Roviny, kam až oko dohlédne, členěné jen alejemi topolů, majáky, větrné mlýny, úzké uličky a dlouhá hledání míst, kde si večer lze zapálit oheň. S pražskou pouliční kapelou Der Šenster Gob hrající židovské písně jsme se při naší srpnové cestě na severozápad Francie zastavili v Lucemburku a hned několika krásných belgických a holandských městech. Druhý díl cestovatelské série o hudebním putování Evropou právě začíná.
Busking - Benelux očima pouličního muzikanta
V úvodním článku o buskerských poutích naší kapely Evropou jsme spolu projeli Německem, nyní je čas zamířit dál na západ. V květnu letošního roku, kdy jsme se vydali na první, čtrnáctidenní zahraniční cestu a hráli na ulici do klobouku, jsme ještě netušili, jak brzy se do některých míst vrátíme. Druhé cestě o srovnatelně dlouhé trase jsme věnovali celý srpen, což nám umožnilo více času trávit hraním a poznáváním krajiny a nových měst a méně výhledem na šedivou dálnici z okénka auta. Mé vyprávění začíná v lucemburské metropoli, kde jsem měl podobný pocit jako doma v Praze.
V Lucemburku jako doma
Osmdesátitisícové hlavní město druhého nejmenšího státu Evropské unie mělo obdobný osud jako české země - v průběhu celé své historie se potýkalo s cizí nadvládou. Vládli mu Burgunďané, Španělé, Francouzi, Rakušané, Holanďané, Prusové. Každý z panovníků si město přestavěl po svém a o další kus rozšířil městské opevnění. „Pařížsky“ široké bulváry a honosné fasády z 19. století se střídají s čistě komerčně laděnými ulicemi, kterým se bohužel nevyhne žádná z evropských metropolí. Vprostřed nablýskaných výloh a důležitě vypadajících úřadů jsem se začal obávat, zda naše živelné hraní nebude vykázáno za hranice města. Jelikož však po celém městě zrovna probíhal festival amerických pochodových kapel, v divokém mumraji jsme se snadno ztratili a ve futrálu jsme po hraní našli dostatek peněz.
V Lucemburku
Navečer před západem slunce jsme vždy naskládali všechny své věci do auta a vyrazili za okraj města hledat tiché a pěkné místo ke spaní. Zpravidla vedle úzké silničky vedoucí do lesa, skryté pohledům náhodných kolemjdoucích, jsme postavili stan a nanosili dříví na oheň. Do noci jsme pak zpívali s kytarou a vymýšleli plány na další den, přestože jsme věděli, že zítřek dopadne úplně jinak - na rozdíl od nešťastníků pohybujících se o dovolené s cestovní kanceláří od památky k památce jsme se mohli kdekoliv zastavit a dělat si, co jsme zrovna chtěli. Do notýsku jsme si poznamenali GPS souřadnice některých osvědčených tábořišť pro případ, že bychom se tudy někdy vraceli a zastihla nás tma.
Na skok do země Vincenta van Gogha
Návštěva Maastrichtu, města s tradiční holandskou architekturou, se nesla v duchu gurmánských objevů - nabídka sýrů, vín a ryb se již dostatečně odlišovala od českých obchodů. Nizozemí jsme navštívili jenom na skok, neboť Maastricht leží v úzkém jižním cípu země obklopené Belgií a Německem. Snídali jsme na vinicích s výhledem na krajinu van Goghových obrazů a vůbec se nedivili, že jí byl tak okouzlen. V nekonečných rovinách začalo být obtížné nalezení tábořiště, z něhož by oheň nebyl vidět na míle daleko. Lesy byly soukromé, vně lesa se obtížně hledalo vhodné dřevo a stébla trávy byla po několika horkých dnech suchá jako troud a jediná jiskra by snadno vznítila celou mýtinu. Další den ráno jsme zcela znaveni vedrem naskákali do překrásné přehrady a jelo se zase dál.
U nizozemsko-belgických hranic
Při příjezdu do prvního belgického města na naší cestě - Antverp - vedly naše kroky rovnou do obchodu s pralinkami. Byla před námi ještě dlouhá cesta domů, koupili jsme jen množství, které jsme dokázali sníst na posezení. Po svačině v přístavu nám zbyl hliníkový tácek od koláče, který se poté večer skvěle hodil k opečení čerstvých ryb přímo v ohni. A jelikož už jsme v průběhu cesty podobný koláč v obchodech nenašli a touha po pečených pstruzích ještě nebyla nasycena, zakoupili jsme za tím účelem celou roli hliníkové fólie.
Vlámské nápisy a česká violoncellistka
Nejvíce času z celého Beneluxu jsme strávili v Bruggách, nemuselo se už nikam pospíchat. Drožkáři vozící po centru turisty v kočárech tažených koňmi se vyskytují snad ve všech městech Evropy, ale do dlážděných úzkých ulic Brugg jako by stále patřili - tak zachovalá (na naše poměry) je architektura jejich historického centra, propleteného sítí kanálů řeky Reie. Na všech nárožích jsme vídali nápisy v podivném jazyce - směsici němčiny a francouzštiny, jednotlivá slova byla často složena z obou těchto jazyků. Až od místních jsme se dozvěděli, že se jedná nizozemštinu, ustálenou podobu vlámštiny. Hráli jsme několikrát, za naše odpočinkové hraní na kamenném tržišti jsme dokonce dostali tři malé reprodukce obrazů.
Česká violoncellistka, Bruggy
Nedaleko hlavního náměstí jsme naslouchali tónům vážné hudby linoucí se zpod smyčce krásné violoncellistky. Rozprávěli jsme o tom polohlasem, a když muzikantka dohrála a sbalila noty, přišla za námi a prohlásila: „Ahojte děcka, kaj se mate?“ Dozvěděli jsme se od ní, že pochází z Ostravy, v Bruselu studuje hudbu a do Brugg si jezdí přivydělávat. Štastni, že zase slyšíme češtinu, jsme si s ní dlouho povídali a Bruggy se tak staly jedním z mála měst na naší cestě, u nichž se nám mimo jiné podařilo zjistit, zda je v nich pouliční hraní vůbec povoleno a na kterých místech.
Kubánské tango a mlynářova světnice
Po cestě k otočnému větrnému mlýnu s výhledem na celé město, který jsme si nechtěli nechat ujít, na nás před jedním z barů volal pán s kytarou na klíně, že nás zve na pivo, když si s ním zahrajeme pár písniček. Říkal, že je Kubánec narozený v Maroku, a oči mu svítily, když jsme s jeho pomocí zahráli několik slavných latinskoamerických písní. K větrnému mlýnu jsme se dostali až těsně před časem plánovaného odjezdu. Po žebříku jsme vyšplhali až ke dveřím v horní části mlýna, za kterými nejspíš kdysi bydlel mlynář. Pohledem na Bruggy jsme se tak rozloučili s Beneluxem, k francouzským hranicím už zbývalo pouhých padesát kilometrů. O ní si však povíme opět až v dalším díle cestopisu.
Kubánec z Maroka s námi hraje tango
