Říkalo se jim města duchů. Teď se do nich lidé naopak stěhují

Slavnostní otevření přišlo v roce 2011, o rok později ovšem tisk o novém městě referoval jako o městě duchů. Za první rok, kdy bylo na trh dáno prvních 2800 bytů, se jich prodalo pouze 220.

Až o dva roky později se prezident zastal zřízení dostupného hypotečního schématu, které by umožnilo všem Angolanům dosáhnout na pořízení bydlení. Nejmenší bytové jednotky zlevnily ze 125 tisíc amerických dolarů na 70 tisíc. K developerovi se najednou začaly hrnout žádosti o koupi bytu.

Situace se pomalu ustálila v roce 2014, o rok později už v novém městě žilo kolem osmdesáti tisíc obyvatel. Typický obyvatel je podobný sovětské Pripjaťi před jadernou katastrofou – mladý, kolem třiceti let, dobře vzdělaný, často s mladou rodinou.

Ordos

Čínské město Ordos v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko se může chlubit moderní architekturou, futuristickými budovami, zelenými parky, velkými náměstími, stadionem pro 35 tisíc lidí a veškerou potřebnou občanskou vybaveností. Od místních dostal i přezdívku čínská Dubaj.

Ordos ukrývá asi šestinu uhelných zásob celé země, není tedy divu, že se tu začalo těžit a rolníci prodávali půdu rychle zbohatnuvším horníkům. Zhruba před pětadvaceti lety pak úřady přišly s nápadem postavit uprostřed pouště nové město, které by ubytovalo podle původních plánů milion, podle střízlivějších plánů statisíce obyvatel.

Stal se tak jedním z mnoha podobných čínských měst, které nechala vláda postavit s vidinou rychlé urbanizace země. Prakticky všechny mají i podobný příběh. Lidé si bydlení v nově postavených domech nemohou dovolit, často je problém i v tom, že lidé nechtějí opouštět své venkovské domovy, na které jsou zvyklí.

Města, která začínají na „zelené louce“, mají v začátku problém i s tím, že se lidé nechtějí stěhovat do poloprázdného města, kde navíc často chybí i pracovní příležitosti nebo obchody a služby.

Jedna z prvních zpráv, která popisovala Ordos jako město duchů, vyšla kolem v roce 2009. „Celé město je jako post-apokalyptická vesmírná stanice přímo ze sci-fi filmu,“ říká fotograf Rafael Olivier, který zdokumentoval město ve fotografické sérii s názvem „Ordos - neúspěšná utopie“. Město navíc utrpělo i tím, že bylo postaveno jen několik kilometrů od prosperujícího provinčního města a lidé ve stěhování neviděli smysl.

Prostě to postavíme!

Nakonec se tu přece jen lidé usídlili – především vládní úředníci a migrující stavební dělníci. Obydlená je ale pouze zhruba třetina bytů, v roce 2016 tu žilo kolem sto tisíc lidí. Podle tvrzení Forbesu z roku 2016 ale většina prázdných bytů své majitele má, ti je ovšem drží jako dlouhodobé investice a sami tu nebydlí.

Olivier připisuje velkolepé selhání města vládnímu postoji „prostě to postavíme a lidé přijdou“. To představuje v Číně všudypřítomný problém – úředníci doufali, že do roku 2020 více než zdvojnásobí městskou populaci v zemi.

Tlak na vybudování rychlých a levných staveb vedl k rychlému zchátrání několika struktur krátce po jejich stavbě. Mnoho staveb se zdá být nedokončeno. V uplynulých letech se místní samospráva pokusila rekrutovat obyvatele.

Zemědělci dostávali velkorysé odškodnění a bezplatné byty, aby se tu usídlili. Vládní úřady byly přesídlovány z okresu dvacet kilometrů severně od Ordosu, což mělo přitáhnout úředníky. Vysoké školy s dobrou pověstí sem byly také přesunuty.

