Rok 1968 byl pro východní Němce podle Vilímka rokem 150. výročí narození Karla Marxe a lipský rodák Walter Ulbricht rozhodl postavit novou univerzitní budovu v Lipsku, jíž padl za oběť barokní kostel, který přečkal i spojenecké bombardování… Mnozí východoněmečtí občané chápali reformy v Československu jako jednu z možností léčby. Československo pro ně představovalo oblíbenou turistickou destinaci, umožňující setkání se západoněmeckými příbuznými a známými. Nově vycházející knihy, ale především pak filmová produkce druhé poloviny 60. let vzbuzovaly značný zájem zejména u východoněmecké mládeže.
Rozhovor s historikem Tomášem Vilímkem
Až tři tisíce letáků protestovalo proti invazi do Československa
Pak přišel šok - vpochodování vojsk Varšavské smlouvy, rozhořčení a pocit studu - idea socialismu s definitivní platností zemřela. Invaze ve východoněmecké společnosti sice narazila, nicméně většina obyvatel nenašla odvahu a raději se uzavřela do soukromí. Přesto registrovaly východoněmecké bezpečnostní složky do listopadu 1968 více než 2 000 projevů nepřátelského jednání, z nichž naprostá většina měla formu letáků a protirežimních nápisů. Východoněmecká státní bezpečnost jich tak jen ve východním Berlíně zaznamenala od 21. srpna do 8. září 1968 více než tři a půl tisíce, řekl Vilímek ve Studiu ČT24.
24. srpna 1968 se kupříkladu objevily plakáty s nápisem „Jak dlouho budeme ještě obelháváni?“ ve čtvrti Prenzlauer Berg, které vylepovali tři východoberlínští učni. Na jiném plakátu se autoři ptali: „Co hledá Varšavská smlouva v bratrské zemi? Rus střílí, Čech krvácí a svět přihlíží.“
Přestože připravené východoněmecké divize nakonec nepřekročily československé hranice, byly po celou dobu v plné pohotovosti a stranické vedení v následujícím období neustále zdůrazňovalo účast Lidové armády NDR v socialistické koaliční armádě. Z řad východoněmeckých dělníků sice podle Vilímka zaznívala kritika, nicméně význam Pražského jara pro východoněmecké obyvatelstvo nelze přeceňovat. Historik Bernd Gehrke v této souvislosti upozornil na jistou ambivalenci v jeho reflektování. Zkušenosti z všelidového povstání v červnu 1953 a stavby Berlínské zdi o osm let později měly za následek, že sice převážná část východoněmecké společnosti vnímala vývoj v ČSSR s rostoucími sympatiemi, nicméně byla současně poměrně skeptická k šanci na přežití tohoto reformního pokusu. (Pražské jaro a východoněmecké obyvatelstvo, Tomáš Vilímek)