konci 20. let, nejprve na jihu - větším nebezpečím než výmarská republika se totiž tehdy zdála fašistická Itálie. Podle plánů mělo do hloubky až 25 kilometrů od hranic postupně vzniknout 45 velkých a 97 menších pevností, doplněných 352 jednoduššími stavbami. V polovině 20. let, kdy se ve Francii o budoucnosti armády rozhodovalo, přitom existovaly i zcela jiné plány. Pozdější premiér Paul Reynaud s Charlesem de Gaullem prosazovali budování obrněných sil a letectva. Nakonec však zvítězili veteráni první světové války, ztělesnění maršálem Josephem Joffrem, a jejich pojetí statické obrany.