Prázdné bytové domy byly přeměněny na ubytovny, které nyní hostí studenty. V důsledku těchto snah populace vzrostla na 100 tisíc. Sledovat data o skutečném počtu obyvatel je ale obtížné. Někteří spekulují, že vláda ukrývá čísla, aby zakryla svou katastrofu v oblasti městského plánování. Přesto není Ordos schopen naplnit své kapacity.

Milovice

Asi jediným českým „městem duchů“ byl poměrně dlouho bývalý vojenský výcvikový újezd Milovice-Mladá. Rozsáhlý areál civilních bytů a dalších objektů doplňovalo vojenské letiště, střelnice a areál s kasárnami. Založen byl roku 1904, o rok později už zde našly zázemí dva tisíce lidí. Obyvatelé obce Mladá, která spadala do vojenského prostoru, byli vysídleni o rok později. Jejich domy našly své využití, posloužily jako cíle při cvičných střelbách.

Obyvatel se tu vystřídala celá řada, během první světové války tu byli drženi italští a ruští zajatci, později, v roce 1939 prostor zabrala a ještě rozšířila německá armáda. Po válce se sice hranice vrátily do původní podoby, o jejich vymezení se ale vedly další spory ještě několik let. Československou armádu tu v roce 1968 nahradila sovětská okupační vojska.

Ta odsud dokonce vypravovala denně vlak do Moskvy. Sovětských obyvatel tu bydlelo zhruba sto tisíc. Měli tu kulturní dům s velkou zdobnou mozaikou, obchody i školu. V areálu byla také sedmdesátka hangárů, technické zázemí a budovy pro letce, řídicí věže. Prostor Sověti opustili až v roce 1991, definitivně poslední vlak odjel 19. června. Ve stejném roce bylo rozhodnuto o zrušení vojenského újezdu.

Sověti se snažili velkou část vojenského vybavení odvézt a toho civilního prodat, s místními měnili i kusy vojenské výstroje. Po armádě tu zůstaly nejen budovy včetně jejich zanechaného vybavení, ale také množství nevybuchlé munice, která byla později zlikvidována. Ta byla z velké části hlavně po československé armádě po wehrmachtu, Sověti tu tankovou a dělostřeleckou munici používat nemohli.

Vyčištěno bylo v roce 2001, celkem bylo asanováno na pět tisíc hektarů půdy a přes tisícovku budov. Byť měly být hlídány posádkou se psy, budovy brzy neodolaly nezvaným návštěvníkům, vybavení bylo rozkradeno a zničeno, počasí a přírodní vlivy měly na stavu budov také svůj podíl.

Myšlenka přestavět budovy na obytné prostory tu byla již od devadesátých let. Díky opravám některých objektů se populace Milovic rozrostla roky 1990 až 2015 zhruba desetinásobně na současných zhruba dvanáct tisíc obyvatel.

Využití měly najít i další prostory, mnoho se jich ale muselo zbourat. Pořádaly se tu hudební akce, tuningové srazy a festivaly, spekulovalo se o stavbě velkého mezinárodního letiště, univerzitního města, golfového hřiště, své zájmy tu měla i boleslavská Škodovka.

V roce 2009 byla vypsána soutěž na využití pozemků a budov – ze čtyř projektů bylo nakonec vybráno Sdružení pro rozvoj a revitalizaci bývalého vojenského výcvikového prostoru Mladá. Část budov měl nechat odstranit, asanovat dosud nevyčištěné lokality, počítalo se i s vybudováním nových turistických a cyklistických tras. Součástí projektu měla být i nová fotovoltaická elektrárna, od její stavby se ale nakonec pod tlakem občanů upustilo.

Vytvořena tu byla i přírodní rezervace Pod Benáckým vrchem, kde žijí vzácné druhy hmyzu, pavouků a obojživelníků. Aby se zajistila likvidace agresivních rostlin, byli do rezervace v roce 2015 přivezeni exmoorští koně, později je doplnilo ještě stádo praturů a zubrů.