Městečko Cancale, které nám pro hraní na ulici doporučil jeden z místních, se zvolna svažuje k moři, na náměstí velikosti dlaně stojí se vší vážností starých časů kamenný kostel. V kavárně naproti jsme se stavili pro vodu, a když jsme majiteli pověděli o naší cestě, zajásal a poprosil nás, zda bychom příští den před jeho kavárnou nezahráli - celé město se ponoří do bujarých oslav svátku panny Marie a my u toho prý nesmíme chybět. Přespali jsme tedy jen kousek za městem a brzy dopoledne se vrátili zpět.
1500 kilometrů od domova
Už po prvních písničkách kavárna začala přetékat lidmi a stále přicházeli další, pivo teklo proudem. Majitel sršel dobrou náladou a po koncertu pustil v kavárně do éteru naše cédéčko. Ještě dlouho jsme si pak s vrchním povídali a jeden pán dal k dobrému, že má příbuzné v Horním Litvínově a že se to musí zapít. Jak směšných mi na konci dne přišlo těch pár hudebních soutěží, kterých jsem se v minulosti s kapelami účastnil. Jak praví lidová moudrost, soutěží jen ten, kdo ještě nepochopil svůj dar. A osudem muzikantů je dělat lidem radost.
Následující ráno bylo líné, pršelo. Zabalili jsme věci do auta a zahráli si ještě několik písní od bratří Ryvolů jako vzpomínku na Čechy - náš domov byl toho času přeci jen vzdálen již celých 1500 kilometrů. Saint Malo, další město na cestě k západním břehům Francie, bylo tak neprodyšně opěvněno hradbami, že jsme teprve další den z pohlednice zjistili, že jej kolem dokola omývá moře.
Hudebník vítr a kluci odzdola
V přeplněných ulicích turistického centra jsme si zamilovali dvojici místních pouličních muzikantů, starého harmonikáře se synem hrajícím na valchu a perkuse, kteří doslova roztancovali všechny kolemjdoucí. Zkoušeli jsme, zda se nám lépe hraje v hlavních ulicích, kde proudí nejvíce lidí, nebo v osamělejších, bočních. Tohle město neskýtalo žádný rozumný kompromis. Jako by lidé chodili jen v ulicích uvedených v turistických průvodcích a po těch ostatních, neméně krásných, ani neštěkl pes. V hlučných ulicích jsme se neslyšeli, v prázdných ulicích nám nikdo nic nehodil. Nejlépe se nám tak hrálo na břehu moře, kde s námi zpíval vítr a šumění vln.
Silueta města Fougères připomíná po ránu (s výjimkou několika vysokých domů) stejný pohled, jenž se mohl naskytnout kolemjdoucímu poutníkovi ve 14. století. Zvonice vystavěná z bílého kamení září v kontrastu se zelení okolních vinic, k prozkoumání lákají desítky tajuplných dvorků se oprýskanými zdmi. Rozeslali jsme pohledy a dopisy nejen kamarádům a rodičům, ale dokonce i několika našim oblíbeným pražským hospůdkám.
Na tržišti v Rennes hrává úžasná bretaňská gypsy jazzová kapela Les Gars D'en Bas, které vděčíme za nejeden perfektní společný večer. Shodou okolností jsme se poznali v Praze, odkud pochází klarinetista Matěj a kde půl roku studoval kontrabasista Grégoire. Tři mladí kluci dokáží ze svých nástrojů vykouzlit zvuku za deset muzikantů a živelně strhnout a roztleskat celou hospodu. V repertoáru mají zejména francouzský cikánský jazz (jazz manouche) proslavený Django Reinhardtem, kterého zdatně alternuje kytarista Max, ale také spoustu krásných šansonů vlastní výroby. Nezbývá než doufat, že život svede naše cesty ještě mnohokrát dohromady, společná hudební setkání se vždy protáhla do časného rána…
Polární expedice na obzoru
V minulém díle cestopisu jsem zmiňoval, že náš harmonikář Vojtěch staví obytné auto, díky němuž se budeme kdekoli na světě cítit jako doma. Je již těsně před dokončením, vnitřek zatím skýtá podlahu, kamna, postel a zateplení konopnou izolací, přibude vana, piáno, separační záchod a nábytek. Dá-li pámbů, v příštím cestopisu vám budu vyprávět o únorové cestě do Švédska - první testovací jízdě našeho „domu na kolečkách“, který bude již brzy slavnostně pokřtěn čestným jménem Prašivka.
