Její život poznamenaly události druhé světové války i 50. léta. Byla svědkem zatýkání příbuzných Jana Kubiše, nacisté popravili i jejího strýce a v koncentračním táboře zahynula babička s dědečkem. Jedna totalita vystřídala druhou, rodina trpěla i kvůli tomu, že nechtěla odevzdat své hospodářství družstvu. Sen stát se spisovatelkou si mohla Ludmila Klukanová začít plnit až mnohem později.
Přála jsem si, aby Hitler na obrazu zestárnul, vzpomíná spisovatelka Ludmila Klukanová
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Ludmile Klukanové, za svobodna Šabatové, bylo šest let, když si začala naplno uvědomovat hrůzy druhé světové války. S rodiči bydlela v Lipníku u Hrotovic, část rodiny pak v sousedních Dolních Vilémovicích, odkud pocházel parašutista a český válečný hrdina Jan Kubiš.
„Po tom, co spáchal Kubiš s Gabčíkem atentát na Heydricha, ve stanném právu, přišel bratr Kubiše za strýcem Karlem, jestli by neschoval parašutistu Františka Pospíšila,“ vypráví Ludmila Klukanová. Strýc parašutistu nějakou dobu ukrýval, pak už k němu Pospíšil jen čas od času přicházel.
„Měl přijít zase v březnu 1943, ale místo něho přijelo gestapo. Odvezli ho a v červenci přijeli pro babičku, dědouška a Karlovu ženu. Vzali je jako rukojmí. Strýc měl na podzim ve třiačtyřičátém v Jihlavě soud. Odsoudili ho k trestu smrti a babičku s dědečkem poslali do koncentráku. Jeho žena byla celou válku (ve vězení) na Cejlu. Ta to přežila, prarodiče ne,“ říká.
U Šabatů v hospodářství sloužila Kubišova sestra Jitka. „Pro ni si taky přijeli. Před našima stálo auto, naložili ji a jeli ještě pro její sestru do Myslibořic. Pak je odváželi do Terezína,“ popisuje pamětnice. Pro šestileté dítě to byly traumatizující zážitky. „Ve škole jsem se každý den dívala na velký obraz Hitlera a čekala jsem, kdy konečně začne stárnout, protože když zestárne, tak umře – a on nestárl a nestárl…“ vzpomíná Ludmila Klukanová.
Ani její otec nezůtal stranou dění. Pracoval pro odbojovou skupinu Horácko. Věděl i o aktivitách Jana Kubiše. „Válka pro mě byla děsivá, neustálý strach, že si přijedou i pro nás. Když odvezli babičku z Vilémovic, tak jsme spávali oblečení,“ říká.
Vyrostla v ní proto prý obrovská hrůza z Němců, které se dodnes nemůže zbavit. „I když jsem se přivdala do rodiny, kde tchyně byla Němka. Oni to přede mnou tajili, tchyně tvrdila, že její maminka byla Češka, ale nebyla to pravda. Můj manžel Pepa byl vlastně poloviční Němec,“ vysvětluje.
Ludmila Klukanová s manželem
Situace na vesnici byla rozeštvaná
Sotva skončila válka, nastal pro rodinu nový teror. Hned v roce 1948 se začalo hovořit o zakládání zemědělských družstev po sovětském vzoru. Šabatovi měli hospodářství a osmnáct hektarů polností.
„Situace na vesnici byla rozeštvaná. Já jsem například kamarádila s jednou holkou z chalupy, její rodiče u nás pracovali. Jezdili jsme spolu do Myslibořic do školy na kole a celou cestu jsme se hádaly. Ona říkala: ,Všechno, co máte, patří nám, vy jste nám to ukradli.‘ A já: ,Jak to? Vždyť to je stavení, které jsme zdědili po dědouškovi a babičce,‘“ vypráví pamětnice.
Rodina už nemohla v hospodářství nikoho zaměstnávat. Aby mohla Ludmila a její sestry zůstat doma a rodičům pomáhat, musely absolvovat alespoň rok rolnické školy v Třebíči. „Tam jsme stejně byly celý den. Přijely jsme odpoledne, něco jsme snědly a musely jsme na pole. Byly jsme tam do devíti, půl desáté, dokud bylo vidět,“ vzpomíná Ludmila.
8 minut
Paměťová stopa: Ludmila Klukanová
Kupovali vajíčka a sádlo a odevzdávali je
Předepsané dodávky byly tak velké, že se prakticky nedaly splnit. „To bylo schválně. Kdo je nesplnil, hrozil soud, pokuty, vysvtěhování. Tatínek si nedokázal představit, že by ho vystěhovali. Tak jsme kupovali vajíčka a sádlo a všechno se odevzdávalo,“ vysvětluje Ludmila Klukanová.
Ludmila se od dětství zajímala o literaturu, chtěla vystudovat alespoň knihovnickou školu. To ale nebylo možné. Počkala, až její mladší sestra bude moci převzít její práci v hospodářství a potom odešla do Jihlavy. Její sen se jí podařilo plnit na konci šedesátých let. Nejprve publikovala texty v brněnském Hostu. Napsala víc než dvě desítky knih i pohádky pro děti.
Před dvěma lety získala nejvyšší ocenění Kraje Vysočina - Kamennou medaili. „Já jsem myslela, že ji mám za literaturu, ale mám ji za dlouhodobou činnost. Já jsem byla v Občanském fóru, pak v koordinačním centru, u zakládání Jihlavských listů. Tak to vzali asi všechno najednou,“ uzavírá s úsměvem.
